28 Cdo 579/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka o dovolání dovolatele J. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003, vydanému v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 95/92
(žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. G. h. m. P.,
zastoupené advokátem, a 2. H. m. P., zastoupenému advokátkou, o
uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo uloženo žalované G. h. m. P. uzavřít se žalobcem J.
U. dohodu o vydání tří ideálních čtvrtin domu čp. 6 a pozemků - parc. č.
12, parc. č. 13, parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území P. – T. Žaloba
žalobce byla však zamítnuta, pokud se jí žalobce domáhal vůči G. h. m. P.
uzavření dohody o vydání další jedné čtvrtiny pozemku parc. č. 15 v
katastrálním území T. Žalované G. h. m. P. bylo uloženo zaplatit žalobci na
úhradu nákladů řízení 9.060,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované
g. bylo dále uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Praha 7 na úhradu
soudního poplatku 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; této g. bylo
ještě uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na úhradu
zálohovaných nákladů řízení 104.236,20 Kč (jak to bylo vyčísleno v usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 4. 9. 2003. čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-415) do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Žaloba žalobce J. U. proti žalovanému
H. m. P. o uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí byla zamítnuta.
Žalovanému H. m. P. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalované G. h. m. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 z
25. 7. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-409 (ve spojení s unesením téhož
soudu ze 14. 3. 2002, čj. 14 C 95/92-415, a ve znění opravného usnesení ze 17.
10. 2003, čj. 14 C 95/92 a 14 C 155/99-429) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského
soudu v Praze z 9. 11. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v zamítavém
výroku ve věci (označeném I.) ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním
území T. a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno. Rozsudkem odvolacího soudu
byl dále změněn výrok žalobě vyhovující (označený II.) tak, že byla zamítnuta
žaloba žalobce ohledně ideálních 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 13 a parc.
č. 14, jakož i ohledně poloviny pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. Ve
výrocích rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn
výrok o úhradě soudního poplatku ze strany žalované G. h. m. P., a to
tak, že se jí úhrada soudního poplatku neukládá; žalované g. nebyla přiznána
náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně; také státu nebyla přiznána
náhrada zálohovaných nákladů řízení (vyplacených Obvodním soudem pro Prahu 7).
V odvoláním napadených zamítavých výrocích ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení ve vztahu žalobce a žalovaného H. m. P. zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. Posléze bylo rozhodnuto, že se žalované G. h. m. P. nepřiznává
náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvoláním napadený
žalobě vyhovující výrok ve věci samé nelze potvrdit“.
Odvolací soud především konstatoval, že „není správné stanovisko žalovaného H.
m. P., že žalobcem uváděné nemovitosti ztratily charakter samostatných věcí a
jsou součástí areálu T. z.“, když takový závěr z důkazů, provedených v tomto
řízení, nevyplývá a tyto nemovitosti v katastrálním území T. jsou samostatně
vedeny v katastru nemovitostí“.
Pokud soud prvního stupně rozhodl o povinnosti G. h. m. P. k uzavření dohody
ohledně 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., odvolací soud uváděl,
že musel tento výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušit a v tomto rozsahu
řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté, protože o tomto ideálním dílu
pozemku parc. č. 15 bylo totiž již meritorně rozhodnuto rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 7 z 30. 11. 1999, sp. zn. 14 C 95/92, a to zamítavým výrokem,
který již nabyl právní moci. Dále odvolací soud uváděl, že „o další ideální
čtvrtině pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. bylo rozhodnuto odvoláním
nenapadeným zamítavým výrokem přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně z
25. 7. 2003 a současně odvoláním napadeným vyhovujícím výrokem rozsudku bylo
rozhodnuto o 3/4 tohoto pozemku; předmětem odvolacího řízení tu proto nemůže a
nemohlo být více než 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T.“.
V odvolacím řízení žalobce nově uvedl, že budova čp. 6 v P. – T. je umístěna na
více pozemcích, protože součástí této budovy je tzv. oranžerie, takže v dohodě
o vydání věcí by mělo být uvedeno namísto dosavadního údaje, že tato budova
není jen na pozemku parc. č. 12.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že podle rozhodnutí Ministerstva kultury z
8. 1. 1993, čj. 14.888/92, přešly pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v
katastrálním území T. do vlastnictví obce H. m. P., včetně povinnosti uspokojit
oprávněné restituční nároky, a že G. h. m. P. k nim má právo hospodaření v
rozsahu určeném zřizovací listinou. V odvolacím řízení pak odvolací soud z
tohoto rozhodnutí Ministerstva kultury vycházel s tím, že toto rozhodnutí, ani
jiné rozhodnutí Ministerstva kultury se kromě pozemku parc. č. 14 a parc. č. 15
jiných pozemků netýká.
Odvolací soud byl tedy toho názoru, že ve vlastnictví státu zůstal dům čp. 6 a
pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. a až do 1. 1. 2001
měla k tomuto majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření G. h. m. P. Toto
právo hospodaření dnem účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (tj. ke dni 1. 1. 2001)
zaniklo podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 219/2001 Sb. Věci, k nimž právo
hospodaření takto zaniklo, jsou majetkem státu podle § 10 písm. b) zákona č.
219/2000 Sb. Pokud s těmito věcmi souvisejí závazky, pak takové závazky přešly
na stát. Za stát ve věcech takových závazků jedná Ú. p. z. s. v. v. m. Žalovaná
G. h. m. P. tedy není vlastníkem domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc. č. 13
v katastrálním území T., ale hospodaří s nimi fakticky, protože souvisejí s
areálem T. z. Protože závazky související s těmito nemovitostmi přešly dnem 1.
1. 2001 na stát, pak podle názoru odvolacího soudu „v takovém případě
nezbývá než dovodit, že G. h. m. P. není v daném případě pasívně legitimována k
uzavření dohody o vydání domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 v T.“. Žalobě
žalobce nemohlo být proto v tomto směru vyhověno. G. h. m. P. nemá podle své
zakládací listiny právo činit právní úkony spojené se změnou vlastnictví; toto
právo vykonává obec H. m. P.
Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. byly rozhodnutím
Ministerstva kultury ČR převedeny do vlastnictví H. m. P., přičemž toto
rozhodnutí bylo vydáno podle § 6 zákona č. 172/1991 Sb. G. h. m. P. by proto
mohla být ohledně těchto dvou pozemků pasívně legitimovány v tomto sporu, když
spolu s vlastnictvím přešla na obec i povinnost vydat věc, pokud byl důvodně
uplatněn restituční nárok. Odvolací soud byl však toho názoru, že „protože i
proti obci H. m. P. byla žaloba v této právní věci uplatněna, stejný nárok
nemůže obstát vůči G. h. m. P. Žaloba proti H. m. P. byla tu však rozsudkem
soudu prvního stupně zamítnuta a žalobce se proti tomuto výroku neodvolal;
zamítavý výrok pak už nabyl právní moci.
Odvolací soud proto konstatoval, že pokud šlo o dům čp. 6 a o pozemky
parc. č. 12 a 13 v katastrálním území T., zůstaly tyto nemovitosti ve
vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim žalovaná g. měla, v průběhu
řízení zaniklo a přešlo na stát ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky
týkajícími se těchto věcí. Pokud šlo o pozemky parc. č. 14 a 15 v katastrálním
území T. přešly do vlastnictví obce (včetně povinnosti vydat je v případě
oprávněného restitučního nároku) a právo žalované g. hospodařit s nimi a
spravovat je, je zakládací listinou omezené a neobsahuje právo ani povinnost
vydat věci nebo uzavřít dohodu o vydání věci pro případ oprávněnosti
restitučního nároku. Proto musel být odvoláním napadený žalobě vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně (v rozsahu, v němž nebyl zrušen a v němž řízení o
něm bylo zastaveno pro překážku věci rozhodnuté) změněn tak, že žaloba žalobce
byla zamítnuta.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud aplikoval především ustanovení
§ 150 občanského soudního řádu a vzal v úvahu i to, že žalobce je ze zákona
osvobozen od placení soudního poplatku.
Odvolací soud ještě dodával, že výroky rozsudku soudu prvního stupně odvoláním
nenapadené zůstaly nedotčeny a jsou „stranou přezkumné pravomoci odvolacího
soudu“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 6. 12. 2004 a dovolání ze
strany žalobce (zastoupeného advokátem) bylo podáno dne 4. 2. 2005 u Městského
soudu v Praze, tedy způsobem a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil v celém rozsahu
rozsudek odvolacího soudu z 9. 11. 2004 (sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského
soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, neboť směřuje proti
měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Jako dovolací důvody žalobce uváděl, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít a měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel připomínal, že svým žalobním návrhem v této právní věci se domáhal,
aby žalované G. h. m. P. byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o
vydání 3/4 domu čp. 6, stavební parcely č. 12, 3/4 pozemku parc. č. 13, celého
pozemku parc. č. 14 a celého pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T., které
přešly na stát, a to v rozsahu jedné ideální poloviny jako odúmrť po matce J.
S. a v rozsahu jedné ideální čtvrtiny na základě rozhodnutí (podle vládního
nařízení č. 15/1959 Sb.) finančního odboru bývalého O. n. v. v. P. 7 z 3. 5.
1961, čj. Fin. 3 Ncp 6, 10 Tr (vlastníkem v tomto rozhodnutí uvedených
nemovitostí byla ke dni přechodu na stát M. M., sestra matky žalobce). O vydání
těchto nemovitostí požádal právní předchůdce žalobce Q. S. žalovanou G. h. m.
P. dne 30. 4. 1991 (a to ohledně 3/4 domu čp. 6, 3/4 pozemků parc. č. 12 a
parc. č. 13 v T.). Žalobce sám pak vyzval tutéž žalovanou o vydání pozemku
parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území T. písemně výzvou, která došla
žalované g. 30. 9. 1991.
Dovolatel dále připomínal, že v řízení před soudem prvního stupně bylo v této
právní věci prokázáno, že ideální polovina domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12,
13, 14 a 15 v katastrálním území T. přešla na stát poté, co dědici po J. S.
odmítli dědictví v tísni (srov. § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb.) a
že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., a to ohledně 1/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 a ohledně 1/2
pozemků parc. č. 14 a parc. č. 15, a to po M. M. Žalobce J. U. k tomu
dodával, že je dědicem Q. S., který v průběhu tohoto soudního řízení zemřel.
Pokud jde o dovolatelem tvrzenou vadu v řízení v této právní věci, uváděl
dovolatel, že tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nerozhodl řádně o celém
předmětu řízení (tedy o celé parcele č. 15 v katastrálním území Troja), když
sice „zamítl zmatečný duplicitní výrok rozsudku soudu prvního stupně (o
opětovném zamítnutí žaloby co do 1/4 této parcely), následně však mylně rozhodl
pouze ohledně 1/2 této parcely a část předmětu řízení (ohledně zbývající 1/4
parcely č. 15) pominul.
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení nebyly žalobcem
uplatněné nároky řešeny po hmotněprávní stránce, ale odvolací soud se zaměřil
pouze na otázku pasívní legitimace žalovaných.
Z hmotněprávní problematiky v této právní věci dovolatel zdůrazňoval, že podle
jeho názoru je „ze soudního spisu zcela zřejmé a nesporné, že v důsledku
uplatnění restitučních nároků žalobce k pozemkům parc. č. 14 a parc. č. 15
(potažmo i parc. č. 13) v katastrálním území T. nemohlo dojít v daném případě k
přechodu těchto nemovitostí ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.“.
Dovolatel v této souvislosti poukazoval na to, že odvolacím soudem zdůrazňované
rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 1. 1993, čj. 14.888/92, „mělo pouze
deklaratorní charakter a pro tuto právní věc nemělo valný smysl analyzovat
srozumitelnost výroků tohoto rozhodnutí, jak to činil odvolací soud. Dovolatel
je přesvědčen, že k zápisu vlastnictví pozemku parc. č. 13 v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 885 pro katastrální území T. ve prospěch
obce podle zákona č. 172/1991 Sb. došlo nezákonně. Právní předchůdce žalobce
vyzval totiž G. h. m. P. k vydání 3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a parc.
č. 13 v katastrálním území T. výzvou z 29. 4. 1991 (doručenou žalované g. 30.
4. 1991), uskutečněnou ve lhůtě stanovené v § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990
Sb., takže k přechodu uvedených spoluvlastnických podílů nemohlo podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dojít. Zákon č. 172/1991 Sb.
stanoví, že pokud k věci uplatní oprávněná osoba nárok na vydání věci, nemůže v
režimu tohoto zákona dojít k přechodu tohoto majetku na obec. Pokud tu došlo k
vydání rozhodnutí Ministerstva kultury o přechodu pozemků na obec až po
uplatnění nároku žalobcem, jsou tato rozhodnutí neplatná a nemohla být
podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí.
Podle názoru dovolatele vlastníkem domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12 a 13 v
katastrálním území T. je Česká republika (jak vyplývá z údajů v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 779 pro katastrální území T.) a právo
hospodaření s tímto nemovitým majetkem náleží G. h. m. P. na základě
hospodářské smlouvy z roku 1985, takže není dán důvod pro hospodaření s těmito
nemovitostmi ze strany Ú. p. z. s. v. v. m. podle zákona č. 219/2000 Sb.
Dovolatel poukazoval i na to, že „nemovitosti sousedící s nemovitostmi, o které
jde v tomto řízení, vydával žalobci na základě dohody o vydání věcí ředitel G.
h. m. P. J. F., a to dne 17. 1. 2002, když i Městský soud v Praze ve svém
rozhodnutí sp. zn. 17 Co 508/2001, potvrdil pasívní legitimaci G. h. m. P.“ v
řízeních týkajících se těchto sousedících pozemků, tedy v identické právní věci
mezi stejnými účastníky řízení. Dovolatel je proto přesvědčen, že žalovaná G.
h. m. P. je věcně pasívně legitimovaná k právnímu úkonu vydání věci podle
ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. G. h. m. P. není
organizační složkou státu, vyjmenovanou v § 3 odst. 1 zákona č.
219/2000 Sb. a nemající právní subjektivitu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 219/1990 Sb.
Dovolatel také namítal nesprávnost názoru odvolacího soudu, že na pozemku parc.
č. 12 v katastrálním území T. byla nově postavena budova veřejného WC a na
pozemku parc. č. 13 v T. budova skladu mechanizačních prostředků; ve
skutečnosti tu jde o příslušenství ke stavbě hlavní, k budově čp. 6; jde tu o
rekonstrukci a drobné přístavby provedené v rámci stavební akce „R. T. z.“.
Nejde o stavby nové, bránící vydání pozemku (ve smyslu ustanovení § 8
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
Dovolatel posléze zdůrazňoval, že řádně a včas ve lhůtě stanovené zákonem
č. 403/1900 Sb. uplatnil své nároky na vydání majetku, který byl právním
předchůdcům žalobce státem zabaven, a soud nedůvodně odepírá žalobci jeho právo
poukazem na změnu právních předpisů, ke které došlo v průběhu soudního řízení.
Dovolání dovolatele bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu z 9. 11. 2004
(sp. zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského soudu v Praze) „v celém rozsahu“.
Protože dovolání dovolatele směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu z 9. 11.
2004, bylo třeba mít na zřeteli přechodná a závěrečná ustanovení zákona č.
30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád. Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č.
30/2000 Sb., se totiž projednávají a rozhoduje se o nich podle dosavadních
předpisů (viz bod 17. hlavy I. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
zrušení žalobě vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně
ideální 1/4 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T. a o zastavení řízení v
tomto rozsahu, bylo nutno přípustnost dovolání dovolatele posoudit podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), připouštějícího přípustnost
dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Nebylo možné v daném případě spatřovat pochybení odvolacího soudu ve vydání
výroku o zrušení části rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení v
tomto rozsahu, když odpovídalo obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 95/92 a 14 C
155/99 Obvodního soudu pro Prahu 7) zdůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího
soudu, že totiž už rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 30. 11. 1999, čj. 14
C 95/92-191 až 193 bylo rozhodnuto takto: „Pokud se žalobce J. U. domáhal
uzavření dohody o vydání další 1/4 parcely č. 15 v katastrálním území T.,
žaloba se zamítá“. Nebylo tedy vyvráceno tvrzení odvolacího soudu, že tento
výrok rozsudku soudu prvního stupně nebyl napaden odvoláním a nabyl právní
moci, takže je překážkou dalšího řízení o uvedeném nároku.
Pokud dovolání dovolatele směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba, jíž
se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované G. h. m. P. uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání nemovitostí (3/4 domu čp. 6 a pozemků parc. č. 12, 13 a 14,
jakož i 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním území T.) bylo nutno přípustnost
dovolání dovolatele posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
připouštějícího přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Výrok rozsudku odvolacího soudu měnícího výrok rozsudku soudu prvního stupně
tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované
Galerii hlavního města Prahy uzavřít se žalobcem dohodu o vydání 3/4 domu čp. 6
a pozemků parc. č. 12, 13, 14, jakož i 1/2 pozemku parc. č. 15 v katastrálním
území T., byl ve výsledném závěru odvolacího soudu odůvodněn takto: „Lze tedy
shrnout, že G. h. m. P. není v tomto sporu pasívně legitimována. Dům čp. 6 a
pozemky parc. č. 12 a parc. č. 13 v katastrálním území T. zůstaly ve
vlastnictví státu a právo hospodaření, které k nim G. h. m. P. měla, v průběhu
řízení zaniklo a přešlo ze zákona č. 219/2000 Sb. spolu se závazky týkajícími
se těchto věcí, na stát. Pozemky parc. č. 14 a parc. č. 15 v katastrálním území
T. přešly do vlastnictví státu včetně povinnosti vydat je v případě oprávněného
restitučního nároku a právo G. h. m. P. hospodařit s nimi a spravovat je, je
zakládací listinou této galerie omezené a neobsahuje právo a povinnost vydat
věci nebo uzavřít dohodu o vydání věcí pro případ oprávněnosti restitučního
nároku“.
Pokud tu odvolací soud aplikoval a vykládal ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, vycházel z toho,
co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z předání majetku státu do vlastnictví obcí
pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona
č. 403/1990 Sb. a podle zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do
vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 citovaného
zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují,
včetně povinnosti věc vydat“; v odůvodnění tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo
ještě jmenovitě zdůrazněno: „Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. ve
svých důsledcích vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně
kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991
Sb., tedy před 24. květnem 1991“.
Pokud odvolací soud posuzoval povahu případného právního vztahu Ú. p. z. s. v.
v. m. v tomto sporu restituční povahy, nebyla jeho právní úvaha v rozporu např.
s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 120/2004 Sb. ze dne 20. 4. 2004 (jímž byl
změněn a doplněn i zákon č. 201/2000 Sb., o Ú. p. z. s. v. v. m.), v němž je
uvedeno: „Věcí týkající se majetku vlastnického práva státu, závazku státu,
závazku státní organizace nebo majetku obce se rozumí i případy, kdy někdo
tvrdí nebo popírá, že se jedná o majetek, vlastnické právo státu, závazek
státu, závazek státní organizace nebo majetek obce“.
Pokud odvolací soud posuzoval rozhodnutí Ministerstva kultury, souvisící s
touto právní věcí (zejména rozhodnutí uvedeného ministerstva z 8. 1.
1993, čj. 14.888/92), a měl za to, že „tato rozhodnutí jsou
správními rozhodnutími sui generis, byť nejsou vydána podle správního řádu, ale
jsou vydána na základě zákonného zmocnění (§ 6 zákona č. 172/1991 Sb.)“ a dále
měl za to, že „soud z nich musí vycházet (§ 135 občanského soudního řádu),
protože jsou to individuální akty aplikace práva“, nebyla tato právní úvaha v
rozporu se závěry z uveřejněné judikatury soudů. Např. v rozhodnutí uveřejněném
pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, byl zaujat právní názor: „Mimo rámec správního soudnictví není soud v
občanském soudním řízení oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy
jen zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o tzv. paakt), zda je správní akt
vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a
vykonatelný. Nicotný je správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným
správním orgánem“.
Pokud dovolatel ve svém dovolání uplatňoval právní názor, že rozhodnutí
Ministerstva kultury z 8. 1. 1993 a ze 16. 2. 1993, čj. 14.888/92, jsou
neplatná pro rozpor se zákonem a že „ze žádného ustanovení zakládací listiny G.
h. m. P. nelze dovodit (jak měl odvolací soud za to) oprávnění této g. činit
úkony spojené se změnou vlastnictví, tedy oprávnění splnit povinnost vydat ve
smyslu restitučních předpisů majetek státu, s nímž galerie hospodaří“, šlo o
námitky proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu (a to důkazů, jimiž
byl v řízení proveden důkaz a které odvolací soud ve svém rozhodnutí rozebral,
posoudil a hodnotil), jež nemají povahu dovolacích důvodů, jak je upravuje
občanský soudní řád v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (ve
znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. „dovolání lze podat jen z těchto
důvodů“). K této právní otázce bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem:
„Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není“. Takové okolnosti nebyly v daném případě dány v
rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v souvislosti a jeho závěrem, že „G.
h. m. P. není tu pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání věcí“,
konstatoval, že „žalobce byl v průběhu řízení poučen (a to v usnesení Městského
soudu v Praze ze 14. 7. 2004, sp. zn. 17 Co 600, 601/2003) o možnosti
navrhnout, aby nabyvatel práv a povinností v daném případě vstoupil do řízení
na místě dosavadního účastníka“.
Pokud dovolatel ve svém dovolání z 3. 2. 2005 uváděl, že v této právní věci
došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (na
str. 5, v odstavci 2 a 3, a na str. 10, v odstavci 5, tohoto dovolání) je nutno
poukázat na to, že v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) občanského soudního řádu
ve znění před novelizací zákonem č. 30/2005 Sb. (podle něhož je toto dovolání
dovolatele posuzováno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 30/2005 Sb.)
byl dovolací důvod upraven tak, že dovolání lze podat, došlo-li k vadám řízení
uvedeným v § 237 občanského soudního řádu, přičemž ohledně nesprávného postupu
soudu v průběhu řízení (§ 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) bylo v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
vyloženo, že nesprávným postupem soudu v řízení je tu míněn takový postup,
který se projevil už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování soudu a měl-
li tento postup za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před
soudem. O takto chápaný vadný postup soudu v řízení neuváděl nic konkrétního
ani dovolatel ve svém dovolání.
Po uvážení těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k
závěru, že bytu došlo ze strany odvolacího soudu v rozsudku z 9. 11. 2004 (sp.
zn. 17 Co 600, 601/2003 Městského soudu v Praze) k nesprávnému rozhodnutí pro
nepochybné konkrétní porušení hmotněprávních předpisů (zejména ustanovení
zákona č. 172/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. či zákona č. 409/1990 Sb.) nebo
procesněprávních předpisů. Neshledal proto odvolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu, napadené dovoláním dovolatele, jako rozhodnutí nesprávné, jež by bylo
nutné zrušit podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatele
jako dovolání nedůvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu