28 Cdo 60/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. ch.
p. l. Č. r., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti rozhodnutí členské
schůze, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 121/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2008,
č.j. 29 Co 172/2008-95, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku
3.275,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného.
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2008, č.j. 8 C 121/2006-71 (ve
spojení s usnesením ze dne 31. 1. 2008), kterým ve výroku I. byla zamítnuta
žaloba na určení, že rozhodnutí členské schůze žalovaného (blíže viz zmíněný
výrok rozsudku soudu prvního stupně), konané dne 7. 5. 2006 v Blatech u Jičína,
nejsou v souladu se zákonem a stanovami a jsou neplatná. Odvolací soud též
potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalobci stanovena
povinnost k náhradě nákladů řízení před tímto soudem. Ohledně nákladů
odvolacího řízení byl žalobce zavázán k náhradě nákladů ve výši 12.614,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byl podle zjištěného skutkového
stavu žalobce (člen žalovaného) rozhodnutím výboru žalovaného dne 7. 5. 2005,
oznámeným mu dopisem ze dne 22. 5. 2005, vyloučen z důvodů (shrnuto), že již
delší dobu poškozoval žalovaného, neoprávněně očerňoval jména některých jeho
členů, podal na žalovaného trestní oznámení, jeho jednání odporovalo dobrým
mravům a poškozovalo dobré jméno žalovaného na veřejnosti. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo projednáno na členské schůzi
konané dne 7. 5. 2006 v rekreačním středisku P., B. u J.. Členské schůze se
zúčastnilo 122 členů a žalobce. Tomu byl poskytnut prostor na obhajobu jeho
jednání, které mělo za následek vyloučení z klubu. Členská schůze o odvolání
žalobce hlasovala s tím, že 71 členů bylo proti dalšímu setrvání žalobce v
klubu, 1 byl pro a ostatní se hlasování zdrželi.
Odvolací soud se ztotožnil se všemi právními závěry soudu prvního
stupně, aniž by zasáhl do jeho skutkových zjištění. Žaloba podle ustanovení §
15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, byla podána ve lhůtě. V
projednávané věci nedošlo k porušení zákona ani stanov, neboť o konání schůze
byli členové klubu včas informování. Program schůze byl předem určen a bylo o
něm řádně hlasováno, přičemž byl většinou přítomných členů schválen. Rovněž
bylo prokázáno, že rozhodnutí žalobou napadená byla schválena v souladu se
stanovami. Stejně tak se potřebná většina členů vyslovila pro jednotlivá
předmětná rozhodnutí, včetně rozhodnutí o vyloučení žalobce. Soudy nižších
instancí též dovodily, že na platnost hlasování neměla vliv skutečnost, že se
ho přítomný žalobce nemohl zúčastnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o
přípustnost pro otázku zásadního právního významu v napadeném rozsudku
(ne)řešenou. Tvrdil, že rozhodnutí členské schůze ze dne 7. 5. 2006 byla
přijata v rozporu se zákonem a stanovami. To zejména z toho důvodu, že mu o
nich nebylo povoleno hlasovat, jakož i proto, že členská schůze nerozhodovala o
potvrzení vyloučení, ale o tom, kdo je pro další členství žalobce. Dovolatel
též vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval konkrétními důvody jeho
vyloučení. Rozsudek odvolacího soudu považoval dovolatel za zcela nekonkrétní.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Neshledal jeho přípustnost, neboť
podle něj nemá napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1,
§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o tvrzenou přípustnost podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního
významu.
Dovolání není přípustné.
Je třeba připomenout, že rozhodování ve věcech občanských sdružení
má svá specifika. Soud musí respektovat ústavní kautelu interní spolkové
autonomie, jak tato interpretačně vyplývá z článku 20 Listiny základních práv a
svobod. Skutkový terén činnosti občanských sdružení vykazuje takové aspekty,
jejichž hodnocení není pro obecné soudy – i přes prováděné dokazování – snadné.
Tím spíše z toho plyne, že soud se bude zabývat z pestré palety spolkových
rozhodnutí jen takovými, která nejsou produkty běžného „provozu“ spolků, ale
mají svůj význam jak pro člena tak i pro občanské sdružení samotné. Tento
význam bude – z hlediska člena – záležet na zodpovězení otázky, zda a v jaké
intenzitě mu byla způsobena újma na jeho právech. I z tohoto posledně zmíněného
pohledu je nezbytné posuzovat kontroverzní stav, jenž v souvislosti s
rozhodováním žalovaného spolku vznikl.
Zajisté, že podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. může člen
spolku soudně napadnout rozhodnutí občanského sdružení, bude-li tvrdit jeho
rozpor se zákonem či stanovami. Pro určovací žalobu je stanovena třicetidenní
subjektivní a šestiměsíční objektivní lhůta (obojí byla dodržena). Jak již ale
naznačeno výše, ne všechna rozhodnutí budou – podle judikatorních závěrů
Nejvyššího soudu, srov. např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 a jeho
podrobné důvody – na základě teleologické redukce způsobilým objektem soudního
přezkumu.
Podle čl. 6.3. písm. i) Stanov a řádů sdružení má výbor žalovaného
právo vyloučit člena z Klubu chovatelů l. (KCHL).
Podle příslušné pasáže čl. 6.2. organizačního předpisu rozhoduje o
námitkách člena proti vyloučení z KCHL členská schůze.
Rozhodnutím, které jako individuální interní akt spolku konstituuje
zánik práv člena, je tedy rozhodnutí výboru KCHL. Členská schůze spolku je
pouze přezkumným orgánem. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že na členské
schůzi hlasovali členové spolku nikoli o námitkách žalobce proti jeho
vyloučení, ale o samotném setrvání žalobce ve spolku; obsahově tu podstatná
změna není patrna.
Žalobce byl informován dopisem z 22. 5. 2005, že byl dne 7. 5. 2005
rozhodnutím výboru KCHL ze spolku vyloučen. Věděl tedy o relevantním pro něj
jednání spolku. Přesto od počátku řízení napadal výhradně rozhodování členské
schůze (dokonce nikoli jen ve vztahu ke své osobě) ze dne 7. 5. 2006. Přitom
ani soudní zásah do pro žalobce nepříznivého rozhodnutí členské schůze nemohl
přivodit účinky, jež žalobce zamýšlel, pokud by nebyl určen rozpor se zákonem
či stanovami předchozího rozhodnutí výboru KCHL. Rozhodnutí výboru však žalobce
nenapadl; toto rozhodnutí nemůže být posuzováno v rámci prejudice, vždyť právě
ono má pro žalobce konstitutivní účinky.
Dovolací soud není toho názoru, že nižší instance byly povinny
poučit žalobce o případné změně svého právního názoru na projednávanou věc ve
smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobcova podání a procesní projevy jsou stran
napadaného rozhodnutí zcela určité a o dostatečné vědomosti žalobce o
relevantních faktech již bylo podstatné řečeno. Na dovolacím soudu pak není,
aby (eventuální) vadu řízení v tomto ohledu napravoval.
Dovolatel má nepochybně pravdu v tom, že napadený rozsudek
odvolacího soudu je kusý a svým obsahem je vlastně jen odkazem na rozhodnutí
prvostupňové. Ve světle nyní předestřených závěrů dovolací instance to však
není podstatné.
Nejvyšší soud proto neshledává v posuzované věci znaky přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto dovolání žalobce odmítá podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Žalovanému svědčí podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. práva na
náhradu nákladů řízení o dovolání. Sazba odměny advokáta za vyjádření k
dovolání činí 10.000, Kč, tuto částku však bylo nezbytné dvakrát redukovat na
polovinu (§ 5 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb.). Tedy 2.500,- Kč, s přičtením DPH 2.975,- Kč. Po dalším přičtení 300,- Kč
režijního paušálu představovaly náklady žalovaného částku 3.275,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Ludvík D a v
i d, CSc., v. r.
předseda
senátu