Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, též za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že soudy nižších instancí zjistily následující skutkový stav a mimo jiné uvedly, že :
Žalovaní vlastní pozemek v katastru nemovitostí označovaný jako pozemek parc. č. 137/19 o výměře 1633 m2. Žalovaní tvrdili, že tento pozemek vznikl v období let 1964-1972 sloučením pozemků parc. č. 137/15 a parc. č. 137/17, které byly právním předchůdcům žalovaných - manželům N. - přiděleny přídělovou listinou ze dne 2. 10. 1957. Toto tvrzení bylo však podle názoru soudu jednoznačně vyvráceno, když v řízení bylo prokázáno, že pozemek parc. č. 137/17 měl původní výměru 2860 m2
a pro potřeby přídělového řízení byl fakticky rozdělen na dvě části, a to na pozemek parc. č. 137/17 o výměře 1494 m2 a na pozemek parc.č. 137/17 o výměře 1366 m2. Pozemek parc. č. 137/17 o výměře 1494 m2 byl přidělen paní K. K. (dnes R.), která jej bez jakéhokoliv přečíslování a výrazných změn užívá do současnosti a v katastru nemovitostí je vedena jako jediný vlastník tohoto pozemku.
Je zcela logické, že druhá část pozemku parc. č. 137/17 o výměře 1366 m2 by musela sousedit s pozemkem paní K. K. V řízení však bylo prokázáno, že pozemky, užívané žalovanými a jejich právními předchůdci bez přerušení od roku 1957, s pozemkem paní K. nesousedí. Z toho jednoznačně vyplývá, že pozemky které začali manželé N. v roce 1957 užívat, nebyly pozemky přidělené jim přídělovou listinou ze dne 2. 10. 1957, tedy pozemky, které drželi, nenabyli na základě přídělu – přídělové listiny a nabyli je tak v rozporu s tehdy platnými právní předpisy.
V řízení bylo též prokázáno, že předmětná parcela č. 137/19 v k.ú. V. byla původně součástí parcely č. 137/1 v k.ú. V., která byla podle zákona
č. 142/1947 Sb. odňata právnímu předchůdci žalobkyně Ing. K. H. Z výše uvedených skutkových zjištění (viz též výše) vyplývá, že právní předchůdci žalovaných manželé N. předmětný pozemek drželi v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, neboť přídělovou listinou jim byla odevzdána jiná část původního pozemku p.č. 137/1 v k.ú. V. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na shora uvedený závěr, že při shodě rozsudků soudů nižších instancí je oprávněn přezkoumat pouze dovolatelem vymezené právní otázky a je vázán zjištěným skutkovým stavem a není oprávněn jej měnit. Nejvyšší soud jako soud dovolací je v daném případě soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.).
Rozsah uplatnění zásady non bis in idem ve správním řízení je dán nikoli totožností věci, ale totožností výroku rozhodnutí. Je-li výrokem rozhodnutí rozhodováno o shodných (zcela nebo částečně) právních vztazích, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, správní úřad nový návrh na zahájení řízení zamítne z důvodu překážky věci rozhodnuté, nebo řízení zahájené z úřední povinnosti pro stejný důvod odloží a účastníky řízení o tom vyrozumí (srov. Ondruš, R. Správní řád 71/1967 Sb. – komentář k § 52, Linde, 2005).
Rozhodnutí Okresního úřadu v Berouně – pozemkového úřadu ze dne
20. 2. 2002, č.j. 86/2002/OPÚ-M, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2002, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, č.j. 44 Ca 65/2002-23 bylo vydáno za situace, kdy o totožných pozemcích bylo rozhodováno Okresním úřadem v B. již v rozhodnutí č.j. OPÚ 511/91/98 – OÚ-M ze dne 22. 10. 1998; tento postup nemá za následek nicotnost správního rozhodnutí – jak tvrdí dovolatelé - , nýbrž jeho nezákonnost. V této souvislosti Nejvyšší soud přihlédl k rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 906/2000, podle kterého se řízení týká těchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práva a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt. V daném případě tak správní orgán již podruhé rozhodoval o totožných právních vztazích, neboť účastníkem správního řízení byla osoba, která svoje právo odvozovala od původní oprávněné osoby, které již v předchozím rozhodnutí nebylo stran restitučního nároku o přechodu vlastnictví k pozemku p.č. 137/19 v k.ú. V. vyhověno.
Pokud právní předchůdce žalobkyně nevyužil možnost domoci se svého práva podle ustanovení § 8 odst. 1 a ve lhůtě podle odst. 2 zákona o půdě (nebo takovému návrhu nebylo vyhověno), nemůže se stejného nároku po právu domáhat žalobkyně, neboť by tím (kromě prekluze práva) došlo k zásahu do právní jistoty současných vlastníků předmětného pozemku. To vyplývá též z konstrukce zákonné šestiměsíční lhůty jako lhůty prekluzivní (propadné). Z výše uvedeného je třeba učinit závěr, že k rozhodnutí Okresního úřadu v B. – pozemkového úřadu ze dne 20. 2. 2002 č.j. 86/2002/OPÚ –M, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2002, nelze jako nezákonnému přihlížet a tedy provádět soudní přezkum věci – jde o překážku rei iudicatae.
Ocitla-li se tak věc v dovolacím řízení, při existenci nedostatku podmínek řízení (§ 104 odst. 1, § 221 odst. 1 písm. c/, § 159a odst. 5 o. s. ř.), dovolací soud podle § 242 odst. 3 a § 229 odst. 1 písm. a/, jakož i podle § 243b odst. 4 o. s. ř. zrušil rozsudky obou nižších instancí a řízení zastavil. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nedostatek podmínky řízení spočívá i v důsledcích skutečnosti, že podání žaloby podle § 8 odst. 1, 2 zákona o půdě (v obecné rovině též podle § 9 odst. 6 téhož zákona) je vázáno na existenci předchozího správního rozhodnutí o nevydání nemovitosti. Jestliže se žalobkyně opřela o správní rozhodnutí, které contra legem prolomilo překážku věci pravomocně rozhodnuté, pak podmínka pro podání žaloby nebyla splněna.
Žádnému účastníku nevznikly v řízení před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem ani soudem dovolacím náklady řízení, jež by dovolací soud měl brát ve smyslu § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. v úvahu; srov. též obsah relevantních částí rozsudků nižších instancí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu