28 Cdo 568/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
o dovolání J. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové z 12.12.2001, sp.zn. 20 Co 375/2001, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 8 C 127/92 (žalobkyně J. B.,
zasotupené advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku města H., státnímu
podniku, v likvidaci, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí),
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně J. B., podané u soudu 20.3.1992, domáhající se, aby
žalovanému bytovému podniku bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku
parc. č. 530/1 s domem čp. 345 a pozemku parc. č. 175/2 v H., bylo rozhodnuto
zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 30.8.1995, čj. 8 C
127/92-85.
O odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice řízení Ing. H. B. proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z
18.12.1996, sp.zn. 15 Co 719/95. Tímto rozsudkem bylo odmítnuto odvolání
vedlejší účastnice řízení. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve
výroku zamítajícím žalobní návrh žalobkyně vůči rovněž žalovanému Městu H. a
také byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž mezi žalobkyní a
žalovaným Městem H. nebyla nikomu z nich přiznána náhrada nákladů řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen ve výroku o zamítnutí žaloby
žalobkyně vůči Bytovému podniku města H. a ve výroku o povinnosti žalobkyně
zaplatit žalovanému Bytovému podniku města H. na náhradu nákladů řízení 920,-
Kč; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným
Městem H. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo soudu prvního stupně uloženo
objasnit si, zda výzva žalobkyně o vydání všech v žalobě uvedených nemovitostí
byla řádně a včas uplatněna nejen ohledně domu čp. 346 v H., ale i ohledně
pozemků parc. č. 530/1, 175/2, 175/3 a 255/5. Stejně tak bylo třeba, podle
názoru odvolacího soudu, zabývat se otázkou včasnosti podání žalobkyně podle
ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. u soudu. Dále odvolací soud
ukládal, že bude nutno v dalším průběhu řízení zjistit, jaké byly výměry
pozemků ke dni uzavření trhové smlouvy z 29.12.1948, k němuž došlo mezi Z. B.,
otcem žalobkyně, a Městem H., a dát vypracovat srovnávací sestavení ohledně
stavu a označení pozemků v době podání žaloby žalobkyně a také ohledně toho,
zda tato trhová smlouva byla uzavřena za okolností, svědčících o tvrzení tísně
a nápadně nevýhodných podmínek na straně převodce, provést odpovídající
dokazování. Rovněž odvolací soud ukládal provést důkaz a posouzení tohoto
důkazu v tom smyslu, zda žalobkyně nebo někdo jiný je oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ nebo b/ zákona č. 87/1991 Sb.
Okresní soud v Hradci Králové poté vynesl rozsudek z 29.1.1998, čj. 8 C
127/92-159, jímž uložil, že žalovaný Bytový podnik města H. je povinen uzavřít
se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 346 s pozemky
parc. č. 540/1 a parc. č. 175/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 3 u
Katastrálního úřadu v H. Tímto rozsudkem byl však zamítnut žalobní návrh
žalobkyně, aby žalovanému bytovému podniku bylo uloženo uzavřít se žalobkyní
dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 175/3 (ostatní plocha)
a parc. č. 255/5 v H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného bytového podniku proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně z 29.1.1998 byl tento rozsudek zrušen ve výroku o uložení povinnosti
žalovaného uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp.
346 s pozemky parc. č. 530/1 a parc. č. 175/2 v H. a ve výroku o náhradě
nákladů řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Jinak
zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
V odůvodnění tohoto zrušovacího usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z
2.11.1998, sp.zn. 25 Co 363/98, odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního
stupně (s výjimkou zamítavého výroku, který nabyl samostatně právní moci) je
nepřezkoumatelný pro nedostatek důkazů, které nemohou být provedeny v odvolacím
řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že z jeho rozhodnutí není
patrno, které z účastníky navržených důkazů akceptoval a které nikoli a z
jakých důvodů; nesprávně bylo postupováno při provádění důkazů listinami podle
ustanovení § 129 odst. 1 občanského soudního řádu a vytýkáno bylo soudu prvního
stupně také že nedbal závazného právního názoru odvolacího soudu ohledně
rozsahu dalšího dokazování (odlišný postup nebyl soudem prvního stupně
vysvětlen ani případně změněným skutkovým stavem).
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem z 29.6.2001,
čj. 8 C 127/92-259, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti
žalovanému „uložení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání celého domu čp. 346
spolu s parcelami č. 530/1 a č. 175/2 v katastrálním území H.“. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v době, kdy otec
žalobkyně převedl trhovou smlouvou ze dne 29.12.1948 nemovitosti, uváděné v
žalobě žalobkyně, na Město H., mělo toto město samostatnou právní subjektivitu
a jednalo prostřednictvím místního národního výboru, jenž vykonával pravomoc
původních obecních orgánů (zastupitelstva, rady a starosty), které nahradil, a
hospodařil také s obecním majetkem, jenž byl až do 31.12.1949 odlišný od
majetku státu. Uváděnou trhovou smlouvou proto nepřešly nemovitosti v daném
případě do vlastnictví státu, ale do vlastnictví obce-Města H. Byl tedy soud
prvního stupně toho názoru, že nepřešlo-li vlastnické právo ke sporným
nemovitostem na stát, jak vyžaduje § 6 odst. 1 i § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č.
87/1991 Sb., není splněn jeden ze základních předpokladů pro vydání věcí podle
tohoto zákona. Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl, „aniž by se
dále zabýval otázkou splnění dalších podmínek jejich vydání, tj. tím, zda k
uzavření trhové smlouvy z 29.12.1948 došlo v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek s ohledem na výši kupní ceny a na tehdejší společenské postavení otce
žalobkyně. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Doplňujícím usnesením Okresního soudu v Hradci Králové z 2.7.2001, čj. 8 C
127/92-265, bylo ještě rozhodnuto, že státu se nepřiznává právo na náhradu
nákladů, které, v tomto řízení platil.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 29.6.2001
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 12.12.2001, sp.zn. 20 Co
375/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že má za to, že odvolání
žalobkyně není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně
necítil být vázán názorem odvolacího soudu, vysloveným v této právní věci v
jeho rozsudku z 18.12.1996, sp.zn. 15 Co 719/95, ale takto postupoval soud
prvního stupně zřejmě proto, že vycházel ze závěrů a právních názorů Nejvyššího
soudu ČR i Ústavního soudu ČR (pod sp.zn. 23 Cdo 652/98 a pod zn. I.ÚS 265/99),
které se zabývaly jinou právní věcí, v níž žalobkyně Ing. H. B. se domáhala
stejných nemovitostí vůči stejnému žalovanému a se stejnými tvrzeními jako
žalobkyně v tomto řízení. Odvolací soud pak zaujal „shodné právní závěry,
prezentované již soudem prvního stupně, a na odůvodnění jeho rozsudku odvolací
soud plně odkazuje a nemá, co by k tomu dodal“. Rozsudek soudu prvního stupně
byl proto odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu; náhrady nákladů řízení se žalovaný vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 13.7.2001 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne
18.7.2001 u Okresního soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na
to, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která je
nepochybně otázkou zásadního významu po právní stránce. Jako dovolací důvod
uplatňovala dovolatelka, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá (na rozdíl od předchozího rozhodnutí téhož odvolacího soudu z
18.12.1996, sp.zn. 15 Co 719/95) na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala na to, že v daném případě smlouva
trhová z 29.12.1948 byla ohledně nemovitostí (uváděných žalobkyní) uzavřena
mezi Z. B. a Městem H., jako tehdy samostatným subjektem, avšak dnem účinnosti
občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.) vlastnictví obce
přešlo na stát (když tento právní předpis upravoval nadále pouze vlastnictví
soukromé, osobní, státní a družstevní, nikoli však již vlastnictví obcí).
Nemovitosti tu tedy posléze přešly na stát, byť se tento přechod uskutečnil ve
dvou fázích, ale stalo se tak v důsledku již uvedené trhové smlouvy.
Uskutečnilo se to v době rozhodné ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. (tj. od 25.2.1948 do 1.1.1990) a uvedeným postupem státních orgánů
byl otec žalobkyně zbaven svého vlastnického práva. Dovolatelka vyslovovala
názor, že tu byl naplněn smysl zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních
rehabilitacích), jímž je zmírnění následků majetkových křivd vzniklých v
uvedeném rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti,
respektující práva občanů, vyjádřená Chartou Organizace spojených národů a
Všeobecnou deklarací lidských práv.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu nutno posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu vzhledem k tomu, že v daném případě
byl rozsudkem odvolacího soudu (z 12.12.2001, sp.zn. 20 Co 375/2001 Krajského
soudu v Hradci Králové) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (z 29.6.2001,
čj. 8 C 127/92-259 Okresního soudu v Hradci Králové), jímž bylo rozhodnuto ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (z 29.1.1998, čj. 8 C 127/92-159,
Okresního soudu v Hradci Králové), protože soud prvního stupně byl vázán
názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že měla za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na právní posouzení věci
nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb., které se této právní věci týkalo a také účastníci řízení na ně v průběhu
řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo tedy nutno ještě posoudit, zda si
odvolací soud (případně i soud prvního stupně) toto ustanovení také správně
vyložil.
Výklad tohoto ustanovení provedl odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku
nikoli jen podle vlastní úvahy (stejně jako soud prvního stupně), ale s přímým
použitím právní argumentace obsažené v usnesení Ústavního soudu ČR z 18.8.2000,
I. ÚS 265/99, v němž bylo uvedeno: „V době uzavření předmětné trhové smlouvy
bylo Město H. způsobilé nabývat nemovitosti do svého vlastnictví, které bylo
odlišné od majetku státu. Když vlastnické právo tu nepřešlo trhovou smlouvou na
stát, není splněn základní předpoklad pro navrácení majetku podle ustanovení §
3 odst. 4 písm. a/ a § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud nepřihlížet k právním
závěrům zaujatým Ústavním soudem ČR v jeho usnesení a musel tedy dospět k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání
dovolatelky, nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Toto přihlížení k výkladovým závěrům Ústavního soudu ČR v citovaném usnesení,
které měly soudy obou stupňů i dovolací soud k dispozici v tomto řízení (z
připojeného souvisejícího spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp.zn. 8 C
138/94), bylo v daném případě ze strany dovolacího soudu zejména na místě, když
totiž v této právní věci (sp.zn. 8 C 127/92 Okresního soudu v Hradci Králové)
má na dovolací řízení již bez dalšího navazovat řízení o ústavní stížnosti J.
B., vedené pod I. ÚS 101/02 Ústavního soudu ČR, přičemž toto řízení o ústavní
stížnosti bylo usnesením Ústavního soudu ČR z 22.1.2003, I. ÚS 101/02 přerušeno
s tím, že pokračovat v řízení o této ústavní stížnosti bude Ústavní soud ČR až
poté, kdy rozhodne Nejvyšší soud ČR o dovolání J. B. proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové z 12.12.2001, sp.zn. 20 Co 375/2001 (tedy v dovolacím
řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp.zn. 28 Cdo 568/2002). Bude tedy
orgánem k tomu nejpovolanějším posouzeno, zda závěry shora uvedeného usnesení
Ústavního soudu ČR z 18.8.2000, I. ÚS 265/99, jsou bez výjimky použitelné i v
dané právní věci.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nezbylo dovolacímu soudu než zamítnout
dovolání dovolatelky jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §
150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i
účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci a k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání,
rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněné již v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu