28 Cdo 7/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) A. D., a b) M. H., zastoupených advokátem,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Co 204/2006,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C
167/2005 (žalobkyň A. D. a M. H., zastoupených advokátem, proti žalované s. s
r. o. K., zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem),
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 27. 3. 2000, bylo
rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 29. 11. 2005, čj. 12 C
167/2005-341. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobkyň, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že jsou spoluvlastnicemi (z jedné
ideální poloviny a z jedné ideální čtvrtiny stavby) původně označené jako
sedlářská či truhlářská nebo sklenářská dílna) na pozemku parc. č. 7/3 v
katastrálním území N. K., okres P. Bylo také rozhodnuto, že žalující jsou
povinni nahradit žalované společnosti K., s. r. o., společně a nerozdílně
náklady řízení částkou 45.096,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž
bylo rozhodnuto, že žalujícím se ukládá zaplatit na účet Okresního soudu v
Příbrami na náhradu placených nákladů řízení 8.085,- Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Co
204/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Příbrami z 29. 11. 2005, čj. 12 C 167/2005-341 (ve znění opravného usnesení z
23. 3. 2006, čj. 12 C 167/2005-363) potvrzen. Žalobkyním
bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náhradu
nákladů odvolacího řízení 12.770,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň
nebylo shledáno důvodným.
V řízení o určení spoluvlastnictví žalobkyň ke stavbě (původně označené jako
sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna) na pozemku vyznačeném na
geometrickém plánu č. 257-5/2003, vypracovaném Ing. E. S., jako parc. č. 7/3 v
katastrálním území N. K., bylo třeba se především zabývat tím, zda je na straně
žalobkyň dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na
požadovaném určení. Podle názoru odvolacího soudu tu byla „dána aktivní
legitimace žalobkyň v tomto řízení s tím, že údaje v katastru nemovitostí
nesvědčí o tom, že by žalující byli spoluvlastníky předmětné nemovitosti“.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že ze zjištění, provedených v tomto řízení
vyplývá, že původní žalobce Ing. J. D. (jehož právní nástupkyní se v průběhu
řízení stala žalobkyně A. D.) a žalobkyně M. H. jsou právními nástupci
původních vlastníků domu čp. 4 v N. K. s pozemky parc. č. 6 a parc. č. 7 v
katastrálním území N. K. Původní vlastník MUDr. J. M. zemřel 6. 2. 1961; jeho
dědici ze zákona se stali manželka J. M., syn MUDr. J. M. ml. a dcera M. H.
(MUDr. J. M. zemřel 28. 6. 1989 a J. M. zemřela 18. 8. 1975). Žalujícími
osobami v tomto řízení jsou nyní jako právní nástupci původních vlastníků
žalobkyně M. H. a A. D.
Odvolací soud poukazoval i na to, že u Okresního soudu v Příbrami probíhala pod
sp. zn. 6 C 426/93 a sp. zn. 56 C 427/93 řízení o žalobách právních nástupců
původních vlastníků nemovitostí v katastrálním území N. K. - domu čp. 4 s
pozemky parc. č. 7/1, parc. č. 7/2 a parc. č. 6; v těchto řízeních bylo
rozhodnuto o povinnosti Obce N. K. uzavřít se žalujícími dohodu o vydání
nemovitostí.
Odvolací soud poukazoval rovněž na to, že sice ve svém předchozím rozsudku,
vydaném v této právní věci (sp. zn. 12 C 59/2000 a později 12 C 167/2005
Okresního soudu v Příbrami) dne 17. 12. 2003, sp. zn. 30 Co 535/2003, měl za
to, že již uvedená sedlářská, truhlářská či sklenářská dílna byla
příslušenstvím věci hlavní - budovy čp. 4 v N. K., ale nyní ve svém dalším
rozhodnutí vychází z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu z
12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu bylo totiž
uváděno, že příslušenství hlavní věci tvoří věci samostatné, které mohou být
samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje bez
dalšího ze zákona osud věci hlavní, takže je tu zřejmé, že příslušenství věci
hlavní bez dalšího nepřechází na nabyvatele věci hlavní. Dovolací soud pak
dospěl ve svém uvedeném zrušujícím rozsudku ze 17. 12. 2003 k závěru, že
žalobkyně sice prokázaly, že jsou tu spoluvlastnicemi věci hlavní - domu čp. 4
v N. K., ale neprokázaly současně, že jsou rovněž spoluvlastnicemi již uvedené
dílny. Proto i odvolací soud nyní ve svém rozsudku ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30
Co 204/2006 Krajského soudu v Praze) dovozoval, že „za situace, kdy žalobkyně
neprokázaly relevantním způsobem, že jsou vlastnicemi stavby, o níž jde v tomto
řízení (sedlářské či truhlářské nebo sklenářské dílny), odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu“.
Pokud žalobkyně namítaly, že stavba dílny nebyla jejich právním předchůdcům,
ani jim v minulosti vyvlastněna, měl odvolací soud za to, že tyto argumenty tu
nemohou obstát. Byl toho názoru, že nárok na nemovitosti, které přešly na stát
v rozhodném období podle restitučních předpisů, a to i bez právního důvodu,
bylo možné uplatňovat jen v rámci restitučních předpisů.
Ani žádné jiné námitky žalobkyň neshledal odvolací soud opodstatněnými k
doložení žalobkyněmi uplatňovaného práva na určení jejich spoluvlastnictví k
uvedené dílně.
O nákladech řízení bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1, § 148 odst. 2 § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení
zastupoval, dne 8. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 2. 10.
2006 u Okresního soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolacího soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského
soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 29. 11. 2005 (čj. 12 C
167/2005-341 Okresního soudu v Příbrami) a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly,
že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu)
a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky především namítaly, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nebral
vůbec v úvahu, že již rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 31. 3. 2003 bylo
rozhodnuto, že vlastníky stavby původně označené jako sedlářská či truhlářská a
sklenářská dílna, jsou žalobkyně. Podle názoru dovolatelek nelze souhlasit s
názorem odvolacího soudu, že je tu rozhodující, že tento pravomocný výrok soudu
byl vynesen ve sporu žalujících ve sporu s Městem N. K. a nikoli se žalovanou
s. r. o. K. „Takovéto vyřešení uvedené právní otázky považují dovolatelky za
chybné a nerespektující aspekty vlastnického práva, když vlastnické právo se
jako právo věcné řadí mezi práva absolutní, která působí vůči všem a podle
článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnické právo
všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Nedošlo tu také od nabytí
právní moci citovaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami k žádnému přechodu
či převodu vlastnického práva žalobkyň (např. k prodeji, darování či vydržení),
které by vedlo k pozbytí vlastnického práva na straně žalobkyň.
Dovolatelky dále vytýkaly odvolacímu soudu, že vůbec nebral v úvahu závažnou
skutečnost, že v rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v P., vydaném
podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního
listu nebyly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, uvedeny, takže na stát
nepřešly a mohlo by tu jít jen o užívání bez právního důvodu.
Z kupní smlouvy z 1. 9. 1992, kterou žalovaná společnost s ručením omezeným
uzavřela s Městem N. K. a která byla registrována bývalým Státním notářstvím v
P. dne 19. 11. 1992, sp. zn. R I 2267/92, také jednoznačně vyplývalo, že na
žalovanou přešly „díl A z původní parcely č. 7/1 (o výměře 291 m2) s
truhlářskou a sedlářskou dílnou v obci a katastrálním území N. K.“; v této
smlouvě bylo také uvedeno, že v evidenci nemovitostí se díl A parcely č. 7/1,
vytvořený geometrickým plánem z 8. 6. 1992, č. 155-94-92 (pořízeným Ing. E.
S.), jenž byl přílohou této smlouvy, slučuje do stavební parcely č. 7/2 v
katastrálním území N. K.
Podle názoru dovolatelek tu „bylo nutno jako předběžnou otázku posoudit právní
účinky předchozích pravomocných soudních rozhodnutí, kterými byly žalobkyním
vydány ostatní vyvlastněné nemovitosti. Nejde tu totiž o projev vůle smluvních
stran převést vlastnické právo jedné smluvní strany na druhou, ale o restituci
majetkových vztahů a tedy o autoritativní navrácení do původního stavu“.
Dovolatelky mají za to, že i „pokud by došlo k vyvlastnění předmětu sporu
vyvlastňovacím rozhodnutím z roku 1961, k čemuž dle názoru žalobkyň nedošlo,
tak potom, pokud žalobkyně požádaly o vydání nemovitostí v naprosto stejném
rozsahu, v jakém jsou tyto nemovitosti i nyní, bylo pak rozhodnuto soudy že se
tyto nemovitosti vydávají žalobkyním, respektive bylo potvrzeno vlastnické
právo žalujících k tomuto okruhu nemovitostí a není možné dospět k jinému
závěru, než že žalobkyně jsou spoluvlastníky nemovitosti dříve označené jako
sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna“.
Žalovaná s. r. o. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek měla za to, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný a dovolání dovolatelek není důvodné ani přípustné. Žalovaná společnost
poukazovala na to, že žalobkyně nově v dovolání uvádějí, že právním titulem, o
který opírají své vlastnické právo, je pravomocný rozsudek Okresního soudu v
Příbrami z 31. 3. 2003, sp. zn. 12 C 59/2000, ale tento rozsudek byl posléze
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004. Žalovaná
poukazovala i na to, že je mylný názor dovolatelek, že rozsudek určující
vlastnické právo žalobkyň ve sporu mezi nimi a Městem N. K. má právní význam i
pro vztah mezi žalobkyněmi a jinými subjekty.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek sodu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po oprávní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo
právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 167/2005
Okresního soudu v Příbrami), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 14. 6.
2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů tu projednávaly žalobu o určení, že žalobkyně jsou podílovými
spoluvlastnicemi jimi uváděných nemovitostí v katastrálním území N. K., okres
P.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení
bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení jeho právní
postavení se stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c)
občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat
na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu
rozhodnutí uveřejněné již pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a také č. 53/1973, str. 187, téže
Sbírky).
K ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu byl zaujat výkladový závěr
i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.): „Tvrzením vlastnického práva, zejména
toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce
žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Z uváděného výkladu naléhavosti právního zájmu podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu dovolací soud i v daném případě vycházel a měl jej na
zřeteli.
Podle obsahu žaloby žalobkyň i podle obsahu soudního spisu v této právní věci
(sp. zn. 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami) předmětem občanského
soudního řízení tu bylo určení spoluvlastnictví k nemovitým věcem, které
souvisely s rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v
P. z 20. 9. 1961, čj. Fin 72/2 - 1961/D, jež nabylo právní moci dne 7. 11. 1961
a bylo vydáno podle ustanovení § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11
vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, a to ohledně stavební parcely č. 7 s domem
čp. 4, parcely č. 6 (stavební parcely se stodolou) a parcely č. 77 – zahrady v
katastrálním území N. K. S uvedenými nemovitostmi souviselo i občanské soudní
řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 426/93;
v tomto soudním řízení byl vydán rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 13. 6.
1995 (který nabyl právní moci 16. 9. 1995), jimž žalobci získali dohodou o
vydání nemovitých věcí dům čp. 4 s pozemkem parc. č. 7/1 v katastrálním území
N. K.; další občanské soudní řízení probíhalo u Okresního soudu v Příbrami pod
sp. zn. 6 C 427/93, v němž byl vydán rozsudek z 18. 12. 1997, čj. 6 C
427/93-93, jímž žalující získali pozemek parc. č. 7/2 a pozemek parc. č. 6 v
katastrálním území N. K.; v uvedených rozsudcích nebyly výslovně uvedeny
nemovitosti, které jsou obsaženy v žalobním návrhu žalobkyň, tj. „stavba
původně označená jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna na pozemku
označeném parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K“.
V této právní věci (sp. zn. 12 C 167/2005 Okresního soudu v Příbrami, dříve
sp. zn. 12 C 59/2000 téhož soudu) proběhlo i předchozí dovolací řízení, v němž
rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 12. 7. 2005, 22 Cdo 2394/2004, jímž byly
zrušeny rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17. 12. 2003, sp. zn. 30 Co
535/2003, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 31. 3. 2003, čj. 12 C
59/2000-230. Dovolací soud v uváděném rozsudku uvedl, že pro jeho rozhodnutí v
dané věci „nebylo podstatné řešení otázky, kdo je skutečným vlastníkem sporné
stavby“ (původně označené jako sedlářská či truhlářská a sklenářská dílna na
pozemku parc. č. 7/3 v katastrálním území N. K.), ale zda právní posouzení věci
odvolacím soudem je správné či nikoli, a to v otázce, „zda příslušenství věci
přechází na nabyvatele věci hlavní i v případě, že v právním úkonu ohledně
převodu věci hlavní nebyla vůle převést i příslušenství věci právně výrazným
způsobem projevena“; v uvedeném rozsudku dovolacího soudu byl zaujat i právní
názor, že „nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným
způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází“; opačný
názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“.
V rozsudku odvolacího soudu ze 14. 6. 2006 (sp. zn. 30 Co 204/2006 Krajského
soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, se odvolací soud nově
zabýval i tím, zda tu vůbec bylo možné domáhat se určení spoluvlastnictví k
nemovitostem, které přešly i bez právního důvodu v rozhodné době (25. 2. 1948 -
1. 1. 1990) na stát, když žalobkyněmi nárokovaný předmět spoluvlastnictví nebyl
způsobem jednoznačně prokazatelným úspěšně uplatněn v rámci příslušných
restitučních předpisů.
V této právní věci se tedy soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou,
a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který
svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy,
jenž je ve vztahu k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva
(nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem
speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba,
jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i
bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení
občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení
práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního
řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční
povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmínění nebo nápravy této majetkové újmy.“
V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi,
znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když
úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecný.
Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát měl ke dni přijetí tohoto
zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek
uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému
vlastnickému právu, které zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla
narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu
nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v
katastrální zápis.
S poukazem na uvedené právní závěry vztahu určovacích žalob k žalobám o
nárocích podle předpisů restituční povahy, z nichž dovolací soud vycházel i v
této právní věci, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by
odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, v
němž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněprávními ustanoveními
zákona č. 87/1991 Sb. a případně ustanoveními zákona č. 403/1990 Sb.), anebo
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s
přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimž jsou obecné soudy
vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým
rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku, jež by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u
dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo
tu proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustným podle ustanovení
občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a úhradu nákladů vynaložených
žalovanou k dovolání žalobkyň dovolací soud žalované společnosti s ručením
omezeným nepřiznal s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení; dovolací soud tu přihlížel především k povaze projednávané právní věci
i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatelek, uvádějícímu v
podstatě to, co již bylo ze strany žalované v převážné míře uplatněno v řízení
před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu