28 Cdo 652/2005-213
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1/ Lidovému bytovému družstvu P., zastoupenému advokátem, 2/ Bytovému
družstvu S., o uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 89/97, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. 11 Cmo
79/2004-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Vrchní soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil, v odvoláním
žalobce napadeném výroku V., rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10.
2003, č. j. 23 Cm 89/97-151; uvedeným výrokem byla zamítnuta žaloba, aby
žalovaný č. 1 byl povinen do tří dnů od právní moci rozsudku uzavřít se
žalobcem smlouvu o převodu bytové jednotky v domě na ul. Slezská 93 v P. v k.
ú. V., ve znění, jak bylo žalobcem požadováno. Žádné z obou stran účastných
odvolacího řízení nebylo přiznáno právo na náhradu vzniklých nákladů.
Odvolací soud posoudil žalobcem uplatněný nárok podle ustanovení § 23
odst. 1, 2 a následujících zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dovodil,
že na straně prvního žalovaného, který již není vlastníkem domu, absentuje
pasivní věcná legitimace. Soudem prvního stupně přitom již bylo, ve výroku II.
jeho rozsudku, pravomocně uloženo druhému ze žalovaných uzavřít se žalobcem
požadovanou smlouvu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za podstatnou
považoval právní otázku splnění povinnosti prvním žalovaným převést byt (do 31.
12. 1995, viz § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.), přičemž tuto povinnost podle
něj první žalovaný obešel následným převodem majetku (vyčleněním části
družstva, § 29 odst. 1 cit. zák.) na druhého žalovaného. Rozhodný byl podle
dovolatele časový okamžik vzniku nároku na počátku řízení, kdy první žalovaný
byl vlastníkem budovy, a pozdějším převodem domu s byty na druhého žalovaného
se první ze žalovaných též vyhnul individuálnímu vypořádání členských podílů.
Dovolatel navrhoval zrušit rozsudky obou nižších instancí a vrátit věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný, který zůstal protivníkem žalovaného v dovolacím
řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem. Dovolací soud
však musel poté, co konformita rozsudků nižších instancí, bez předchozí kasace
odvolacím soudem s odlišným právním názorem, vyloučila přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., zkoumat eventuální přípustnost
dovolání již jen ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro případný
zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Tento zásadní právní význam by
musel být dán pro právní otázku určující pro rozhodnutí (srov. odst. 3 cit.
ust. a jeho výklad).
Právní otázka nastolená dovolatelem však pro rozsudek odvolacího
soudu určující není. Odvolací soud správně uzavřel, že významný byl aktuální
právní stav v době jeho rozhodování (resp. rozhodování soudu prvního stupně),
podle něhož první ze žalovaných již nebyl vlastníkem budovy. Argumentaci
žalobce lze oprávněně vyvrátit zásadou, že se sice vychází ze stavu (i
skutkového) v době vzniku nároku – zde na převod bytu -, povaha věci však může
zapříčinit, že rozhodujícím se stane stav v době vyhlášení rozsudku. V této
věci je z povahy věci podstatnou skutečnost, že jde o rozsudek konstitutivní,
při němž je relevantní právě stav v době soudního rozhodování (srov. též
Komentář Bureše, Drápala a Mazance k občanskému soudnímu řádu, C. H. Beck, k §
154 odst. 1 o. s. ř.).
Už jen in margine lze dodat, že ohledně postupu při vyčlenění druhého
žalovaného z prvního není patrno, alespoň ne z odůvodnění rozsudků nižších
instancí, porušení § 29 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Je skutečností, že o
ústavnosti právní úpravy vyčlenění části družstva a zejména jejím dopadu na
vlastnickou svobodu členů vznikly pochyby (srov. shrnutí in Fiala, Novotný,
Oehm: Zákon o vlastnictví bytů, komentář, C. H. Beck, 1. vydání, Praha 2000,
str. 226 a násl.), ale relevantní judikatura – nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 400/98, publikovaný ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení pod č. 150,
usnesení Nejvyššího soudu pod č. Rc 65/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – jim nepřisvědčila a neoznačila právní stav, při němž k datu 31.
12. 1995 nebyl družstevní byt převeden a poté došlo k vyčlenění části družstva
(vůči právnímu nástupci zůstal nájemci zachován smluvní přímus), za nezákonný.
Dovolací soud proto při současném rozhodování neměl důvod rozkolísat konstantní
judikaturu, navíc v otázce, jež zůstala z hlediska žalobci přiznaného převodu
bytu okrajovou.
Dovoláním napadený rozsudek tedy postrádá zásadní právní význam,
přípustnost dovolání nebylo možné dovodit a dovolací soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Prvnímu žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. září 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu