28 Cdo 651/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ing. Jana Huška, a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti
žalovanému P., a.s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 158/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2003, č. j. 18 Co
429/2003-37, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou podanou dne 22.10.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 6 se žalobkyně
domáhala vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že žalobkyně má k pozemkům
blíže popsaným v petitu žaloby svěřenou správu nemovitostí ve vlastnictví obce
města P. Tvrdila, že mezi Bytovým podnikem v P. a právní předchůdkyní
žalovaného JUDr. K. Č. byla podle § zákona č. 87/1991 Sb. dne 22.5.1992
uzavřena dohoda o vydání věci, na základě které byl mj. vydán i celý nedělený
pozemek p.č. 1364. Podle žalobkyně předmětný pozemek byl vydán v důsledku
pochybení vyplývajícího z počáteční neujasněnosti výkladu ustanovení § 8 odst.
3 zákona č. 87/1991 Sb., ačkoli na jeho části byly v době po převzetí
nemovitostí státem postaveny tři garáže, takže vydání zastavěného pozemku je ve
smyslu citovaného ustanovení vyloučeno. Předmětnou dohodu ze dne 22.5.1992 je
proto nutno v dané části považovat za absolutně neplatnou podle § 39 o.z.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.6.2003,
č.j. 18 C 158/2002-22, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně má svěřenou správu
nemovitostí ve vlastnictví obce města P. k pozemkům blíže popsaným ve výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že mezi Bytovým podnikem v P.
a JUDr. K. Č. ( právní předchůdkyní žalovaného ) byla dne 22.5.1992 uzavřena
dohoda, která byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 22.6.1992
pod čj. 6 REH 459/92. Vzal za prokázáno, že předmětem vydání výše uvedené
dohody byl mj. pozemek parc. č. 1364, jenž právní předchůdkyně žalovaného
nejprve kupní smlouvou převedla na Ing. P., který jej následně vložil jako
nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalovaného. Dále zjistil, že v roce
1975 byla povolena na předmětném pozemku stavba tří montovaných garáží,
vlastnictví k těmto stavbám svědčí třetím osobám a jejich kolaudace nebyla v
řízení prokázána. Rovněž vzal za prokázáno, že předmětný pozemek byl
geometricky rozdělen na pozemky s parc. č. 1364/1, 1364/2, 1364/3 a 1364/4 až
po jeho vydání. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 93/2000
zjistil, že žaloba žalobce Bytového podniku v P. proti žalovanému P., a.s., o
určení vlastnictví k předmětným pozemkům byla zamítnuta a rozsudek nabyl právní
moci dne 19.2.2001.Uvedl též, že námitka žalovaného ohledně překážky věci
pravomocně rozsouzené není důvodná, neboť byť se jednalo ve věci 10 C 93/2000 o
věc se stejným předmětem řízení, okruh účastníků ( žalobce ) byl odlišný.
Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví soud prvního stupně spatřoval v
nutnosti postavit najisto vlastnické vztahy k předmětné nemovitosti, neboť bez
tohoto určení by bylo právní postavení žalobkyně nejisté. Konstatoval, že zákon
č. 87/1991 Sb. na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, nezakotvil
možnost přezkumu dohod o vydání věci a povinná osoba tak mohla bez dalšího
vydat nemovitosti po předchozím vlastním uvážení, zda byla naplněna všechna
zákonná kritéria. Dále vyslovil, že přezkum dohody z hlediska § 39 o.z.
sice možný je, avšak pouze z obecných hledisek ( např. způsobilost k právním
úkonům, forma právního úkonu, apod.). Navíc zaujal názor, že předmětné garáže
nebyly v době vydání pozemku stavbou trvalou, která by bránila vydání
nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na účel
restitučních zákonů, jimiž měly být zmírněny následky některých majetkových
křivd v souvislosti se znovuobnovením právního státu na území naší republiky,
přitom v dané věci byla částečně napravena křivda způsobená postupem státu a
jeho orgánů v dřívějších letech. Uzavřel, že vyhovění žalobě by tedy
neodpovídalo etice, neboť žalobkyně se neplatnosti předmětné smlouvy domáhá po
uplynutí dlouhé řady let a v mezidobí byly předmětné nemovitosti prodány
žalovanému. Navíc oprávněná osoba by pak neměla možnost domoci se finanční
náhrady za nevydanou nemovitost ve smyslu § 13 odst. 1,3 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
12.12.2003, č.j. 18 Co 429/2003 - 37, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil závěr, že naléhavý právní zájem na
určovací žalobě není dán. Podle odvolacího soudu v daném případě určovací
žaloba preventivní povahu mít nemůže, neboť k faktickému vydání sporných
pozemkových parcel došlo na základě dohody o vydání věci, uzavřené mezi Bytovým
podnikem v P. a JUDr. K. Č. ze dne 22.5.1992 a žalobkyně správu předmětných
nemovitostí nikdy nevykonávala. Zaujal názor, že její tvrzené právní postavení
má tedy jen akcesorickou povahu a vyplývá z právního postavení Obce m. P. Ta se
stala jejich vlastnicí na základě zákona č. 172/1991 Sb. a předmětnou dohodu
nikdy nezpochybnila, přičemž vychází z dohody o dočasném užívání předmětných
pozemků, uzavřené dne 15.10.1975 mezi bývalým Obvodním podnikem bytového
hospodářství v P. a uživateli - stavebníky s právem oboustranné jednoměsíční
výpovědi a s právem pronajímatele určit, zda pozemek, na němž byly postaveny
montované garáže, bude uveden do původního stavu. Dále konstatoval, že do práv
a povinností účastníků předmětné smlouvy vstoupili i jejich právní nástupci (
srov. PR 10/99, str. 546 ). V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96, který zaujal stanovisko, že vrácení
zastavěného pozemku dohodou o vydání věci podle restitučních zákonů nemá povahu
porušení kogentního ustanovení zákona, nýbrž je odpovídajícím prostředkem
odčinění majetkové křivdy. Dodal, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na určení práva, nelze se zabývat věcnými námitkami
uplatněnými v odvolání.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §
237 odst. 3 o.s.ř., přičemž zásadní právní význam spatřovala v otázce dosud
nejudikovaného výkladu ustanovení § 3 a § 19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním
městě Praze. Namítala, že jiné senáty Městského soudu v Praze žalobě na určení
svěřené správy městské části vyhověly, resp. potvrdily vyhovující rozsudky
soudu prvního stupně. Tvrdila nesprávný právní výklad ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. ve vztahu k § 3 a 19 zákona č. 131/2000 Sb., tedy dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky za nesprávné právní posouzení
věci je nutno též považovat odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96 s tím, že v daném rozhodnutí dohodu o vydání
věci uzavíral vlastník věci a zde se jedná o situaci odlišnou. Navrhla proto
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť je založena na rozdílnosti /nesouhlasnosti/
rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěr, že
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze vyvozovat jen z
formálního označení výroku, nýbrž především z porovnání věcného obsahu
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního
stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti
účastníků jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností ovšem není
toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Dovolací soud přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o
posouzení aplikace ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. To umožňuje žalobkyni
uplatnit žalobou, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Tato podmínka v této věci však
dána nebyla.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím
účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde
právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba
o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění
povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.
dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky).
O takový případ v dané věci se však nejedná.
V této věci odvolací soud správně konstatoval, že pokud na základě dohody o
vydání věci uzavřené dne 22.5.1992, registrované bývalým Státním notářstvím pro
Prahu 6 dne 22.6.1992 pod č. reg. 6 REH 459/92 došlo k faktickému vydání
předmětných pozemků, ztrácí prevence jakýkoli smysl a žalobkyni již nesvědčí
žádný právní zájem na určení, že má k předmětným pozemkům svěřenou správu
nemovitostí ve vlastnictví obce města P. Dovolací soud se shoduje s právním
závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení neprokázala existenci
naléhavého právního zájmu podle § 80 písm. c) o.s.ř. Absence průkazu naléhavého
právního zájmu tak bez dalšího odůvodňovala z procesního hlediska zamítnutí
žaloby. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nebyl
uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. K
tomu je třeba připomenout, že spočívá-li správnost rozhodnutí odvolacího soudu
byť na jednom z důvodů, o které odvolací soud své rozhodnutí opřel, postačuje
to dovolacímu soudu k zamítnutí dovolání podle § 243b odst. 2 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Josef R a k o v
s k ý , v.r.
předseda senátu