28 Cdo 560/2008

28 Cdo 560/2008

28 Cdo 561/2008

28 Cdo 562/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem, ve věcech žalobkyně S. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným:

1) Z. K., 2) m. T., 3) o. K., druhý a třetí žalovaný zastoupeni advokátkou, o určení vlastnického práva, vedených u Okresního soudu v Třebíči, pod sp. zn. 7 C 839/2003, sp. zn. 7 C 840/2003 a sp. zn. 7 C 841/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2007, č. j. 20 Co 110/2007-47, 20 Co 111/2007-84, 20 Co 121/2007-95 takto:

Dovolací soud spojuje ke společnému projednání věci sp. zn. 28 Cdo 560/2008, sp. zn. 28 Cdo 561/2008, sp. zn. 28 Cdo 562/2008.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. března 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Odvolací soud potvrdil rozsudky soudu prvního stupně, jimiž byly zamítnuty žaloby na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků specifikovaných ve výrocích I. jednotlivých rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud spojil podle § 211 a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), všechny tři projednávané věci ke společnému projednání, a to v zájmu hospodárnosti řízení. Všechny tři projednávané věci jsou skutkově shodné a je v nich řešena táž právní problematika. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který spočíval v tom, že na základě trestních rozsudků z počátku sedmdesátých let minulého století propadl veškerý movitý i nemovitý majetek žalobkyně ve prospěch československého státu. Okresní národní výbor v T. předal těmito rozsudky dotčené nemovitosti dne 31. 5. 1976 Městskému národnímu výboru, přičemž nemovitosti byly ve prospěch československého státu zapsány v evidenci nemovitostí na LV č. 1, čímž došlo k realizaci trestu propadnutí majetku. Není chybou žádné z výše uvedených institucí, že Katastrální úřad ponechal tytéž nemovitosti (pozemky) v evidenci nemovitostí zapsány i ve prospěch žalobkyně na LV č. 269. Nelze tedy než konstatovat, že všechny pozemky přešly řádně do vlastnictví státu bez ohledu na chybný zápis v katastru nemovitostí, jenž je sice podkladem pro prokázání vlastnických práv, ale všem žalovaným se podařilo prokázat nesprávnost tohoto zápisu a následně se domoci jeho opravy a uvedení do souladu s právním a faktickým stavem (v roce 1997). Žalobkyně se mohla domáhat navrácení majetku, který ji byl zabaven v důsledku trestu propadnutí majetku pouze na základě § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž odkazoval na zvláštní zákon. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zemědělskou půdu, byl tímto zvláštním předpisem zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to podle § 6 odst. 1 písm. a). Žalobkyně mohla být uvedena v omyl nesprávným zápisem v katastru nemovitostí a je tedy otázkou, zda právě vinou výše uvedených úřadů jí nevznikla škoda pro nesprávný úřední postup jednajících institucí. Přesto není možné ani v souzeném sporu obcházet tzv. restituční předpisy a uplatňovat u soudů žalobu dle obecných právních předpisů,

a to i vzhledem ke stávající judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně celkem tři dovolání, přičemž tato obsahují shodnou argumentaci jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, tak i ve vztahu k jejich právnímu posouzení. Každé z těchto dovolání je však podáno ve vztahu k odlišným nemovitostem (pozemkům) a odlišným pasivně legitimovaným subjektům (žalovaným). Dovolání jsou podána z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) s

tím, že dovolání je přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky přešly na stát v důsledku trestu propadnutí majetku vysloveného rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 10. 1970, č. j. 10 T 66/70-41, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 1971, sp. zn. 6 To 588/70. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že trest propadnutí nemovitého majetku byl realizován nejdříve dne 31. 5. 1976, a to uzavřením hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku z téhož dne mezi ONV T. a MěNV v T. V daném případě je však třeba vzít do úvahy, že uložený trest zaniká, pokud nebyl ve stanovené promlčecí době vykonán. Podle § 68 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „TZ“) činí promlčecí doba pro výkon trestu propadnutí majetku 5 let a po uplynutí této doby nelze trest vykonat a trest zaniká. Promlčecí doba v daném případě uplynula dne 7. 1. 1976 a k výkonu uloženého trestu mělo dojít až dne 31. 5. 1976.

Stát nemohl nabýt vlastnické právo k dotčeným pozemkům ani tak, že je převzal bez právního důvodu, tj. ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Zákon tu má zcela jasně na mysli přechod vlastnického práva, avšak dovolatelka tento akt pokládá za krádež či neoprávněné užívání cizí věci, popřípadě jiné protiprávní jednání. Dále zpochybňuje i ústavnost § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě s tím, že ve skutečnosti zakládá možnost „nového vyvlastnění“ bez jakékoliv náhrady. Jde tak o dovršení protiprávního postupu státu z doby totality státem, jenž je charakterizován jako stát právní. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě tak odporuje čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a taktéž čl. 1 Ústavy České republiky a dovolatelka v tomto směru navrhuje, aby dovolací soud přerušil řízení o dovolání a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě.

Dovolatelka nemohla postupovat ani podle zákona o půdě a domáhat se vydání předmětných pozemků z toho důvodu, že v období, kdy byla ve smyslu tohoto zákona oprávněnou osobou (tj. od 8. 2. 1996 do 8. 8. 1996), neexistovala osoba povinná ve smyslu § 5 zákona o půdě. V tomto období neměla žádná osoba k předmětným pozemkům právo hospodaření ani právo trvalého užívání, naopak od 25. 3. 1996 část těchto pozemků užívalo m. T. na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobkyní. Dovolatelka se pozastavuje nad tím, zda měla tuto výzvu učinit v situaci, kdy byla v katastru nemovitostí vedena jako vlastník a žalovaní či jejich právní předchůdci její vlastnictví uznávali a dané pozemky užívali na základě nájemních smluv.

Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že žalovaní začali svá domnělá vlastnická práva uplatňovat až na konci roku 1997, a to na základě v té době již osm let zrušených soudních rozhodnutí a navíc v době, kdy již nemohla postupovat dle restitučních právních předpisů. Výkon takového práva pokládá za rozporný s dobrými mravy. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud všechna rozhodnutí obou soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žádný z účastníků řízení se k dovoláním žalobkyně nevyjádřil.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání byla podána řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 o. s. ř. Dovolací soud z důvodu hospodárnosti řízení spojil uvedené věci ke společnému projednání ve smyslu § 243c a § 112 odst. 1 o. s. ř. Jak bylo uvedeno již výše, všechna tři dovolání žalobkyně spolu souvisí jak po stránce skutkové, tak i co do právního posouzení. Dovolatelka v předmětných dovoláních navíc předkládá dovolacímu soudu k posouzení totožné právní otázky, jež považuje za zásadně právně významné. Nebylo tedy důvodu pro oddělené projednání uvedených dovolání.

Dále se proto zabýval přípustností předmětných dovolání.

Podle ust. § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadené rozsudky odvolacího soudu nejsou měnícími [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícími poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně (jimiž rozhodl „jinak“) byly odvolacím soudem zrušeny [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadená rozhodnutí jsou ve věci samé po právní stránce zásadně významná. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláními žalobkyně nesplňují. Odvolací soud rozhodl v dané věci zcela v souladu s právním řádem České republiky i v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu.

Námitce dovolatelky, že uplynutím pěti let od právní moci trestního rozhodnutí, jímž jí byl uložen trest propadnutí majetku podle § 51 a § 52 TZ, došlo k promlčení výkonu trestu, nelze přisvědčit. Dle ustáleného výkladu vlastnické právo a jiná majetková práva patřící do propadlého majetku odsouzeného přecházejí na stát dnem právní moci rozsudku (srovnej Šámal, P. – Púry, F. – Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 350). Tento závěr jednoznačně vyplýval i z § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 3. 1983 (dnes § 132 odst. 2), jenž stanovil: „Jde-li o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.“ Z právě uvedeného plyne, že ani v souzeném případě nebylo rozhodující, kdy byl učiněn vklad či zápis vlastnického práva ve prospěch státu k předmětným nemovitostem, nýbrž že vlastnické právo k nim přešlo na stát dnem, jímž uvedené trestní rozhodnutí nabylo právní moci (k tomu viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1980, sp. zn. 6 Tz 31/80, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle 7-8, ročník 1981, str. 391).

Nejvyšší soud považoval proto za nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky zpochybňujícími souladnost s ústavním pořádkem § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť je zřejmé, že dovolatelka se mohla úspěšně domáhat vydání předmětných pozemků na základě § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákonného předpisu. Dovolací soud nepokládal tedy ani za potřebné zkoumat vhodnost předložení věci k Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jak navrhovala dovolatelka, a to proto, že je namítána neústavnost ustanovení (části zákona), jež nebylo při řešení věci použito.

Jestliže dovolatelka dále uvádí, že v době, kdy byla ve smyslu zákona o půdě oprávněnou osobou (§ 4 zákona o půdě), nebylo pro ni zřejmé, kdo je osobou povinnou (§ 5 zákona o půdě), kterou by mohla vyzvat k vydání předmětných pozemků (§ 9 odst. 1 cit. zák.), lze nad rámec tohoto odůvodnění pouze konstatovat, že dovolatelka jakožto oprávněná osoba měla uplatnit svůj nárok u příslušného pozemkového úřadu proti státu, jenž byl v uvedené době v katastru nemovitostí veden jako vlastník pozemků. I kdyby však dovolatelka nevyzvala povinnou osobu (stát) k vydání těchto pozemků, byl by pozemkový úřad povinen rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 6 – 7, ročník 1994).

Je tedy zřejmé, že dovolatelka se mohla vydání dotčených nemovitostí domáhat na základě tzv. restitučních předpisů, konkrétně pak na základě § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Z tohoto důvodu je na tento případ nutné aplikovat závěry soudů Nejvyššího i Ústavního vztahující se ke konkurenci restitučních a obecných právních předpisů, podané v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích (zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 či rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne

11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejich dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo

a žalovaným v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. března 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu