28 Cdo 655/2003

28 Cdo 655/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. P. a B) K. G., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ústavu územního rozvoje Brno, se sídlem v Brně, Jakubská 3, o peněžitou náhradu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 91/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobou podanou dne 7.4.1998 u Městského soudu v Brně domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 749.538,17 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tvrdili, že dne 19.12.1992 uplatnili u Okresního pozemkového úřadu v O. restituční nároky podle zákona č. 243/1992 Sb., § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Podle žalobců jsou oprávněnými osobami, neboť majetek přešel na stát na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 33/1945 Sb. a splňují též další podmínky zákona č. 243/1992 Sb.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.1.2001, č.j. 50 C 91/98-24, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům A), B), každému z nich částku 374.769,10 Kč s 26 % úroky od 20.3.1998 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 2 odst. 3 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., jejich matka M. G. ztratila předmětný majetek na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a státní občanství jí bylo navráceno na základě dekretu č. 33/1945 Sb.Vzal za prokázané, že žalobci uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí u Okresního soudu v Opavě dne 19.12.1992 a 28.12.1992 a poskytnutí náhrad za jejich znehodnocení u K., s.p. - v likvidaci a Města O. výzvami ze dne 21.3.1995. Rovněž vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O. ( které nabylo právní moci dne 16.1.1996 ) žalobci nejsou vlastníky předmětného pozemku, jenž byl zastavěn stavbami panelových domů a mateřské školy. Též zjistil, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 12.6.1967, č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí mezi organizacemi K., s.p. a právním předchůdcem žalovaného Krajským investorským útvarem v O. ke dni 1.6.1967 a dopisem ze dne 14.11.1996 byla žalobci postoupena výzva k poskytnutí peněžité náhrady žalovanému. Věc posoudil podle § 16 odst. 3, a § 13 odst. 3 zákona o půdě s odůvodněním, že nároky na peněžitou náhradu bylo třeba uplatnit ve lhůtě do 6 měsíců ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, kdo je osobou povinnou, nejpozději do pěti let od 24.6.1991 s tím, že jde o lhůtu prekluzívní. Dovodil, že žalobci se na základě jednání pozemkového úřadu i údajů v katastru nemovitostí ČR mohli důvodně domnívat, že povinnou osobou je K., s.p. - v likvidaci. Dospěl k závěru, že pro posouzení včasnosti uplatnění nároku je proto výzvu učiněnou vůči K., s.p. – v likvidaci považovat za platnou, byť k datu účinnosti restitučního zákona nemovitosti držela jiná právnická osoba. Uzavřel, že žalobcům přísluší úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 o.z. ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., přičemž do prodlení se žalovaný dostal dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty od doručení výzvy k plnění učiněné dopisem ze dne 14.11.1996.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.12.2002, č.j. 47 Co 157/2001-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením.Vyslovil závěr, že v daném případě nárok žalobců na poskytnutí náhrady neodvisí od rozhodnutí pozemkového úřadu. Zaujal názor, že povinná osoba k vydání nemovitosti, o níž je rozhodováno ve smyslu § 9 odst. 4 zákona o půdě pozemkovým úřadem, může být osobou odlišnou od osoby povinné k vyplacení náhrad podle § 14 odst.1 zákona o půdě, přičemž k rozhodování o těchto náhradách je dána pravomoc soudu.

Dovodil, že rozhodnutí pozemkového úřadu nemohlo být směrodatné pro posouzení toho, kdo je povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za nemovitosti, které byly zničeny. Dospěl k závěru, že není proto možno aplikovat ustanovení § 16 odst. 3 věta poslední zákona o půdě a posunout počátek běhu lhůt vůči povinné osobě na pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu či soudu o otázce nároku žalobců na vydání nemovitostí. Dále vyslovil, že pokud zákonodárce stanovil pětiletou objektivní lhůtu k uplatnění nároku, dal oprávněným osobám dostatečný prostor pro to, aby při průměrné opatrnosti měli možnost zjistit skutečnou povinnou osobu k poskytnutí náhrad a měli dostatek času proti osobě povinné svůj nárok uplatnit.

Uzavřel, že lhůty uvedené v § 13 odst. 3 v návaznosti na § 16 odst. 3 zákona o půdě jsou lhůtami prekluzívními, proto žalobci neuplatnili v této lhůtě ( do 24.6.1996 ) své právo u povinného a toto právo jim zaniklo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm a ) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítali, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení, jež je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřovali v tom, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobci vyzvali dopisy ze dne 21.3.1995 mimo jiné k poskytnutí náhrad za zaniklé stavby na pozemku parcely č. 245/2 k.ú.

O. osoby, které podle dostupných podkladů tehdejší evidence nemovitostí pokládali v dobré víře za osoby povinné ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. ve spojení se zákonem o půdě. Podle dovolatelů odvolací soud rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že dopisy žalobců ze dne 21.3.1995 byly adresátům doručeny, tito na uvedené dopisy reagovali, aniž by v roce 1995 uvedli, že nejsou povinnými osobami. Dále nesouhlasili se zjištěním odvolacího soudu, že žalobci poprvé vyzvali k vyplacení náhrad za zaniklé stavby až dopisem ze dne 14.11.1996.

Nesprávné

právní posouzení věci odvolacím soudem spatřovali v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nároky žalobců se v této věci řídí především zákonem č. 243/1992 Sb., účinným až od 29.5.1992. Konstatovali, že osoby oprávněné podle výše uvedeného zákona měly oproti osobám oprávněným podle zákona o půdě lhůtu pro uplatnění nároku bezdůvodně o více jak 11 měsíců kratší. Dále vytýkali odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu účel a smysl zákona o půdě, na nějž zákon č. 243/1992 Sb. odkazuje a pochybení jak při výkladu občanského zákoníku, tak i při výkladu zákona č. 229/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Poukazovali na nepoužitelnost objektivní lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o půdě. Dále tvrdili, že pokud právní předchůdce žalovaného svou zákonnou povinnost nesplnil a příslušný převod správy do evidence nemovitostí zapsat nenechal, pak žalobcům tuto zákonnou možnost zjištění povinné osoby upřel. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí, respektive zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1.,15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání bylo podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání v této věci nelze upřít opodstatnění.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatelů k tomuto dovolacímu důvodu se však nekryjí s okruhem skutečností v citovaném ustanovení předvídaných.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/4).

Z obsahu spisu, jmenovitě tvrzení žaloby, se podává, že k dohodě o vydání pozemků blíže uvedených v žalobě, nedošlo podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o půdě. Proto Okresní úřad v O., Okresní pozemkový úřad, v řízení podle § 9 odst. 4 téhož zákona rozhodl ohledně části pozemku kat. parc. č. 245/1 zahrada, v kat. území O., v rozhodnutí ze dne 4.12.1995 tak, že žalobci nejsou vlastníky tohoto pozemku, neboť tento byl po přechodu na stát zastavěn a nelze jej tedy vydat. V druhém odstavci výroku tohoto rozhodnutí uvedl, že K. O. s.p. v likvidaci, je povinnou osobou. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že žalobci mají právo na náhradu podle ustanovení § 11 odst. 2, příp. § 16 odst. 1 zákona za zaniklé stavby. Dopisem ze dne 14. 11. 19965 bylo žalobci postoupena výzva k poskytnutí peněžité náhrady žalovanému. Dopisem adresovaným žalobcům ez dne 21. 2. 1997 žalovaný potvrdil své nástupnictví po Krajském investorském útvaru v O.

Lhůtu k uplatnění nároku upravuje § 16 odst. 3 zákona o půdě, který stanoví, že „oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle § 13 odst. 3 zákona o půdě „oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají\".

V této věci ovšem nemohl dovolací soud ponechat stranou okolnost, že žalobci jako oprávněné osoby požádali o vydání nemovitostí, včetně náhrad za jejich znehodnocení či odstranění, už dopisem ze dne 19. 12. 1992 a ze dne 28.12.1992 vůči Okresnímu pozemkovému úřadu v O. Přitom nárok na poskytnutí náhrada za jejich znehodnocení uplatnili u K., s.p. – v likvidaci a Městu O. výzvami ze dne 21. 3. 1995. Prvně uvedený subjekt poté dopisem ze dne 29.3.1995 potvrdil doručení výzvy dnem 29.3.1995, k pozemku p.č. 245/2 namítal, že není v jeho vlastnictví. Poté Ministerstvo zemědělství ČR v rozhodnutí ze dne 10.5.1995 rozhodlo, že předmětné nemovitosti jsou majetkem, na který se vztahuje zákon o půdě. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl dne 11. 10. 1995 zamítnut. Následně Okresní pozemkový úřad v O. v rozhodnutí ze dne 4. 12. 1995, které nabylo právní moci dne 16. 1. 1996 rozhodl, že žalobci A) a B) nejsou vlastníky pozemku v k.ú. O., část. p.č. 245/2 o výměře 3521 m2, když pozemek byl po přechodu na stát zastavěn stavbami panelových domů a mateřské školy, když předchozí stavby, jež byly součástí zahradnictví, byly zdemolovány.

S ohledem na výše uvedené tak vznikl žalobcům nárok na finanční náhradu podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Tuto náhradu měla poskytnout právnická osoba, která věc drží nebo držela v době zániku nemovitostí. Dovolací soud se v souvislosti s hodnocením včasnosti uplatnění uvedeného nároku neztotožňuje s výkladem zaujatým odvolacím soudem. Žalobci předně již dopisy ze dne 19.12.1992 a 28.12.1í92 uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí u Okresního pozemkového úřadu v O., splnili tak předpoklad pro zachování nároku na finanční náhradu.

O tuto požádali postupně nejdříve P. f. ČR dopisem ze dne 4.12.1995, následně pak K. s.p. v likvidaci, a to dopisem ze dne 3é.5.1996. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v té době byli odkázáni na údaje v evidenci nemovitostí, z níž (viz identifikaci parcel z 22.7.1993) vyplýval závěr, že uživatelem části předmětného pozemku je K. s.op. v likvidaci. Tento údaj v evidenci nemovitostí nebyl však v souladu se skutečným stavem, jestliže podle písemné hospodářské smlouvy č. 153/1967 došlo k převodu správy předmětných nemovitostí na právního předchůdce – Krajského investorského útvaru v O. Podle hodnocení dovolacího soudu nebylo lze spravedlivě požadovat po žalobcích, aby (na rozdíl od údajů v evidenci nemovitostí), který posledně uvedenou změnu nereflektoval, byli schopni dohledat odpovídající interní listiny, jež do evidence nemovitosti nebyly vůbec pojaty.

Smyslu a účelu restitučních předpisů, v tomto případě ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. by se příčilo přičítat nedostatky v evidenci majetku odňatého původním vlastníkům při jednotlivých převodech správy dnes na restituenty s důsledky výkladu, který odvolací soud zaujal. Dovolací soud proto hodnotí účinky výzvy doručené žalobci K. s.p. v likvidaci, jako účinné uplatnění nároku na finanční náhradu ve smyslu § 16 odst. 3 citovaného zákona, v důsledku čehož jejich nárok prekluzí nezanikl.

Odlišnému právnímu závěru odvolacího soudu tak nebylo možno přisvědčit. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 i.f. o.s.ř. přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jemuž věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu