28 Cdo 611/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce S. P., bytem v P., zastoupeného Mgr. Pavlem Krpejškem, advokátem
se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované R. P., bytem v P.,
zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o
zaplacení částky 567.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 19 C 228/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2009, č. j. 10 Co 179/2009-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se svou žalobou podanou dne 5. 8. 2004 domáhal po žalované zaplacení
částky ve výši 567 000 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že
žalobce a žalovaná jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno dne 8. 2. 2001 (rozsudek nabyl právní moci 28. 3. 2001) a tímto dnem zaniklo i
společné jmění manželů. Ve společném jmění manželů měli žalobce a žalovaná mimo
jiné nemovitosti zapsané na listu vlastnictví (dále jen „LV) a dále podíl k
nemovitostem zapsaným listu vlastnictví (dále jen „LV“). V souvislosti s
budoucím vypořádáním společného jmění manželů se účastníci měli dohodnout tak,
že podíl na nemovitostech zapsaných na LV prodají a celý výtěžek připadne
žalované, zatímco ohledně nemovitostí zapsaných na LV bude společné jmění
manželů vypořádáno tak, že všechny tyto nemovitosti připadnou do výlučného
vlastnictví žalobce. Dále žalobce uvedl, že podíl na nemovitostech zapsaných na
LV byl skutečně prodán třetí osobě, celá kupní cena byla zaplacena žalované
(zčásti v hotovosti, zčásti na účet), avšak k vypořádání společného jmění
manželů nedošlo, neboť nemovitosti na LV do výlučného vlastnictví žalobce
nepřipadly. Z uvedených důvodů má žalobce za to, že žalovaná získala kupní cenu
za podíl na nemovitostech zapsaných na LV jako plnění z právního důvodu
(spočívajícího v dohodě žalobce a žalované), který odpadl (tím, že k vypořádání
společného jmění manželů a nemovitostí na LV nedošlo). Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2008,
č. j. 19 C 228/2004-183, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaná měli ve společném jmění manželů
spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 k nemovitostem zapsaným na LV,
dále že se za trvání manželství dohodli o prodeji tohoto podílu a že v roce
2002, po uzavření manželství, prodali předmětné nemovitosti třetí osobě. Po
právní stránce pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná v roce 2002
přijala v hotovosti platbu kupní ceny ve výši 567.000,- Kč za nemovitost
spadající do společného jmění manželů. Tuto platbu soud prvního stupně posoudil
jako plnění do společného jmění manželů, avšak s tím, že uvedená hotovost
představuje věc movitou, která dle § 150 odst. 4 věta první obč. zák. („Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání …,
platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém
každý z nich věci ze společného jmění manželů … výlučně jako vlastník užívá.“)
náleží do výlučného vlastnictví žalované, neboť ta ji přijala a ponechala si
jí. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na straně žalované k bezdůvodnému
obohacení nedošlo. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, č. j. 10 Co 179/2009-225, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 280.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I), a ve zbytku, tj. v částce 287.000,- Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II).
V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel
odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s odchylkou,
že žalovaná obdržela úhradu kupní ceny ve výši 560.000,- Kč (a nikoli 567.000,-
Kč, jak zjistil soud prvního stupně). Po právní stránce pak dospěl odvolací
soud k závěru, že finanční částka ve výši 560.000,- Kč vyplacena v hotovosti
(tedy peníze) jsou sice movitou věcí, ale je zřejmé, že ustanovení § 150 odst. 4 věta prvá obč. zák. na souzenou věc nedopadá. Toto ustanovení je
aplikovatelné na movité věci, které jsou bývalým manželem užívány (ve prospěch
vlastní, prospěch rodiny nebo prospěch domácnosti), tedy především na věci
tvořící vybavení domácnosti. Následně odvolací soud uvedl, že prostředky
vyplacené jako kupní cena vstoupily v rámci nevypořádaného společného jmění
manželů na místo prodaných nemovitostí, a proto také na tyto prostředky nelze
použít zvláštní režim § 150 odst. 4 věty první obč. zák. (kdy by celé připadly
žalobkyni) a naopak se uplatní obecný režim § 150 odst. 4 věta druhá obč. zák.,
kdy žalobci i žalované připadne polovina těchto prostředků. B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm namítala, že
odvolací soud neprovedl žalovanou navrhované důkazy ohledně skutečnosti, že
kupní cena byla žalované vyplacena v hotovosti (nikoli bankovním převodem).
Dále žalovaná brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu, dle kterého
ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. věta druhá není v dané věci použitelné. V
této souvislosti uvedla, že obdrženou hotovost uschovávala ve svém bytě,
přemisťovala ji, ochraňovala a přepočítávala, čímž realizovala své právo
hotovost užívat, a tedy žalované mělo připadnou dle stavu tohoto užívání
výlučné vlastnictví uvedených prostředků ve smyslu § 150 odst. 4 věta první
obč. zák.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo včas podáno řádně zastoupenou
oprávněnou osobou, že splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o. s. ř. a že je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
D. Důvodnost
Dovolací soud z hlediska otázek otevřených dovoláním (tedy aniž by posuzoval,
zda prostředky vyplacené bývalému manželovi jako kupní cena za věc z
nevypořádaného společného jmění manželů spadají do společného jmění manželů)
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
1. Ustanovení § 150 odst. 4 obč. věta první zní: „Nedošlo-li do tří let
od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do
tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí
ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z
nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti
výlučně jako vlastník užívá.“ (Zvýrazněno dodatečně.) Toto ustanovení staví na
nevyvratitelné právní domněnce, kdy určující pro nabytí do výlučného majetku je
výlučné užívání movité věci jedním z manželů, pro potřebu svou, své rodiny a
domácnosti. Jinými slovy, citované ustanovení dopadá na situaci, kdy některé
movité věci, které představovaly součást nevypořádaného společného jmění
manželů, připadnou do výlučného vlastnictví jen jednomu z nich. Přitom se jedná
o výjimku z obecného režimu § 150 odst. 4 obč. zák. věty druhé, v jehož rámci
hodnoty spadající do nevypořádaného společného jmění manželů připadnou bývalým
manželům do spoluvlastnictví (spolumajitelství): „O ostatních movitých věcech a
o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly
obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových
právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.“
2. Dovolací soud dospěl k závěru, že znak „užívá výlučně jako vlastník
pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti“, který představuje nezbytný
předpoklad pro aplikaci nevyvratitelné domněnky dle § 150 odst. 4 obč. zák.
věty první, nemůže být ve vztahu k hotovosti (byť je movitou věcí) naplněn.
Hotovost není užívána již při její samotné držbě, resp. činnostech uváděných
dovolatelkou (opatrování, uschovávání, přepočítávání či přemísťování), nýbrž
teprve tehdy, když je jí placeno. Řečeno jinak, hotovost představuje typickou
věc zuživatelnou (§ 500 nového občanského zákoníku: „Movitá věc, jejíž běžné
použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení, je zuživatelná";
srov. též Samuelson, P., Nordhaus, W. Ekonomie. 1. vydání, Praha, NS Svoboda,
2007, str. 510-514: peníze jako oběživo mají za funkci být prostředkem směny a
uchovatelem hodnoty).
3. Dovolací soud nevidí důvodu, aby zaváděl arbitrární pravidla a
dovozoval zcela odlišné právní důsledky na základě nahodilosti, zda manželka
(žalovaná) obdržela za věc prodanou ze společného jmění manželů platbu v
hotovosti (v bankovkách a mincích), anebo převodem na bankovní účet (v posledně
uvedeném případě by žalovaná nabyla pohledávku vůči bance, a tedy by se § 150
odst. 4 věta první obč. zák. nepoužilo již proto, že toto ustanovení se svého
textu vztahuje pouze na věci movité, nikoli pohledávky) a tím rozkolísal právní
vědomí resp. předvídatelnost rozhodnutí a tím i právní jistotu. Jakkoli totiž
jsou bankovky a mince (hotovost) movitou věcí, a tedy ve vztahu k nim (na
rozdíl od zůstatku na bankovním účtu) není aplikovatelnost § 150 odst. 4 věta
první obč. zák. a priori vyloučena, přesto se na ně uvedené ustanovení
nepoužije. To proto, že § 150 odst. 4 věta první obč. zák. pro svou aplikaci
vyžaduje, aby movitá věc byla bývalým manželem užívána, přičemž pojem užívání
(a to jak dle jeho obvyklého významu, tak dle účelu § 150 odst. 4 věty první
obč. zák.) nelze vykládat tak, že zahrnuje i pouhé, resp. samotné držení za
účelem uchovávání hodnoty (resp. opatrování, uschovávání, přepočítávání či
přemísťování).
4. Nad rámec a zcela názorně řečeno, užíváním věci lze mimo jiné rozumět
jízdu s automobilem, práci na počítači či hru s tenisovou raketou, nikoli však
uzamčení hotovosti či zlaté cihly do sejfu – bez ohledu na tu marginalitu,
kolikrát držitel hotovost přepočítal či zlatou cihlu přeleštil. V případech
výlučného užívání movité věci (např. výlučné jízdy s automobilem, výlučné práce
s počítačem, výlučné hry s tenisovou raketou) občanský zákoník vychází z
nevyvratitelné domněnky, že bývalí manželé mají společnou vůli zachovat tento
stav (kdo věc výlučně užívá, bude ve výlučném užívání pokračovat i nadále, jako
výlučný vlastník věci). Naproti tomu je zjevné, že úmyslem zákonodárce nebylo
prostřednictvím § 150 odst. 4 věty první obč. zák. zakotvit nevyvratitelnou
domněnku, že v případě, kdy u jednoho z bývalých manželů setrvá svazek bankovek
či cihla zlata, vzdává se druhý z bývalých manželů svého spoluvlastnického
podílu, tedy souhlasí s tím, že prvnímu bývalému manželu uvedená aktiva
připadnou do výlučného vlastnictví.
S ohledem na předeslané se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu,
že ve prospěch žalované nelze ustanovení § 150 odst. 4 věty první obč. zák.
uplatnit, a dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. června 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu