JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu
Krajský soud v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j.
15 Co 294/2016-282, potvrdil k odvolání žalovaných rozsudek Okresního soudu v
Bruntále ze dne 18. 4. 2016, č. j. 12 C 176/2014-199 [jímž určil, že žalovaná
1) je vlastníkem pozemku parc. č., trvalý travní porost, zapsaného v katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. pro katastrální území R., obec Rýmařov, u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště B., tak,
jak byl vymezen v geometrickém plánu č. vyhotoveném G. S., který je nedílnou
součástí tohoto rozsudku jako příloha č. 1 (výrok I.), žalovaným uložil
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v
částce 36.878,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky (výrok II.) a
žalovanému 2) dále uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč
na účet Okresního soudu v Bruntále (výrok III.)]; dále žalovaným uložil
povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“. Odvolací
soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek, jak
byl vymezen v označeném geometrickém plánu, je třeba považovat za původní
majetek právního předchůdce žalobkyně ve smyslu § 2 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., který mu byl odňat bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948
Sb., o nové pozemkové reformě, a že kupní smlouva uzavřená dne 19. 10. 2005 (s
právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 11. 2005) mezi právním předchůdcem žalované 1) Pozemkovým fondem České republiky
(dále též jen „Fond“) a žalovaným 2) o převodu označeného pozemku podle § 7
odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a
lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991
Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve
znění pozdějších předpisů, je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“),
pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ve vztahu k námitce žalovaných, spočívající v tvrzení o dobré víře
žalovaného 2) ve správnost aktů veřejné moci, a to jak Fondu, který v kupní
smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by
uzavření této smlouvy bránily, tak i katastrálního úřadu, jenž vklad
vlastnického práva žalovaného 2) povolil, odvolací soud přisvědčil názoru soudu
prvního stupně, že žalovaný 2) nemohl vlastnictví k pozemku ve smyslu § 134
obč. zák. vydržet, jelikož jeho dobrá víra byla přetržena výzvou žalobkyně z
ledna 2013 k odstranění protiprávního stavu, takže od vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného 2) ke dni 7. 11. 2005 neuplynula
desetiletá vydržecí doba. Dále poukázal na to, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 bylo sice dovozeno, že blokační ustanovení může být, byť
výjimečně, prolomeno, avšak v dané věci žádné mimořádné okolnosti, „jež by
skrze ochranu dobré víry žalovaného 2)“ vedly k prolomení účinků § 29 zákona o
půdě, neshledal, neboť žalovaná 1) je vlastníkem pozemku od roku 1949, přičemž
od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka se daná věc liší již tím,
že oba žalovaní byli účastníky neplatné kupní smlouvy, avšak Ústavní soud v
nálezu sp. zn. I.
ÚS 2219/12 a dalších vyjmenovaných rozhodnutích uvedl, že „k
ochraně dobré víry nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele po
nevlastníkovi“, a dále tím, že předmětný pozemek není zastavěn stavbou
zemědělského charakteru spojenou s podnikáním - zemědělskou výrobou žalovaného
2) či jeho rodiny, když pozemek je využíván jako pastvina pro chov skotu, a
nejedná se o ucelený, funkčně spojený soubor staveb a pozemků tak, jako v
případě nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2166/10; rodina žalovaného
se zabývá zemědělskou výrobou v dané oblasti již 20 let a je tedy zjevné, že s
předmětným pozemkem není jeho podnikání historicky spojeno, ani na něm není
existenčně závislé. Navíc pozemek mající charakter pastviny je možno z hlediska
jeho využití nahradit jiným vhodným pozemkem a nejedná se proto o zcela funkční
závislost na zemědělské nemovitosti jako v případě posuzovaném Ústavním soudem. K námitkám žalovaného 2), že se předmětný pozemek nachází v tzv. Sudetech a že
měl být znárodněn na základě Benešových dekretů, odvolací soud poukázal na to,
že až do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. platil pro nabývání a pozbývání
vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v pozemkové evidenci princip
intabulace. K dále namítané okolnosti, že pozemek nelze vydat oprávněné osobě z
důvodu, že se na něm nachází veřejně prospěšná stavba pro energetiku (vedení
400 KV V458 TR Krasíkov-Horní Životice), uvedl, že ji lze zkoumat až v rámci
postupu podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jež má za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena otázka z hlediska soudní ochrany dobré víry vlastníka, který
nabyl státní zemědělský pozemek od státu/Pozemkového fondu ČR v dobré víře, a
to v době, kdy ještě nenabyl platnosti a účinnosti zákon č. 428/2012 Sb. za
situace, kdy po nabytí účinnosti tohoto zákona je tento pozemek nyní nárokován
církví, tj. zdali tato dobrá víra nabyvatele nemá přednost před tzv. legitimním
očekáváním církve na majetkovou restituci a zdali právě na tyto situace
nedopadá finanční náhrada, která se církvi dle zákona č. 428/2012 Sb. vyplácí“,
když má právě za to, že finanční náhrada měla na tyto situace dopadat a
legitimní očekávání církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové
křivdy bylo poskytnutím finanční náhrady v těchto případech zcela saturováno. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím
soudem, přičemž mu především vytýká, že se nezabýval námitkou, že pozemek nelze
vydat, neboť je zastavěn veřejně prospěšnou stavbou, takže jeho rozhodnutí je v
rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 28
Cdo 349/2017. Dále namítá, že v dané věci „nedošlo k nalezení rovnováhy mezi
ochranou dobré víry nabyvatele církevního majetku a legitimním očekáváním
církevní právnické osoby na odstranění historické majetkové křivdy“, a že
naopak jsou touto restitucí způsobovány další křivdy nejen jemu, ale celé jeho
rodině, což je nepřípustné (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
body 35 a 36). Relevantní judikatura Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i
Evropského soudu pro lidská práva ovšem jednoznačně stanoví, že „cíl restitucí
je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové
nepřiměřené křivdy“. V této souvislosti poukazuje na to, že jeho rodina
hospodaří na Rýmařovsku přes 20 let, že chová víc než 50 kusů skotu, že
obhospodařuje zemědělské pozemky, zejména pastviny, a že napadeným rozhodnutím
je připravován o jediný zdroj příjmů. Soudy obou stupňů tak měly v tomto
případě zohlednit jeho specifické postavení, jelikož jako kupující jednal v
plné důvěře, že Fond postupuje při své činnosti v souladu s platným právem, a
nemohl vědět, že pozemek zařazený do veřejné nabídky může být historickým
církevním majetkem, když Fond v kupní smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou
známy žádné skutečnosti, které by uzavření kupní smlouvy bránily; vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí pak provedl katastrální úřad, jehož
zákonnou povinností bylo převod podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. prověřit. Ústavní soud přitom v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2166/10 vyslovil, že
podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém státu je princip dobré víry
jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva
konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z
normativního aktu nebo aplikace práva (shodně judikoval i Nejvyšší soud v
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3249/2011).
Dále dovolatel poukázal na to, že podle
zákona č. 428/2012 Sb. nejsou fyzické osoby povinnými osobami a že podle § 15
tohoto zákona církve obdrží paušální finanční náhradu, přičemž v případě
římskokatolické církve jde o částku 47.200.000.000,- Kč. Nesprávně též odvolací
soud posoudil námitku, že „předmětný pozemek se nachází v tzv. Sudetech, a měl
tedy být znárodněn na základě Benešových dekretů odkazem na intabulační princip
(§ 431, § 436 a § 444 zákona č. 946/1811, obecného zákoníku občanského),
jelikož tyto dekrety působily ex lege (dekrety nabyly účinnosti již jejich
vyhlášením, je zde určitá analogie s tzv. obecními restitucemi dle zákona č. 172/1991 Sb.)“. Za zcela nespravedlivé pak dovolatel považuje to, že mu byla
uložena povinnost hradit náklady řízení společně se státem, včetně soudního
poplatku, ačkoliv je zjevné, že vzniklou situaci z uvedených důvodů nezavinil,
a že naopak byly dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. (v tomto ohledu
odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04). Konečně pak
dovolatel namítá, že v odvolacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces a rovnost účastníků soudního řízení, když dne 27. 7. 2017 nebylo
vyhověno jeho žádosti o odročení odvolacího jednání z důvodu náhlé zdravotní
indispozice jeho právního zástupce bez možnosti zajištění substituce, ačkoliv v
případě jiného účastníka tentýž odvolací soud postupoval opačně. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení; současně požádal o „odklad vykonatelnosti předmětných
rozsudků“, neboť „je zjevné, že jsou vůči němu i jeho rodině likvidační“.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhla, aby bylo zamítnuto. Žalovaná 1) v písemném
vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s tvrzeními žalovaného 2) uvedenými v
dovolání, vyjma toho, že na její žádost bylo odročeno jednání nařízené
odvolacím soudem na 13. 6. 2017.
Usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 28 Cdo 6085/2017-427, Nejvyšší soud návrh
žalovaného 2) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 27. 7. 2017, č. j. 15 Co 294/2016-282, zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do
29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas,
osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupeným advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného 2) splňuje zákonem stanovené náležitosti, právní otázka v
něm předestřená však přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s judikaturou Ústavního
soudu. Tyto soudy již v minulosti opakovaně zdůraznily, že smysl § 29 zákona o
půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočíval především v ochraně původního
majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené
odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být
náprava těchto příkoří provedena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2.
2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze
dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne
1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu přitom
vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek v případech
jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28
Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
703/2014).
Ačkoli se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož
rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29
zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10), v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam tohoto
ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální
restituci historického majetku církví (srov. opětovně nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), je namístě konstatovat,
že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako
platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které
obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž
byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže
odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví
podílely subjekty veřejnoprávní povahy, jako byl například Pozemkový fond ČR,
ani skutečnost, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem
blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke
sporným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť přijetí teze, dle níž naznačené
okolnosti postačují k prolomení rozebíraného dispozičního omezení, by
ustanovení § 29 zákona o půdě zbavovalo takřka jakýchkoli účinků (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015 - ústavní
stížnost proti němu podanou zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 21. 6. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1862/16; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2497/2016 - ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta
nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17; srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto
pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je třeba
restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje
i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace
by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (srov.
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne
11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01,
ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS
1703/09). S popsanými východisky je právní posouzení přezkoumávané věci
odvolacím soudem souladné (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017).
V již citovaném nálezu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, Ústavní soud
vyslovil následující: „Závěr, že rozpor převodu majetku s § 29 zákona o půdě
(tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně
konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní
očekávání na vypořádání jejich historického majetku. Pokud stát pozemky, které
byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva
historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako
pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do
práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu,
pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na
třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního
stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem,
které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního
majetku. Okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily
kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelových práv, a to tím spíše,
že stěžovateli jako předchozímu vlastníku zůstává vůči státu majetkový nárok na
uspokojení jeho práva ať už vydáním jiného pozemku či finančním ekvivalentem“.
Dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, v
němž dospěl k závěru, že „církevní právnické osoby mají zákonem založeno
legitimní očekávání na vypořádání jejich historického majetku; vydal-li stát
pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, a to bez
ohledu na zákonný zákaz a práva historických vlastníků jiným restituentům jako
náhradní pozemky, prohloubil zásah do práv historického vlastníka, jenž započal
v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl
dovršen převodem na třetí osobu. Zákonodárce vložil do § 18 odst. 4 zákona o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi interpretační
pravidlo „in favorem restitutionis“, které je založeno na názoru Ústavního
soudu vyjadřovaném již dříve při řešení restitučních otázek. Nastolení stavu,
který zajistí naplnění legitimního očekávání na vypořádání historického
církevního majetku, je za takové situace ústavně konformní“. V obou těchto
nálezech Ústavní soud současně připomenul, že „za účinnosti § 29 zákona o půdě
byl (tedy) převod historického majetku církví absolutně neplatný, čehož
důsledkem v zásadě bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu
přes existenci smlouvy nepřešlo, a to ani jeho následným zápisem do katastru
nemovitostí“.
Neplatnost kupní smlouvy uzavřené dne 19. 10. 2005 (s právními účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 7. 11. 2005) mezi právním
předchůdcem žalované 1) Pozemkovým fondem ČR a žalovaným 2) o převodu
označeného pozemku podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. způsobil
její rozpor s § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž
stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a
kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o
tomto majetku. K prolomení naznačených blokačních účinků pak (jak již bylo
nastíněno shora) sama dobrá víra (i kdyby objektivně existovala) subjektu, na
nějž měla být sporná nemovitost převedena, nepostačuje. V posuzované věci pak
nejsou (z důvodů uvedených již odvolacím soudem) dány okolnosti vskutku
mimořádné povahy, jež by snad odůvodňovaly judikaturou předvídanou suspenzi
blokačních účinků § 29 zákona o půdě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016), přičemž zmiňovaný institut finanční
náhrady dle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. (jak již Nejvyšší soud podotkl v
usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016) svou koncepcí a funkcí
posouzení smlouvy o převodu majetku příčící se § 29 zákona o půdě jako
absolutně neplatné nikterak nevylučuje, poněvadž ani neskýtá podklad pro
poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě v případě, že jí
nezákonně převedený majetek z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebude vydán
(k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016). Úsudek odvolacího soudu pokládající kupní smlouvu za neplatnou lze
proto označit za souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního
soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Poukaz dovolatele na to, že Fond v kupní smlouvě ze dne 19. 10. 2005 výslovně
prohlásil, že mu nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření kupní
smlouvy bránily, není relevantní, neboť současně se v této smlouvě uvádí, že
žalovaný 2) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost
tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost této
smlouvy od samého počátku“.
Námitka dovolatele, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od
právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 349/2017, je nepřípadná, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení
podle § 244 a násl. o. s. ř. o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného
podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jenž rozhodl, že církevní právnické
osobě jako oprávněné osobě se nevydávají specifikované pozemky, neboť se
nacházejí v koridoru rychlostní silnice R 35, která byla v Zásadách územního
rozvoje (schválené územně plánovací dokumentaci) stanovena jako veřejně
prospěšná stavba dopravní infrastruktury, a nikoli v řízení o určení
vlastnického práva státu k pozemku na základě žaloby podané církevní právnickou
osobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., na němž se nachází
energetické vedení.
Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že
„předmětný pozemek se nachází v tzv. Sudetech, a měl tedy být znárodněn na
základě Benešových dekretů odkazem na intabulační princip (§ 431, § 436 a § 444
zákona č. 946/1811, obecného zákoníku občanského), když v daném případě tzv.
Benešovy dekrety působily ex lege (dekrety nabyly účinnosti již jejich
vyhlášením, je zde určitá analogie s tzv. obecními restitucemi dle zákona č.
172/1991 Sb.)“, přípustnost dovolání taktéž nezakládá, neboť ve vztahu k ní
neuplatnil žádnou dovolací argumentaci a ani nevymezil předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Námitkou, že „v odvolacím řízení bylo porušeno právo žalovaného 2) na
spravedlivý proces a rovnost účastníků soudního řízení, když dne 27. 7. 2017
nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení odvolacího jednání z důvodu náhlé
zdravotní indispozice jeho právního zástupce bez možnosti zajištění
substituce“, dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229
odst. 3 o. s. ř., která ale způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.) není (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost). Přitom ke
zmatečnostním vadám, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout toliko v případě,
že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož žalovaný 2) napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém
rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti části
výroku I., kterou potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení a výrok III. o soudním poplatku, a proti výroku II., jímž
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu žalovaný 2) v
dovolání argumentoval tím, že „vzniklou situaci“ z jím uvedených důvodů
„nezavinil, a že naopak byly dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.“, přičemž
odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04, v němž bylo zdůrazněno,
že „i rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním
výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci“ a že
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého
soudního řízení“.
V usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č.
2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud - zejména s
odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu - dovodil, že
základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného
procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se
promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem
chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní
činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry
bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší
souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy
přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje
v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k
řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená
nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které
při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v
procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z
pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v § 150 o. s. ř.)
vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu
jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností
konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech
rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele,
soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo
by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové
rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z
hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal,
L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo
4384/2013, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod
č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak
výrazem standardní soudní praxe), jestliže rozhodl o nákladech řízení účastníků
(před soudy obou stupňů) a o soudním poplatku podle zásady úspěchu ve věci (§
142 odst. 1 o. s. ř.). Spatřuje-li žalovaný 2) důvody pro aplikaci § 150 o. s.
ř. v tom, že ke vzniku tohoto sporu vedl ve svých důsledcích postup žalované 1)
a že mu „bylo odňato vlastnické právo k pozemku, který nabyl na základě kupní
smlouvy od státu, za který zaplatil a více než 8 let byl v dobré víře, že je
vlastníkem pozemku“, pak v této jeho argumentaci mu přisvědčit nelze, neboť již
v kupní smlouvě ze dne 19. 10. 2005, kterou s Fondem uzavřel, se výslovně
uvádí, že žalovaný 2) jako kupující vzal „na vědomí a je srozuměn s tím, že
nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek
neplatnost této smlouvy od samého počátku“, přičemž nepřiměřenými se nejeví ani
důvody, pro něž odvolací soud v dané věci neaplikoval § 150 o. s. ř.;
žalovanému 2) dal sice za pravdu, že svým chováním nezavdal základní příčinu
vzniku tohoto sporu, nicméně současně neučinil ničeho, aby soudnímu řízení v
této věci zabránil poté, co obdržel od žalobkyně vyrozumění o jejím stanovisku
k nezákonnému převodu vlastnictví předmětného pozemku do jeho majetku, a vyzval
ho k odstranění protiprávního stavu a navrácení nemovitosti do vlastnictví
žalované 1), z čehož dovodil, že náklady řízení v této věci vznikly rovněž
přičiněním žalovaného 2). Ze spisu se přitom nepodávalo, že by majetkové,
sociální či osobní poměry žalovaného 2) byly nepříznivé, když sám ve svých
podáních poukazoval na to, že je soukromě hospodařící zemědělec, že jeho rodina
hospodaří na Rýmařovsku přes 20 let na 100 ha zemědělské půdy a chová více než
50 kusů skotu (přičemž v průběhu řízení o osvobození od soudních poplatků
nepožádal). Pokud pak jde o část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž
potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku, pak ani v
tomto rozsahu nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout za stavu, kdy žalovaný 2)
nebyl v řízení úspěšný a jako jediný z účastníků nebyl od soudních poplatků
osobně osvobozen (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž platí, že je-li
navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí
podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li
proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku
osvobozen). Odvolacímu soudu proto nelze úspěšně vytýkat, že nevzal v úvahu
ustanovení 150 o. s. ř. a odepřel tak dovolateli právo na soudní ochranu (čl.
36 Listiny základních práv a svobod).
Jen pro úplnost je možno dodat, že pro posouzení, zda jde o samostatné nebo
nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z
hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl
projednán samostatně vůči každému ze společníků, jde o nerozlučné společenství
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo
1675/2011). Právě o takový případ se na straně žalovaných v dané věci jedná.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dovolání žalovaného 2) podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným
2) je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., jelikož dovolatel s
ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo, a žalobkyni v
něm vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.100,- Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4
písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.] a náhrada hotových výdajů podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního
právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 4.114,- Kč je žalovaný 2) povinen zaplatit k rukám advokáta,
který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1), jež podala vyjádření k dovolání
žalovaného 2), v němž projevila souhlas s jeho námitkami, a žádné účelně
vynaložené náklady dovolacího řízení jí tak nevznikly, pak účastníci právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemají.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13 března 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu