28 Cdo 5389/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně E. Z., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Štefánikova 18/25, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024a/11, o uložení povinnosti
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 32/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 17. října
2014, č. j. 15 Co 388/2014-452, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17.
října 2014, č. j. 15 Co 388/2014-452, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu
v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. června 2014, č. j. 7 C 32/2012-396, uložil žalované uzavřít s žalobkyní
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 573/47, 573/48, 573/50, 573/52
a 575/262 v kat. území K., dále pozemků parc. č. 580/2 v kat. území Č., parc.
č. 676/2, 677/2 a 1403 v kat. území M. u T. a pozemku parc. č. 1695 v kat.
území P. n L., k uspokojení nároku žalobykně na bezúplatný převod náhradních
pozemků (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen zákon o půdě), jež dosahuje částky 360.578,- Kč (výrok I). V části, ve
které se žalobkyně domáhala uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dalších
označených pozemků, soud prvního stupně pro částečné zpětvzetí žaloby řízení
zastavil (výrok II) a přitom rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou, jež v
roce 1992 uplatnila nárok na vydání pozemků; o jejím návrhu bylo rozhodnuto dne
15. 10. 2004, rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Táboře
č. j. PÚ/1997/0/04-Ma, se závěrem, že původně vlastněné pozemky, jež přešly na
stát v roce 1978, nelze vydat a že za ně žalobkyni přísluší náhrada. O
poskytnutí náhradních pozemků žalobkyně usiluje od r. 2005 (kdy jedinkrát
projevila zájem o převod pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR).
Okolnost, že o převod jiných pozemků z veřejné nabídky se žalobkyně již později
neucházela, přičítal soud prvního stupně i přístupu Pozemkového fondu ČR, jenž
vycházel z nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyně, která v souladu s
jejich určením oceňovala jako pozemky stavební, zatímco Pozemkový fond setrval
na ocenění pozemků jako zemědělských (částkou 48.209,- Kč). Že šlo o ocenění
nesprávné, vzal soud za prokázané i z důkazů opatřených v tomto řízení, včetně
znaleckého posudku, jímž byly pozemky oceněny částkou 360.504,- Kč. Za tohoto
stavu soud prvního stupně hodnotil postup Pozemkového fondu ČR při uspokojování
nároku žalobkyně jako liknavý, kdy je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení
nároku i převodem vhodných pozemků z vlastnictví státu nezahrnutých do
veřejných nabídek Pozemkového fondu (§ 11a zákona o půdě).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
(dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 15 Co
388/2014-452, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že
se žaloba o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o bezúplatném
převodu označených pozemků zamítá (výrok I) a současně rozhodl o náhradě
nákladů před soudy obou stupňů, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky
II a III).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal v postupu
žalované (jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) prvky liknavosti, libovůle či
diskriminace, uzavíraje, že toliko odlišný názor žalované na výši nároku
projevem liknavosti není, v situaci, kdy cena pozemků patřila ke skutečnostem
mezi stranami sporným a kdy žalobkyně všechny relevantní okolnosti o charakteru
pozemků dříve nedoložila. Připomněl, že žalovaná (Pozemkový fond ČR) při
uspokojení nároků musí respektovat právní předpisy upravující hospodaření s
majetkem státu. Dodal, že k odstranění nejistoty ohledně výše nároku mohla
žalobkyni posloužit i žaloba o určení práva, a za relevantní okolnost
nepokládal ani přetrvávající negativní postoj žalované k ocenění pozemků jako
stavebních. Proto uzavřel, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro
výjimečné uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků nezahrnutých do
veřejných nabídek pozemkového úřadu (§ 11a zákona o půdě).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), tvrdíc, že se
odvolací soud při posouzení relevantní hmotněprávní otázky odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ohlašujíc jako dovolací důvod nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání
žalobkyně zpochybňovala posouzení, že postup žalované (jejího předchůdce
Pozemkového fondu ČR) nelze kvalifikovat jako liknavý či prostý jakékoliv
libovůle. Přitom poukázala na rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejm. na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
podle jehož závěrů nesmí státní orgán nesnáze při vyřizování nároků
vyplývajících z restitučních předpisů přesouvat na jiné osoby. Kritizovala
závěr, že bylo toliko na ní coby oprávněné osobě, aby dokládala stavební určení
odňatých pozemků, že žalovaná (její předchůdce) mohla zůstat nečinná a že její
liknavost v tomto směru lze omlouvat jejím „odlišným názorem“. Ten pokládá
žalobkyně současně za nepodložený, jelikož okolnost o charakteru pozemků
(určující jejich cenu) byla zřejmá i z rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu
ze dne 15. 10. 2004. Současně odvolacímu soudu vytkla, že přehodnotil skutkové
závěry soudu prvního stupně bez zopakování dokazování a že mezi jeho skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je „extrémní rozpor“, zakládající porušení
práva na spravedlivý proces; v tomto směru kritizovala zejména závěr, že
restituční nárok byl oceněn již v roce 2004 a že do roku 2009 žalobkyně žádné
kroky k uspokojení nároku nečinila. Rovněž namítala, že odvolací soud správně
neaplikoval ony judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle
nichž je prostředkem proti libovůli ze strany Pozemkového fondu ČR právě žaloba
na převod konkrétního pozemku, a že se nezabýval ani tím, zda veřejná nabídka
pozemků měla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry k uspokojení
nároku.
Žalobkyně proto navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se potvrzuje
rozsudek soudu prvního stupně (jímž bylo žalobě na převod konkrétních pozemků
vyhověno).
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen
„o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu
řeší dovolatelkou označenou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy,
posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001
(veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
přijal a odůvodnil závěr, že „nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního
pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat
uložením povinnosti uzavřít smlouvu.“ K uvedené problematice se pak vyslovil
zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném
též pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavíraje v něm,
že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož
nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní
pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém
postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné
nabídky žalovaného“. V posléze citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též
na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž
došlo z účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani
postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá
převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového
fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k
převodu náhradích pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu
(zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne
30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), ve zmíněném rozhodnutí znovu
připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním
povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové
kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná
nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že nesnáze
při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí
státní orgán přesouvat na osoby oprávněné.
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému
postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné
zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového
úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem
pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná
osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby,
jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je
zejména otázkou skutkových zjištění. Při přezkumu právního posouzení věci je
ovšem třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o
tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či
svévole nejsou zjevně nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda
přihlížejí ke všem relevantních hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou
judikaturou.
Z prokázaných skutkových okolností (jejichž přezkum jde ovšem mimo rámec
dovolacího přezkumu a potud není argumentace žalobkyně relevantní) není
nevýznamné, že svých práv podle restitučních předpisů se žalobkyně domáhá již
od roku 1992. Okolnost, že o uplatněném nároku pozemkový úřad rozhodl až v roce
2004 (uzavíraje, že žalobkyně má právo na poskytnutí náhradních pozemků)
naléhavost uspokojení jejího nároku nesnižuje. O převod pozemku z veřejné
nabídky Pozemkového fondu – dle zjištění odvolacího soudu – žalobkyně projevila
zájem již v roce 2005. Důvody, pro které neuspěla (ani co do jí tehdy
vyčísleného nároku), odvolací soud nezjišťoval, stejně tak jako okolnosti, pro
které se žalobkyně o převod pozemků z veřejné nabídky Pozemkového fondu již
poté neucházela, a neprověřil ani tvrzení žalobkyně o tom, že veřejná nabídka
pozemků byla omezená a že v dané době Pozemkový úřad ČR upřednostňoval při
převodech pozemků jiné osoby. Později vzniklý spor účastníků o výši nároku –
jak odvolací soud uvádí – byl jistě řešitelný i jinými právními prostředky
(žalobou o určení práva), ani to ovšem bez dalšího nevylučuje liknavost či
svévoli na straně Pozemkového fondu ČR, v situaci, kdy ani Pozemkový fond ČR
nečinil žádné kroky k odstranění této spornosti a kdy se jeho „odlišný názor na
výši nároku“ ukázal později jako evidentně nesprávný. (Na něm přitom žalovaná
setrvává nadále, navzdory výsledkům tohoto řízení, v němž žalobkyně současně
dokládá, že stavební určení pozemků mohl Pozemkový fond seznat již z rozhodnutí
pozemkového úřadu ve věci určení vlastnictví k žalobkyní původně vlastněným
pozemkům).
Z uvedeného vyplývá, že okolnosti daného případu nejsou zcela typické a mohou
naplňovat ony předpoklady, za nichž lze nárok oprávněné osoby uspokojit i
převodem pozemku mimo veřejnou nabídku podle § 11a zákona o půdě. Nelze přitom
ztratit ze zřetele ani okolnost, že žalobkyně sama již vynaložila značné úsilí
k uspokojení nároku, zejména pak s vyhledáním náhradních pozemků mimo veřejnou
nabídku (které ji v tomto řízení následně přiřkl soud prvního stupně, pokládaje
– na rozdíl od soudu odvolacího soudu – postup Pozemkového fondu ČR za
liknavý). Současně lze vzít do úvahy i důsledky případného negativního
rozhodnutí o takto podané žalobě. Jestliže žalovaná setrvale zpochybňuje výši
nároku žalobkyně, pak by žalobkyně nejspíše ani v budoucnu nemohla svůj nárok
uplatnit regulérním způsobem podle § 11a zákona o půdě, načež by ji nezbylo,
než se znovu obrátit na soud, tentokráte s žalobou o určení práva (ačkoliv výše
jejího nároku – jako otázka předběžná – byla řešena již v tomto řízení). S
opětovným připomenutím, že žalobkyně (ročník narození 1932) se svých práv podle
restitučních předpisů marně domáhá již od roku 1992, pokládá dovolací soud
takový důsledek za obtížně akceptovatelný a neslučitelný s principy právního
státu, jenž musí dbát nejen na dodržování právně formálních postupů, ale i
principu spravedlnosti v chování a jednání státu (viz rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3767/2009).
Jelikož odvolací soud – bez přihlédnutí ke všem relevantním kritériím (dříve
formulovaných i judikaturou) – vyloučil, že by postup žalované (jejího
předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku žalobkyně bylo lze
kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či svévolný, je jeho právní posouzení
věci neúplné a tím i nesprávné.
V důsledku přijatých závěrů se pak odvolací soud již nezabýval ani tím,
koresponduje-li hodnota žalobkyní požadovaných pozemků hodnotě restitučního
nároku, a zda jde o pozemky, jejichž převodu k uspokojení nároku oprávněné
osoby nebrání žádná překážka (zda jde i z tohoto pohledu o pozemky vhodné k
převodu) a v tomto směru neprověřil závěry soudu prvního stupně, jenž žalobkyni
pozemky přiřkl. V dané souvislosti sluší se připomenout, že řízení o převod
náhradního pozemku podle zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání
ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o
určení okruhu převáděných pozemků – vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008).
Nejvyšší soud proto – neshledávaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí
odvolacího soudu – rozsudek odvolacího zrušil (§ 243e odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu