28 Cdo 631/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně Doprava a mechanizace Praha spol. s r.o., IČ: 496 12 344, se sídlem v
Praze 9, Nedokončená 1615, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se
sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované AŽD Praha s.r.o., IČ: 480 29
483, se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2/3146, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení 68.420,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C
371/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
října 2014, č.j. 11 Co 236/2013-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací
soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2012, č.
j. 46 C 371/2009-122 (ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 23. listopadu 2012,
č. j. 46 C 371/2009-129, a usnesení ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 46 C
371/2009-130, a ze dne 14. března 2014, č. j. 46 C 371/2009-160), „ve
vyhovujícím výroku I o věci samé“ (tj. výroku, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni částku 45.229,96 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení),
zatímco „v zamítavém výroku II“ (výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně
zaplacení dalších 23.190,04 Kč s určeným úrokem z prodlení) jej změnil co do
částky 7.937,17 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované zaplacení této
částky žalobkyni spolu s určením úrokem z prodlení; „jinak“ rozsudek okresního
soudu ve výroku II potvrdil (výrok I).
Současně odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 40.371,32 Kč (výrok II). Přitom
vycházel z toho, že náklady žalobkyně dosahují výše celkem 73.402,40 Kč a že
dle poměru míry úspěchu účastníků ve věci (§ 142 odst. 2 občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) má žalobkyně nárok na náhradu v rozsahu 55% celkem
vzniklých nákladů.
Nákladový výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu napadla
žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního
řádu (o. s. ř.); co do důvodů má za to, že jí mělo být přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení v plné výši – v částce 83.402,40 Kč, namítajíc, že
rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku (§ 142 odst. 3 o. s.
ř.). Navrhla, aby v tomto smyslu byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném
výroku změněn.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále
jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, stanoví § 237 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. „dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží“.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani
když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co
do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech
řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného
limitu nijak neprojevuje); srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího
soudu dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je pak určující výše
nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli podle dovolání odepřely
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo
34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci činily náklady žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů
částku 73.402,40 Kč, z nichž odvolací soud žalobkyni s ohledem na její úspěch
ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) přiznal částku ve výši 40.371,32 Kč. Žalobkyně
se pak dovoláním domáhá, aby jí byla přiznána i zbylá (odepřená) část nákladů
ve výši 33.031,08 Kč, kdy současně tvrdí, že soudy nižších stupňů opomněly k
této částce přičíst dalších 10.000,- Kč, jež mají představovat složenou zálohu
na znalecký posudek. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyni nepřiznaná (resp.
odepřená) část nákladů nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání nezakládá ani případně nesprávné poučení odvolacího soudu
o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání bylo
odmítnuto a kdy náklady žalované spojené s podáním stručného vyjádření k
dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již z důvodu jeho objektivní
nepřípustnosti) v daném případě nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k
uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu