28 Cdo 603/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. J. V., CSc., b) Ing. V. V., c) Ing.
M. V., d) Ing. J. V., e) J. V.,f) Z. M., g) J. K., h) S. Š., ch) MUDr. D. H.,
i) Ing. D. V., CSc., j) Ing. H. M., k) P. Z., l) V. K., m) V. K., a n) A. V.,
zastoupených : žalobci a), b), c), d) h) a n) advokátem, a žalobci e), f), g),
ch) i), j) k), l ) a m) žalobcem a), za účasti 1) U. K. zastoupené advokátem,
a 2) P. f. ČR, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního
soud ve Strakonicích pod sp.zn. 6 C 58/2004, k dovolání žalobkyň h) a n) proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.9.2007, čj. 8 Co
1213/2006-/244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně h) S. Š. a n) A. V. jsou povinny zaplatit účastnici 1) K. u. na
nákladech dovolacího řízení každá 908,- Kč k rukám jejího právního zástupce do
3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem ze dne 8.2.2006, čj. 6 C 58/2004-222, Okresní soud ve
Strakonicích rozhodl o nároku části žalobců, kteří se domáhali nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ve S. ze dne 24.3.2003,
čj. PÚ /1050/91/P/Č/41; jím pozemkový úřad zamítl restituční nárok na vydání
hájovny čp. 71 na stavební parcele č. 85, zahrady č. 1423/2, a zastavěné plochy
č. 86 se sklepem, s odůvodněním, že nejde o nemovitosti, na něž se vztahuje
zákon o půdě. Žalobci se domáhali rozhodnutí, že jsou podílovými spoluvlastníky
uvedených nemovitostí, jež byly vyvlastněny jejich právním předchůdcům podle
zákona č 142/1947 Sb., jako součást zbytkového statku L. Soud prvního stupně
částečným rozsudkem rozhodl, že návrh žalobců J. V., Z. M., J. K., S. Š., MUDr.
D. H.é, Ing. D. V., CSc., Ing. H. M., P. Z., V. K., V. K. a A. V. odmítá pro
nepřípustnost. Své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na ustanovení § 247 odst. 2
o.s.ř. tím, že v řízení před správním orgánem nevyužili řádné opravné
prostředky, resp. jejich opravné prostředky nebyly správním orgánem pro
opožděnost projednány.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení usnesením ze dne
27.9.2006, čj. 8 Co 1213/2006-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle něhož rozhodnutí pozemkového
úřadu, jehož nahrazení soudním rozhodnutím se žalobci domáhají, bylo vydáno dne
24.3.2003, a bylo doručeno žalobkyni S. Š. dne 26.3.2003, žalobkyni A. V. dne
2.4.2003. Žaloba byla podána 5.3.2004. Rozhodnutí správního orgánu obsahovalo
poučení o možnosti podat do 15 dnů opravný prostředek vyššímu správnímu orgánu.
Žalobkyně S. Š. podala tento opravný prostředek 28.4.2003, žalobkyně A. V. dne
30.4.2003, obě tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty, takže nevyužily možnosti
řádného opravného prostředku ve správním řízení, resp. využily ji opožděně.
Soud prvního stupně tedy v souladu s § 250g o.s.ř. jejich žalobu odmítl.
Odvolací soud se dále zabýval i lhůtou k uplatnění nároku podle páté části
o.s.ř., která je od 1.1.2003 stanovena na dva měsíce ode dne doručení správního
rozhodnutí, a je neprominutelná.
I kdyby se vycházelo z nesprávného poučení o opravném prostředku, museli by
žalobci podat žalobu do dvou měsíců od doručení správního rozhodnutí v prvním
stupni, protože aplikace ustanovení § 204 odst. 2 o.s.ř. je vyloučena.
Dovolatelky podaly proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost shledávají v ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., a odůvodňují je
jednak vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jednak nesprávným
právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ve správním řízení
nemohly využít opravné prostředky, protože správní orgány rozhodovaly o věcech,
kterými se v tehdejší fázi správního řízení neměly vůbec zabývat. Jsou toho
názoru, že rozhodnutím soudů obou stupňů došlo k porušení článku 90 Ústavy a
článku 36 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, protože soudy
neposkytly ochranu jejich právu a neumožnily se jim domáhat jejich práva u
nezávislého a nestranného soudu. Opakují, jak probíhalo správní řízení před
pozemkovým úřadem, který původně jejich návrhu na vydání nemovitostí vyhověl, a
následně, na základě řízení u Ministerstva zemědělství, které posléze rozhodlo,
že na předmětné nemovitosti se nevztahuje zákon o půdě, pak návrh na vydání
nemovitostí zamítlo. Dovolatelky argumentují tím, že pozemkový úřad byl vázán
rozhodnutím ministerstva zemědělství o předběžné otázce, přitom šlo o
rozhodnutí protiprávní, které může být změněno pouze rozsudkem nezávislého
soudu, na který se žalobci, včetně dovolatele, obrátili. Poukázaly na
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle něhož v případě, že pozemkový úřad
rozhodne zamítavě o vlastnictví oprávněných osob proto, že dospěl k závěru, že
na požadovanou nemovitost se nevztahuje zákon o půdě, a připustí proti svému
rozhodnutí odvolání, o němž rozhodne Ústřední pozemkový úřad, jde o vydání
paaktu, tedy vadě řízení, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Dále
připomínají rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 94/98, podle něhož
nepřísluší pozemkovému úřadu ani jiným orgánům včetně ministerstva zemědělství
řešit otázku, zda se na dotčené nemovitosti vztahuje zákon o půdě, jestliže
předtím po opravném prostředku rozhodoval soud. V dané věci byl pozemkový úřad
vázán předchozím rozhodnutím Městského soudu v Praze a neměl se dále zabývat
otázkou, zda se na dotčené nemovitosti vztahuje zákon o půdě. Dovolatelky
považují za protiprávní rozhodnutí ministerstva, následně i pozemkového úřadu a
soudů v této věci, ministra zemědělství považují za podjatého, a připomínají
navíc, že se soud ani správní orgán nezabývaly tím, že nemovitosti přešly na
stát jako součást zbytkového statku L. podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy. Shrnují, že proti napadenému rozhodnutí pozemkového
úřadu nebyly povinny podávat odvolání, protože jediným přípustným prostředkem
proti němu je správní žaloba, kterou podaly v zákonné lhůtě. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první účastnice, která považuje dovolání za
nepřípustné. Poukazuje na to, že soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem,
také dovolání není přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř., protože odvolací soud
nerozhodoval o usnesení, ale o rozsudku soudu prvního stupně. Považuje za
legitimní, že pozemkový úřad v pochybnostech, zda se na předmětné nemovitosti
vztahuje zákon o půdě, využil postupu podle jeho § 17 odst. 6. Městský soud v
Praze, který rozhodoval o předchozím opravném prostředku proti rozhodnutí
pozemkového úřadu, se touto otázkou nezabýval, a zrušení rozhodnutí pozemkového
úřadu odůvodnil potřebou zabývat se tím, zda budova ztratila v důsledku
přestavby svůj stavebnětechnický charakter. Tvrzení dovolatele o údajné
podjatosti ministra zemědělství považuje za účelové
a neodůvodněné. Zdůrazňuje, že dovolatelky nepodaly včas odvolání proti
rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nyní napadají žalobou, nepodaly však ani jiný
řádný opravný prostředek. Domnívá se však, že tím, že pozemkový úřad rozhodl o
zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí, nikoli o vlastnictví, nejde o výrok,
proti němuž lze podat opravný prostředek k soudu a správné proto bylo poučení
pozemkového úřadu, že proti jeho rozhodnutí je možno podat odvolání k
Ministerstvu zemědělství. I kdyby se vycházelo z toho, že toto poučení bylo
nesprávné, měly dovolatelky možnost podat odvolání do 3 měsíců od doručení
rozhodnutí, nebo mohly podat žalobu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu
prvního stupně (správně zřejmě od doručení rozhodnutí pozemkového úřadu). Lze
tedy uzavřít, že nevyužily řádné opravné prostředky ve správním řízení a jejich
žaloba je nepřípustná podle § 247 odst. 2 o.s.ř. Prvá účastnice proto navrhuje,
aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý účastník se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud, když zjistil, že dovolání je podáno včas a splňuje
formální náležitosti stanovené zákonem, se zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti. Neztotožňuje se s názorem prvého účastníka, že dovolání není
přípustné podle § 239 odst. 3, protože odvolací soud svým usnesením potvrdil
rozsudek a nikoli usnesení soudu prvního stupně. Soud prvního stupně, pokud
odmítl žalobu pro nepřípustnost podle § 247 odst. 2 o.s.ř., neměl rozhodovat
rozsudkem, jímž se rozhoduje ve věci samé. Přitom podle § 250g odst. 1 písm.
c) o.s.ř. je nepřípustnost žaloby důvodem pro její odmítnutí. Okolnost, že soud
prvního stupně označil své rozhodnutí jako rozsudek, tedy vyšší formu soudního
rozhodnutí, však nezpůsobuje zmatečnost tohoto rozhodnutí, na něž je třeba
nahlížet jako na usnesení podle § 250g písm. c) o.s.ř. Dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, jenž rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby
potvrdil, je proto přípustné podle § 239 odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud na základě toho přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z
důvodů, uvedených v dovolání, a dospěl k závěru, že nemohou změnit nic na
závěrech odvolacího soudu, které se opírají o zjištění učiněná ze spisu
správního orgánu. Z nich jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí pozemkového úřadu,
jež je napadeno žalobou podle páté části o.s.ř., bylo doručeno oběma
dovolatelkám, s poučením, že do 15 dnů mohou podat proti němu odvolání k
Ministerstvu zemědělství. Toto odvolání podaly obě až po uplynutí 15 denní
lhůty k podání opravného prostředku, čímž došlo k tomu, že jejich odvolání
nebylo správním orgánem pro opožděnost projednáno.
Argumenty dovolatele by byly oprávněné, pokud by rozhodnutí o
nepřípustnosti žaloby bylo vydáno za situace, že by žalobou bylo napadeno
rozhodnutí pozemkového úřadu do 2 měsíců, případně, s ohledem na nesprávné
poučení pozemkového úřadu, do 3 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí. To se
však nestalo, protože žalobu podaly dovolatelky po uplynutí této lhůty; ta
končila pro žalobkyni S. Š. dne 28.7.2003
a pro žalobkyni A.V. dne 2.7.2003, žalobu však podaly až v roce 2004.
Dovolací soud proto dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř. a
současně uložil dovolatelkám povinnost zaplatit prvé účastnici náklady
dovolacího řízení podle § 11,
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a paušální částku náhrady hotových
výdajů 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., oboje ve znění
platném od 1.9.2006.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu