28 Cdo 629/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
K. T., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.
října 2002, sp.zn. 20 Co 277/2001 (v právní věci žalobce K. T., zast.
advokátem, proti žalované ČR – S. n. m. B., s.p. v likvidaci, o vydání
nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 73/2000), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 8. října
2002 pod č.j. 20 Co 277/2001-46 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
23. dubna 2001 pod č.j. 32 C 73/2000-35, kterým byl zamítnut návrh ukládající
žalovanému povinnost vydat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku
nemovitosti specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí. Právo na náhradu
nákladů řízení nebylo přiznáno ani v nalézacím ani v odvolacím řízení. Krajský
soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že v daném případě se jedná o
nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce je
jako syn bratra původních vlastníků osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §
3 odst. 4 písm. e/ citovaného restitučního předpisu. Žalovaný je osobou
povinnou, neboť nemovitosti držel ke dni účinnosti uvedeného zákona. Žalobce,
který se osobou oprávněnou stal na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994,
sice vyzval žalovaného k vydání nemovitosti v zákonem dané lhůtě (do 1.5.1995),
ale svoje právo již včasně neuplatnil u soudu.
Podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění navazujícím na nález
Ústavního soudu č. 164/1994, platí: „Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle
odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho
roku.“ Podle názoru odvolacího soudu měl tedy žalobce možnost uplatnit svůj
nárok u soudu nejpozději 1.6.1996. Žalobce však projednávanou žalobu uplatnil
až 3.4.2000 a jeho nárok je tak prekludován. Obě lhůty, jak půlroční k podání
výzvy, tak jednoroční pro vznesení žalobního návrhu jsou totiž lhůtami
objektivními a propadnými. Marným uplynutím takové lhůty nárok zaniká, přičemž
k prekluzi musí soud přihlížet z úřední povinnosti a právo, které již jednou
zaniklo, nemůže přiznat. Na tom nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že
žalobci, který se výzvou domáhal vydání více nemovitostí, byly některé
nemovitosti vydány dobrovolně. Ohledně zbylých nemovitostí, které dobrovolně
vydány nebyly, by žalobce musel při soudním vymáhání svého práva splnit zákonem
dané podmínky.
Žalobce s odkazem na přípustnost mimořádného opravného prostředku založenou
výrokem odvolacího soudu podal proti jeho rozhodnutí dovolání, a to k otázce
běhu prekluzivní lhůty stanovené v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel
upozorňuje na to, že zatímco některé další nemovitosti, k jejichž vydání
žalovaného vyzval, mu byly vydány, třebaže až v roce 1997, ohledně předmětných
nemovitostí se žalovaný nevyjádřil, zda mu je vydá či nikoliv. Teprve na
základě urgence žalovaný dopisem ze dne 17.8.1999 sdělil, že žádá o předložení
žalobního návrhu, kterým byl předmětný nárok uplatněn u soudu. Na základě toho
byla v dubnu 2000 podána příslušná žaloba na vydání nemovitostí. Žalovaný tedy
nejprve vydával jiné vyžádané nemovitosti, přičemž akceptoval, že pro
oprávněnou osobu – dlouhodobě žijící v cizině – je doložení všech potřebných
dokladů časově velmi náročné. Pokud by povinná osoba uplatněný nárok odmítla,
obrátil by se žalobce bez dalšího na soud. K negativnímu vyjádření ohledně
sporných nemovitostí však došlo až v roce 1999, tedy dlouho po uplynutí
zákonných lhůt. Dovolatel dále uvádí, že výklad pojmu „nevyhoví“ obsažený v § 5
odst. 4 citovaného zákona není zcela jednoznačný. Podle něj by tento pojem měl
být vykládán tak, že povinná osoba dá nějakým konkrétním způsobem najevo, že
uplatněný nárok neuznává a nehodlá nemovitosti vydat. K žádnému takovému
jednání ze strany žalovaného nedošlo, žalobce proto měl všechny důvody k tomu,
aby očekával, že po doložení rozhodujících důkazů mu nemovitosti budou vydány.
Dovolatel dále dovozuje, že ustanovení § 5 odst. 4 cit. zák. říká, že oprávněná
osoba může uplatnit své nároky u soudu, neříká, že je pro případ zániku práva
uplatnit musí. Jestliže povinná osoba nijak nezpochybní svou ochotu nemovitosti
vydat, neexistuje důvod podávat žalobu k soudu. Počátek jednoroční prekluzivní
lhůty dle uvedeného ustanovení je v takovém případě nutno počítat od
srozumitelného, určitého právního úkonu – odmítnutí věc vydat. Opačný výklad by
vedl ke zpochybnění celé řady případů, kdy nemovitosti byly oprávněným osobám
vydány na základě včas uplatněné výzvy, avšak po uplynutí roční lhůty od
účinnosti zákona, popřípadě od výzvy. Striktní výklad počátku běhu prekluzivní
lhůty by tak vedl k porušení principu rovnosti a znamenal by újmu pro oprávněné
osoby, v jejichž zájmu byl zákon o mimosoudních
rehabilitacích přijat.
Vyjádření k dovolání žalobce podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou – (účastníkem
řízení), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř. ),
musel dovolací soud posoudit přípustnost uplatněného mimořádného opravného
prostředku. Odvolací soud totiž sice svým rozhodnutím přípustnost dovolání sám
výslovně založil, přehlédl však přitom, že možnost rozhodování o této otázce
již procesní předpis ve znění účinném od 1.1. 2001 odvolacímu soudu – na rozdíl
od znění předchozího – nesvěřuje. Dovolací soud se proto zabýval účastníkem v
průběhu řízení vznesenou otázkou, obsaženou i v dovolání, zda má napadený
rozsudek ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. O takový případ se v posuzované věci jedná, neboť
ohledně otázky běhu prekluzivní lhůty podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
dosud neexistuje konstantní judikatura vyšších soudů. Tato právní otázka navíc
měla pro rozhodnutí o věci určující důležitost, a její posouzení má zároveň
význam nejenom pro rozhodnutí projednávané věci, ale i pro rozhodování soudů
vůbec.
Po zjištění přípustnosti podaného dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
dovolací soud konstatoval naplnění formálních i obsahových náležitostí
požadovaných ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. i existenci zákonem daného
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud
proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§
242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229
odst. l o.s.ř.
Záměrem, pro který byly vydány restituční předpisy a jejich smyslem (mezi nimi
zejména zákona č. 87/1991 Sb.) bylo zmírnění následků některých majetkových a
jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Tyto zákony, které jsou
vůči zákonům obecným ve vztahu speciality, nebyly postaveny na principu
reivindikace. Zákonodárce při koncipování restituční legislativy použil řešení
přizpůsobené majetkovým vztahům, situaci i možnostem nápravy v časovém odstupu
několika desetiletí od doby, kdy k majetkovým křivdám došlo. Náprava křivd (v
mnohých případech jde spíše jenom o jejich zmírnění, protože skutečná náprava
již není možná) musela být proto podřízena podmínkám, které stanovily právě
tyto zvláštní, tzv. restituční zákony. Toto řešení, byť je vázáno na zvláštní
podmínky i postup, které přijala bývalá Československá federativní republika, a
které je součástí právního řádu České republiky, představuje v porovnání se
srovnatelnými zahraničními právními systémy poměrně širokou restituční úpravu,
která odráží změnu politických, společenských a ekonomických poměrů započatých
v roce 1989 v tehdejším Československu.
Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích byl při svém přijetí
koncipován spíše úžeji a jeho dosah byl teprve postupně prohlubován až dalším
působením jak zákonodárce tak soudní judikatury. Z hlediska nároku dovolatele
měl zásadní význam zákon č. 116/1994 Sb., který s účinností od 1.7. 1994
novelizací zákona č. 87/1991 rozšířil okruh oprávněných osob, a také nález
Ústavního soudu č. 164/1994, který zrušil podmínku trvalého pobytu.
Zákon č. 87/1991 Sb. v původním znění vázal počátek běhu půlroční lhůty k
vyzvání povinné osoby i jednoroční lhůty k uplatnění nároku u soudu výslovně na
den účinnosti zákona (1.4. 1991). Tato konstrukce jasně ukazovala na objektivní
charakter těchto lhůt. Obě lhůty byly zároveň lhůtami propadnými; u lhůty
půlroční to vyplývalo přímo ze zákona, u lhůty jednoroční se na tom postupně
shodlo rozhodování soudů.
Nález Ústavního soudu č. 164/1994 v návaznosti na nově – extenzivněji –
definované podmínky vymezující okruh oprávněných osob zrušil v ustanovení § 5
odst. 2 a 4 slova „ode dne účinnosti tohoto zákona“ a otevřel tak subjektům,
jejichž aktivní legitimace byla založena až tímto rozhodnutím Ústavního soudu,
lhůty nové. Pro osoby, kterým dříve bránila podmínka trvalého pobytu, byl běh
půlroční i jednoroční lhůty – jak je opakovaně uvedeno v odůvodnění – navázán
na den vykonatelnosti nálezu č. 164/1994, tedy na den 1.11. 1994. Nález přitom
nijak nezpochybnil pokračující trvání předchozího charakteru lhůt. Obecně v
souvislosti se zákonem č. 87/1991 Sb. mluví o půlroční propadné lhůtě k podání
výzvy a o jednoroční propadné lhůtě k podání žaloby, aniž by jakkoliv odlišoval
povahu lhůt před a po účinnosti předmětného nálezu. A stejně jako nedává důvod
pochybovat o pokračující prekluzivnosti těchto lhůt, nelze na základě nálezu č.
164/1994 dojít ani k závěru, že by na lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 a
4 zákona č. 87/1991 Sb. mohlo být po 1.11. 1994 nazíráno jinak, než jako na
lhůty objektivní. Jedinou změnou, kterou nález ohledně projednávaných lhůt
(pouze pro ty osoby, kterým dříve bránila podmínka trvalého pobytu) přinesl,
bylo opětovné založení počátku jejich běhu, a to ode dne 1.11. 1994.
Restituční legislativa si kladla za úkol zmírnění důsledků nezákonností a
jiných porušení práv zaručovaných v demokratických společnostech Ústavou a
vyjádřených v mezinárodně uznávaných dokumentech a mezinárodních právních
normách. Zákon 87/1991 Sb. byl kromě toho v době jeho přijetí chápán také jako
naléhavý a potřebný nástroj deetatizace, u kterého byl kladen velký důraz na
rychlost jeho promítnutí do společnosti. To vysvětluje i poměrně krátké lhůty,
které tento restituční předpis otevřel oprávněným osobám pro uplatnění jejich
nároků i charakter těchto lhůt. Zákonodárce – i vzhledem k často kolidujícímu
procesu jiných forem privatizace – usiloval, veden nejen principem právní
jistoty, o co nejrychlejší stabilizaci nově založených vlastnických poměrů, a
tato jeho vůle nalezla výraz i v propadné a objektivní povaze zmíněných lhůt.
Odvolací soud proto nijak nepochybil, když věc posoudil v intencích výše
uvedených vývodů. Jednoroční lhůta k uplatnění dovolatelova nároku u soudu
počala běžet dne 1.11. 1994, a pokud žalobce včas – třebas i z důvodu procesní
opatrnosti – této lhůty nevyužil, nelze jeho žalobní návrh podaný dne 3.4. 2000
považovat za včasný, protože objektivní charakter uvedené lhůty neumožňuje
zohlednit okolnosti vyplývající ze způsobu jednání povinné osoby.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.); nezbylo proto, než dovolání žalobce podle citovaného
ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř., s ohledem na to, že
dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v rámci řízení o
dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu