28 Cdo 586/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce D. S., D., proti žalované V. H., V., zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, o zaplacení částky 36 764,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 77 400,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C 442/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2013, č. j. 12 Co 373/2013-294, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 11. 5. 2010 domáhal po žalované zaplacení částky 42 764,20 Kč s příslušenstvím z titulu nájemního vztahu a smluvní pokuty ve výši 27 900, - Kč. Podáním ze dne 2. 2. 2011 rozšířil žalobce původní návrh o částku 49 500,- Kč z titulu smluvní pokuty. Při jednání dne 11. 2. 2011 vzal žalobce zpět žalobu v částce 6 000,- Kč z titulu nájemního vztahu. Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 12 C 442/2010-246, zastavil řízení o zaplacení poplatku z prodlení ve výši 0,05 promile z dlužné částky 6 000,- Kč za každý den prodlení od 31.
1. 2010 do zaplacení a zastavil řízení o zaplacení smluvní pokuty v celkové částce 77 400,- Kč, neboť v tomto rozsahu byl návrh žalobcem vzat zpět. Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 252,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a zamítl návrh žalobce o zaplacení částky 25 511,70 Kč s příslušenstvím. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 62 487,25 Kč. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23.
9. 2013, č. j. 12 Co 373/2013-294, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 11 252,50 Kč s příslušenstvím.
Ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 16 857,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání, a to do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřuje v souladu s § 237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dovolatelka uvádí, že dovolání je přípustné i s ohledem k omezením vyplývajícím z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [respektive písm. c) ve znění o. s. ř. účinném od 1. 1. 2014], neboť celková výše náhrady nákladů řízení, které jí měly být odvolacím soudem přiznány, je 58 101,- Kč, a tedy převyšují částku 50 000,- Kč. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dále se zabýval tím, zda dovolání nesměřuje proti některému z rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238 o. s. ř. Dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud v souladu se svoji rozhodovací praxí uvádí, že pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto odvolateli podle dovolání odepřely (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy, pro určení hodnoty sporu v souvislosti s posouzením bagatelní hranice přípustnosti dovolaní je u výroku do nákladů řízení rozhodující rozdíl mezi částkou, která byla odvolacím soudem účastníkovi přiznána a částkou, která účastníkovi měla být přiznána. Jestliže náklady řízení, které dovolatelce vznikly a které jí měly být žalobcem dle dovolání nahrazeny, činí 58 101,- Kč a současně bylo dovolatelce na náhradě nákladů řízení odvolacím soudem přiznáno 16 857,- Kč, je nepřiznaná (odepřená) část nižší než 50 000,- Kč. Tento závěr v projednávané věci znamená, že dovolání není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 9. 2013, č. j. 12 Co 373/2013-294, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, neboť není přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč .Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle § 243f odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu