28 Cdo 655/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. P. a B) K. G., obou
zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ústavu územního
rozvoje Brno, se sídlem v Brně, Jakubská 3, o peněžitou náhradu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 91/98, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co
157/2001-52, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co
157/2001-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 7.4.1998 u Městského soudu v Brně domáhali se žalobci
vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku
749.538,17 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tvrdili, že dne
19.12.1992 uplatnili u Okresního pozemkového úřadu v O. restituční nároky podle
zákona č. 243/1992 Sb., § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“). Podle žalobců jsou oprávněnými osobami, neboť majetek
přešel na stát na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 33/1945
Sb. a splňují též další podmínky zákona č. 243/1992 Sb.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.1.2001, č.j.
50 C 91/98-24, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům A), B), každému z
nich částku 374.769,10 Kč s 26 % úroky od 20.3.1998 do zaplacení. Po skutkové
stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 2 odst.
3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., jejich matka M. G. ztratila předmětný
majetek na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a státní občanství jí bylo navráceno
na základě dekretu č. 33/1945 Sb.Vzal za prokázané, že žalobci uplatnili nárok
na vydání předmětných nemovitostí u Okresního soudu v Opavě dne 19.12.1992 a
28.12.1992 a poskytnutí náhrad za jejich znehodnocení u K., s.p. - v likvidaci
a Města O. výzvami ze dne 21.3.1995. Rovněž vzal za prokázáno, že na základě
rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O. ( které nabylo právní moci dne
16.1.1996 ) žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku, jenž byl zastavěn
stavbami panelových domů a mateřské školy. Též zjistil, že na základě
hospodářské smlouvy ze dne 12.6.1967, č. 153/1967 došlo k převodu správy
předmětných nemovitostí mezi organizacemi K., s.p. a právním předchůdcem
žalovaného Krajským investorským útvarem v O. ke dni 1.6.1967 a dopisem ze dne
14.11.1996 byla žalobci postoupena výzva k poskytnutí peněžité náhrady
žalovanému. Věc posoudil podle § 16 odst. 3, a § 13 odst. 3 zákona o půdě s
odůvodněním, že nároky na peněžitou náhradu bylo třeba uplatnit ve lhůtě do 6
měsíců ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, kdo je osobou povinnou,
nejpozději do pěti let od 24.6.1991 s tím, že jde o lhůtu prekluzívní. Dovodil,
že žalobci se na základě jednání pozemkového úřadu i údajů v katastru
nemovitostí ČR mohli důvodně domnívat, že povinnou osobou je K., s.p. - v
likvidaci. Dospěl k závěru, že pro posouzení včasnosti uplatnění nároku je
proto výzvu učiněnou vůči K., s.p. – v likvidaci považovat za platnou, byť k
datu účinnosti restitučního zákona nemovitosti držela jiná právnická osoba.
Uzavřel, že žalobcům přísluší úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 o.z. ve
spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., přičemž do prodlení se žalovaný
dostal dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty od doručení výzvy k
plnění učiněné dopisem ze dne 14.11.1996.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil
se však s jeho právním posouzením.Vyslovil závěr, že v daném případě nárok
žalobců na poskytnutí náhrady neodvisí od rozhodnutí pozemkového úřadu. Zaujal
názor, že povinná osoba k vydání nemovitosti, o níž je rozhodováno ve smyslu §
9 odst. 4 zákona o půdě pozemkovým úřadem, může být osobou odlišnou od osoby
povinné k vyplacení náhrad podle § 14 odst.1 zákona o půdě, přičemž k
rozhodování o těchto náhradách je dána pravomoc soudu. Dovodil, že rozhodnutí
pozemkového úřadu nemohlo být směrodatné pro posouzení toho, kdo je povinnou
osobou pro poskytnutí náhrady za nemovitosti, které byly zničeny. Dospěl k
závěru, že není proto možno aplikovat ustanovení § 16 odst. 3 věta poslední
zákona o půdě a posunout počátek běhu lhůt vůči povinné osobě na pravomocné
rozhodnutí pozemkového úřadu či soudu o otázce nároku žalobců na vydání
nemovitostí. Dále vyslovil, že pokud zákonodárce stanovil pětiletou objektivní
lhůtu k uplatnění nároku, dal oprávněným osobám dostatečný prostor pro to, aby
při průměrné opatrnosti měli možnost zjistit skutečnou povinnou osobu k
poskytnutí náhrad a měli dostatek času proti osobě povinné svůj nárok uplatnit.
Uzavřel, že lhůty uvedené v § 13 odst. 3 v návaznosti na § 16 odst. 3 zákona o
půdě jsou lhůtami prekluzívními, proto žalobci neuplatnili v této lhůtě ( do
24.6.1996 ) své právo u povinného a toto právo jim zaniklo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost
dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm a ) o.s.ř. Tvrdili existenci
dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že
napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení, jež je postiženo vadou, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. spatřovali v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že
žalobci vyzvali dopisy ze dne 21.3.1995 mimo jiné k poskytnutí náhrad za
zaniklé stavby na pozemku parcely č. 245/2 k.ú. O. osoby, které podle
dostupných podkladů tehdejší evidence nemovitostí pokládali v dobré víře za
osoby povinné ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení se zákonem o půdě.
Podle dovolatelů odvolací soud rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že dopisy
žalobců ze dne 21.3.1995 byly adresátům doručeny, tito na uvedené dopisy
reagovali, aniž by v roce 1995 uvedli, že nejsou povinnými osobami. Dále
nesouhlasili se zjištěním odvolacího soudu, že žalobci poprvé vyzvali k
vyplacení náhrad za zaniklé stavby až dopisem ze dne 14.11.1996. Nesprávné
právní posouzení věci odvolacím soudem spatřovali v tom, že odvolací soud
nevzal v úvahu, že nároky žalobců se v této věci řídí především zákonem č.
243/1992 Sb., účinným až od 29.5.1992. Konstatovali, že osoby oprávněné podle
výše uvedeného zákona měly oproti osobám oprávněným podle zákona o půdě lhůtu
pro uplatnění nároku bezdůvodně o více jak 11 měsíců kratší. Dále vytýkali
odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu účel a smysl zákona o půdě, na nějž zákon
č. 243/1992 Sb. odkazuje a pochybení jak při výkladu občanského zákoníku, tak i
při výkladu zákona č. 229/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Poukazovali na
nepoužitelnost objektivní lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o půdě. Dále tvrdili,
že pokud právní předchůdce žalovaného svou zákonnou povinnost nesplnil a
příslušný převod správy do evidence nemovitostí zapsat nenechal, pak žalobcům
tuto zákonnou možnost zjištění povinné osoby upřel. Navrhli proto zrušení
rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1.,15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podána včas, osobami k tomu oprávněnými -
účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání v
této věci nelze upřít opodstatnění.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných
vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů k
tomuto dovolacímu důvodu se však nekryjí s okruhem skutečností v citovaném
ustanovení předvídaných.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/4).
Z obsahu spisu, jmenovitě tvrzení žaloby, se podává, že k dohodě o vydání
pozemků blíže uvedených v žalobě, nedošlo podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o
půdě. Proto Okresní úřad v O., Okresní pozemkový úřad, v řízení podle § 9 odst.
4 téhož zákona rozhodl ohledně části pozemku kat. parc. č. 245/1 zahrada, v
kat. území O., v rozhodnutí ze dne 4.12.1995 tak, že žalobci nejsou vlastníky
tohoto pozemku, neboť tento byl po přechodu na stát zastavěn a nelze jej tedy
vydat. V druhém odstavci výroku tohoto rozhodnutí uvedl, že K. O. s.p. v
likvidaci, je povinnou osobou. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že žalobci
mají právo na náhradu podle ustanovení § 11 odst. 2, příp. § 16 odst. 1 zákona
za zaniklé stavby. Dopisem ze dne 14. 11. 19965 bylo žalobci postoupena výzva k
poskytnutí peněžité náhrady žalovanému. Dopisem adresovaným žalobcům ez dne 21.
2. 1997 žalovaný potvrdil své nástupnictví po Krajském investorském útvaru v O.
Lhůtu k uplatnění nároku upravuje § 16 odst. 3 zákona o půdě, který stanoví,
že „oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách
uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu
nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci
rozhodnutí. Podle § 13 odst. 3 zákona o půdě „oprávněná osoba může vyzvat
povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §
14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou,
nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle
odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996.
Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají\".
V této věci ovšem nemohl dovolací soud ponechat stranou okolnost, že žalobci
jako oprávněné osoby požádali o vydání nemovitostí, včetně náhrad za jejich
znehodnocení či odstranění, už dopisem ze dne 19. 12. 1992 a ze dne 28.12.1992
vůči Okresnímu pozemkovému úřadu v O. Přitom nárok na poskytnutí náhrada za
jejich znehodnocení uplatnili u K., s.p. – v likvidaci a Městu O. výzvami ze
dne 21. 3. 1995. Prvně uvedený subjekt poté dopisem ze dne 29.3.1995 potvrdil
doručení výzvy dnem 29.3.1995, k pozemku p.č. 245/2 namítal, že není v jeho
vlastnictví. Poté Ministerstvo zemědělství ČR v rozhodnutí ze dne 10.5.1995
rozhodlo, že předmětné nemovitosti jsou majetkem, na který se vztahuje zákon o
půdě. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl dne 11. 10. 1995 zamítnut. Následně
Okresní pozemkový úřad v O. v rozhodnutí ze dne 4. 12. 1995, které nabylo
právní moci dne 16. 1. 1996 rozhodl, že žalobci A) a B) nejsou vlastníky
pozemku v k.ú. O., část. p.č. 245/2 o výměře 3521 m2, když pozemek byl po
přechodu na stát zastavěn stavbami panelových domů a mateřské školy, když
předchozí stavby, jež byly součástí zahradnictví, byly zdemolovány.
S ohledem na výše uvedené tak vznikl žalobcům nárok na finanční náhradu podle §
16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Tuto náhradu měla poskytnout právnická osoba,
která věc drží nebo držela v době zániku nemovitostí. Dovolací soud se v
souvislosti s hodnocením včasnosti uplatnění uvedeného nároku neztotožňuje s
výkladem zaujatým odvolacím soudem. Žalobci předně již dopisy ze dne
19.12.1992 a 28.12.1í92 uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí u Okresního
pozemkového úřadu v O., splnili tak předpoklad pro zachování nároku na finanční
náhradu.
O tuto požádali postupně nejdříve P. f. ČR dopisem ze dne 4.12.1995, následně
pak K. s.p. v likvidaci, a to dopisem ze dne 3é.5.1996. V této souvislosti
nelze přehlédnout, že v té době byli odkázáni na údaje v evidenci nemovitostí,
z níž (viz identifikaci parcel z 22.7.1993) vyplýval závěr, že uživatelem části
předmětného pozemku je K. s.op. v likvidaci. Tento údaj v evidenci nemovitostí
nebyl však v souladu se skutečným stavem, jestliže podle písemné hospodářské
smlouvy č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí na právního
předchůdce – Krajského investorského útvaru v O. Podle hodnocení dovolacího
soudu nebylo lze spravedlivě požadovat po žalobcích, aby (na rozdíl od údajů v
evidenci nemovitostí), který posledně uvedenou změnu nereflektoval, byli
schopni dohledat odpovídající interní listiny, jež do evidence nemovitosti
nebyly vůbec pojaty.
Smyslu a účelu restitučních předpisů, v tomto případě ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. by se příčilo přičítat nedostatky v evidenci majetku odňatého
původním vlastníkům při jednotlivých převodech správy dnes na restituenty s
důsledky výkladu, který odvolací soud zaujal. Dovolací soud proto hodnotí
účinky výzvy doručené žalobci K. s.p. v likvidaci, jako účinné uplatnění
nároku na finanční náhradu ve smyslu § 16 odst. 3 citovaného zákona, v důsledku
čehož jejich nárok prekluzí nezanikl.
Odlišnému právnímu závěru odvolacího soudu tak nebylo možno přisvědčit.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 i.f. o.s.ř. přistoupil ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu