28 Cdo 5378/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobců a) D. K., b) J. K., a c) J. K., zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) M. d. z., Š. a.s., v k., zastoupeným
opatrovníkem, advokátem, a 2) ČR – Ministerstvu financí, zastoupené advokátkou,
za účasti 1) E. S., a 2) Ing. A. P., správce konkursní podstaty M. d. z., Š.
a.s., o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve
Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Okresního
soudu ve Vsetíně ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780, a rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, takto:
I. Dovolání proti výroku odst. I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, kterým byl vůči původnímu druhému
žalovanému ČR – Ministerstvu financí rozsudek soudu prvního stupně zrušen,
řízení bylo vůči němu zastaveno a rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a
původním žalovaným nemá žádný z nich nárok na náhradu nákladů řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku odst. V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26.3.2007, č.j. 56 Co 544/2006-831, jímž byl rozsudek okresního soudu zčásti
zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Vsetíně, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.3.2007, č.j. 56 Co
544/2006-831, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje.
IV. Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780 a
doplňující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13.9.2006, č.j. 7 C
339/92-805, se zrušují v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem odvolacího
soudu.
V. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci a) a b) se žalobou podanou u soudu dne 26.3.1992 domáhali, aby
žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku p.č. 251/2, domu
č.p. 305 se stavební parcelou p.č. 365, domu č.p. 306 se stavební parcelou p.č.
373, skladiště se stavební parcelou p.č. 548, zahrady p.č. 248/3, garáže se
stavební parcelou p.č. 664, skladiště se stavební parcelou p.č. 549, domu č.p.
359 se stavební parcelou p.č. 437, skladu se stavební parcelou p.č. 1220, 1221,
skladu se stavební parcelou p.č. 1478, 1479 a ostatní plochy p.č. 251/4, všech
v k.ú. K. nad B., okres V. Podáním ze dne 22.5.1995 doplnili žalobci žalobu
ještě o dům č.p. 307 se stavební parcelou p.č. 374. Podáním ze dne 7.4.1997
žalobci upřesnili žalobu tak, že s pozemkem p.č. 251/2 žádají též vydání staveb
vrátnice, staré vrátnice, krytého parkoviště, skladu režijního materiálu, haly
U. 2 a třídiče kulatiny, s pozemkem p.č. 1221 rovněž vydání zdravotního
střediska s kancelářemi a šatnami a s pozemkem p.č. 1479 též stavbu
trafostanice (dále jen „předmětné nemovitosti“). V žalobě uvedli, že původní
vlastník J. K., otec a manžel žalobců, vlastnil předmětné nemovitosti jako
fyzická osoba a tento majetek neměl žádnou právní souvislost s firmou J. K. a
spol., která byla znárodněna na základě vyhlášky Ministerstva průmyslu ze
7.3.1946 č. 1247/1946 Úředního listu I., vyhlášky téhož ministerstva z
24.10.1946 č. 2060/1946 Úředního listu I., vyhlášky téhož ministerstva z
1.12.1946 č. 212/1947 Úředního listu a výměru ministra průmyslu z 15.12.1947 č.
N.P. 1-87 398/47. Vlastnické právo J. K. k předmětným nemovitostem bylo dotčeno
vložením zápisu do pozemkové knihy pro M. p., n.p., Š. a podle následujících
výměrů a vyhlášek z let 1949-1961 bylo vlastnické právo zapsáno pro stát. K
vydání předmětných nemovitostí od žalovaných M. d. z., Š. a.s., nedošlo přes
žalobci učiněné výzvy.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že ke znárodnění firmy J. K. došlo
podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to vyhláškou Ministerstva průmyslu z
27.12.1945
č. 206/1945 Úředního listu, přičemž rozsah znárodnění byl stanoven výměrem
ministra průmyslu z 15.12.1947, čj. NP 1-87 398/47, takže všechny tyto akty
znárodnění byly učiněny před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj.
před obdobím 25.2.1948 až 1.1.1990).
Okresní soud ve Vsetíně mezitímním rozsudkem ze dne 11.6.1993, č.j. 7 C
339/92-26, určil, že znárodnění předmětných nemovitostí bylo provedeno v
rozporu s tehdy platnými předpisy a že vlastní znárodňovací akt byl proveden
nejdříve 17.1.1949.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.9.1993, č.j.
10 Co 422/93-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že výrok mezitímního rozsudku nemůže být výrokem určovacím, nýbrž
má rozhodnout, zda právní základ projednávaného nároku je důvodný. Odvolací
soud navíc nepovažoval vydání mezitímního rozsudku za účelné, neboť podle jeho
názoru byly dány předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé.
Usnesením vyhlášeným na jednání soudu prvního stupně dne 2.5.1997 (č.l. 118
spisu) byli do řízení přibráni žalobce c) a jako druhý žalovaný F. n. m.
Usnesení, kterým byl do řízení přibrán druhý žalovaný, bylo vyhotoveno písemně
pod č.j. 7 C 339/92-126 a potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
30.6.1997, č.j. 10 Co 507/97-144. Zánikem F. n. m. ke dni 1.1.2006 přešla
veškerá jeho práva a závazky na Českou republiku – Ministerstvo financí.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17.9.1997, č.j. 7 C 339/92-153,
byli oba žalovaní uznáni povinnými uzavřít se žalobci dohodu o vydání části
předmětných nemovitostí (jmenovitě pozemků p.č. 437 s administrativní budovou
č.p. 359, p.č. 664 s garáží, p.č. 548 s expedičním skladem, p.č. 373 se skladem
režijního materiálu č.p. 306, p.č. 374 s objektem č.p. 307 – halou dřevovýroby,
mimo halu U. I., pozemku p.č. 365 s objektem č.p. 305 – pilou, kotelnou,
brusírnou a šatnami,
a pozemku p.č. 248/3) a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
6.5.1998, č.j. 10 Co 936/97-217, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně přehlédl,
že žalobci se eventuálním petitem domáhali uzavření dohody o vydání předmětných
nemovitostí s prvním žalovaným, pokud by však žalobě proti prvnímu žalovanému
nemohlo být vyhověno, domáhali se uzavření dohody s druhým žalovaným. Soud
prvního stupně tak porušil zásadu vázanosti soudu návrhem účastníků (srov. §
153 odst. 2 o.s.ř.)
V dalším řízení Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C
339/92-271, uložil oběma žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání a)
objektu administrativní budovy č.p. 359 se stavební parcelou p.č. 437, b)
garáže se stavební parcelou p.č. 664, c) expedičního skladu se stavební
parcelou p.č. 548, d) domu č.p. 306 – skladu režijního materiálu, strojní
údržby a WC se stavební parcelou p.č. 373,
e) objektu č.p. 307 se stavební parcelou p.č. 374 – haly dřevovýroby, sušárny,
kuchyně a jídelny, mimo halu U. I. (odbytový sklad), f) objektu č.p. 305 se
stavební parcelou č.p. 356 užívaného jako pila, kotelna, brusírna a šatny a g)
pozemku p.č. 248/3 o výměře 270 m2 – zahrady, nyní ostatní manipulační plochy,
a ve zbytku žalobu znovu zamítl. Rozhodl tedy shodně jako ve svém předchozím
rozsudku ze dne 17.9.1997, č.j. 7 C 339/92-153.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7.6.1999,
č.j. 10 Co 1192/98-351, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku vůči
druhému žalovanému potvrdil a rozsudek ve výroku o uložení povinnosti druhému
žalovanému změnil tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích proti prvnímu žalovanému
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu nebyl druhý žalovaný ve
sporu pasivně legitimován, neboť podle § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, je povinnou osobou právnická osoba, která věc ke
dni účinnosti uvedeného zákona (1.4.1991) držela. Předmětné pozemky byly
převedeny na prvního žalovaného ke dni 31.3.1991, a proto druhý žalovaný není
povinnou osobou podle cit. ustanovení. Odvolací soud dále dovodil, že k
přechodu vlastnictví předmětných pozemků ze zemřelého manžela resp. otce
žalobců J. K. st. na stát došlo již účinností dekretu o znárodnění č. 100/1945
Sb., tj. dnem 27.10.1945, tedy před začátkem rozhodného období. Žalobci však
tvrdili, že za znárodněný majetek jim nebyla poskytnuta náhrada, což by
zakládalo ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 restituční titul podle § 47a
zákona č. 92/1991 Sb. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit
dokazování k otázce, zda za předmětné nemovitosti byla po znárodnění poskytnuta
náhrada a případně též k otázce, zda vydání předmětných nemovitostí nebrání
ztráta jejich původního stavebně technického charakteru zásadní přestavbou nebo
pozdějším zastavěním podle § 8 odst. 1 a 3 zák. č. 87/1991 Sb.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které byl rozsudek soudu
prvního stupně vůči původnímu druhému žalovanému potvrzen, resp. změněn, podali
žalobci dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.1.2001, č.j. 28 Cdo
2368/99-397, zamítl. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud postupoval
podle právních závěrů odlišných od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, ani
že by řízení před soudy nižších stupňů bylo postiženo vadami.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.4.2002, č.j. 20 K 35/2001-421,
byl na žalovaného prohlášen konkurs. V souladu s § 68 odst. 1 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, byly předmětné pozemky vyškrtnuty z
konkursní podstaty. Protože osoby oprávněné za žalovaného jednat byly neznámého
pobytu a nebylo jim možno doručovat, ustanovil Okresní soud ve Vsetíně
usnesením ze dne 28.7.2003, č.j.
7 C 339/92-444 žalovanému opatrovníka.
Podáním ze dne 24.2.2004 (č.l. 477 spisu) přistoupil do řízení jako vedlejší
účastník na straně žalovaného E. S. Uvedl, že je největším věřitelem žalovaného
a má zájem na tom, aby předmětné nemovitosti nebyly žalobcům vydány, neboť v
takovém případě by se staly součástí konkursní podstaty žalovaného.
Podáním ze dne 26.7.2004 (č.l. 530 spisu) oznámil soudu opatrovník žalovaného,
že dne 23.7.2004 uzavřel s právním zástupcem žalobců smír a navrhuje jeho
schválení. Předmětem smíru bylo vydání všech předmětných nemovitostí, přičemž
žalobci se zavázali uhradit společně a nerozdílně žalovanému částku 3.051.620,-
Kč do sedmi měsíců od právní moci usnesení o schválení smíru. Na jednání dne
8.9.2004 (č.l. 549 spisu) opatrovník žalovaného prohlásil, že vzhledem k
nesouhlasu vedlejších účastníků s výší dohodnuté ceny odstupuje od uzavřeného
smíru, neboť smír byl uzavřen v době, kdy nebyly známy případné cenové rozpory.
Podáním ze dne 11.4.2005 (č.l. 614 spisu) přistoupil do řízení jako druhý
vedlejší účastník na straně žalovaného Ing. A. P., správce konkursní podstaty
M. d. z., Š. a.s., s tím, že má zájem na tom, aby žalobci nebyli ve sporu
úspěšní, neboť v takovém případě by se předmětné nemovitosti staly součástí
konkursní podstaty žalovaného.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 21.7.2006, č.j. 7 C 339/92-780, smír
mezi žalobci a žalovaným ze dne 23.7.2004 neschválil pro rozpor s ustanovením §
10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti
oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s
vydávanými věcmi,
a rovněž proto, že opatrovník žalovaného od smíru odstoupil. Prvního žalovaného
uznal povinným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí – pozemků p.č.
365 s budovou č.p. 305, p.č. 373 s budovou p.č. 306, p.č. 374/1 a 374/2 s
budovou č.p. 307, p.č. 437 s budovou č.p. 359, p.č. 251/2, 548, 248/3, 664,
549, 1221, 1478, 1479 a 251/4, všech v k.ú. K. nad B., když dospěl k závěru, že
žalobci jsou oprávněné osoby, kterým byly uvedené nemovitosti odňaty podle
znárodňovacích předpisů v rozhodném období, a to aniž jim byla vyplacena
náhrada za znárodněný majetek. Naopak zamítl návrh na uzavření dohody o vydání
nemovitostí – krytého parkoviště, skladu režijního materiálu, vrátnice, staré
vrátnice, třídiče kulatiny a objektů U. II
a III, všech se stavební plochou a na p.č. 251/2, dále trafostanice se stavební
plochou na p.č. 1479, skladu kovomateriálu a údržbářského střediska se stavební
plochou na p.č. 549, prodejního skladu se stavební plochou na p.č. 1220 a
zdravotního střediska se stavební plochou na p.č. 1221. V odůvodnění svého
rozhodnutí dospěl k závěru, že tyto pozemky byly v rozhodném období zastavěny a
budovy zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter ve smyslu
§ 8 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 13.9.2006, č.j. 7 C 339/92-805, soud prvního
stupně zamítl návrh na vydání doplňujícího rozsudku týkajícího se pozemků p.č.
251/8
a 1007/38 v k.ú. K. nad B. s tím, že vydání těchto pozemků se žalobci v žalobě
ani jejích doplněních nedomáhali.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.3.2007,
č.j. 56 Co 544/2006-831, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému
žalovanému ČR – Ministerstvu financí zrušil a řízení proti němu zastavil (I.).
Výrok o neschválení smíru změnil tak, že návrh na schválení smíru zamítl (II.).
Doplňující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (III.). Dále pod IV. změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na vydání nemovitostí –
budovy prodejního skladu na pozemku p.č. 1220 a pozemku p.č. 1220 o výměře 643
m2, zdravotního střediska s kancelářemi a šatnami na p.č. 1221 a pozemku p.č.
1221 o výměře 346 m2, trafostanice na pozemku p.č. 1479 a pozemku p.č. 1479 o
výměře 42 m2 – a žalobu mezi žalobci a) a b) a prvním žalovaným o vydání domu
č.p. 307 a pozemku p.č. 374/1
o výměře 1491 m2. Ve zbývajícím rozsahu pod V. rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že spor
proti druhému žalovanému České republice – Ministerstvu financí byl pravomocně
rozhodnut rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.6.1999, č.j. 10 Co
1192/98-351, přičemž rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.1.2001, č.j. 28 Cdo
2368/99-397, bylo dovolání zamítnuto. Odvolací soud dále zjistil, že na listině
založené na č.l. 531-532 spisu, která obsahuje smír ze dne 23.7.2004, schází
podpis opatrovníka žalovaného. Protože podle § 41b o.s.ř. soud ke smíru
nepřihlíží, dokud nebyl podepsán účastníky, návrh na schválení smíru zamítl. K
návrhu na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětných
pozemků odvolací soud uvedl, že požadavek na vydání pozemku p.č. 374 s domem
č.p. 307 žalobci a) a b) uplatnili až změnou žaloby dne 24.4.1995, kdy již
uplynula prekluzívní lhůta podle § 47a zákona č. 92/1991 Sb., podle níž bylo
návrh nutno podat u soudu do 31.12.1992. V době uvedené změny žaloby běžela
lhůta jen žalobci c), neboť jeho nárok vznikl až nálezem Ústavního soudu č.
164/1994 Sb., jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu. O objekt zdravotního
střediska s kancelářemi a šatnami na pozemku č.p. 1221 a trafostanici na č.p.
1479 byla pak žaloba doplněna až 7.4.1997, kdy již uvedená prekluzívní lhůta
uplynula všem žalobcům, a proto odvolací soud ve vztahu k těmto nemovitostem
žalobu zamítl. Ve vztahu ke zbývajícím předmětným nemovitostem shledal odvolací
soud nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, neboť provedený znalecký posudek
se netýkal všech předmětných nemovitostí a není tedy jasné, které z pozemků
byly v rozhodném období zastavěny a které ze staveb ztratily přestavbou svůj
stavebně technický charakter.
U staveb bez čísla popisného navíc není zřejmé, na kterém pozemku stojí.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně vůči prvnímu žalovanému
zrušil v rozsahu, v němž žalobu nezamítl, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně podali
žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a), popř. c) o.s.ř. Dovoláním napadli všechny výroky soudu prvního i druhého
stupně, neboť podle žalobců závisí na výrocích o smíru, a to z důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a), b)
a odst. 3 o.s.ř. Konkrétně namítali, že ačkoli soud prvního stupně vycházel při
rozhodnutí o neschválení smíru z toho, že smír uzavřen byl, odvolací soud
dospěl k závěru, že smír vůbec uzavřen nebyl, aniž by v souladu se zásadou
předvídatelnosti rozhodnutí na uvedený závěr účastníky řízení upozornil a
umožnil jim navrhnout k otázce uzavření smíru důkazy. Podle dovolatelů byl
podáním ze dne 26.7.2004 soudu předložen originál smíru podepsaný oběma
stranami, který byl později ve spise neznámým pachatelem zaměněn za listinu, na
níž podpis opatrovníka žalovaného chybí. O tom má svědčit jak rozsudek soudu
prvního stupně, který zřejmě vycházel z toho, že smír uzavřen byl, tak i podání
opatrovníka žalovaného na č.l. 530 spisu, v němž píše, že předkládá návrh
smíru, který uzavřel. Žalobci považují rozhodnutí soudu prvního stupně o
schválení smíru za nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, v čem spočívá
rozpor smíru s hmotným právem. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc přikázal k projednání jiným soudům než Okresnímu
soudu ve Vsetíně a Krajskému soudu v Ostravě, k čemuž je vedly vady řízení a
délka trvání sporu.
Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolatelé napadli rozsudky soudů obou stupňů ve všech výrocích. Dovolací soud
posoudil nejprve přípustnost dovolání proti jednotlivým rozsudkům a jejich
výrokům.
1. Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl vůči druhému žalovanému – České republice, Ministerstvu financí
rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno.
Dovolání proti uvedenému výroku je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť jde o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Protože dovolatel nevymezil žádné důvody, proč uvedený výrok napadá,
a dovolací soud nezjistil ve vztahu k tomuto výroku ani žádné vady, k nimž
podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti, odmítl dovolací soud
dovolání proti uvedenému výroku jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1
o.s.ř.
2. Přípustnost dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a věc mu vrácena k dalšímu
řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné, jen pokud
bylo rozhodnutím dovolacího soudu změněno nebo potvrzeno (srov. § 237 odst. 1
o.s.ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně zrušen a věc mu vrácena k novému projednání, dovolání přípustné není.
Dovolací soud proto dovolání proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu odmítl
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
3. Přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl výrok soudu prvního stupně o neschválení smíru změněn tak, že návrh na
schválení smíru byl zamítnut, a proti výroku III., jímž byl doplňující rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen.
O schválení smíru podle § 99 o.s.ř. soud rozhoduje usnesením, na povaze tohoto
rozhodnutí nic nemění, je-li zahrnuto v rozsudku. Jelikož usnesení o schválení
smíru je usnesením ve věci samé (srov. § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), je
aplikovatelná judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu pojmu změna
rozsudku pro účely rozhodnutí o přípustnosti dovolání. Podle uvedené judikatury
Nejvyššího soudu je přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a
soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně,
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro
posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující, jak jej odvolací
soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na
ustanovení § 219 či § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu
prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně
zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně odlišně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2004, sp. zn.
26 Cdo 453/2004). Zkoumaný výrok rozsudku odvolacího soudu neměl vliv na práva
a povinnosti účastníků stanovená rozsudkem soudu prvního stupně, neboť
následkem obou výroků je neschválení smíru,
a proto není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti napadenému výroku II., jakož i proti výroku III.,
jímž byl doplňující rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, může být založena
jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací
soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3
o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu.
Tak je tomu nejen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, tj. tehdy, jde-li o
nesprávné právní posouzení, ale také v případě, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18.12.2007, sp. zn. II. ÚS 182/05). V projednávané věci dospěl
dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
4. Přípustnost dovolání proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn.
Proti uvedenému výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu odvolací soud, který potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby
soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil
účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu
prvního stupně,
a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti
řízení
a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne
21.1.2003, sp. zn. II. ÚS 523/02). Za překvapivá lze podle konstantní
judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je
účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o
rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem
posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.6.2001, sp. zn. III.
ÚS 729/2000, nebo ze dne 11.6.2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
V projednávané věci vycházel jak soud prvního stupně ve svém rozsudku, tak
i všichni účastníci ve svých odvoláních a dalších podáních zřejmě z toho, že
smír ze dne 23.7.2004 (č.l. 531-532 spisu) uzavřen byl. Rovněž z protokolu z
jednání odvolacího soudu dne 26.3.2007 (č.l. 826-828 spisu) nelze dovodit žádné
pochybnosti soudu ani účastníků o tom, že smír byl uzavřen. Účastníci i jejich
právní zástupci přitom v období mezi uzavřením smíru opakovaně nahlíželi do
spisu (první vedlejší účastník dne 20.4.2006 – úřední záznam na č.l. 745 spisu,
jeho zástupce dne 24.8.2004 – č.l. 541 spisu), a stejně tak činil zajisté i
soud prvního stupně při rozhodování ve věci. Závěr účastníků i soudu prvního
stupně o tom, že smír uzavřen byl, podporuje i podání opatrovníka žalovaného ze
dne 26.7.2004 (č.l. 530 spisu), v němž je uvedeno cit. „…předkládám návrh
smíru, který jsem uzavřel jako opatrovník žalovaného s právním zástupcem
žalobců.“ Jestliže za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný
smír uzavřen nebyl, neboť na listině na č.l. 532 spisu chybí podpis opatrovníka
žalovaného, aniž by účastníkům umožnil se k tomuto závěru vyjádřit, a případně
uzavření smíru dodatečně doložit, zatížil řízení vadou. Aby mohl dovolací soud
posoudit, zda uvedená vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
musel vyřešit otázku, mohl-li být smír ve znění založeném na č.l. 531-532 spisu
soudem schválen.
Podle § 99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje. Neschválí
jej, je-li v rozporu s právními předpisy.
Předmětným smírem se žalobci se žalovaným měli dohodnout, že žalovaný vydá
žalobcům předmětné nemovitosti a žalobci zaplatí žalovanému do sedmi měsíců od
právní moci usnesení soudu o schválení smíru částku 3.051.620,- Kč. Soud
prvního stupně smír neschválil s tím, že je v rozporu s § 10 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat
žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Dovolací soud
má za to, že uvedené ustanovení brání povinné osobě ve vymáhání jakýchkoli
nároků souvisejících s vydávanými věcmi proti osobě oprávněné, nebrání však
uzavření dohody mezi oprávněnou a povinnou osobou o vydání věcí, které by jinak
vydány být nemohly, proti zaplacení peněžní úplaty. Závěr, podle něhož úmyslem
zákonodárce nebylo uvedené dohody zakázat, podporuje též ustanovení § 7 odst. 4
cit. zák., které v případě, kdy je vydávaná nemovitost podstatně zhodnocena,
umožňuje oprávněné osobě rozhodnout se pro vydání nemovitosti namísto finanční
náhrady, ale s tím, že rozdíl v ceně povinné osobě nahradí. Uvedený závěr je
též v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, podle níž při aplikaci
restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, resp.
formalisticky, ale vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména
smysl a účel zákona. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře
napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době
totality. (srov. nález ÚS ze dne 24.1.2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne
27.1.1999, sp. zn. I. ÚS 208/1997, ze dne 27.11.2002, sp. zn. IV. ÚS 691/2001,
ze dne 31.3.1999, sp. zn. IV. ÚS 508/1998 nebo ze dne 26.11.2002, sp. zn. I. ÚS
480/2000). V projednávané věci by přitom uzavření předmětného smíru otevřelo
cestu nápravě uvedených křivd v rozumné době.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že v případě, kdy by se v řízení
podařilo uzavření smíru jako na č.l. 531-532 spisu prokázat, nebrání ustanovení
§ 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jeho schválení.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že schválení předmětného smíru nebrání ani to,
že měl být uzavřen opatrovníkem žalovaného, neboť opatrovník má podle § 31
odst. 1 o.s.ř. stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci.
Dále odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž je smlouva (smír)
uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti,
tj. kdy došlo ke shodě vůle smluvních stran o obsahu smlouvy. Rozhodnutí soudu
o schválení smíru (dohody) není právní skutečností, která by podmiňovala vznik
smlouvy – naopak platná dohoda (smlouva) je předpokladem výroku soudu o jejím
schválení. Účastník může odstoupit od smlouvy, jen jestliže je to stanoveno v
zákoně nebo účastníky dohodnuto (srov. § 48 odst. 1 obč. zák.) (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2000, sp. zn. 26 Cdo 474/2000).
Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud tím, že zamítl
návrh na schválení smíru z důvodu, že smír nebyl vůbec uzavřen, a to aniž by
účastníkům umožnil se k uvedenému závěru vyjádřit a navrhnout v tomto směru
důkazy, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a naplnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jímž byl návrh na
schválení smíru zamítnut, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Na výroku o schválení smíru jsou
závislé též výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek
soudu prvního stupně zčásti potvrzen, resp. změněn, a proto je dovolací soud
zrušil podle § 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) v rozsahu, v němž
nebyl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Návrhu dovolatelů na přikázání věci jinému soudu dovolací soud nevyhověl, neboť
k přikázání věci jinému soudu, stejně jako nařízení projednání věci jiným
senátem soudu dosavadního, by mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných
důvodů, neboť tento postup znamená průlom do ústavně zaručené zásady, že nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví
zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Při svém rozhodování
však vždy musí uvážit, zda bez přijetí takovéhoto opatření bude věc v přiměřené
době soudem v dosavadním obsazení náležitě rozhodnuta (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 2860/2007). V projednávané
věci dovolatelé neuvedli konkrétní vady, které by přikázání věci jinému soudu
prvního stupně odůvodňovaly (§ 221 odst. 2 o.s.ř.). V otázce tvrzených průtahů
v řízení má dovolací soud za to, že přikázání věci jinému soudu resp. soudci,
který s věcí není seznámen, by k rychlejšímu projednání věci nepřispělo.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování
o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu