28 Cdo 663/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobce D. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České
republice – Ministerstvu školství, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 8 a 2) D.
m., M. L., zastoupenému advokátkou, o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
věci podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn.
13 C 256/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 3.12.2002, č. j. 11 Co 554/2001-142, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 29.6.1995 u Okresního soudu v Chebu domáhal se
žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání nemovitostí blíže uvedených v enunciátu, a to podle zákona č.
87/1991 Sb.
Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.4.1997, č.j. 8
C 252/95-37, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 15.1.1998, č.j. 11 Co 414/97-54, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 14.7.1998, č.j. 23 Cdo 1000/98-73, zrušil rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyslovil názor, že stát jako účastník řízení se označuje uvedením jeho názvu a
ústředního orgánu, jehož se věc týká a jehož pracovník by měl za stát jednat.
Řádné označení státu jako žalovaného účastníka řízení je náležitostí řádného
návrhu, bez něhož nelze v řízení jednat. Stát je jako účastník řízení označen
řádně, je-li současně s ním označen příslušný státní orgán, jehož se věc týká,
s uvedením jeho názvu a sídla. Zároveň musí jít však o orgán, který je v dané
věci kompetentní. Podle dovolacího soudu soudy obou stupňů nepostupovaly v
souladu s ustanovením § 43 odst. 1 o.s.ř. a nevyzvaly žalobce, aby odstranil
nedostatky návrhu v označení žalovaného, t. j. Česká republika – D. m. M. L.
Přikázal proto soudu prvního stupně, aby podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzval
žalobce k odstranění vady žalobního návrhu, čímž by bylo najisto postaveno, zda
žaloba směřuje proti jednomu či dvěma subjektům.
Usnesením ze dne 3.9.1998, č.j. 8 C 252/95-77, soud prvního stupně vyzval
žalobce k odstranění vady návrhu. Na tuto výzvu žalobce podáním ze dne 9.9.1998
upřesnil označení žalovaného na Česká republika – Ministerstvo školství, se
sídlem v Praze 1, Karmelitská 5 ( s uvedením organizačně nižší složky D. M. M.
L.). Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podáním ze dne 13.10.1998
navrhlo zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace s tím, že předmětné
nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a dosud jsou v držení
D. m. v M. L.; povinnou osobou a tedy i žalovanou musí být Česká republika – D.
m. v M. L.
Po doplnění řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.12.1998, č.j. 8 C
107/98-89, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobcem označený žalovaný není
povinnou osobou podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel, že žalovaný proto není
pasivně legitimován ve věci povinnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání
předmětných nemovitostí, neboť tyto nemovitosti nedrží. K odvolání žalobce
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.11.1999, č.j. 11 Co
160/99-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Věc posoudil podle § 31
odst. 1,2,4 zákona č. 576/1990 Sb. a § 4 zákona č. 87/19991 Sb. Shodně se
soudem prvního stupně dospěl k závěru, že povinnou osobou nemůže být Česká
republika zastoupená ministerstvem školství, nýbrž D. m. M. L., jako samostatná
právnická osoba. Do zřízení této hospodářské organizace příslušelo právo
hospodaření k tomuto majetku organizaci D. m. M. L. a to podle hospodářské
smlouvy ze dne 11.5. a 29.5.1986. Rovněž vyslovil závěr, že právní
opodstatnění nemá ani návrh na připuštění do řízení dalšího účastníka na straně
žalované, totiž České republiky – D. m., a to vzhledem k tomu, že by šlo opět o
stát s uvedením dalšího subjektu, který není státním orgánem a nemůže proto
jménem státu jednat.
Poté Ústavní soud ČR nálezem ze dne 1.11.2000, č.j. II.ÚS 100/2000-118, zrušil
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.11.1999, a rozsudek Okresního soudu
v Chebu ze dne 3.12.1998, č.j. 8 C 107/98-89. Ústavní soud konstatoval, že v
řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č.
87/19991 Sb., v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně
žalovaného, soud postupuje podle § 43 odst. 1 a 2 o.s.ř. ( Sbírka nálezů a
usnesení, svazek 8, Praha 1998, nález č. 72 ). Dospěl k závěru, že soudy obou
stupňů nerespektovaly požadavky na poučovací povinnost, tím došlo ke zmaření
možnosti meritorního projednání restitučního nároku.
Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 6.11.2001, č.j. 13 C 256/2000-135,
připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil jako další účastník –
D. m. M. L. Vyšel z vyjádření žalobce, podaném dne 20.9.2001, v němž bylo
výslovně uvedeno, že žaloba směřuje proti dvěma subjektům (1.České republice,
Ministerstvu školství a 2. příspěvkové organizaci D. m. se sídlem v M. L.).
Podání žalobce hodnotil jako návrh na přistoupení dalšího žalovaného do řízení.
Věc posoudil podle § 92 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou
věcné pasivní legitimace účastníka, který má do řízení přistoupit. Na základě
odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 3.12.2002, č.j. 11 Co
554/2001-142, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního
stupně vzal za prokázané, že žalobce se ve vyjádření (podaném 20.9.2001) k
výzvě soudu ze dne 13.10.2001 výslovně domáhal vedení řízení proti dvěma
označeným subjektům – a to1.České republice, Ministerstvu školství a 2.
příspěvkové organizaci D. m. se sídlem v M. L. Uzavřel, že má-li žaloba
směřovat i proti jinému subjektu než proti státu, pak lze tomuto požadavku
dostát jen postupem podle § 92 odst. 1 o.s.ř., tedy připuštěním dalšího
účastníka do řízení na straně žalované
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 10.2.2003
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b)
o.s.ř., když dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do
řízení. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Namítal, že usnesení odvolacího soudu není věcně správné,
neboť vychází z nepřípustné interpretace a aplikace procesního předpisu. Podle
dovolatele soudy obou stupňů se nevypořádaly správně s otázkou zásadního
významu, totiž proti kolika subjektům vůbec žaloba směřuje. Poukazoval na
skutečnost, že zřizovací listina ze dne 25.10.1991, na jejímž základě D. m. M.
L. získaly právní subjektivitu, vykazuje právní nedostatky, které nasvědčují o
její absolutní neplatnosti. Dovolatel s odkazem na § 31 odst. 2 zákona č.
576/1990 Sb. zdůrazňoval, že předmětná zřizovací listina neobsahuje řádné
vymezení majetku, k němuž má mít zřizovací organizace právo hospodaření. Dále
tvrdil, že jeho vyjádření ze dne 19.9.2001 obsahuje pouze upřesnění účastníků
řízení na straně žalované a neobsahuje petit, z něhož by vyplýval návrh žalobce
na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované do řízení ve smyslu § 92
odst. 1 o.s.ř. Vytýkal soudům obou stupňů, že jim zjevně nepřísluší rozhodovat
o připuštění dalšího účastníka do řízení, neboť nebyl učiněn příslušný procesní
úkon účastníka řízení (návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení).
Navrhl proto zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby vůči žalované České republice,
Ministerstvu školství a druhý žalovaný navrhl potvrzení usnesení odvolacího
soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od
1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 239
odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do
řízení. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití
§ 224 odst. 1 o.s.ř., a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým
dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno
zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.
č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. června 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu