28 Cdo 594/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. V., a 2)
M. V., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 3 C 202/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.12.2004, č.j. 29 Co
536/2004-155, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
8.12.2004, č.j. 29 Co 536/2004-155, se v rozsahu, v němž směřuje do výroků o
nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8.12.2004, č.j. 29 Co
536/2004-155, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 20.1.2004, č.j. 3
C 202/2001-133, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20.1.2004,
č.j. 3 C 202/2001-133 (vydaným poté, co předchozí rozsudek téhož soudu ze dne
28.2.2002, č.j. 3 C 202/2001-86, ve znění opravného usnesení ze dne 14.5.2002,
č.j. 3 C 202/2001-95, a doplňujícího usnesení ze dne 25.2.2003, č.j. 3 C
202/2001-113, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.10.2003, č.j. 29
Co 663/2003-116, zrušen) zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovaným
domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky
166.666,65 Kč od 1.10.1999 do zaplacení a dále s 16 % úrokem z prodlení z
částky 33.333,30 Kč od 2.12.1999 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění,
že dne 1.9.1998 byla mezi žalobcem, Ing. V. K. a V. V. uzavřena ve smyslu ust.
§ 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“) smlouva o sdružení, podle níž se každý z
účastníků měl podílet na společném podnikání sdružení jednou třetinou. Tato
smlouva byla ukončena dne 31.12.1999. Kupní smlouvou uzavřenou dne 16.2.1999
(tj. za trvání sdružení) mezi žalobcem a Ing. K. za členy sdružení jako
prodávajícími na straně jedné a žalovanými jako kupujícími na straně druhé
žalované zakoupily spotřební zboží v celkové hodnotě 1.994.449,- Kč s tím, že
kupní cena bude sdružení uhrazena ve smlouvě dohodnutým způsobem. Soud prvního
stupně se nejprve zabýval aktivní věcnou legitimací žalobce k uplatnění nároku
na zaplacení dlužné částky. Dospěl k závěru, že za situace, kdy sdružení právně
zaniklo, avšak jeho majetek (tj. aktiva i pasiva) dosud nebyl mezi účastníky
vypořádán, není žalobce aktivně věcně legitimován k uplatnění pohledávky
sdružení za žalovanými.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne
8.12.2004, č.j. 29 Co 536/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku potvrdil, změnil výrok o nákladech dosavadního řízení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně. Uvedl, že vzhledem ke
skutečnosti, že při vystoupení dvou účastníků z trojčlenného sdružení dochází k
jeho rozpuštění, je třeba nárok žalobce posuzovat podle § 841 obč. zák. a
nikoli podle § 839 téhož zákona, a v podrobnostech odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 33/2002. Žalobce se tak podle
odvolacího soudu může domáhat pouze příslušné části podílového spoluvlastnictví
vzniklého za trvání sdružení, jež mu připadne po jeho zrušení a vypořádání. S
odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu odvolací soud zdůraznil, že
„při vypořádání podle ust. § 841 občanského zákoníku není nutné provést
vypořádání všech společně získaných hodnot podle zásad stanovených v ust. § 142
občanského zákoníku, jinými slovy se účastník zaniklého sdružení může domáhat
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pouze k některému majetku získanému při
výkonu společné činnosti… Žalobci tak nic nebránilo domáhat se (nedošlo-li mezi
bývalými členy zaniklého sdružení k dohodě) žalobou podanou podle ust. § 142
občanského zákoníku zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k žalobou tvrzené
pohledávce vůči žalovaným ve výši 600.000,- Kč.“ Závěrem soud podotkl, že nelze
přisvědčit argumentaci odvolatele odvozující aktivní věcnou legitimaci žalobce
k uplatnění nároku z ust. § 513 obč. zák., neboť aktivní solidarita účastníků
sdružení by přicházela v úvahu pouze za trvání sdružení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v potvrzujícím výroku i ve
výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237
odst. 3 (správně „odst. 1“) písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod
uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že žalobce může vůči třetím osobám nárokovat teprve tu část podílového
spoluvlastnictví, která mu připadne po jeho zrušení a vypořádání, a poukazuje
na skutečnost, že zánikem sdružení podílové spoluvlastnictví jeho účastníků
nezaniká. Zpochybňuje tak závěr o nedostatku své aktivní věcné legitimace,
kterou je podle odvolacího soudu možné vyvozovat z ust. § 513 obč. zák. pouze
za trvání sdružení, a namítá, že „aktivní legitimace k podání žaloby je u
žalobce dána (zejména s odkazem na ust. § 513 občanského zákoníku), když je
nadále spoluvlastníkem pohledávky zaniklého sdružení vůči žalovaným, a to přes
skutečnost, že podílové spoluvlastnictví zaniklého sdružení nebylo vypořádáno.“
Namítá, že pohledávka z nedoplatku kupní ceny je pohledávkou samostatně
vymahatelnou za trvání sdružení i po jeho zániku, nikoli pohledávkou vzniklou z
důvodu zániku sdružení, ajejí uspokojení tak nelze vázat na vypořádání
spoluvlastnictví jeho členů. Akceptací právního názoru odvolacího soudu by bylo
znemožněno účastníku zaniklého sdružení domoci se svého práva za situace, kdy
by jeho zbývající účastníci zůstali nečinní. „Pokud by totiž,“ podle
dovolatele, „nebyla dána aktivní legitimace jednoho ze společníků zaniklého
sdružení až do vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce zaniklého sdružení,
pohledávka by se během vypořádání mohla stát nevymahatelnou. Jelikož aktivní
legitimace musí být dána od počátku řízení, nemohl by ani jeden ze společníků
zaniklého sdružení podat žalobu a navrhnout přerušení řízení do doby vypořádání
spoluvlastnictví, neboť by nebyl aktivně legitimován.“ Z uvedených důvodů
dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož
i rozsudek prvostupňový, zrušil, a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu
řízení.
Žalované se ve svém vyjádření ztotožnily s rozhodnutími soudů obou stupňů a
uvedly, že ve vztahu ke sdružení či jeho jednotlivým členům veškeré své závazky
beze zbytku vyrovnaly. Podotkly, že žalobce se svým jednáním pouze skrytě
domáhá vypořádání v rámci sdružení, resp. po jeho zániku. Žalované jsou
přesvědčeny o tom, že „dovolání je bezpředmětné, obsahuje argumenty, které
žalobce uplatnil před soudy obou stupňů a proto je na místě dovolání
odmítnout.“
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „i
co do výroků týkajících se nákladů řízení“. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř.
vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu
usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o
věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti
napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek
zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti
usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že
dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na
to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002). Protože
dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud jej v rozsahu, v němž
napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Přípustnost dovolaní směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nelze dovozovat z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve
věci stejně jako ve svém dřívějším rozsudku, který předcházel kasačnímu
usnesení odvolacího soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové
vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž
jeho potvrzující rozsudek spočívá), že za situace, kdy sdružení zaniklo, avšak
dosud nedošlo k vypořádání majetku jeho účastníků, nemá žalobce (účastník
zaniklého sdružení) aktivní věcnou legitimaci domáhat se vůči žalovaným (třetím
osobám) uspokojení pohledávky vzniklé z činnosti sdružení a tvořící dosud
nevypořádaný majetek sdružení.
Řešení právní otázky, jež bylo dovoláním napadeno, není dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ustáleno, což činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným.
Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává
spoluvlastnictvím všech účastníků.
Podle § 835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci
zavázáni společně a nerozdílně.
Podle § 840 obč. zák. účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, se
nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne
vystoupení nebo vyloučení.
Občanský zákoník v § 829 a násl. neupravuje, v jakém vzájemném poměru jsou
účastníci sdružení oprávněni ze závazků vzniklých při výkonu společné činnosti,
je-li však majetek získaný při výkonu společné činnosti (podílovým)
spoluvlastnictvím všech účastníků, je třeba tuto otázku řešit za přiměřeného
použití ustanovení upravujících podílové spoluvlastnictví.
Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou
oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.
Aktivní solidarita členů sdružení při uplatňování majetkových práv vzniklých
při výkonu společné jejich činnosti přetrvávající do doby po zániku sdružení
zajišťuje též žádoucí rovnováhu práv a povinností členů sdružení s přihlédnutím
k jejich pasivní solidaritě vyplývající z ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák.,
která rovněž přetrvává do doby po zániku sdružení (§ 840 obč. zák.).
Účastníci zaniklého sdružení (dále též „věřitelé“) jsou tedy z právních úkonů
týkajících se majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení oprávněni a
povinni vůči jiným osobám rukou společnou a nerozdílnou, tj. solidárně. Ve
sporech s jinými osobami ohledně takového majetku má každý z věřitelů své
samostatné právo k uplatnění pohledávky (popř. části pohledávky) a nezávisle na
ostatních ji může uplatnit žalobou u soudu, avšak jen do doby, než bylo
vykonáno tzv. právo prevence [tj. než dojde třetí osobě (dlužníkovi) projev
vůle věřitele, aby mu bylo plněno]. Poté, co jeden ze solidárních věřitelů
požádá o plnění (příp. uplatní pohledávku proti dlužníkovi žalobou u soudu),
nemůže již jiný věřitel požadovat po dlužníkovi plnění a dlužník není ani
oprávněn mu plnit. Věřitel, který vykonal právo prevence, se tak stává jediným
věřitelem vůči dlužníkovi a ostatní věřitelé ztrácejí právo pohledávku
uplatnit, i když nebyla splněna. Závazek tak zaniká splněním dluhu tomu
věřiteli, který o plnění požádal první. Uplatní-li věřitel pouze část
pohledávky, mohou ji do zbytku uplatnit věřitelé ostatní (srov. výklad k § 513
obč. zák. in Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 913-914). Odkaz v
odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod Rc 33/2002, řešící uplatnění majetkového nároku účastníka
zaniklého sdružení vůči jinému účastníku téhož sdružení, lze proto vzhledem k
výše uvedenému považovat za nepřípadný.
Dovolací soud nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že aktivní věcnou
legitimaci žalobce v posuzované věci nelze dovozovat z ust. § 513 obč. zák. a
že aktivní solidarita účastníků zaniklého sdružení by připadala v úvahu pouze
za trvání sdružení, jelikož – s přihlédnutím k ustanovením § 834 a § 841 obč.
zák. – samotným zánikem (rozpuštěním) sdružení se postavení jeho účastníků ve
vztazích ke třetím osobám týkajících se majetku sdružení nikterak nemění, a to
až do okamžiku vypořádání takového majetku. Ve prospěch tohoto názoru lze
poukázat i na argument užitý dovolatelem, že odepřením aktivní legitimace členu
sdružení po zániku sdružení do doby majetkového vypořádání členů sdružení by
mohlo vést k nepřijatelnému důsledku, že by se pohledávka mohla stát
nevymahatelnou (v důsledku promlčení) dříve, než by jí bylo možno reálně
uplatnit.
Z těchto důvodů odvolací soud posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce
nesprávně, neboť se mylně domníval, že za situace, kdy majetek zaniklého
sdružení dosud nebyl vypořádán, tato legitimace účastníku sdružení k uplatnění
majetkového nároku vůči třetím osobám nesvědčí.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
uplatněn opodstatněně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je v dalším řízení pro odvolací soud (soud
prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu