28 Cdo 5403/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobkyně A. B., (jako procesní nástupkyně Š. B.),
zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. Č. r., o převodu náhradního
pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 350/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2007, č. j. 11
Co 307/2007-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2007, č. j. 11 Co
307/2007-86, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 8 C 350/2005-60, Okresní soud v
Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost uzavřít s
původním žalobcem Š. B. smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku -
pozemkové parcely č. 1212/27 o výměře 63.362 m2 v katastrálním území D. u Ch.,
oddělené z parcely č. 1212/1 označeným geometrickým plánem, jež tvoří nedílnou
součást rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vzal
za prokázané, že žalobci jako oprávněné osobě vznikl nárok na převod náhradního
pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“), za zemědělské pozemky v katastrálním území M., které nelze
této oprávněné osobě vydat, na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu v Ch. ze dne 23. 11. 2005, č. j. 1573/PÚ/05-203/A30. Nárok
nemohl žalobce uspokojit převodem některého z pozemků z veřejné nabídky
žalovaného, neboť žalovaný svou povinnost k uspokojování restitučního nároku i
v posuzovaném případě plnil v míře nedostatečné a jím zveřejňovaná nabídka
postrádala vhodné pozemky ležící v dané lokalitě, odpovídající svou kvalitou a
cenou pozemkům, za něž přísluší žalobci náhrada. Ačkoliv oprávněná osoba nemá
právo výběru konkrétních pozemků, s ohledem na nečinnost žalovaného a
judikatorní závěry Ústavního soudu, vyslovené kupříkladu v nálezu sp. zn. III.
ÚS 495/02, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce lze uspokojit
převodem konkrétního, jím označeného pozemku, jež je ve vlastnictví České
republiky a ve správě žalovaného. I vzhledem k účelu sledovanému zákonem o
půdě, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči
vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, vyslovil
soud prvního stupně názor, že převodu konkrétního (vybraného) pozemku žalobci
nebrání ani ust. § 11a zákona o půdě, které nyní podrobněji upravuje postup při
převodu náhradních pozemkům oprávněným osobám.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 21. 8. 2007, č. j. 11 Co 307/2007-86, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Se skutkovými
závěry soudu prvního stupně se ztotožnil, dospěl však k jinému právnímu
posouzení věci. Bez bližšího odůvodnění uvedl, že postup P. f. Č. r. v
posuzovaném případě neshledává liknavým, svévolným či diskriminujícím, s tím,
že soudem prvního stupně zmíněný nález Ústavního soudu na daný případ nedopadá.
Přijal názor, že oprávněné osoby nemají právo výběru konkrétního náhradního
pozemku a své právo na převod jiného pozemku mohou nyní uspokojit toliko
postupem podle § 11a zákona o půdě. Jiný postup, k němuž došlo i v posuzovaném
případě, odvolací soud označil za diskriminující a nespravedlivý zejména vůči
ostatním oprávněným osobám, jejichž nároky také dosud nebyly uspokojeny.
Vyslovil, že při omezené nabídce pozemků určených k převodu se může žalobce
domáhat u soudu uložení povinnosti žalovanému zařadit určitý (konkrétní)
pozemek do veřejné nabídky, nikoliv však přímo jeho převodu, žalobou o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho
přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(o. s. ř.) a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukázal přitom na
zjištění soudu prvního stupně (s nímž se ztotožnil i soud odvolací), podle
něhož nabídka pozemků zveřejňovaná žalovaným byla zcela nedostatečná a
neumožňovala uspokojení žalobcova nároku v přiměřené době. Neobsahovala
pozemky, které by byly pro žalobce dostupné, v odpovídající kvalitě umožňující
jejich zemědělské využití. Pozemek, který si žalobce sám vybral, je ve
vlastnictví České republiky a ve správě žalovaného; jenom v důsledku liknavého
přístupu žalovaného tento pozemek (či jeho část) do veřejné nabídky zařazen
nebyl. Názor odvolacího soudu, že výběrem konkrétního náhradního pozemku
žalobce diskriminuje jiné oprávněné osoby, neobstojí, již proto, že i ony se
mohou v případě nečinnosti žalovaného obrátit se svými nároky na soud. Právní
názor, že převodu konkrétního vybraného pozemku oprávněné osobě nyní brání
ustanovení § 11a zákona půdě, označil žalobce za nesprávný, jež je výsledkem
formalistického výkladu zákona, při kterém není přihlédnuto k jeho smyslu a
účelu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Se závěry v
něm uvedenými se ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.
6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony).
Jelikož v průběhu dovolacího řízení žalobce Š. B. zemřel (ztratil
způsobilost být účastníkem řízení), usnesením ze dne 20. 1. 2010, č. j. 28 Cdo
5403/2007-108, dovolací soud rozhodl podle § 107 odst. 1 o. s. ř. o procesním
nástupnictvím na žalující straně a na místo zemřelého žalobce do řízení povolal
jeho dědičku, pozůstalou manželku A. B., které podle výsledků dědického řízení
převzala právo, o které v řízení jde.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., dovolací soud přezkoumal rozsudek z důvodu uplatněného v dovolání (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů
náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit)
podle zákona o půdě, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov.
zejména rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popřípadě
rozsudky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3.
2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008; a mnohé další). Neopomněl vždy připomenout, že
jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což
bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní
pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd
podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto
směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp. zn. 28
Cdo 1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní
pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem
chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na tomto právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po
účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od
14.4.2006) nově včleněno ustanovení § 11a, upravující podrobněji postup při
převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního
vztahu neshledává podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle
současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně
upravena zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních
pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm.
ust. § 1 odst. 2 písm. a) a § 7 tohoto zákona). I nadále Nejvyšší soud pokládá
za aktuální a použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku
převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III.
ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33,
svazek 32, popřípadě nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom
tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem,
podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na
převod náhradních pozemků mají přednost před prodejem pozemků jiným osobám.
Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných
soudů zkoumat, zda ze strany P. f. nejedná se o libovůli či dokonce svévoli;
prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba
na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Oproti v minulosti projevenému názoru (srov. rozhodnutí uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008), zastává
dovolací soud právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti P. f. Č.
r. uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §
11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na
podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky; tím se nic
nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků P. f. (viz
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud jej přijal s vědomím, že zákon zásadně
předpokládá jinou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím
veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní
pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému
postupu, který by bylo možno označit za liknavý či dokonce svévolný. Je jen
věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může
nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Obtíže
při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí
státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už
jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.
Jiný právní názor odvolacího soudu - tedy že ani při liknavém či
jinak svévolném postupu P. f. Č. r. při uspokojování nároků na převod
náhradních pozemků nemohou oprávněné osoby své právo uplatnit u soudu žalobou o
uložení povinnosti P. f. uzavřít smlouvu o převodu konkrétního pozemku, který
nebyl zahrnut do veřejné nabídky, s tím, že oprávněné osoby jsou odkázány na
postup žalovaného podle § 11a zákona o půdě - při srovnání se shora citovanou
judikaturou neobstojí.
Odvolací soud, vycházeje z týchž skutkových zjištění, které o věci
učinil soud prvního stupně, pak nijak nezdůvodnil ani své právní závěry, že
postup žalovaného v posuzované věci není liknavým či dokonce svévolným. Při
hodnocení zjištěných skutečností se věcí nezabýval ze všech výše naznačených
hledisek, k nimž lze řadit nejenom dobu prodlení žalovaného se splněním zákonem
uložené povinnosti, nýbrž i kvantitativní a kvalitativní parametry pozemků
zahrnutých do veřejných nabídek, činnost oprávněné osoby při uplatňování nároků
i aktivitu Pozemkového fondu při jeho uspokojování. Právní posouzení této
otázky pokládá proto dovolací soud za neúplné a tím i za nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst.
3, věta první, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení
vázán; v novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu