Dovolatel zastává názor, že postačovalo, že jeho právní předchůdce dal
ve lhůtě šesti měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu jednoznačně najevo
povinné osobě, že požaduje i náhradu za inventář. Takový skutkový závěr pak z
provedených důkazů vyplývá. Žalobce uplatnil nárok na tiskopisu, který získal
od povinné osoby, a na jehož základě byly uspokojovány i nároky na náhradu za
inventář jiným oprávněným osobám. Povinná osoba sdělila písemně dopisem z
20.4.1995, že eviduje výzvu k vydání zemědělskému majetku, jímž je nepochybně i
inventář. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil, že nesdílí názor, že rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ve věci samé pak
poukazuje na to, že veškeré důkazy svědčí o tom, že právní předchůdce žalobce
se u povinné osoby domáhal toliko vydání zemědělského majetku nemovitého dle §
9 zákona o půdě, konkrétně zemědělské usedlosti čp. 28 s chlévem, kůlnou a
stodolou. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené občanským soudním
řádem (o.s.ř.) a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve
věci rozhodoval jen jednou. Dovolání tedy není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a), ani písm.b) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm.c) by přípustnost
dovolání byla dána jen v případě, kdyby dovolací soud shledal, že napadený
rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud
neučinil.
Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a potvrzující rozsudek soudu
odvolacího jsou totiž založeny na skutkových zjištěních, že oprávněná osoba
neučinila ve lhůta k tomu zákonem stanovené ve vztahu k osobě povinné právní
úkon, kterým by ji vyzvala k náhradě inventáře, takže její právo zaniklo.
Přezkum rozsudku odvolacího soudu v případě, že dovolatel uvádí skutečnosti,
které lze označit jako neshodu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným
dokazováním, není možný, jestliže není dána přípustnost dovolání podle 237
odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř. Z hlediska skutkových zjištění se proto
dovolací soud nemůže dovoláním zabývat.
Ani otázky, které dovolatel učinil obsahem dovolání, nepovažuje
dovolací soud za rozhodné pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam z hlediska možné přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Odvolací soud sice vyjádřil svůj názor, že v tomto
případě skončila pro oprávněnou osobu lhůta, do kdy měl vůči povinné osobě
uplatnit nárok na náhradu inventáře, již 31.3.1993, svůj závěr však na tomto
názoru nepostavil, protože podle jeho skutkových zjištění k takovému úkonu
nedošlo ani v době do uplynutí šesti měsíců od právní moci rozhodnutí
pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Rovněž hodnocení odvolacího soudu, že
informaci podanou soudu v jiném řízení nelze považovat za právní úkon uplatnění
nároku, jak má na mysli zákon o půdě, není v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst.
2 věta před středníkem o.s.ř. je zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému,
který by s ohledem na výsledek řízení měl nárok na jejich náhradu ( § 243b
odst. 5, § 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu