28 Cdo 673/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobců: A/ Z. V., a B/ H. V., obou zastoupených advokátem,
proti žalovanému D. s., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 10 C 285/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 10. listopadu 1999, č.j. 12 Co 418/99-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně ze dne
25. března 1999, č.j. 10 C 285/96-84, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci
domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobcům každému jednou
ideální polovinou dům čp. 371 se stavební parcelou č. 659 o výměře 183 m2 a
zahradou č. 660 o výměře 789 m2, které jsou zapsány na LV č. 453 pro okres P.,
obec P., katastrální území H. u Katastrálního úřadu P. Dále bylo rozhodnuto o
tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze závěru, že žalobci nejsou
oprávněnými osobami podle § 19 odst. 1 a § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. o
mimosoudních rehabilitacích (dále též jen restituční zákon), neboť neprokázali,
že by v době přechodu vlastnictví na stát byli vlastníky předmětných
nemovitostí. Soud vzal za prokázáno, že žalobci se na základě kupní smlouvy ze
dne 22. 8. 1955 uzavřené s manžely P., od které odvozují své vlastnictví, nikdy
vlastníky ve vztahu k uvedeným nemovitostem nestali, protože tato smlouva byla
rozsudkem Lidového soudu civilního sp. zn. 17 C 26/59 ze dne 23. 3. 1959
prohlášena za absolutně neplatnou podle § 36 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb.
(občanský zákoník). Uvedeným rozsudkem deklarovaná neplatnost smlouvy již od
samého počátku byla příčinou toho, že její účinky - tj. přechod vlastnictví na
žalobce, nikdy nenastal a to přesto, že žalobci v záhlaví rozsudku uvedeni
nebyli a ani jim nikdy nebyl doručen.
Další okolností bránící vyhovění žaloby byla podle soudu prvního stupně
skutečnost, že žalaobci uplatnili svůj nárok na vrácení majetku po uplynutí
zákonné prekluzivní lhůty. Podle ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "restituční zákon")
počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy rozhodnutí o zrušení výroku o
trestu propadnutí majetku (v tomto konkrétním případě rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 11. 1993, sp. zn. 6 Tz 58/93) nabude právní moci. Citovaný
rozsudek, kterým byl mimo jiné zrušen i výrok o trestu propadnutí majetku
žalobce A/, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu -
tedy i usnesení Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 12. 1958, sp. zn.
Nt 177/58, jímž bylo vysloveno zabrání vlastnického podílu žalobkyně B/, nabyl
právní moci dne 1. 11. 1993. Posledním dnem lhůty k uplatnění nároku na vydání
věci byl tedy podle názoru soudu prvního stupně 1. duben 1994. Výzva k vydání
věcí byla doručena žalovanému až 18. 12. 1995, právo žalobců tedy prekludovalo
a nárok na vydání zanikl. Argumentaci žalobců, že trestní stíhání žalobce A/
pro trestný čin zkrácení a ohrožení daně podle § 148 odst. 1 a 2 a písm. d)
trestního zákona, bylo zastaveno až usnesením vyšetřovatele ze dne 19. 10.
1995, a před tímto dnem nemohl tedy započít běh prekluzivní lhůty k uplatnění
nároku, soud prvního stupně neshledal správnou. Mimoto vzal soud prvního stupně
v úvahu námitku promlčení vznesenou zástupcem žalovaného při jednání dne 10. 6.
1998, podle které žalobci neuplatnili své nároky u soudu poté, co jejich výzvě
k vydání nemovitostí nebylo žalovaným vyhověno, v zákonné lhůtě jednoho roku
počítané rovněž ode dne, kdy výše uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
nabylo právní moci. Žalobci uplatnili svůj nárok žalobou dne 20. 8. 1996, tedy
po lhůtě, když její konec připadl na den 1. listopadu 1994.
K odvolání žalobců byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem
Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 10. 11. 1999, č.j. 12 Co
418/99-98, potvrzen, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení a zároveň bylo proti tomuto rozsudku připuštěno
dovolání.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se
žalobci nikdy po právu nestali vlastníky předmětných nemovitostí, jejichž
vydání se domáhají. Rozsudek Lidového soudu civilního sp. zn. 17 C 26/59,
kterým byla kupní smlouva ohledně těchto nemovitostí prohlášena za neplatnou ex
tunc, byl vydán soudem příslušným, v rámci jeho pravomoci a soud prvního stupně
je tímto rozhodnutím vázán. Odvolací soud shledal správným i druhý rozhodný
závěr soudu prvního stupně, že výzva k vydání věci byla podána až po zákonné
prekluzivní lhůtě, která počla běžet skutečně dnem nabytí právní moci
rozhodnutí obsahujícího výrok zrušující trest propadnutí majetku u prvého
žalobce. Pouze upřesnil, že posledním dnem této šestiměsíční lhůty nebyl 1.
duben 1994, ale 2. květen 1994.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Uplatnili dovolací
důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Navrhli zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobami oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost byla založena
výrokem odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř., protože se jedná o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolatelé tvrdili, že jsou
dány dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., odvolacímu soudu
je tedy vytýkáno, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V této věci odvolací soud založil přípustnost dovolání proti svému
potvrzujícímu rozsudku výrokem, v němž blíže nespecifikoval, pro kterou právní
otázku zásadního významu se dovolání připouští.Vymezení tohoto předmětu
přípustného dovolacího přezkumu až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu má za
následek, že dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. je zásadně přípustné pro
posouzení správnosti všech právních otázek, na nichž odvolací soud své
rozhodnutí založil. Vzhledem k povaze přípustnosti dovolání pro posouzení
otázky právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. je současně vyloučeno, aby dovolací soud podrobil dovolacímu přezkumu
otázky vztahující se k úplnosti skutkových zjištění a správnosti jejich
hodnocení, které obsahově spadají pod pojem dovolacího důvodu podle § 241 odst.
3 písm. c) o.s.ř. K těmto otázkám se nesoucím námitkám dovolatelů proto
dovolací soud nemohl přihlížet.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento považoval za otázky
zásadního právního významu správnost svých závěrů spočívajících v tom, "zda
výrok rozsudku vyslovujícího neplatnost kupní smlouvy mohl způsobit právní
účinky i ve vztahu k žalobcům, aniž jim byl doručen, když se ovšem v dané věci
jedná o neplatnost absolutní a tento rozsudek má účinky jen deklaratorní." a
dále "otázku počátku běhu lhůt podle § 20 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. v
případě, kdy v souvislosti se zrušením výroku o trestu propadnutí majetku
nedošlo k ukončení trestního stíhání."
Žalobci (dovolatelé) předmět dovolacího přezkumu vymezili tak, že za otázky,
které činí rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu považují posouzení správnosti závěrů:
1) zda v řízení, které bylo zahájeno na návrh prokurátora, který požadoval
vyslovení neplatnosti právního úkonu, tj. uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 8.
1955, museli být žalováni všichni účastníci tohoto smluvního vztahu, kteří
údajně neplatný právní úkon učinili, a dále
2) zda výzvu k vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb. jako hmotně-právní úkon lze učinit teprve poté, kdy dojde k pravomocnému
ukončení trestního řízení, nikoliv již za situace, kdy trestní řízení proti
původnímu obžalovanému bylo zastaveno pouze zčásti. Obdobnou otázku kladli ve
vztahu k dodržení lhůty k podání žaloby na vydání věci ve smyslu zákona
ustanovení § 5 odst. 4 téhož zákona.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení § 242 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež převzal v plném
rozsahu odvolací soud a které s ohledem na výše uvedenou přípustnost dovolání a
uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nepodléhají přezkumné
činnosti dovolacího soudu, se podává, že žalobci podle kupní smlouvy ze dne 22.
8. 1955 nabyli od manželů P. předmětné nemovitosti, a to každý k jedné ideální
polovině. Pokud jde o prvního žalobce, jeho spoluvlastnický ideální podíl ve
výši jedné poloviny propadl státu v důsledku odsuzujícího rozsudku Lidového
soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 7. 1958, sp.zn. T 104/58. Ohledně
zbývajícího spoluvlastnického podílu druhé žalobkyně byl vysloveno zabrání
pravomocným rozsudkem Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 12. 1958,
sp. zn. Nt 17/58. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 1993 sp. zn. 6
Tz 58/93 bylo vysloveno, že pravomocným rozsudkem Lidového soudu v Uherském
Hradišti ze dne 2. 7. 1958 sp. zn. T 104/58 a v řízení, které tomuto rozsudku
předcházelo, byl porušen zákon. Tento rozsudek byl proto v celém rozsahu zrušen
a zrušena byla také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Uvedeným rozsudkem byl první žalovaný zproštěn obžaloby z trestného činu
spekulace podle § 134a) odst. 1 tr. zák. a obžaloby z přestupku proti ochraně
obchodní činnosti podle § 45 odst. 2 tr. zák. správního. Ve zbývajícím rozsahu
zrušení bylo přikázáno okresnímu prokurátoru v Uherském Hradišti, aby věc znovu
projednal a rozhodl. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 1. 11. 1993.
Konečně z výsledků řízení vyplývá, že nezávisle na uvedených rozhodnutích
trestního soudu bylo vydán rozsudek Lidovým soudem civilnímu Praze ve věci sp.
zn. 17 C, kterým byla vyslovena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci
a manželi P. V důsledku toho byla ve vložce č. 429 pozemkové knihy pro
katastrální obec H. vloženo dne 4. 3. 1959 vlastnické právo pro Československý
stát - O. p. b. h. v P., dne 10. 11. 1959 pak byla poznamenána změna správy na
Československý stát - S. s. d. s. v P., přičemž nynějším právním nástupcem
tohoto subjektu je dnes označený žalovaný. Podle dnešního stavu zápisu v
katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí uvedena Česká republika s
právem hospodaření vykonávaným žalovaným. Usnesením vyšetřovatele Policie ČR ze
dne 19. 10. 1995 bylo trestní stíhá prvního žalobce pro tr. čin zkrácení daně,
poplatku a jiné podobné dávky podle ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. č.
140/1961 Sb. zastaveno, neboť na uvedený tr. čin se vztahovalo rozhodnutí
prezidenta ČSSR o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Žalobci poté vyzvali žalovaného k
vydání nemovitostí dopisem ze dne 18.prosince 1995, když před tímto datem
žalovanému žádnou výzvu k vydání nemovitostí žalobci nepodali.
Vzhledem k těmto zjištěním se nabízí předně závěr, že uvedené spoluvlastnické
podíly k předmětným nemovitostem přešly na stát v důsledku shora uvedených
rozhodnutí vydaných v trestním řízení, jak má na mysli ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "rehabilitační zákon"). Okolnost,
že v jiném řízení (v této věci o neplatnost původního nabývacího titulu mezi
oběma žalobci (jako nabyvateli) a dřívějšími převodci /v této věci PhMr. J. P. a L. P./), byla deklarována neplatnost kupní smlouvy ze dne 22. 8. 1955, je ve
sledovaných souvislostech právně bezvýznamná. Z hlediska časové posloupnosti
opatření státu (trestních rozhodnutí o propadnutí majetku - ve vztahu k prvnímu
žalobci a o zabrání spoluvlastnického podílu - ve vztahu k druhé žalobkyni),
účinků právní moci a vykonatelnosti těchto rozhodnutí, je třeba dospět k
závěru, že stát nabyl obou spoluvlastnických podílů prvořadě podle uvedených
výroků trestních rozhodnutí. O tom, že stát respektoval důsledky vyplývající z
uvedených vykonatelných trestních rozhodnutí svědčí ostatně i datum vkladu
vlastnického práva ve prospěch čsl. státu učiněný dne 4. 3. 1959, tedy v době,
kdy rozsudek Lidového soudu civilního v Praze ze dne 23. 3. 1959, sp. zn. 17 C
26/59, jímž bylo žalobě o neplatnost shora uvedené kupní smlouvy ze dne 22. 8. 1955 vyhověno, nebyl ani vydán, ani nenabyl právní moci. Přitom lze v této
souvislost ponechat stranou okolnost, že vzhledem k tehdy platné úpravě nenesl
takový vklad vlastnického práva vzápětí konstitutivní účinky. Ostatně lze v
tomto směru poukázat rovněž na zjištění soudů obou stupňů patrná z obsahu
citovaného spisu, v němž i žalobce (Obvodní prokurátor pro Prahu 2) výslovně
vycházel z toho, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech prvního žalobce
propadl již státu na základě rozhodnutí ze dne 4. 12. 1958 a spoluvlastnický
podíl druhé žalované propadl rovněž státu na základě rozhodnutí soudu z
prosince 1958. Z hlediska účelu sledovaného přijetím zákona č. 87/1991 Sb. nutno dále připomenout jednak znění jeho preambule, jednak na jeho ustanovení §
1. Smyslu úpravy tohoto předpisu mířícího na nápravu křivd způsobených mimo
jiné výroky rozhodnutí trestních soudů, které měly za následek odnětí
vlastnického práva (ať už propadnutím majetku, propadnutím nebo zabráním věci)
by se příčil úzce juristický výklad dovolávající se vázanosti dalšího
(následného) rozhodnutí (tentokrát civilního soudu) deklarujícího neplatnost
dokonce nabývacího titulu k věci náležející odsouzenému nebo osobě, jejíž věc
již propadla nebo jež byla odňata. Jestliže stát jednající příslušným orgánem
(v daném případě trestním soudem) v rozhodném období sám vycházel při vydání
svých rozhodnutí z předpokladu, že odsouzený nebo osoba, jíž byla věc odňata či
jejíž věc propadla, skutečně vlastníkem takové věci a za tím účelem nejen
příslušné rozhodnutí vyjadřující propadnutí majetku, propadnutí věci či její
zabrání vydal a dokonce je i realizoval, příčilo by se smyslu zákona č.
87/1991
Sb., aby soud v řízení o nárocích takové osoby (oprávněné osoby), tedy v
procesu, jímž mají být následky některých křivd alespoň zmírněny, přešel bez
povšimnutí východiskový stav, který zde v době odnětí věci oprávněné osobě
existoval. Uvedené zřetele vyúsťují v závěr, že z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, ve vztahu k § 19 odst.19 odst. 1
téhož zákona, je nutno za oprávněnou osobu považovat i vlastníka věci, ohledně
níž byl vysloven trest propadnutí majetku, propadnutí nebo zabrání věci, bez
ohledu na případný (pozdější) určovací výrok rozsudku civilního soudu
deklarujícího neplatnost nabývacího titulu uzavřeného oprávněnou osobou před
vydáním rozhodnutí v trestním řízení, jímž k propadnutí majetku, propadnutí
věci nebo zabrání věci došlo.
Zrušení výroků o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci nemá
samo o sobě za následek, že by došlo ke stavu, jako by rehabilitovaný původně
vlastnictví neztratil. Nelze totiž přehlédnout, že podle ustanovení § 23 odst.
2 rehabilitačního zákona nastupuje zvláštní režim uplatnění původního
vlastnického práva tak, že "zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci
nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků." Oním
zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v
platném znění (dále jen "rest. zákon") jmenovitě ustanovení § 19 odst. 1. Podle
něj oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb.,
splňují-li podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona, a v případě jejich úmrtí nebo
prohlášení za mrtvého osoby uvedené v § 3 odst. 2 zákona.
Podle ustanovení § 5 odst. 2 téhož k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou
osobu do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok
zanikne. Podle § 5 odst. 4 zákona nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle
odstavce 2, může oprávněná osob uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho
roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle § 20 zákona v případě uplatňování
nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí
majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kde rozhodnutí o zrušení tohoto
výroku nabude právní moci po účinnosti tohoto zákona, počne běžet lhůta k
uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stane pravomocným. Z gramatického
výkladu zákona nevyplývá, že by zde zákon lišil případy, v nichž dojde k
zrušení uvedených výroků v návaznosti na úplné zproštění původně odsouzené
osoby od případů, v nichž původně odsouzený je zproštěn původní obžaloby pouze
v části, zatímco ve zbývající části soud rozhodující podle zákona č. 116/1990
Sb. vrátil věc (jako v této věci) příslušnému prokurátorovi k dalšímu řízení a
rozhodnutí. Ze smyslu zákona č. 116/1990 Sb.v návaznosti na zákon č. 87/1991
Sb. totiž dostatečně srozumitelně plyne úmysl zákonodárce, jímž bylo (za
splnění podmínek stanovených v zákonu č. 116/1990 Sb.) docílit odstranění
důsledků původního nezákonného odsouzení, a to formou zrušení právě těch výroků
nezákonného rozhodnutí, kterými byl vysloven trest propadnutí majetku,
propadnutí věci nebo zabrání věci. Věc souvisí se zdůrazněným zájmem oprávněné
osoby na urychleném uspokojení jejich nároků, které pro ni z ustanovení § 19 a
20 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývaly. Opačný výklad by znamenal odklad vzniku
takového nároku až na pravomocné skončení trestního řízení i v té části, v níž
odsouzený nebyl obžaloby zcela zproštěn, nýbrž v níž bylo příslušnému orgánu
činnému v trestním řízení přikázáno ve věci dále jednat a rozhodnout. Z
uvedeného vyplývá, že počátek běhu lhůty k uplatnění výše uvedených nároků se
váže nikoliv na právní moc rozhodnutí, jímž trestní řízení se v plném rozsahu
končí, nýbrž pouze na právní moc výroku o zrušení zmíněných výroků o propadnutí
majetku, resp. věci či jejího zabrání.
V této věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 1993 sp. zn. 6 Tz 58/93
byl zrušen v celém rozsahu rozsudek bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti
ze dne 2. 7. 1958 sp. zn. T 104/58. Zrušena byla také všechna na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Pod toto vymezení spadá rovněž obsahově navazující rozhodnutí
bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 4. 12. 1958 sp. zn. Nt
177/58, jímž bylo následně vysloveno zabrání vlastnického podílu druhé
žalobkyně na předmětných nemovitostech. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze
nabyl právní moci dne 1. 11. 1993.
Pak ovšem nutno přisvědčit právním závěrům odvolacího soudu v této věci, podle
nichž lhůta uvedená v § 5 odst. 2 zákona uplynula vzhledem k ustanovení § 122
odst. 3 o.z. dnem 2. května 1994. Výzva žalobců povinné osobě byla učiněna dne
18. 12. 1995. Těmto zjištěním odpovídá i důsledek vyjádřený odvolacím soudem,
podle něhož nároky obou žalobců zanikly prekluzí marným uplynutím shora uvedené
zákonné propadné lhůty.
Vzdor částečně odlišnému hodnocení odvolacího soudu o postavení žalobců jako
osob oprávněných (tedy původních vlastníků) je nutno považovat výše uvedený
další závěr odvolacího soudu týkající se opožděně podané výzvy s účinky
prekluze nároků žalobců za správný. Nároku žalobců tak nebylo možno po právu
vyhovět. Rozsudek odvolacího soudu je proto třeba považovat za věcně správný.
Dovolání směřující proti potvrzujícímu (zamítavému) výroku rozsudku odvolacího
soudu muselo být proto zamítnuto podle § 243b odst. 1 o.s.ř.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.
s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová