Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce Ing. J. J., CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem
v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 205.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 19 C 95/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. ledna 2011, č. j. 30 Co 566/2010-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud tak vyhověl
žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tvrzená škoda měla
dle žalobních tvrzení odpovídat částce vynaložené na náklady trestního řízení
vedeného proti jeho osobě pro trestný čin zneužívání informací v obchodním
styku dle § 128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále též
jen tr. z.), spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. Soud
vzal za zjištěné, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením ze dne 11. 1. 2005 a dne 28. 2. 2006 byla na žalobce a další spoluobviněné podána obžaloba
pro trestný čin dle § 128 odst. 2, 4 tr. z. Rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 28. 5. 2007 byli všichni obžalovaní shledáni vinnými z uvedeného
trestného činu a žalobci byl uložen trest odnětí svobody. Dne 2. 10. 2007
rozhodl Vrchní soud v Praze o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a
zastavení trestního stíhání všech obžalovaných pro skutek popsaný v obžalobě. Vrchní soud shledal, že ačkoliv byly prokázány všechny znaky trestného činu i
vina obžalovaných, bylo by použití nejpřísnější kvalifikace nepřiměřené tvrdé,
pročež skutek překvalifikoval na trestný čin spáchaný dle § 128 odst. 2 a 3 tr. z. a s ohledem na nižší trestní sazbu zastavil trestní stíhání pro zánik
trestnosti v důsledku uplynutí pětileté promlčecí doby. Z těchto skutečností
tedy obvodní soud dovodil, že už zahájením trestního stíhání došlo k pochybení
orgánů činných v trestním řízení, jež kvalifikovaly popsaný skutek přísněji,
než měly, a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 1. 2005 je tak
nezákonným rozhodnutím. Byly proto naplněny veškeré podmínky vyžadované § 5 a §
31 zákona č. 82/1998 Sb. pro přiznání práva na náhradu škody odpovídající
nákladům žalobcem vynaloženým v trestním řízení, aniž by přitom bylo možno
dovodit aplikovatelnost ustanovení § 12 zákona č. 82/1998 Sb., neboť v dané
situaci se nejedná o případ naposled citovanému ustanovení podřaditelný. S
ohledem na tyto závěry obvodní soud shledal nárok žalobce důvodným a žalobě
vyhověl. K odvolání žalované přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej
rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 30 Co 566/2010-41, změnil ve výroku I. tak,
že žalobu zamítl (výrok. I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na ustálený právní názor připomněl, že bylo-li ve věci
vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který vydání rozhodnutí předcházel a
odrazil se v obsahu daného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup. V
případě trestního stíhání je pak třeba nárok na náhradu škody způsobené jeho
zahájením posuzovat dle § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb. jako
nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jenž je dán v zásadě
jen tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno či změněno příslušným
orgánem.
Ve světle těchto závěrů je nepochybné, že usnesení o zahájení
trestního stíhání vůči žalobci by bylo s ohledem na následně vydané usnesení
vrchního soudu možno hodnotit po formální stránce jako nezákonné rozhodnutí. V
daném případě však s vydáním tohoto rozhodnutí nemůže být spojen nárok žalobce
na náhradu škody, jíž se podanou žalobou domáhá, a to především s ohledem na
smysl a účel zákona č. 82/1998 Sb. Při posuzování nároku na náhradu škody dle
tohoto zákona, jde-li o trestní stíhání a nezákonné rozhodnutí v něm vydané, je
totiž principielně podstatné, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání,
respektive, že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné. Z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, nebo ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, v kontextu s další judikaturou Nejvyššího soudu
lze dovodit, že nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí v takovém
případě je možno účastníkovi přiznat pouze za situace, kdy proti němu bylo
vedeno trestní stíhání pro jednání, které se následně ukázalo být jednáním
dovoleným. Úmysl zákonodárce odepřít náhradu škody, byl-li trestný čin spáchán
a přesto za něj nebyl pachatel odsouzen, je mimo jiné možno dovodit i ze znění
§ 12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., z něhož lze usuzovat, že náhrada škody
nepřísluší v případech, v nichž došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost,
že pachatel nebyl za jeho spáchání odsouzen, závisela na objektivně zákonem
stanovených podmínkách. Za takovýto případ lze přitom považovat i situaci, kdy
ke spáchání trestného činu došlo, trestní stíhání však muselo být zastaveno pro
jeho nepřípustnost v důsledku marného uplynutí promlčecí doby (§ 172 odst. 1
písm. d/ ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b/ zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu), ačkoliv tento důvod zákon č. 82/1998 Sb. pregnantně
neformuluje. Byť tedy bylo vůči žalobci nakonec trestní stíhání usnesením
Vrchního soudu v Praze po provedení změny právní kvalifikace skutku zastaveno z
důvodu uplynutí promlčecí doby, není pochyb o tom, že se žalobce jednání,
naplňujícího přinejmenším znaky trestného činu dle § 128 odst. 2 a 3 tr. z.,
dopustil. S ohledem na předestřenou argumentaci tedy za daných okolností nemůže
žalobci příslušet nárok na jím požadovanou náhradu škody. Odvolací soud proto
přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za
přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodnosti pak
odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval
průběh trestního řízení i názory soudů obou stupňů vyslovené k jím
uplatňovanému nároku na náhradu škody. Zdůraznil, že objektivní odpovědnost
státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří podmínek. Splnění první z nich, existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního
postupu, připustil i odvolací soud, rovněž podmínka vzniku škody byla v řízení
prokázána. Taktéž třetí podmínku, příčinnou souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím a vzniklou škodou, je dle dovolatele třeba považovat v situaci, kdy
proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, jež bylo zastaveno až rozhodnutím
vrchního soudu a jež si z jeho strany vyžádalo vynaložení nákladů na obhajobu,
za splněnou. V projednávané věci se přitom nejedná ani o jeden z případů, v
nichž dle § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody nevzniká. Extenzivní výklad tohoto ustanovení pak dovolatel pokládá s ohledem na ostatní
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a jejich systematický výklad konstantní
judikaturou za nepřípustný. I odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že
zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. není v zákoně
uvedeno jako důvod odepření práva na náhradu škody. Extenzivní výklad § 12
zákona č. 82/1998 Sb. provedený odvolacím soudem dovolatel pokládá za zjevně
nepřiměřený a odporující smyslu tohoto zákona, jenž neumožňuje libovolně
rozšiřovat výčet důvodů pro odepření práva na náhradu škody. Zastavení
trestního stíhání v daném případě splňuje podmínku zrušení nezákonného
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, neboť trestní stíhání neskončilo
odsuzujícím rozsudkem, a je proto dána objektivní odpovědnost státu za
nezákonné rozhodnutí, jíž se nelze zprostit. Trestní stíhání skončilo tak, že
na obviněné je třeba hledět jako na nevinné. Rozhodnutí o zastavení trestního
stíhání je ve svém důsledku stejné jako zrušení pravomocného usnesení o
zahájení trestního stíhání pro nezákonnost či zproštění obžaloby. Za této
situace jsou pak náklady dovolatele vynaložené v trestním řízení škodou, jež by
mu měla být dle zákona č. 82/1998 Sb. nahrazena. Veden těmito argumenty navrhl
dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření odmítla argumentaci dovolatele, zdůraznila, že k
použití méně přísné právní kvalifikace vedl Vrchní soud v Praze zejména časový
faktor, když od spáchání skutku v té době již uplynulo téměř třináct let, a
také věk obžalovaných, ačkoliv formálně byly podmínky pro přísnější právní
kvalifikaci naplněny. Své vyjádření ukončila žalovaná návrhem, aby dovolání
bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a
včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se
zabýval jeho důvodností.
Názoru dovolatele, že za výše popsaných okolností postrádají úvahy odvolacího
soudu vylučující právo dovolatele na náhradu škody právní oporu, přitom
přisvědčit nelze. Jak připomněl Ústavní soud právě ve vztahu k výkladu zákona
č. 82/1998 Sb. ve svém nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, obecný
soud není vždy vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí
odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním
právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená
pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a
formulovat, co je konkrétním právem tam, kde jde o interpretaci abstraktních
norem a ústavních zásad (Ústavní soud v tomto dále odkázal na nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze
opomíjet jejich účel a smysl, jež není možné hledat jen ve slovech a větách
toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané
demokratickými právními státy. Zcela v tomto duchu je i úvaha odvolacího soudu,
dle níž není na místě přiznat právo na náhradu škody v případech, ve kterých
došlo ke spáchání trestného činu a skutečnost, že pachatel nebyl za jeho
spáchání odsouzen, závisela na objektivně zákonem stanovených podmínkách. Nevznikly-li pochybnosti (a to ani v průběhu dovolacího řízení s ohledem na
obsah podaného dovolání) o tom, že dovolatel se vskutku dopustil jednání
podřaditelného skutkové podstatě trestného činu zneužití informací v obchodním
styku, ovšem v souladu s § 67 tehdy účinného zákona č. 140/1961 Sb., trestního
zákona, došlo k zániku trestnosti činu, pak je zjevné, že jde o situaci
odpovídající smyslu ustanovení obsažených v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. (odst. 1
písm. b/, odst. 2 písm. a/ až d/) – tedy vyloučit právo na náhradu škody v
případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek
nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako
trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním
stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v
trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové
podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria
ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i
Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99). Je rovněž na místě připomenout, že promlčením dle § 67 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť
uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce
na trestný čin (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon,
6. vydání. Praha: 2004, s. 588). Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že
se určitá osoba dopustila jednání zákonem reprobovaného.
Okolnost, že pozdní
reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění
pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost
přiměřený trest strpět (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní
zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 576), by sama o sobě neměla zakládat právo
pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho
protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní
sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní
aplikace (při posouzení žalovaného nároku) § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména
pak odst. 1 písm. b) tohoto ustanovení, stanovícího (mimo jiné), že nárok na
náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto,
že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Odborná literatura (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 3. vydání, Praha
2007, s. 137) přitom takový výklad § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.,
jenž vztahuje dopad uvedeného ustanovení i na případy, v nichž obžalovaný za
trestný čin neodpovídá proto, že teprve dodatečně nastaly okolnosti vedoucí k
zániku trestní odpovědnosti, považuje za extenzivní a doposud judikaturou
neakceptovaný, aniž by ho však vylučovala. Uplynutí delší doby od spáchání
trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by nemělo být důvodem pro to,
aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není
nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli
působil trestněprávními prostředky. V opačném případě by v podstatě byly
naroveň postaveny trestně stíhaná osoba, která se žádného trestného činu
nedopustila, a osoba, jež se ho sice dopustila, ale která je s ohledem na delší
časovou prodlevu od spáchání trestného činu a zahájení trestního řízení
ušetřena povinnosti akceptovat trestněprávní následky svého jednání. Plynutí
času nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se dle
výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, jejíž
jednání bylo prosto veškeré protiprávnosti a která si zasluhuje nahradit škodu
jí vzniklou tím, že v zájmu prošetření společnost ohrožujícího jednání vůči ní
bylo zahájeno trestní řízení. Odmítl-li tedy odvolací soud vyhovět žalobnímu návrhu s odkazem na ustanovení §
12 zákona č. 82/1998 Sb., pak se jeho rozhodnutí jeví být správným, přičemž
argumentaci dovolatele zdůrazňující naplnění všech předpokladů pro vznik
odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. nelze pokládat za
způsobilou zvrátit jeho závěry. Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §
243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.