Odvolací soud postupoval při řešení pro věc zásadní hmotněprávní otázky v souladu s hmotným právem. Dovolací soud současně neshledal, že by příslušné ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích nebylo dosud předmětem jeho právního posouzení, nebo že by interpretace tohoto ustanovení nebyla na jeho straně či u odvolacích soudů ustálená. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto nejde v případě napadeného rozhodnutí ve věci samé o takové rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Pro nepřípustnost dovolání nezbylo, než dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). V souvislosti s vyjádřením k dovolání vyčíslily náklady dovolacího řízení první dvě žalované. Dovolací soud však použil ustanovení § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o dovolání nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v tom, že posouzení dovolání setrvalo již u otázky přípustnosti dovolání. Ani obsah vyjádření obou žalovaných nepřinesl stanovisko jakkoli odlišné od toho, které zastávaly před soudy obou nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. března 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu