28 Cdo 5393/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 317/5, proti žalovaným: 1) M. Z., zastoupené opatrovníkem městem Smečno, 2) L. B., 3) F. B., 4) V. B., 5) J. B., 6) A. R., 7) P. B., 8) J. H., 9) E. Š., 10) I. J., 11) P. B., 12) J. V., 13) J. B., 14) A. B., 15) P. B.; žalovaní 1) až 9), 12) a 15) zastoupeni JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 61/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 27 Co 62/2014-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. prosince 2013, č. j. 108 C 61/2011-252, jímž tento soud zamítl, žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž se omezil na kritiku hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů (jež i odvolací soud přivedlo ke sutkovému závěru, že žalobce neprokázal skutečnosti o poskytnutí plnění žalovaným a tedy že žalovaným nevzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení). Současně žalobce zpochybňoval i správnost postupu odvolacího soudu v řízení, jenž věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobcova zástupce.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovolání – v rozporu s ustanovením 241a odst. 2 o. s. ř. – postrádá řádné vymezení způsobilého důvodu dovolání
(právní posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá – § 241a odst. 3 o. s. ř.) a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Již pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 – všechna dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. z. 22 Cdo 684/2002, z jehož závěrů dovolatel usuzuje na přípustnost dovolání v dané věci i z důvodu (namítaného) nesprávného hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů (§ 132 o. s. ř.) je zjevně nepřípadný, již proto, že označené rozhodnutí řeší otázku naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000.] Konečně uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) není ani dovolatelem prezentovaná kritika postupu odvolacího soudu v řízení (čl. IV dovolání), neboť ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolací přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy (oprávněným) žalovaným v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2015
Mgr. Petr Kraus předseda senátu