28 Cdo 55/2004

28 Cdo 55/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.

Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně V. l., a.s., proti

žalovanému J. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u

Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 1075/2001, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co

108/2003-54, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co 108/2003-54, a

rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27.9.2002, č.j. 6 C 1075/2001-41, se

zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu

řízení.

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 22.112001 vydání rozsudku, jímž mělo

být uloženo žalovanému vyklidit nemovitosti blíže popsané v petitu a vyklizené

žalobkyni předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že dne

14.5.1999 uzavřela se žalovaným leasingovou smlouvu č. 99050001, podle které

žalovaný získal předmětné nemovitosti do leasingového nájmu. Podle žalobkyně

leasingová smlouva byla ukončena výpovědí ze dne 15.10.2001 z důvodu neplacení

leasingového nájmu.

Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.9.2002,

č.j. 6 C 1075/2001-41, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění,

že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně na základě kupní smlouvy

uzavřené mezi účastníky dne 14.5.1999, která obsahuje všechny zákonné

náležitosti a byla vložena do katastru nemovitostí. Vzal za prokázáno, že

žalovaný při uzavírání leasingové smlouvy vzal na vědomí, že v případě prodlení

s úhradou splátek může žalobkyně leasingovou smlouvu vypovědět. Rovněž zjistil,

že na základě výpovědi ze dne 15.10.2001 končí leasingový vztah a žalovaný je

povinen předmětné nemovitosti vyklidit a žalobkyni předat do 14 dnů ode dne

ukončení smlouvy. Vyslovil, že k ukončení leasingové smlouvy došlo 29.10.2001,

žalovanému tedy vznikla povinnost vyklidit nemovitosti do 13.11.2001. Věc

posoudil podle § 126 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaný předmětné

nemovitosti užívá bez právního důvodu. Lhůtu k vyklizení určil v trvání 6

měsíců od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne

Praze ze dne 6.5.2003, č.j. 23 Co 108/2003-54, rozsudek soudu prvního

stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně

pochybil, pokud nezkoumal celkové okolnosti, za nichž byla leasingová smlouva

uzavírána. Konstatoval, že leasingovou smlouvu je třeba posuzovat komplexně

spolu s kupní smlouvou na tytéž nemovitosti ze dne 14.5.1999, která fakticky

uzavření leasingové smlouvy předcházela. Vyslovil, že podmínky, které obě

smlouvy ( kupní i leasingová ) ve svém souhrnu vytvářejí ve vztahu k

žalovanému, je nutno považovat za nemravné. Zaujal názor, že se jedná zejména o

stav, kdy tatáž nemovitost je prodána manžely za cenu představující jednu

třetinu její ceny odhadní a vzápětí je dána do leasingového pronájmu jednomu z

nich za značně nevýhodných podmínek. Dospěl k závěru, že kupní smlouva i

leasingová smlouva ze dne 14.5.1999 jsou ve smyslu § 39 o.z. pro rozpor s

dobrými mravy neplatné se všemi z toho vyplývajícími důsledky ( § 457 o.z. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož

přípustnost dovozovala zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm a ) o.s.ř.

Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a § 241a

odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v

provedeném dokazování a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelky v průběhu řízení nebyl rozpor s

dobrými mravy vůbec projednáván, nebylo tedy postupováno v souladu s § 118a

odst. 2 o.s.ř. Nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, že předmětná

kupní i leasingová smlouva jsou v rozporu s dobrými mravy s odůvodněním, že se

jedná o smlouvy běžně uzavírané v praxi jak podnikateli tak nepodnikateli,

přičemž tyto smlouvy byly uzavřeny za standardních podmínek běžných v obchodním

i neobchodním styku. Vytýkala odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechna

ekonomická hlediska a principy leasingu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o.s.ř. spatřovala v tom, že nebylo provedeno žádné dokazování týkající se

rozporu s dobrými mravy a navrhla důkaz srovnání leasingové smlouvy s

Všeobecnými podmínkami finančního leasingu nemovitostí doporučenými Asociací

leasingových společností. Nesouhlasila též se skutkovým zjištěním, že žalobkyně

není povinna k odprodeji nemovitosti v případě ukončení leasingové smlouvy.

Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k

dalšímu řízení a odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto

dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté,

zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném

od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského

soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen

,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání bylo podána včas, osobou k tomu oprávněnou

– účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241

odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237

odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání

nelze upřít opodstatnění.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných

vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je dán v případě

pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové

zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí

jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce

právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,

jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné

pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s

dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)

o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl

soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,

jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo

sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o.s.ř., tedy podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil

provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.,

pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich

vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z

ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný

obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které

nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při

hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil

zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené

zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211

o.s.ř. ). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových

zjištění soudu přitom k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst.

3 o.s.ř. nepostačuje.

V projednávané věci byl předmět řízení podle obsahu spisu (jenž byl zřejmě

rekonstruován, jak plyne z údajů na č.l. 1 spisu) vymezen tvrzeními žalobce o

jeho výlučném vlastnickém právu k předmětu vyklizení (z titulu uzavřené kupní

smlouvy) a o ztrátě oprávnění žalovaného předmět vyklizení užívat (z titulu

vypovězení leasingové smlouvy, na jejímž základě nemovitosti užíval). Tomu

odpovídal návrh rozsudečného výroku znějícího na vyklizení předmětných

nemovitostí. Pokud jde o žalovaného, tento uplatňoval od počátku námitky, podle

nichž nevěděl, že podepisuje kupní smlouvu, tuto nečetl a vlastně neviděl až

poté, co jeho syn přestal platit leasingové splátky a celé jednání žalobkyně

označil za podvod (č.l.42 a 43 spisu). S přihlédnutím k ustanovení § 41 odst.

2 o.s.ř. se tak nabízí závěr, že zřejmě namítal neplatnost smlouvy, kterou na

žalobkyni přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

V této souvislosti se sluší připomenout, že účastník není povinen provádět

právní kvalifikaci svého nároku nebo námitek, když toto právní posouzení

přísluší soudu v souladu se zásadou „iura novit curia“. S tím ovšem souvisí

povinnost soudu zjistit náležitě skutečnosti rozhodující pro aplikaci té které

právní normy, o níž své rozhodnutí soud opírá. V tomto směru se odkazuje na

shora uvedenou část vztahující se k ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., jež se

vztahuje i na rozhodnutí odvolacího soudu. Stranou přitom nelze ponechat, že

žalovaný ve svém odvolání (č.l.50 spisu) namítl absenci vůle účastníků kupní

smlouvu uzavřít a přivodit účinky převodu vlastnického práva, dále namítl

neplatnost smlouvy pro rozpor nebo obcházení zákona, jakož i rozpor s dobrými

mravy a nakonec namítl neplatnost kupní smlouvy podle § 49a o.z., které se

výslovně dovolal. K tomu tvrdil, že celá věc měla původ v potřebnosti jeho syna

J. L., který v roce 1999 potřeboval větší obnos pro své podnikání. Žalobkyně mu

přislíbila půjčku na příslušný finanční obnos proti zajištění formou zástavy

nemovitosti. Na žádost syna žalovaný souhlasil s poskytnutím domu, v němž

bydlel, spolu s příslušejícími pozemky, jako zástavy. Byl přitom srozuměn s

tím, že pokud syn půjčku nebude splácet, žalobce se bude moci zákonným postupem

uspokojit ze zástavy. Za této situace kupní smlouvu dne 14.5.1999 podepsal,

avšak si ji nečetl a její kopii neobdržel. Přitom byl zástupcem žalobkyně

ujištěn, že se k nemovitostem sjednává jen zástavní právo.

Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze závěru o platnosti nabývacího

titulu, z něhož žalobkyně dovozuje své vlastnické právo k předmětu vyklizení.

Soud aplikoval ustanovení § 126 odst. 1 o.z., o ochraně vlastnického práva

vlastníka nemovitostí. Měnící rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o

neplatnosti zmíněné kupní smlouvy, jakož i na ni vnitřně navazující leasingové

smlouvy, a to podle § 39 o.z., jmenovitě pro rozpor s dobrými mravy. Odvolacímu

soudu nelze upřít správnost zaměření zkoumání, zda a nakolik obě smlouvy spolu

souvisí, a to nejen z hlediska časového (když byly uzavřeny ve stejný den),

nýbrž i z hlediska účelu, který byl jimi sledován. Stejně tak za správné je

třeba považovat postup odvolacího soudu, který z úřední povinnosti zkoumal

rovněž podmínky platnosti obou smluvních ujednání z hlediska jejich absolutní

neplatnosti.

V tomto směru po skutkové stránce přitom odvolací soud neakceptoval tvrzení

žalovaného, že nevěděl, že podepisuje kupní smlouvu a že podepsal pouze smlouvu

leasingovou. Ve vztahu k podmínkám sjednaným v leasingové smlouvě pak odvolací

soud vyšel z písemných důkazů, které zopakoval a dovodil, že nemovitost byla

prodána žalovaným a jeho manželkou za cenu představující jednu třetí odhadní

ceny nemovitostí, přičemž vzápětí se stala tato nemovitost předmětem

leasingového pronájmu jednomu z nich pro leasingového nájemce za značně

nevýhodných podmínek. Podle odvolacího soudu stanovila leasingová smlouva

jednostranně výhodné podmínky pro žalobkyni, která zneužila finanční

potřebnost druhé strany, jež byla nucena přistoupit i na tak pro ni riskantní

smlouvu. V tom spatřoval odvolací soud rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3

odst. 1 o.z.

S přihlédnutím k vylíčenému průběhu řízení, vymezení předmětu sporu podle

tvrzení obou stran a shora uvedeným předpisům vztahujícím se k uplatněným

dovolacím důvodům dovolací soud předně konstatuje, že ve vydání měnícího

zamítavého rozsudku odvolacím soudem nedošlo k situaci tzv. nepředvídaného

rozhodnutí, jak se to dovolatel snaží prezentovat. Přinejmenším z obsahu

odvolání žalovaného, jak bylo shora zmíněno, bylo totiž patrno, že tento se

dovolával neplatnosti obou smluv, ať už pro obcházení zákona či rozpor se

zákonem, ba dokonce uplatňoval i důvod neplatnosti spočívající právě v rozporu

s dobrými mravy. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo, aby své měnící

rozhodnutí založil na odlišném právním posouzení než učinil soud prvního stupně.

Právní závěr odvolacího soudu zaujatý v dovoláním napadeném rozhodnutí však

není v souladu se shora citovanými požadavky na úplnost dokazování a

přesvědčivost odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud zcela pominul shora

zmíněná rozdílná tvrzení účastníků o okolnostech, za nichž mělo k uzavření obou

smluv dojít. To se týká zejména skutečností významných pro posouzení kauzy,

tedy hospodářského důvodu uzavřených závazků. Z obsahu spisu se totiž podávají

skutečnosti nabízející rozdílný výklad jednání předcházejícího uzavření

smlouvy, a to zejména z hlediska zájmu obou účastníků na jejich uzavření. Soudy

obou stupňů vycházely podle obsahu odůvodnění svých rozhodnutí z toho, že

subjektem potřebným k získání finančních prostředků měl být sám žalovaný.

Přitom sám žalovaný (přinejmenším v odvolání) a shodně tak nepřímo i žalobce

současně tvrdili, že prvotním důvodem byla finanční potřebnost syna žalovaného,

který provozoval restaurační zařízení a předložil žalobci v tomto směru svůj

podnikatelský záměr. Kopie takové listiny je založena na č.l.27 až 29 spisu (v

rozporu s ustanovením vnitřního kancelářského řádu pro okresní a krajské soudy

však z ní není patrno, kterým z účastníků byla předložena, v kterém stadiu

řízení, zda a kdy jí byl proveden důkaz, následně pak zda z dokazování

vyplynulo, že šlo o listinu vyhotovenou samotným žalovaným nebo jeho synem). Za

významné je třeba považovat tvrzení uvedené na první straně podnikatelského

záměru, která hovoří o úmyslu vystavitele listiny „investovat do stavebního

zhodnocení předmětu leasingu – tj. rodinného domu v B....“ Přitom z textu

uvedené listiny dále plyne mj. záměr autora zřídit v přízemí téhož domu

velkoobchodní prodejnu. Zmíněná okolnost souvisí s obsahem výpovědi žalovaného

slyšeného k důkazu (č.l. 42 spisu), který nepřímo potvrzuje, že žalovaný se

svou manželkou jako majitelé předmětné nemovitosti vystupovali v souvislosti s

výpomocí synovi, který ve své podnikatelské činnosti později zkrachoval, takže

leasingové splátky 15.300 Kč nebyly jím řádně poukazovány a tyto začal žalovaný

v jiných částkách (5.000 Kč) sám poukazovat.

K otázce souladu vůle a jejího projevu, jak se tohoto rozporu žalovaný v

průběhu řízení dovolával, schází rovněž odpovídající náležité zjištění, které

by bylo možno učinit z výpovědi syna žalovaného, případně zástupce žalobce,

který se žalovaným jednal v době podpisu obou smluv, případně ve stadiu

předsmluvního jednání mezi účastníky.

Pokud jde o tu část odůvodnění odvolacího soudu, jež z obsahu listinných důkazů

činí závěr o příkré nevýhodnosti podmínek leasingové smlouvy, z níž pak

odvolací soud dovodil rozpor s dobrými mravy, nelze tuto argumentaci zatím

považovat (bez náležitého zjištění, ve prospěch koho byla skutečně leasingová

smlouva uzavírána a jaké byly předpoklady podnikajícího subjektu při iniciaci

jednání o uzavření leasingové smlouvy) za úplnou a doloženou. Připomíná se, že

podle okolností (v závislosti na výsledcích dalších dokazování) by nebyla

vyloučena ani možnost znaleckého dokazování o skutečnostech významných pro

proporcionalitu výhody plynoucí pro příjemce půjčky dané na jeho straně v

případě, že leasingové splátky by u něj byly představovány výdaji,

zohlednitelnými podle předpisů účetních a daňových.

Zmíněné rozhodné skutečnosti, které odvolací soud pominul, souvisí s

problematikou právního posouzení, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil.

Ustálená judikatura k aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z. zdůrazňuje, že závěr

o použití tohoto ustanovení spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu. Ta

však musí být v každém konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními

zjištěními, z nichž přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými

mravy.

Bez ohledu na neúplnost skutkových zjištění a následnou nepřesvědčivost

odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru, považuje dovolací soud za vhodné

připomenout, že podle současné platné právní úpravy má přednost respektování

důsledků plynoucích ze zásad smluvní autonomie účastníků. Ta se projevuje mj. v

tom, že jim není zakázáno, aby uzavřely podle svého rozhodnutí a sebeurčení

určitou smlouvu (ať pojmenovanou, či nepojmenovanou) s tím důsledkem, že tuto

smlouvu mají povinnost plnit, a to i když by se plnění pro některou z nich

stalo nevýhodným. Ostatně i nepojmenovaná smlouva je stejně závazná jako

pojmenovaná, jeli uzavřena po právu. Jde o důsledek plynoucí ze zásady „pacta

sunt servanda“, která je jednou z předních zásad plynoucí i z článku 2 odst. 3

Listiny základních práv a svobod. Přitom leasingová smlouva je podle současné

právní úpravy smlouvou nepojmenovanou, v závislosti na okruhu účastníků může

jít o smlouvu řídící se režimem občanského či obchodního zákoníku, to vše na

její závaznosti však nic nemění. Přirozeně soudu zůstává – jak už byl shora

uvedeno – oprávnění (a ovšemže i povinnost) zkoumat, zda z výsledků dokazování

plyne závěr o možnosti odepření účinků smluvnímu ujednání s odkazem na rozpor s

dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o.z. Aplikace tohoto ustanovení by se však

neměla dostávat do rozporu se zmíněnou zásadou rovného postavení účastníků,

respektováním jejich smluvní volnosti a ovšemže odpovědností účastníků

plynoucích z platně uzavřeného závazku.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku případné

obcházení zákona (k čemuž odvolací námitky žalovaného se nesly), totiž

posouzení toho, zda uzavřením kupní smlouvy za současného uzavření smlouvy

leasingové, jejímž předmětem je právě předmět kupní smlouvy, vybočuje posouzení

těchto aspektů z dovolacího přezkumu (když jinak soudům obou stupňů jsou jistě

známy závěry rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

5.9.2000, sp.zn. 21 Cdo 2204/99).

Dříve shora zmíněné okolnosti vedou dovolací soud k závěru, že dovolací důvod

podle § 241a odst. 3 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování.

Dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu jej (§ 243b

odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody vedoucí ke zrušení tohoto rozsudku platí i pro

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek soudu

prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším

řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.

1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech

řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí

o.s.ř. ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu