Žalobou, podanou u soudu 24. 10. 1995, byl v této právní věci uplatněn
žalobní návrh na vydání konkrétně uvedených nemovitostí v katastrálním území L.
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) s tím, že majetek tu přešel na tát ve smyslu ustanovení §
6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba byla podána proti žalovanému městu
L., protože tomuto městu bylo vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo k
nemovitostem uváděným v podané žalobě (z 24. 10. 1995), a to na základě
rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 30. 12. 1949, č. j.
V III 311/49.
O této žalobě bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí z 30. 5. 2006, č. j. 11 C 232/95-466. Tímto rozsudkem soudu prvního
stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalovanému městu
bylo uloženo vydat každé ze žalobkyň jednu ideální třetinu nemovitostí, a to
objektu bydlení č. 378, pozemků parc. č. 994 (o výměře 245 m2), parc. č. 1106
(o výměře 45 m2) a parc. č. 133/1 (o výměře 2197 m2) v katastrálním území L.,
zapsaných na listu vlastnictví č. 1001 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště Ú. nad O. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení, ani stát nemají právo na náhradu
nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 10. 2006, sp. zn. 19
Co 531/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí z 30. 5. 2006, č. j. 11 C 232/95-466, potvrzen. Bylo rovněž
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň
nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu prvního stupně dospěl
na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a rovněž jeho
právní posouzení věci bylo učiněno správně.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování byl W.
P., původní vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, osobou německé
národnosti; byl čs. státním občanem (v roce 1939 emigroval do K., kde získal
naturalizací k. státní občanství), ale v roce 1945 čs. státního občanství
pozbyl, a to ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Z tohoto
důvodu nemohl původní vlastník W. P., ale ani žalobkyně jako jeho právní
nástupkyně, být oprávněnými osobami podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 13. 10. 2006 doručen advokátu, který
žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 5. 12.
2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly,
že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky namítaly především nesprávné posouzení podstatné otázky celého
řízení v této právní věci, kterou je doložení závěru soudů obou stupňů, že
původní žalobce W. P. (který zemřel v průběhu řízení ) pozbyl svého
československého státního občanství podle ustanovení § 1 odst. 2 ústavního
dekretu č. 33/1945 Sb., a to jen z toho důvodu, že byl osobou německé
národnosti. Dovolatelky poukazovaly na to, že dekret č. 33/1945 Sb. neobsahuje
definici pojmu čs. občana německé nebo maďarské národnosti, takže tento pojem
je třeba vyložit tak, jak je to uvedeno v § 6 dekretu č. 5/1945 Sb. nebo v § 2
dekretu č. 12/1945 Sb., tj. že „za osoby národnosti německé nebo maďarské jest
považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k
německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo
útvarů anebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské
národnosti“. Původní žalobce W. P. se nikdy při nějakém sčítání obyvatelstva od
roku 1929 nepřihlásil k německé ani maďarské národnosti, ani se nestal členem
národních skupin nebo útvarů anebo politických stran, sdružujících osoby
německé nebo maďarské národnosti. Členství tohoto druhu by bývalo W. P. tehdy
ani nebylo umožněno, protože podle německých rasových předpisů byl považován za
osobu židovského původu a „celá rodina P. byla v průběhu druhé světové války
diskriminována ze strany německých úřadů a Gestapo konfiskovalo i ten majetek
W. P., který je předmětem tohoto soudního sporu“ (sp. zn. 11 C 232/95 Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí).
Dovolatelky dále poukazovaly na skutečnosti, které byly v průběhu řízení u
soudů obou stupňů doloženy a mají význam pro prokázání důvodnosti tvrzení
žalobkyň o státním občanství původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto
řízení, W. P.: 1. Z potvrzení Národního archivu z 18. 5. 2006, zn. NA 1720/2006
(které je třeba posuzovat ve smyslu ustanovení § 134 občanského soudního řádu
jako veřejnou litinu) jednoznačně vyplývá, že W. P. se sčítání lidu v roce 1930
v L. nezúčastnil a podle právní úpravy obsažené ve vládním nařízení č. 84/1930
Sb. se jinde než ve svém bydlišti v L. zúčastnit nemohl. 2. V řízení o dědictví
po zůstaviteli W. P., vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn.
20 D 1699/2003, byl W. P. (zemřelý v Paříži) posuzován jako český státní občan,
když se uvedený soud zabýval otázkou zkoumání pravomoci českého soudu k
projednání dědictví po W. P. V tomto dědickém řízení soud žalobkyním přiznal
odpovídající restituční podíly, které jsou nyní předmětem tohoto soudního sporu
mezi žalobkyněmi a žalovaným Městem L.; restituční nároky nelze, podle názoru
dovolatelek, „považovat za věcná práva, ale za závazková práva“. Podle názoru
dovolatelek nelze v soudním sporu, v němž jsou dědicové restitučních nároků
novými žalobci, znovu přezkoumávat oprávněnost restitučních nároků po zemřelém
restituentovi, když tyto nároky existovaly v době jeho smrti, jak to bylo
konstatováno v řízení o dědictví. Soudy obou stupňů v daném případě však v
tomto soudním sporu nepostupovaly podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského
soudního řádu a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
3. Restituční nárok dovolatelek je také předmětem dědické daně a dovolatelky
byly již také Finančním úřadem v Ú. nad O. vyzvány k jejímu zaplacení.
Přípustnost dovolání dovolatelek v daném případě bylo možné posoudit pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání,
má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 232/95
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí), ani z obsahu dovolání dovolatelek a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 3.
10. 2006 (sp. zn. 19 Co 531/20006 Krajského soudu v Hradci Králové), proti
němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci posoudil odvolací soud nárok žalobkyň zejména podle
ustanovení § 3 odst. 1 a ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle
tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech
uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
V § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že zemře-li osoba, jejíž věc
přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.,
nebo osoba, která na věc uvedenou v § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. měla
nárok, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo
byla-li prohlášena za mrtvou ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou
oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, v pořadí uvedeném
pod písm. c) děti zemřelé osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v
případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., všichni rovným dílem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 117 /251/) Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní
závěry: „Oprávněné osoby uvedené v ustanovení § 3 odst. 2 (nyní odst. 4) zákona
č. 87/1991 Sb. musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 téhož zákona samy
uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. poté, co byl touto osobou uplatněn
nárok anebo už byla s ní uzavřena dohoda o vydání věci ve smyslu ustanovení § 5
zákona č. 87/1991 Sb., stávají se nároky z této dohody předmětem dědictví po ní
a do jejích práv mohou osoby uvedené v § 3 odst. 2 (nyní odst. 4) vstoupit jen
jako dědicové oprávněné osoby.
Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle
tohoto zákona vztahuje i na další případy neuvedené (taxativně) v § 6 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.k 87/1991
Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. se zmírnění
následků majetkových křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty
nebo protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1.
1990; srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), spočívá ve vydání věcí nebo v
poskytnutí finanční náhrady, byly-li křivdy důsledkem politické perzekuce nebo
postupu porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Také např. v dekretech č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. se uvedené sankce
(konfiskace) vztahovaly na osoby národnosti německé nebo maďarské.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05
(uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů), bylo v odůvodnění
stanoviska uveden i právní názor, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát
vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku
1989. Bylo tu také uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č.
108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj
navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně
připuštěno (zejména v předpisech restituční povahy, což v zákoně č. 87/1991 Sb.
připuštěno není).
Dovolatelky, jak uváděl odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 10. 2006 (sp. zn.
19 Co 531/2006 Krajského soudu v Hradci Králové), netvrdily ve svém odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně, že „některý z důvodů, jež byly v průběhu
řízení před soudem prvního stupně provedeny, měl vést k jinému skutkovému
poznatku, než jaký z něho soud prvního stupně vyvodil“. Také ve svém dovolání
uplatňovaly dovolatelky zejména námitky týkající se nesprávného skutkového
zjištění ohledně státního občanství původního vlastníka W. P. a ohledně
nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů. Dovolací soud k tomu ovšem
měl na zřeteli to, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže
soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud
nepokládá zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z
obsahu spisu vyplývá. Byl v tomto citovaném rozhodnutí uveden také právní
názor, že v občanském soudním řízení nejsou vadná nebo nesprávná skutková
zjištění sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají
některý z důvodů uvedených v ustanoveních občanského soudního řádu upravujících
taxativně důvody dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů;
dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (srov. §
132 občanského soudního řádu).
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích (jejich slovnímu znění, obsahu a účelu), jakož i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů i k
uveřejněným právním závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy
vázány), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu z 3. 10. 2006 (sp. zn. 19 Co 531/2006 Krajského soudu v Hradci
Králové) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s
hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích), anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu, když odvolací soud ve svém rozsudku řešil nikoli
otázku použití nesprávného právního předpisu na projednávanou právní věc, nýbrž
otázku zjištění skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů jako podkladu
pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
která se nepochybně projednávané právní věci týkala a v průběhu řízení bylo na
ně poukazováno jak ze strany žalobkyně, tak i ze strany žalovaného města.
Nebyly tedy u dovolání dovolatelek shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu (tj. že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu, s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž
jsou obecné soudy vázány) a ani otázku, která by byly řešena v rozporu s
hmotným právem.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b dost. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání
nepřípustného vzhledem k taxativní úpravě občanského soudního řádu ohledně
předpokladů přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím dovolacího
soudu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému městu náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu