28 Cdo 555/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Blanky Moudré, v
právní věci žalobce Z. K. st., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. K.
ml., o vyklizení bytu a zaplacení 4.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 17 C 199/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 28.11.2001, č.j. 21 Co 377/2001-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 21 Co 377/2001-44, a
rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26.7. 2001, č.j. 17 C 199/2000-26,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 27.12.2000, domáhal
se žalobce uložení povinnosti žalovanému vyklidit část nemovitosti - byt blíže
popsaný v petitu a současně nahradit nájemné ve výši 4.000,- Kč, a to vždy k
10. dni v měsíci s účinností od 1.12.2000 za užívání předmětného bytu. Tvrdil,
že je spoluvlastníkem 3/4 předmětné nemovitosti a spoluvlastnicí zbývající 1/4
této nemovitosti je J. K. Žalovaný užívá samostatnou bytovou jednotku, která se
nachází v prvém poschodí předmětné nemovitosti. Žalobce dále tvrdil
skutečnosti, z nichž dovozoval, že žalovaný (syn žalobce) porušuje svým
chováním dobré mravy.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce není aktivně legitimován k
podání předmětné žaloby.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
26.7.2001, č.j. 17 C 199/2000-26, žalobu zamítl v plném rozsahu. Současně ve
výroku II. téhož rozsudku zamítl návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému
k placení části 4.000,- Kč měsíčně za dobu od 29.6.2001 do 26.7.2001. Po
skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je otcem žalovaného a dne
16.4.1966 uzavřel manželství s J. K., které bylo pravomocným soudním
rozhodnutím rozvedeno dne 10.11.2000. Dále vyšel ze zjištění, že zaniklé
společné jmění manželů nebylo dosud dohodou či soudním rozhodnutím vypořádáno.
Stejně tak vzal za prokázáno, že mimo jiné do společného jmění žalobce a bývalé
manželky patří i ideální 1/2 předmětné nemovitosti a ve vztahu ke druhé ideální
1/2 této nemovitosti je žalobce výlučným vlastníkem. Žalovaný užívá s manželkou
a dvěma nezletilými dětmi bytovou jednotku v podkroví a bývalá manželka
žalobce užívá bytovou jednotku v prvém nadzemním podlaží. Dále zjistil, že
žalobce užívá předmětný byt na základě v minulosti daného ústního souhlasu
svých rodičů, avšak v současné době pouze se souhlasem své matky. Žalovaný
neuhrazuje rodičům nájemné a podílí se pouze na úhradě spotřeby elektřiny a
nákladech na topení. Dospěl k závěru, že žalobci jako jednomu ze spoluvlastníků
předmětné nemovitosti z titulu zaniklého a dosud nevypořádaného společného
jmění manželů nesvědčí aktivní legitimace k vedení sporu o vyklizení části
nemovitosti s žalovaným. Žalovaný své právo bydlení tedy odvozuje ze souhlasu
jednoho ze spoluvlastníků předmětné nemovitosti. Uzavřel, že ideální 1/2
předmětné nemovitosti patřící do zaniklého společného jmění manželů nebyla
doposud vypořádána ve smyslu § 149 o.z. Tytéž závěry o nedostatku aktivní
legitimace žalobce platí i ve vztahu k požadavku žalobce na vydání bezdůvodného
obohacení. Zde soud prvního stupně poukázal na povinnost žalobce přesně
specifikovat požadavek na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28.11.2001, č.j. 21 Co 377/2001-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Dospěl závěru, že žalobce
vzhledem k dosud nevypořádanému společnému jmění není většinovým
spoluvlastníkem předmětné nemovitosti a nenáleží mu proto právo rozhodovat
samostatně o hospodaření se společnou nemovitostí podle § 139 odst. 2 o.z.
Shodně se soudem prvního stupně poukázal na nutnost vyřešení otázky vypořádání
zaniklého společného jmění manželů a též rozdělené užívání předmětné
nemovitosti bývalými manželi. Věc posoudil podle § 145 odst. 1 a odst. 2 o.z.
Uzavřel, že i po zániku manželství v době do vypořádání společného jmění
manželů je nezbytný souhlas obou bývalých manželů k úkonům přesahujícím
obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27.2.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Poukazoval na vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátkou ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání
nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde
jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i
význam obecný – z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu
má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o
takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj.
dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
V dané věci mělo právní posouzení zásadní význam nejen pro rozhodnutí
odvolacího soudu v konkrétní věci, ale této otázce (jejíž řešení bylo v
dovolání zpochybněno) přiznává dovolací soud i výše definovaný obecný
význam, a dovolání tak shledává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustným.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, zda žalobci v případě zaniklého
dosud nevypořádaného společného jmění manželů svědčí aktivní legitimace k
podání žaloby o vyklizení předmětné části nemovitosti. S přihlédnutím k
uplatněnému dovolacímu důvodu je třeba v dovolacím řízení posoudit, zda
odvolací soud v této věci aplikoval v úvahu přicházející správná ustanovení
zákona a zda si jejich obsah rovněž správně vyložil.
Podle § 145 odst. 1 o.z. majetek, který tvoří společné jmění manželů (dále jen
„SJM“), užívají a udržují oba manželé společně.
Podle 145 odst. 2 o.z. obvyklou správu majetku náležejícího do SJM může
vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou
manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným
zásahům ze strany třetích osob náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i
každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka
zapotřebí. Protože každý ze spoluvlastníků musí mít možnost dovolat se
ochrany, je proto rovněž i legitimován k podání žaloby o vydání
neoprávněně zadržované věci (o vyklizení nemovitosti). U společného jmění
manželů ( subjektů práv a povinností ke společnému jmění manželů ) je tomu
tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci,
omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se bezpodílový
spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci v SJM, nijak tím druhého
spoluvlastníka neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům
třetích osob. Ve smyslu ustanovení § 496 o.z. je pak nutno analogicky
přiznat právo na ochranu věcí v SJM každému ze spoluvlastníků i v období,
kdy toto sice již zaniklo, avšak ještě nebylo provedeno jeho vypořádání,
popřípadě nedopadla tu domněnka ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4
o.z.
Při posouzení toto, zda a který z manželů (bývalých manželů) je oprávněn
podat návrh na zahájení občanského soudního řízení v případě, že
uplatňuje právo na ochranu věci, náležející do SJM, je nutno
respektovat, že nejde o užití ustanovení § 145 o.z. Podání návrhu na zahájení
občanského soudního řízení není totiž právním úkonem ve smyslu ustanovení §
34 o.z. a tedy ani ve smyslu ustanovení § 145 o.z.; je jen procesním
úkonem, jímž se řízení zahajuje.
Z výše uvedených právních závěrů uveřejněných pod č.10/1990 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dovolací soud vycházel v daném případě. Na rozdíl od
odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru, že každý z bezpodílových
spoluvlastníků je samostatně oprávněn k podání žaloby o vyklizení nemovitosti,
která je v bezpodílovém spoluvlastnictví a nebyla doposud vypořádána. Nelze
tudíž přisvědčit závěru odvolacímu soudu, že pokud J. K. (bývalá manželka
žalobce) nedala souhlas k podání žaloby o vyklizení bytu, není za dané situace
žalobce aktivně legitimován k vedení sporu se žalovaným o vyklizení předmětné
části nemovitosti.
S přihlédnutím k výše uvedenému nemohl tak dovolací soud dospět k spolehlivému
závěru o tom, že by právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích přípustného
dovolacího přezkumu bylo správné. Podle § 243b odst. 2 o.s.ř. přistoupil proto
ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že
uvedená vada zatěžuje i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
podle § 243b odst. 3 o.s.ř. rovněž jeho rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 30.dubna 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu