28 Cdo 5387/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce B. d. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ú.
pro z. s. ve v. m., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované S. s. hl.
m. P., s.p. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, o uložení povinnosti převést
pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 420/2005, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007,
č.j. 29 Co 115/2007-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č.j. 29
Co 115/2007-141, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12.
2006, č.j. 9 C 420/2005-124, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2006, č.j. 9 C 420/2005-124, kterým
byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalované podat písemné ohlášení u
Katastrálního úřadu pro hl. m. P. osvědčující přechod práva hospodaření s
pozemky v žalobě uvedenými na žalovanou, a byla zamítnuta i žaloba na uložení
povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o bezúplatném vydání sporných
nemovitostí. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebyl nikdo zavázán k náhradě
nákladů odvolacího řízení. Žalobci byla stanovena povinnost nahradil náklady
odvolacího řízení, jež vznikly vedlejšímu účastníkovi.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce je vlastníkem budov
č.p. 1048 a č.p. 1049 a dalších, které jsou uvedeny na LV č. 1332 pro k.ú. K.,
a které leží na sporných parcelách (č. 1528/7, 128/9, 1529/3, 1529/5 a
1529/11); ty jsou ve vlastnictví žalované a hospodaří na nich vedlejší
účastník. V řízení bylo zjištěno, že vedlejší účastník byl založen, a to s
účinností od 1. 1. 1989, N. v. hl. města P., a je považován za státní podnik
vzniklý podle zákona č. 111/1990 Sb., přičemž obec, jako zakladatel tohoto
subjektu, zrušila zmíněný podnik s likvidací, která nastala dnem 1. 1. 1998 a
dosud trvá. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení toho, zda lze v
daném případě použít ustanovení § 57 odst. 1 a 5 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen
„zákon o majetku ČR“), je rozhodný okamžik, ke kterému došlo k likvidaci S. s.
hl. m. P. Pokud došlo ke zrušení státního podniku před účinností zákona o
majetku ČR, jak je tomu v dané věci, zůstává právní režim takového podniku,
jehož likvidace začala a dosud probíhá, mimo režim zmíněného zákona. Sporné
pozemky tedy nejsou „majetkem“ podle § 10 písm. b) shora uvedeného zákona a
žalovaná v daném případě není s nimi oprávněna nakládat podle § 11 odst. 2
zákona; organizační složkou není ani vedlejší účastník. V souladu s tímto
právním názorem je podle odvolacího soudu též rozhodnutí Obvodního soudu pro
Prahu 5 sp. zn. 35 C 46/2004, na které žalobce odkazoval, neboť ani vedlejší
účastník není oprávněn se spornými pozemky nakládat jinak, než v rámci
probíhající likvidace nařízené podle jiných právních předpisů než zákona o
majetku ČR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval
v nesprávném právním posouzení věci. Otázka zásadního právního významu měla
spočívat v pasivní věcné legitimaci účastníků, neboť odvolací soud se údajně
nedokázal vypořádal s argumenty žalobce, že podle ustanovení § 57 odst. 5 ve
spojení s ustanovením § 10 písm. c) a ustanovením § 11 zákona o majetku ČR
zaniklo právo hospodaření Státního statku hl. m. Prahy v likvidaci k předmětným
pozemkům ke dni
1. 1. 2001 a současně vzniklo právo hospodaření žalované podle § 10 písm. b)
zákona
o majetku. Jedná se o majetek, s nímž žádná organizační složka podle tohoto
zákona nehospodaří, a proto s ním hospodaří organizační složky příslušné podle
ustanovení
§ 11 cit. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř., tedy
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.
Uplatněný dovolací důvod, jenž lze přezkoumat v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, byl podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Dovolatel se v řízení domáhá po žalovaném bezúplatného převodu pozemků
tvořících jeden funkční celek s bytovými domy ve vlastnictví dovolatele, a to
na základě ustanovení § 60a zákona o majetku. V řízení bylo prokázáno, že
vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika s právem hospodaření zapsaným
v katastru nemovitostí ve prospěch S. s. hl.m. P., s.p., „v likvidaci“.
V ustanovení § 57 odst. 1 zákona o majetku ČR je uvedeno, že dosavadní státní
podniky a státní rozpočtové a příspěvkové organizace, u nichž byla funkce
zakladatele
a pravomoc tyto organizace zřizovat, řídit a zrušovat přenesena podle
zvláštních právních předpisů na příslušná zastupitelstva obcí, a které ke dni
účinnosti tohoto zákona dosud nezanikly, nejsou organizačními složkami podle
tohoto zákona
a nevztahuje se na ně ustanovení § 54 až § 56.
Při posuzování dané věci však nelze pominout též ustanovení § 57 odst. 5 zákona
o majetku ČR, podle něhož právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu,
vykonávané státními organizacemi uvedenými v odst. 1 podle dosavadních
předpisů, dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká. Věci, k nimž právo
hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem podle § 10 písm. b) tohoto zákona.
Pokud s těmito věcmi souvisejí závazky uvedených státních organizací,
přecházejí takové závazky na stát.
Smyslem ustanovení § 60a zákona o majetku ČR (a též ustanovení § 21 odst. 7
zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) je bezúplatný převod pozemků ve
státním vlastnictví, které tvoří jeden funkční celek s bytovým domem ve
vlastnictví bytového družstva, do vlastnictví tohoto družstva, příp. vlastníka
již převedené bytové jednotky v takovém domě. Jinými slovy řečeno, vlastník
bytového domu, resp. bytové jednotky, by měl současně být vlastníkem pozemku
pod tímto domem, neboť nejednotnost vlastnictví těchto nemovitostí s ohledem na
charakter jejich užívání je nežádoucí; přestože tuto dualitu současná právní
úprava připouští (srov. např. § 120 odst. 2 občanského zákoníku či § 21 zákona
o vlastnictví bytů).
Cílem ustanovení § 57 zákona o majetku ČR je mj. definitivní dořešení právního
postavení a vztahu k majetku státu u té skupiny státních organizací, u nichž
funkce jejich zakladatele anebo pravomoc je zřizovat, řídit a zrušovat, přešla
v roce 1990 v důsledku zavedení obecního zřízení ze současně zaniklých
národních výborů na obce a města. Tyto organizace si nadále podržely charakter
státních organizací a nadále také vykonávaly právo hospodaření s majetkem státu
do doby, kdy z rozhodnutí příslušné obce (města) zanikly. V daném případě však
se toto nestalo a státní organizace (vedlejší účastník) existuje i nadále.
Pokud jde o hmotný majetek státu (věci), k nimž dosud tyto státní organizace
vykonávaly právo hospodaření, podřizuje jej zákon o majetku ČR režimu svého §
10 písm. b); půjde tedy o majetek státu, s nímž jsou příslušné organizační
složky – ale i stát – oprávněny předepsaným způsobem disponovat, včetně
případného bezúplatného smluvního převodu podle § 60a odst. 5 písm. d) zákona o
majetku ČR.
S ohledem na výše uvedené lze na dispozici s předmětnými pozemky vztáhnout
režim ustanovení § 60a zákona o majetku ČR s tím, že příslušným k bezúplatnému
převodu je Ú. pro z. s. ve v. m. (viz § 10 odst. b/
a zejména § 11 odst. 2 zákona o majetku ČR). Nutno podotknout, že předmětné
pozemky jsou ve vlastnictví státu, na které se povinnost bezúplatného převodu
primárně vztahuje; až následná je otázka, jaký subjekt je s nimi oprávněn
hospodařit.
Z důvodů shora popsaných Nejvyšší soud rozsudky obou nižších instancí zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V průběhu dalšího řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení,
je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu