28 Cdo 56/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně M. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 431.410,60
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn.
5 C 897/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3.9.2004, čj. 7 Co 1032/2004-497, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou došlou dne 2.10.1998 u Okresního soudu v Karlových Varech se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 1,500.000 Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody, která vznikla na domě čp. 1 v S. v době od 21.6.1991 do doby,
kdy jí byl tento dům vydán podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“). K vydání došlo na základě dohody účastníků z 22.5.1996,
schválené pozemkovým úřadem dne 11.7.1996. Žalobkyně vzala v průběhu řízení
žalobu částečně zpět co do částky 1,000.000 Kč.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodoval ve věci třikrát, když jeho
prvé dva rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny. Poprvé rozhodl rozsudkem z
31.3.2000 tak, že žalobě vyhověl do výše 431.410,60 Kč a ohledně částky 78.500
Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Zamítavý výrok nebyl odvoláním napaden a
nabyl právní moci. Dalším rozsudkem ze dne 22.2.2002 soud prvního stupně žalobu
zamítl z důvodu promlčení, jež žalovaný uplatnil. Třetím rozsudkem ze dne
26.2.2004, čj. 5 C 897/98-461, soud prvního stupně žalobě vyhověl do výše
220.131 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 78.000 ji zamítl, a řízení o
zaplacení dalších 132.779, 60 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného
zpětvzetí žaloby. Tentokrát nevyhověl námitce promlčení s odůvodněním, že
žalobkyně neměla možnost uplatnit nárok na náhradu škody přede dnem
7.10.1996, kdy stav nemovitosti byl zjištěn při jejím faktickém předání jejímu
zmocněnci Ing. V. Č. Škoda spočívala jednak ve špatné či neexistující údržbě
domu se strany žalovaného, který podle § 5 zákona o půdě až do vydání
nemovitosti ji měl spravovat s péčí řádného hospodáře, jednak v tom, že z domu
odvezla některé cenné prvky třetí osoba, jíž žalovaný dům převedl poté, co
žalobkyně, resp. její zmocněnec, opakovaně dali najevo, že si vydání
nemovitosti nepřejí a požadují místo ní náhradu; převodem na další osobu však
žalovaný rovněž porušil povinnosti vyplývající mu z ustanovení § 5 zákona o
půdě, protože až do vyřešení restitučního nároku žalobkyně nebyl oprávněn dům
převést na jinou osobu.
Na základě odvolání obou stran rozhodl Krajský soud v Českých
Budějovicích shora uvedeným rozsudkem tak, že v části, kterou byla zamítnuta
žaloba ohledně 78.000 Kč s příslušenstvím, rozsudek potvrdil, ve zbývající
části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 220.131 Kč s
příslušenstvím, rozsudek změnil a žalobu zamítl. Výrok o zastavení řízení
ohledně částky 132.779, 60 Kč zůstal odvoláním nedotčen.
Odvolací soud neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že nárok
žalobkyně na náhradu škody není promlčen. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a dokazování ještě doplnil výslechem žalobkyně a jejího syna
(který byl rovněž zmocněncem žalobkyně) Ing. V. Č. Podle těchto zjištění dala
žalobkyně plnou moc k jednání o předmětné nemovitosti synovi ing. V. Č.,
přičemž jej zmocnila naprosto ke všemu, co se nemovitosti týkalo. Jeho úkony
uznávala za správné a učiněné v jejím zájmu. Zmocnila ho tím i k tomu, aby se
jel na předmětnou nemovitost podívat a zjistil, jaká škoda na ní vznikla po
roce 1991, i k uplatnění nároku na náhradu škody. Sama nic nevyřizovala,
nejednala s předsedou družstva, vše vyřizoval Ing. Č., který ji o všem
informoval. On rovněž jednal s policií o znehodnocení nemovitosti, v jednom
případě jela i ona s policií na místo a předávala jim klíče. Ing. Č. obdržel
od své matky zmocnění k jednání 19.4.1996, podepisoval i přejímání majetku. Po
roce 1991 byla nemovitost volně přístupná. Oproti roku 1991 došlo na
nemovitosti ke dni předání 7.10.1996 k dalším škodám. Na prohlídce nemovitosti,
která se konala 22.7.1996 za přítomnosti znalce, zmocněnec Ing. Č. netrval, o
objekt se tehdy příliš nezajímali, protože jeho matka původně za něj chtěla
finanční náhradu. V roce 1995 se dozvěděli, že pokud chtějí uplatňovat náhradu,
musí nemovitost převzít. K ocenění nemovitosti objednal Ing. Č. znalce. Na
policii oznámil škodu, o níž se domníval, že jde o trestný čin.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že
žalobkyně se stala vlastnicí předmětné nemovitosti ode dne 1.8.1996. Na
nemovitosti vznikla (po 24.6.1996) škoda jednak v důsledku nedostatečné údržby
v době, kdy měl žalovaný s nemovitostí nakládat podle § 5 odst. 3 zákona o půdě
s péčí řádného hospodáře, jednak tím, že v rozporu s tímto ustanovením převedl
nemovitost na jinou osobu, která svým jednáním způsobila další škodu. Ing. Č.
se o těchto škodách se dozvěděl nejpozději 30.9.1996, byl přítomen provádění
fotodokumentace, provedené nejpozději tohoto dne. Toto zjištění vzal za
prokázané z obsahu spisu policie i výpovědi svědka M. Ing. Č. tohoto dne mohl
zjistit nejen škody, které vznikly na domě odstraněním některých prvků, ale i
škody, které vznikly nedostatečnou údržbou domu. Navíc o znehodnocení
nemovitostí věděl už dříve, což vyplývá jak z listinných důkazů, tak z výpovědi
svědků. Např. sám v dopise z 23.8.1996, jímž vyzýval k poskytnutí náhrady,
označil dům jako „zbořeninu“. Přitom hodnotil stav nemovitosti tak, že v roce
1991 byla řada prvků jako krovy a střecha v pořádku. Odvolací soud vycházel v
tomto směru z provedených důkazů listinných, výpovědi svědků a záznamů policie.
Z výpovědi žalobkyně pak nesporně vyplývá, že Ing. Č. za ni ve všem jednal, a z
ničeho nelze dovodit, že k uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu zmocněn
nebyl. Nárok, za nějž dle závěru odvolacího soudu by žalovaný odpovídal, byl
uplatněn 2.10.1998, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
Žalobkyně podala protï rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání,
jež odůvodnila nesprávným právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, že
odvolací soud přihlédl k námitce promlčení. Argumentuje tím, že nebyla o stavu
nemovitosti informována, nemovitost nebyla přístupná, a do dvora, resp. i
budovy, se nedalo bez souhlasu majitelky paní D. vstoupit. Ani syn žalobkyně
ing. Č. se do nemovitosti do 7.10.1996 nedostal, pouze od sousedky paní A.
získal informaci, že paní D., vědoma si toho, že bude muset nemovitost
vyklidit, odváží materiál, nebo že ji před opuštěním rabuje. Tuto obavu oznámil
bez vědomí žalobkyně ihned 23.9.1996 na policii a žalobkyni o tom informoval až
7.10.1996. Na katastrální úřad v J. H. došlo čestné prohlášení o neplatnosti
převodu na paní D. z 23.9.1996 až dne 25.9.1996, a 3.10.1996 byla v katastru
zapsána jako vlastnice nemovitostí žalobkyně. Předmětná nemovitost se tedy
stala majetkem žalobkyně až dnem 3.10.1996. Žalobkyně o tom byla informována
7.10.1996 a teprve tímto dnem mohla zjistit stav nemovitosti. Ing. Č. se o této
skutečnosti dozvěděl mezi 4. a 7.10.1996. Dovolatelka však zejména považuje za
nerozhodné, kdy se o znehodnocení nemovitosti dozvěděl její syn, protože pro
počátek běhu promlčecí lhůty je směrodatné jen kdy se dozvěděla o škodě
poškozená osoba, nikoli osoba třetí, přičemž její vědomost musí být prokázána.
Dovolatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek RC 5/94, 1 Cz 32/92). Ing. V. Č.
pak měl plnou moc k vydání nemovitostí až od 19.4.1996, předtím měl plnou moc
druhý syn Ing. V. Č. Zjišťováním škod na nemovitostech nebyl Ing. V. Č.
pověřen a tedy nemohl ani plnou moc k zjišťování škod přijmout. Ostatně
žalobkyně neměla důvod k takovému pověření, protože nevěděla o škodách na
nemovitém majetku, když předpokládala, že nemovitost je přibližně ve stejném
stavu, jako ji naposledy viděla v květnu 1992. Ing. Václav Čermák byl
23.9.1996 v S. z jiných důvodů než pro zjištění škod na nemovitosti a 30.9.1996
tam nebyl vůbec. Dovolatelka soudu vytýká, že se opíral o výpověď svědka M., ač
byl ovlivněn členstvím a funkcí v zemědělském družstvu a jeho výpověď byla
navíc nepřesná. Pokud Ing. Č. v dopisu z 23.8.1996 uvedl, že nemovitost lze
charakterizovat jako zbořeninu, stalo se tak na základě toho, co se doslechl,
a dopis napsal s nadsázkou účelově, aby dosáhl co nejvyššího výpočtu náhrad za
znehodnocení. Pokud žalobkyně uváděla ve výpovědi, že jezdila do S., nejednalo
se o vstup do předmětné nemovitosti. Dovolatelka proto zastává názor, že její
nárok není promlčen a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a o.s.ř. a je
přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm.a) a b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený
rozsudek
odvolacího soudu po věcné stránce, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Odvolací soud na danou věc správně aplikoval ustanovení § 106 obč.zák.
Nejde o náhradu za znehodnocenou nemovitost podle § 14 a § 16 zákona o půdě,
která byla předmětem jiného řízení. Jde o náhradu škody, která není zákonem o
půdě upravena, tj. škody vzniklé na nemovitosti po 24.6.1991 do roku 1996.
Škoda měla vzniknout jednak v době od roku 1991 do roku 1996, kdy žalobkyně
odmítala vydání předmětné nemovitosti z důvodu jejího znehodnocení a požadovala
místo ní náhradu podle původního znění § 14 odst. 3 zákona o půdě, jednak v
roce 1996 za dobu, kdy oznámila, že navrhuje skutečné vydání nemovitosti.
Přitom lze konstatovat, že v období let 1991 až 1996 převážně vznikla škoda v
důsledku nedostatečné údržby nemovitosti, a v roce 1996 škoda v důsledku
převodu nemovitosti na třetí osobu, která dům poškodila vybouráním některých
cenných prvků.
Žalobkyně se stala vlastníkem nemovitosti, tj. dnem 1.8.1996, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o
vydání nemovitostí, uzavřená mezi účastníky dne 22.5.1996. Okolnost, že k
zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo až 3.10.1996 na
věci nic nemění, protože k nabytí vlastnictví došlo na základě pravomocného
rozhodnutí státního orgánu, nikoli smluvním převodem. Nesporně však ke zjištění
stavu jejího majetku došlo poté, co byl Ing. Č. informován o tom, že z domu
byly odvezeny některé cenné kamenné prvky a dokonce o tom učinil dne 23.9.1996
oznámení na policii, jak vyplývá z obsahu spisu Policie České republiky,
obvodního oddělení ve S. zn. ORJH-240/OOP-Tč-96. Podle tohoto spisu také byla
žalobkyně osobně přítomna na místě v domě č. 1 v S. dne 30.9.1996 při
provádění fotodokumentace na základě uvedeného trestního oznámení, přičemž
uvedla, že je v celé záležitosti vrácení restitučního majetku zastupována synem
V. Č., který je o celé záležitosti o všem informován.
Právní názor dovolatelky, že nepostačuje, aby o vzniku škody byl
informován její zástupce, se opírá o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31.5.1993, sp.zn. 1 Cz 32/92. Ve věci, jež byla řešena v tomto rozsudku, se
jednalo o údaj, který vyplynul v rámci projednání dědictví, za situace, že
dědic nebyl při jednání přítomen a byl zastupován advokátním koncipientem v
substituci advokáta. Samotná okolnost, že vědomost nabyla jiná osoba než
poškození není rozhodující. Projednávanou věc nelze ztotožnit s případem, který
byl posuzován v uvedeném rozsudku. Za situace, kdy bylo v řízení zjištěno, že
žalobkyně veškeré záležitosti spojené s restitucí zemědělského majetku svěřila
na základě široce formulovaných zmocnění svému synovi, který ji o všem
informoval, sama při jednáních nikdy nevystupovala a odkazovala na syna, který
je ve věci informován, je třeba hodnotit jeho postavení jako osoby, která
jednala namísto oprávněné osoby a jeho vědomosti je třeba hodnotit jako
relevantní. Pokud totiž veškeré písemnosti, včetně výzev k náhradám ve vztahu k
žalovanému a oznámení o škodách učiněných ve vztahu k policii, vyřizoval on, je
třeba z jeho vědomostí vycházet, a to za situace, že podle výpovědi žalobkyně
ji o všem včas informoval. V daném případě je jednoznačné, že žalobkyně byla
informována zprostředkovaně. To se zejména týká informací o zchátralosti
stavby. O tom, že byla informována též o poškození budovy jednáním paní D.
svědčí zejména to, že byla z tohoto důvodu přítomna na místě poškození dne
30.9.1996.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva
roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Tato
subjektivní lhůta v trvání dvou roků, kterou použil odvolací soud, uběhla před
2.10.1996. Podle shora uvedených skutkových zjištění tak aplikoval správně v
úvahu přicházející ustanovení zákona a vyhověl námitce promlčení vznesené
žalovaným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud učinil svá zjištění o
počátku běhu promlčecí lhůty v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního
řádu (o.s.ř.). V souladu se zákonem posoudil běh promlčecí doby a vyhověl
námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný. Jeho rozsudek proto shledal správným
a dovolání podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovanému,
který by podle jeho výsledku měl právo na náhradu těchto nákladů, prokazatelné
náklady dovolacího řízení nevznikly ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu