28 Cdo 627/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobců A/ L. L., B/ O. H., C/ J. L., D/ V. L., zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1/ Z. a.s., 2/ Obci R., zastoupené advokátem, 3/ České republice –
Okresnímu úřadu v Litoměřicích, a 4/ P. f. České republiky, o 4.750.091,21 Kč s
příslušenstvím, o neplatnost dohody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích,
pod sp.zn. 6 C 156/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 6.12.2001, čj. 47 Co 492/2001-194, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.prosince 2001,čj. 47 Co
492/2001-194, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25.června
2001, čj. 6 C 156/93-172, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Litoměřicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně L. L. a O. H. uplatnily nárok na náhradu za stavby v R.,
které náležely jejich právním předchůdcům, a které před rokem 1990 nechalo
Zemědělské družstvo R., právní předchůdce žalovaného podniku Z. a. s. v R.,
zbourat. Svůj nárok dovodily ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“). Okresní soud v Litoměřicích částečným a již pravomocným
rozsudkem ze dne 24.6.1998, čj. 6 C 156/93-96, uložil povinnost obci R.
zaplatit prvním dvěma žalobkyním částku 555.591,30 Kč. V dalším řízení, do
něhož byli připuštěni již i žalobci J. L. a V. L., pak soudy jednaly a
rozhodovaly o nárocích žalobců na náhradu za zbouranou cihelnu, a na základě
vzájemného návrhu Okresního úřadu v L. proti žalobcům také o určení
neplatnosti dohody o poskytnutí této náhrady ze dne 1.4.1997.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 25.6.2001, čj. 6 C 156/93-172,
jednak zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 4.750.091,21 Kč s
příslušenstvím, jednak vyslovil, že smlouva uzavřená dne 1.4.1997 mezi
navrhovatelem Okresním úřadem L. jako povinnou osobou a odpůrci J. a V. L. a L.
L. a O. H. jako osobami oprávněnými je neplatná. Soud prvního stupně rozhodoval
o této věci opakovaně, neboť stejně rozhodl již rozsudkem ze dne 18.9.2000,
čj. 6 C 156/93-125. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 21.11.2000, čj. 9 Co 1028/2000-156, a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nevyjasněnosti okruhu účastníků
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 25.6.2001 potvrdil ve výroku, týkajícím se zaplacení částky
4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, další výrok však změnil tak, že zamítl návrh
na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997; rozhodl rovněž o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zásadně souhlasil s právním
názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobců není a nemůže být nárokem podle
zákona o půdě, neboť cihelnu a s ní související stavby nelze považovat za
součást zemědělské usedlosti; jde o průmyslový podnik, který se zemědělskou
usedlostí souvisí jen osobou vlastníka, a již z tohoto důvodu nemohou žalobci
uplatňovat nároky podle zákona o půdě. V tomto směru odvolací soud odkázal na
závěry svého usnesení ze dne 21.11.2000. Odvolací soud rovněž souhlasil se
závěry soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou Z. a.s. R., obec R. a P. f.
České republiky pasivně legitimováni, neboť za škodu, která žalobcům vznikla,
neodpovídají. V úvahu může přicházet pouze odpovědnost státu – Okresního úřadu
v L., který nepopírá, že se žalobci dne 1.4.1997 uzavřel dohodu, kterou jejich
nárok uznal, ovšem tvrdí, že je neplatná. Podle názoru odvolacího soudu v dané
věci soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby otázku neplatnosti uvedené
dohody řešil jako otázku předběžnou; proto stát - Okresní úřad v L. nemůže mít
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997. Odvolací soud
tedy v této části napadený rozsudek změnil a vzájemný návrh zamítl. Platnost
dohody ze dne 1.4.1997 pak řešil jako otázku předběžnou.Přisvědčil právnímu
názoru soudu prvního stupně, že dohodu z 1.4.1997 je třeba považovat za
neplatnou, když řešila otázku třetího žalovaného podle zákona o půdě, ačkoli
žalobcům nevznikl a nemohl vzniknout nárok na náhradu škody podle citovaného
zákona. Nelze přehlédnout, že třetí žalovaný se dohodou nezavázal zaplatit
žalobcům náhradu v penězích, pouze uznal nárok žalobců s tím, že způsob náhrady
bude dohodnut se čtvrtým žalovaným. Předmětná dohoda není správní rozhodnutí,
jímž by byl soud vázán, a proto podle názoru odvolacího soudu nic nebrání tomu,
aby soud řešil otázku její platnosti. Za situace, kdy je tuto dohodu třeba
považovat za neplatnou, a žalobci neuvádějí žádný důvod, který by mohl svědčit
o odpovědnosti třetího žalovaného za škodu, která žalobcům, či jejich právním
předchůdcům vznikla, nelze žalobě vyhovět ani proti státu – Okresnímu úřadu v
L. Proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně v odstavci prvním
potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 11.1.2002, napadli
žalobci včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřeli částečně o ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a dále o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Mají
zato, že rozhodnutí v této věci má zásadní právní význam při posuzování nároků
oprávněných osob podle zákona o půdě, že v otázce posuzování nároků podle
jednotlivých restitučních předpisů soudy dosud nerozhodují jednotně, a že
podobná věc dosud nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena. Dovolatelé
směřují dovolání pouze do části rozsudku odvolacího soudu, jíž se potvrzuje
první výrok soudu prvního stupně. Souhlasí s výrokem odvolacího soudu v části,
v níž zamítl návrh na určení neplatnosti dohody z 1.4.1997, nesouhlasí však s
odůvodněním odvolacího soudu, pokud považuje spornou dohodu za neplatnou.
Zastávají názor, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily; od začátku
soudního sporu neměly ani oprávněné osoby, ani osoby povinné pochybnosti o tom,
že se jedná o náhrady podle zákona o půdě. Teprve poté, co okresní úřad nároky
uznal a v tomto smyslu vypracoval a potvrdil dohodu, začal restituční nároky
zpochybňovat; dovolatelé namítají, že se neplatnosti právního úkonu nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil; podle nich byla dohoda uzavřena platně.
Dovolatelé dále poukázali na to, že okresní úřad i P. f. určitou část nároku
žalobců uznali a není tedy zřejmé, proč povinná osoba jiný podíl cihelny
zpochybňuje. Vytýkají soudům obou stupňů, že neprovedly jimi nabízené důkazy
výslechem svědků o převládající zemědělské výrobě oprávněných osob. Připomínají
doklady předložené soudu, v nichž je uvedeno, že vlastníci jsou rolníci a za
tuto zemědělskou činnost také odváděli daně. Takto bylo řízení postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, a rozhodnutí soudů
spočívají na nesprávném posouzení věci. Konečně žalobci vyslovili názor, podle
něhož soud nemohl rozhodnout o vzájemném návrhu a posoudit dohodu o vypořádání
restitučních nároků jako neplatnou, protože podmínky spojení věcí splněny
nebyly, když se restituční nároky netýkají stejného okruhu účastníků jako
řízení o neplatnost dohody. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu v části
potvrzující první výrok soudu prvního stupně i rozsudku soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se stručně vyjádřil nejprve žalovaný P. f. ČR tak, že považuje
rozsudky soudů obou stupňů za správné a navrhl zamítnutí dovolání. Obsáhlejší
vyjádření k dovolání podal třetí žalovaný Česká republika – Okresní úřad L.
Ztotožnil se s napadeným rozsudkem, podle něhož nápravu předmětných křivd
nelze řešit podle zákona o půdě. Vychází přitom ze skutečností, že předmětný
majetek netvořil zemědělský půdní fond, ani do něj nenáležel, nepatřil k
původní zemědělské usedlosti včetně zastavěných pozemků, nesloužil zemědělské
výrobě a nebyl v době odnětí vlastnického práva užíván k zemědělským účelům.
Třetí žalovaný dále usoudil z okolností vylíčených v předchozích podáních, že
cihelna přešla na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nárok na
náhradu za tento majetek měl být proto uplatněn a projednán za podmínek a
způsobem, stanoveným tímto zákonem. Smlouvu uzavřenou z iniciativy žalobců k
1.4.1997 podle ustanovení § 14 zákona o půdě považuje třetí žalovaný za
absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku,
odporující kogentnímu ustanovení § 1 odst. 4 zákona o půdě v návaznosti na
ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, k němuž soud přihlíží z úřední
povinnosti. Třetí žalovaný dále konstatoval, že jde o politováníhodný případ,
ale podstatná částka za zdemolovanou cihelnu již byla poskytnuta druhým
žalovaným. Poslední a značně nadsazený odhad ve znaleckém posudku Jana Jonáše
považuje však za pochybný, neboť vykazuje vady a je v nevysvětlitelném nepoměru
s odhadem původních vlastníků. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně
bezdůvodné.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §
241 a § 241a odst. 1 OSŘ.
Přípustnost dovolání nelze dovodit z § 237 odst. 1 písm.a) a b)) OSŘ, protože
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku nezměnil, a
protože soud prvního stupně, který sice rozhodoval o nároku na náhradu za
odstraněnou cihelnu podruhé, oběma svými rozsudky rozhodl stejně, tj. žalobu
zamítl. Dovolací soud však dospěl k závěru, že přípustnost dovolání je dána
podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Otázka, zda cihelnu je možno považovat za
nemovitost, na niž se vztahuje zákon o půdě, považuje totiž za otázku zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ. Přitom s ohledem na závěry
odvolacího soudu i obsah dovolání se nemohl zabývat jinými aspekty věci.
Odvolací soud správně vyšel při svých úvahách z § 1 odst. 1 zákona o půdě,
kterým se vymezuje rozsah jeho působnosti – mj. se vztahuje na hospodářské
budovy a jiné stavby, jež patřily k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužily
zemědělské výrobě. Odvolací soud však toto ustanovení vyložil pouze obecně,
když učinil závěr, že cihelna sama o sobě nemohla být majetkem, na nějž toto
vymezení dopadá. Tato obecná úvaha nepostačuje s ohledem na to, že zákon o
půdě, který je zákonem zvláštním, stanoví také zvláštní kriteria pro určení
majetku, na nějž se vztahuje. Odvolací soud nevyšel při svých závěrech z
konkrétních zjištění, která by vyloučila souvislost se zemědělskou výrobou
nebo s původní zemědělskou usedlostí, a tento závěr navíc učinil po řadě let,
kdy soudy i jiné orgány jednaly s žalobci jako s oprávněnými osobami podle
zákona o půdě i ve vztahu k náhradě za cihelnu a jejich nárok nezpochybňovaly.
Dovolací soud ve své judikatuře vychází z toho, že ustanovení § 1 odst. 1
zákona o půdě je třeba vykládat v prvé řadě v souladu se smyslem zákona,
kterým je mimo jiné odstranění křivd, k nimž došlo v letech 1948 – 1989 vůči
zemědělcům - vlastníkům nemovitostí. Souvislost budov se zemědělskou výrobou
nebo s bývalou zemědělskou usedlostí, je proto třeba vykládat s ohledem na
konkrétní okolnosti případu tak, že nejde jen o budovy a jiné stavby které
sloužily přímo zemědělské prvovýrobě, ale i ty, které sloužily k využívání
vlastních zdrojů a představovaly doplňkový příjem usedlosti, nebo byly jinak
využívány pro zemědělskou výrobu.
Např. v rozsudku ze dne 11.4.2001, sp.zn. 26 Co 3001/2000, dovolací soud
učinil závěr: \" V daném případě je nutno přijmout v zájmu naplnění smyslu
restitučních zákonů širší výklad pojmu hospodářských a obytných budov, na něž
se zákon o půdě vztahuje, a vyjít z toho, že budova bývalé cihelny v době, kdy
byla předána do užívání jednotného zemědělského družstva, již řadu let
nesloužila původní výrobě, byla nepoužívaná a zchátralá, a dle rozhodnutí
místního orgánu státní správy byla určena k užití zemědělskému jako materiál na
stavbu hospodářských budov zemědělského družstva…\".
Protože odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se těmito širšími
aspekty posouzení dané otázky nezabývaly, není jejich rozhodnutí
přezkoumatelné, což představuje i vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm.a)
OSŘ.
Rozsudek odvolacího soudu nebyl z uvedených důvodů shledán správným, což platí
i pro rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto postupoval podle §
243b odst. 2 a 3 OSŘ, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V něm jsou soudy vázány právním názorem dovolacího
soudu a rozhodnou nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §
243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Ema Barešová,
v. r.
předsedkyně
senátu