28 Cdo 592/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů:
nezletilé L. K., a nezletilého R. K., bytem u matky M. K., P., zastoupených
opatrovníkem Městskou částí Praha 12, oddělením péče o rodinu a děti, 140 00
Praha 4 – Kamýk, Čachtická 758, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 24Co 200/2009, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8C 127/2008 (žalobců
nezletilé L. K., a nezletilého R. K., bytem u matky M. K., P., zastoupených
Městskou částí Praha 12, oddělením péče o rodinu a děti, 140 00 Praha 4 –
Kamýk, Čachtická 758, proti žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 0131
2774, 130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle
uzavřít dohodu o převodu pozemků), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě, podané původním žalobcem Ing. M. K. (zastoupeným advokátem) u soudu
dne 30. 6. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C 127/2008-149. Tímto rozsudkem soudu prvního
stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti původně žalovanému
Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem dohodu o převodu pozemků parc. č. 724
(o výměře 6171 m2), parc. č. 725 (o výměře 82 m2), parc. č. 726/1 (o výměře
21257 m2), parc. č. 748/1 (o výměře 3296 m2) a parc. č. 1743/5 (o výměře 4708
m2) v katastrálním území D. v O., dále pozemků parc. č. 56 (o výměře 394 m2),
parc. č. 124 (o výměře 442 m2), parc. č. 133 (o výměře 180 m2), parc. č. 103 (o
výměře 171 m2), parc. č. 181 (o výměře 233 m2), parc. č. 284 (o výměře 6244
m2), parc. č. 288/1 (o výměře 254 m2), parc. č. 288/2 (o výměře 539 m2), parc.
č. 290/1 (o výměře 603 m2), parc. č. 7/1 (o výměře 11728 m2), parc. č. 8/1 (o
výměře 801 m2), parc. č. 198/4 (o výměře 2879 m2), parc. č. 374/2 (o výměře
1492 m2), parc. č. 375/2 (o výměře 528 m2), parc. č. 442 (o výměře 1042 m2),
parc. č. 533 (o výměře 931 m2) a parc. č. 535 (o výměře 1843 m2) v katastrálním
území J. v O., „přičemž na kupní cenu se započítávají dosud neuspokojené nároky
žalobce vůči žalovanému na náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb.“. Žalobci bylo
uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 496,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 1. 2010, sp.
zn. 24Co 200/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C 127/2008-149,
potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení
200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i jemu
předcházející řízení (podle § 212 a § 212a odst. 1 občanského soudního řádu);
odvolání žalobce však nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že mezi účastníky řízení
nebylo sporu o tom, že žalobce Ing. M. K. je oprávněnou osobou ve smyslu
ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., nebyly mu však vydány pozemky z důvodu
překážek uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jako
oprávněné osobě mu přísluší náhrada za nevydané pozemky ve smyslu ustanovení §
11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a též náhrada za znehodnocení a odstranění
budovy a za živý a mrtvý inventář. Odvolací soud konstatoval, že „tyto údaje
vyplývají ze seznamu restitučních náhrad a ze seznamů nevydaných pozemků,
předložených žalobcem, jakož i z evidence, kterou o nevydaných pozemcích vedl
původně žalovaný Pozemkový fond ČR, a které byly již i součástmi spisu
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou i v tomto řízení (sp. zn. 8C 127/2008
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou)“. Původní žalobce Ing. M. K. (uváděl
dále odvolací soud) „nesporoval tvrzení žalovaného, že si on podal žádost o
vydání tří pozemků parc. č. 724, parc. č. 725 a parc. č. 726 v katastrálním
území D. na základě veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR, vyhlášené dne 9. 6.
2008, pokud však tehdy měla být jeho žádost uspokojena pouze zčásti tím, že by
mu byl vydán pouze pozemek parc. č. 725, pak o tento samotný pozemek neměl
zájem, protože pro něj bez ostatních dvou pozemků, jejichž vydání se domáhal,
neměl význam“.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu mezi účastníky tohoto řízení
zůstala otázka, zda nárok žalobce na vydání náhradních pozemků dává žalobci
právo požadovat po žalovaném vydání náhradních pozemků dle vlastního výběru
žalobce tak, jak je označil ve své žalobě. K tomu odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 4 odst. 1, § 11 odst. 1 a 2 a § 4 a § 6 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb. uváděl, že setrvává na svých závěrech (obsažených už v jeho
předchozím rozsudku ze dne 12. 7. 2000, vydaným v této právní věci) a že
„žalobce jako oprávněná osoba má pouze právo na poskytnutí náhradního pozemku,
avšak nepřísluší mu vůči žalovanému nárok na výběr jakéhokoli konkrétního
pozemku dle vlastního výběru“. Podle názoru odvolacího soudu „pouze ve vztahu k
pozemkům parc. č. 724 a parc. č. 726/1 v katastrálním území by bylo možné
uvažovat o vyhovění žalobě tak, jak byla podána, když jde o pozemky, které již
byly nabídnuty k převodu ve veřejné nabídce. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 724
a parc. č. 726/1 však zde je konkurující právo jiné oprávněné osoby, která
uplatňuje nárok na náhradní pozemky za nevydané pozemky ve stejném katastrálním
území a tento nárok nebyl dosud uspokojen“. Odvolací soud dovozoval, že „soud
tu nemůže posoudit požadavek žalobce na vydání pozemku parc. č. 724 a parc. č.
726/1, za situace, kdy sám žalobce se domáhal svou žalobou náhrady za nevydané
pozemky, které se nacházejí v jiném katastrálním území, byť i v lokalitě, v níž
se žalobce fakticky zdržuje. Ve vztahu k pozemku parc. č. 725 v katastrálním
území D. pak sám žalobce deklaroval, že nemá zájem na uzavření dohody, kterou
by mu byl vydán pouze tento jeden pozemek“.
Odvolací soud pak byl také toho názoru, že „ve vztahu ke zbývajícím pozemkům
pak požadavek žalobce na uzavření dohody o převodu jím uváděných pozemků, by
mohl být důvodný pouze tehdy, jestliže by žalovaný tyto pozemky zařadil do
veřejného nabídkového řízení a žalobce by se o tyto konkrétní pozemky
přihlásil“; teprve v případě, že by nedošlo k dohodě mezi žalobcem a žalovaným
o převzetí těchto pozemků, mohl by soud, jestliže by shledal důvodnost nároku
žalobce, svým rozhodnutím nahradit vůli žalovaného k uzavření dohody tak, že by
mu uložil povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu těchto konkrétních
pozemků.
Odvolací soud proto shledal správným, že soud prvního stupně žalobu žalobce
jako nedůvodnou zamítl, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 224 a § 142
odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 2. 2010 doručen advokátu, který původního
žalobce Ing. M. K. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne
16. 4. 2010 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel Ing. M. K. v průběhu řízení dne 16. 8. 2010 zemřel a jeho závětním
dědicům nezletilé L. K., a nezletilému R. K., byl usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4 dne 16. 1. 2013, č. j. OP 560/2003-168 (které nabylo právní moci dne 9.
2. 2013), ustanoven opatrovník, a to Městská část Praha 12, který po svém
ustanovení opatrovníkem sdělil dovolacímu soudu, že má zájem na pokračování v
dovolacím řízení ohledně dovolatele Ing. M. K. ze dne 15. 4. 2010.
V uvedeném dovolání původního žalobce bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího
soudu ze dne 13. 2. 2010, sp. zn. 24Co 200/2009 Krajského soudu v Hradci
Králové, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2009, č. j. 8C
127/2008-149 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, byly zrušeny a aby věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolávající se původní žalobce Ing. M. K. měl za to, že je jeho dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru uvedeného dovolatele se
odvolací soud svými závěry odchýlil od právních závěrů zaujatých již i v
konkrétních judikátech dovolacího soudu.
Podle dovolatele nesprávně bylo v rozsudku odvolacího soudu dovozováno, že
oprávněná osoba nemá nárok podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
na výběr konkrétních pozemků, jež jí jako náhradní mají být převedeny, a že
žalobnímu návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku nelze
vyhovět ohledně pozemků, které nebyly předmětem veřejné nabídky. I ohledně
pozemků parc. č. 724, 725 a 726/1 v katastráním území D. v O., které byly
předmětem veřejné nabídky, pak odvolací soud dospěl k závěru (podle dovolatele
nesprávnému), že tu bylo třeba mít na zřeteli konkurující právo jiné oprávněné
osoby na náhradu za nevydané pozemky nacházející se v témže katastrálním území
(přičemž však existence těchto konkurujících nároků nebyla soudy vůbec
zjišťována a ověřována). Soudy v daném případě nedisponovaly, podle názoru
dovolatele, potřebnými skutkovými zjištěními, umožňujícími rozhodnout o
povinnosti žalovaného pozemkového fondu poskytnout náhradní pozemek (např.
nebyly soudy v daném případě obeznámeny se seznamem pozemků, které bylo možno
oprávněným osobám poskytnout a soudy se nezabývaly vůbec zjišťováním toho, zda
postup při uspokojování nároku žalobce ze strany žalovaného pozemkového fondu
nebyl liknavý či svévolný). Nebylo v tomto řízení zjišťováno, zda pozemky byly
poskytovány pozemkovým fondem zejména jako náhradní pozemky oprávněným osobám
či naopak také jiným osobám než oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření původního žalovaného Pozemkového fondu ČR k uvedenému dovolání
žalobce bylo uvedeno, že se soudy s potřebnými zjištěními v tomto sporu
zabývaly a že se s jejich závěry lze plně ztotožnit; proto by dovolání
dovolatele nemělo být vyhověno. Pozemkový fond nebránil převést na žalobce
náhradní pozemky, ale mohl tak učinit pouze zákonem stanoveným postupem; svou
povinnost tu Pozemkový fond ČR plnil zařazováním pozemků do veřejných nabídek.
Žalobce se v daném případě od roku 2005 zúčastnil pouze jediné veřejné nabídky
pozemků. Situaci, kdy oprávněná osoba potřebnou součinnost k vypořádání svých
nároků neposkytuje, nelze interpretovat jako liknavost nebo diskriminaci ze
strany pozemkového fondu. Podle názoru Pozemkového fondu ČR „oprávněná osoba,
která uplatnila svůj nárok u soudu, neměla přednostní nárok na výběr
konkrétního pozemku oproti jiným osobám. Pozemkový fond ČR vždy oznámil, které
pozemky zařazuje do veřejného nabídkového řízení, a žalobce měl možnost se o
takové pozemky přihlásit; v případě že nedojde k dohodě k dohodě účastníků o
poskytnutí náhradního pozemku, soud mohl nahradit vůli žalovaného fondu svým
rozhodnutím o založení povinnosti fondu uzavřít smlouvu o převodu náhradního
pozemku, a to s přihlédnutím k dalším uplatněným nárokům dalších osob. Nebylo
možno ze strany žalovaného fondu postupovat tak, že by se nepřihlíželo k právní
úpravě postupu Pozemkového fondu ČR při převodu náhradních pozemků oprávněným
osobám na základě veřejných nabídek. Postup původně žalovaného Pozemkového
fondu ČR v daném případě nevykazuje znaky svévole, diskriminace, libovůle či
liknavosti.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2010 (sp.
zn. 24Co 200/2009) bylo třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení §
243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícímu, že pro rozhodování
dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo dovolání
přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, mělo po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo pak
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řešilo-li právní otázku, která dosud nebylo vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu, nebo právní otázku, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8C 127/2008
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že by odvolací soud svým rozsudkem ze
dne 13. 1. 2010 řešil některou právní otázku, která by konkrétně byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, proti
němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 2 a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení
zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z
vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v
případech nevydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl
pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné osoby
pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.,
a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků
původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila.
Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti
ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13
odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 nálezem
Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005
Sb. Tímto nálezem Ústavního soudu ČR bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6
a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají
oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.), a jejich dědiců, se
zrušují dnem vyhlášení tohoto zákona (dnem 20. 12. 2005)“.
Podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.)
nelze-li vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona č.
229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek
(není-li dále v tomto zákoně stanoveno jinak). Osoby, na které právo oprávněné
osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo, se pro účely tohoto zákona
považují za oprávněné osoby.
Také v zákoně ze dne 28. 4. 1999 č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně
zákona č. 569/1991 Sb. o Pozemkovém fondu ČR je upraven postup Pozemkového
fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby podle zákona č.
229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11
odst. 2 zákona o půdě, když jim nemohl být vydán pozemek z vlastnictví fyzické
osoby, která jej nabyla od státu, neboť není osobu povinnou a na fyzické osoby,
na něž toto právo přešlo nebo bylo převedeno (dále jen oprávněné osoby). V
ustanovení § 7 odst. 2 tohoto zákona je pak upravena podmínka vyhlášení
zveřejnění prodeje zemědělských pozemků v součinnosti s obecními úřady.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že právo
oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze sice realizovat i
prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o
pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce. K posouzení
toho, zda jde o pozemek vhodný, není nevýznamné nepochybně ani to, kdo nárok na
vydání náhradního pozemku uplatňuje a zda je s to náhradní zemědělský pozemek
jako takový užívat a obhospodařovat.
Jen při uzavření dohody o poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. je možné učinit předmětem náhrady za nevydaný pozemek
bez dalšího hned peněžité plnění (srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 53/131).
Z uvedených právních předpisů a z citovaných právních závěrů z judikatury soudů
(ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem)
dovolací soud vycházel i v tomto případě. Z hlediska těchto právních předpisů i
citovaných právních závěrů bylo také třeba posoudit rovněž opodstatněnost
právních závěrů odvolacího soudu o nevyhovění žalobě o vydání konkrétních
náhradních pozemků podle zákona o půdě. Při uvážení otázky splnění zákonem
stanovených podmínek pro vydání náhradního pozemku ve smyslu zákona č. 229/1991
Sb., jakož i otázky vhodnosti žalobou uplatňovaných konkrétních náhradních
pozemků k vydání, a to i v dalším průběhu řízení, v němž jsou nyní žalujícími
účastníky řízení nezletilé osoby zatím bez vztahu k obhospodařování
zemědělských pozemků, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by tu
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2010 (sp. zn. 24Co 200/2009
Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.)
anebo právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího
soudu; a protože neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, proti
němuž směřuje dovolání dovolatelů, ani právní otázku, který by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání
dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (aplikovaného zde ve
smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.), ale ani podle jiného
ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu (aplikovaného zde rovněž ve smyslu novelizovaného
ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako
dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Státnímu pozemkovému
úřadu (jednajícímu v tomto řízení v důsledku změny právní úpravy za původně
žalovaný Pozemkový fond ČR) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu