28 Cdo 703/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a
soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání Š. P.,
zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 19.12.2000,
sp.zn. 20 Co 698/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod
sp.zn. 32 C 265/95 ( žalobce Š. P. proti žalovanému Městu B., zastoupenému
advokátkou, o vydání nemovitosti), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce, syn původního vlastníka nemovitostí, se žalobou podanou u
soudu dne 26.10.1995 domáhal vydání nemovitosti vůči žalovanému (v průběhu
řízení vzal zpět žalobu proti P. B., státnímu podniku v likvidaci). Uvedl, že
podle trhové smlouvy ze dne 23.3.1933 se staly spoluvlastníky domu čp.73, v B.
na n. S. č.9 se stavební plochou č.330, zapsanými v knihovní vložce 68 pro
katastrální území B., jeho otec K. P. a jeho strýc R. P. V důsledku válečných
událostí museli opustit v roce 1939 území republiky, kde zanechali veškerý
nemovitý majetek. Po válce na tento majetek byla uvalena národní správa a v
roce 1948 přešlo vlastnické právo na národní podnik O. d. se sídlem v P. S
majetkem bylo protiprávně naloženo, protože na něj byl aplikován dekret č.
100/1945 a zákon č.120/1948 Sb., ačkoli rodina P. se vždy hlásila k české
národnosti; proto v žádném případě nebylo možné je postihovat podle tohoto
dekretu jako majetek nepřátel národa. Žalobce poslal žalovanému výzvu dne
25.7.1995, k níž se žalovaný vyjádřil tak, že majetek byl privatizován, a
nemůže být proto vydán; necítí se být povinnou osobou. Žalobce poukázal na
ustanovení § 4 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. s tím, že je povinnou osobou ten,
kdo ke dni účinnosti citovaného zákona věc držel, a ke dni 1.4.1991 byl
vlastníkem nemovitosti žalovaný. Uvedl, že pokud by nebylo možné nemovitost
vydat, přísluší mu finanční náhrada.
Žalovaný uvedl, že je vlastníkem nemovitosti po právu, není však osobou
povinnou ve smyslu zákona č.87/1991 Sb., protože ohledně nemovitosti byl řádně
zpracován privatizační projekt a schválen v době, kdy vůči nemovitosti nebyl
uplatněn restituční nárok.Důležité je, že nemovitost byla znárodněna na základě
zákona č.120/1948 Sb. tedy ke dni 1.1.1948, což je mimo rozhodné období
stanovené zákonem č.87/1991 Sb.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.července 1999, č.j. 32 C
265/95-84, zastavil řízení o tom, aby žalovaní 1/ P. B. a 2/ Město B., byly
povinni vydat žalobci objekt občanské vybavenosti čp.73, postavený na pozemku
parc.č.131-zastavěná plocha, a zamítl návrh, aby žalovaní byli povinni vydat
žalobci nemovitost par.č.131 ( o výměře 1189 m2)-zastavěná plocha, v
katastrálním území město B., okres B., zapsané na listu vlastnictví č.10001
u Katastrálního úřadu B. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému 1/
náhrady řízení ve výši 31.410,-Kč a žalovanému 2/ ve výši 35.600,- Kč do 3
dnů.
Po provedeném dokazování, výslechem účastníků, listinnými důkazy, spisy
bývalého Státního notářství Brno-město, sp.zn. 2D 897/63, i bývalého
Okresního soudu v Brně, sp.zn. 27 No 117/51,dospěl k závěru, že žalobce není
oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991 Sb. Bylo totiž
zjištěno, že jako syn původního vlastníka K. P. by mohl připadat v úvahu jako
oprávněná osoba podle ustanovení § 3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb., jeho synovec
R. P., (později P.) a to podle § 3 odst.4 písm.e) citovaného zákona. Otec
žalobce K. P. a strýc žalobce R. P. (později P.) byly vlastníky uvedených
nemovitostí, které byly dříve zapsány v pozemkové knize v knihovní vložce č.68
a to každý k ideální jedné polovině. Oba tito vlastníci zemřeli; žalobce jako
občan České republiky trvale žijící v zahraničí svůj nárok uplatnil ve lhůtě
založeném nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. Pokud však jde o majetkový
podíl, který byl ve vlastnictví jeho otce, chybí základní předpoklad stanovený
v § 1 odst.1 zákona č.87/1991 Sb., tj. existence majetkové křivdy.V řízení
totiž bylo prokázáno, že K. P. nabyl státního občanství Kanady v roce 1944, a
ke znárodnění nemovitostí došlo v roce 1948; jeho nárok byl vypořádán dohodou
mezi vládou Československé republiky a vládou Kanady o vypořádání restitučních
otázek, neboť se jednalo o nárok podle článku 2, odst.1 této dohody. Tato
náhradová dohoda je mezinárodní smlouvou, upravující občanskoprávní vztahy s
mezinárodním prvkem. Patří k tzv. normám přímým, které byly platným způsobem
ratifikovány a staly se tak vnitrostátně závaznými. Navíc také bylo prokázáno,
že K. P. obdržel 1.000 kanadských dolarů a vzhledem k této skutečnosti se vzdal
dalších nároků. Pokud se týká povinných osob, bylo v řízení prokázáno, že ke
dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb., tj. ke dni 1.4.1991, nemovitosti držel
státní podnik P. B., přičemž vlastníkem byl stát. Po schválení privatizačního
projektu přešly nemovitosti do vlastnictví Fondu n. m., který je dohodou o
bezúplatném převodu majetku ze dne 1.12.1993 převedl na Město B. S ohledem na
tuto skutečnost jde o nemovitosti, které nelze vydat v souladu s článkem II.
odst.2 zákona č.116/1994 Sb. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce (uvedl, že
majetek neměl být privatizován, když bylo zřejmé, že bude žádat o restituci
majetku, a bylo zřejmé, že jde o majetek, který bude předmětem restituce,
případně soudního sporu. Tvrdil, že není pravdou, že by jeho otec a strýc se
za války zpronevěřily Československé republice proto, že se odmítli vrátit do
republiky,a že byli považováni za státně nespolehlivé osoby. Žalobce trval
dále na tom, že majetek neměl být znárodněn a že znárodnění bylo provedeno v
rozporu se zákonem. Šlo o neplatný právní úkon a navíc k odnětí vlastnického
práva došlo bez poskytnutí náhrady. Na R. P. se pak nemohla v žádném případě
vztahovat Úmluva mezi vládou ČSSR a Kanady ze dne 18.4.1973, a to z toho
důvodu, že kanadské občanství nabyl až 14.3.1951. Proto nemohl být podle této
Úmluvy odškodněn a také ani nebyl), Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
19.12.2000, sp.zn. 20 Co 698/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé, i ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a Městem B. Uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.475,-Kč a
připustil dovolání proti svému rozsudku.
Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, i
po doplnění dokazování potvrzením Obvodního úřadu P. o kontinuitě státního
občanství ČR u žalobce, a výpisem z pozemkové knihy-vložky č.68, pro
katastrální území B. dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat
opodstatněným. Uvedl, že otec žalobce K. P. dne 7.3.1979 na základě Dohody mezi
vládou ČSSR a vládou Kanady, o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973
jako kanadský státní občan prohlásil, že vzhledem k obdržení obnosu 1.000
kanadských dolarů tímto zprošťuje a zbavuje vládu Kanady, vládu Československa
a všechny československé občany svého nároku na ideální jednu polovinu stavební
parcely č.131 na n. S. v B. (dříve zapsané ve vložce č.68 pozemkové knihy
jako obchodní dům J.). Proto výsledkem tohoto postupu byl zánik jeho nároku,
pokud šlo o nárok odvíjející se od jeho otce, a to ještě před účinnosti zákona
č.87/1991 Sb.Pojmově tedy nelze nároky otce žalobce vůbec podřadit pod pojem
majetkových křivd. Z toho pak plyne, že pokud jde o ideální jednu polovinu
stavební parcely č.131 v k.ú. B., nepodléhala vůbec ustanovením zákona č.
87/1991 Sb. a její vydání nepřichází v úvahu. U jednání dne 24.2.1999 (na
č.l. 66 spisu) vzal žalobce návrh na zahájení řízení vůči žalovanému zpět v té
části, pokud se jí domáhal vydání budovy čp.73 na stavební ploše parc.č.131 s
tím, že stavba ke dni převzetí státem neexistovala, tedy neexistovala ani ke
dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb. Jinak přisvědčil odvolací soud námitkám
žalobce, že důsledky uvedené v mezivládní dohodě tu nejsou ve vztahu k jeho
strýci R.P., který nabyl státní občanství Kanady až v roce 1951, tedy v době,
kdy znárodňovací opatření již bylo provedeno, a pak zemřel v roce 1966, takže
nemohl být účasten náhradové dohody a je zřejmé, že nikdo v předcházejících
skupinách oprávněných osob tvrzený nárok neuplatnil. Z doposud provedených
důkazů odvolací soud uvedl, že nevyplývá, že by přechod nemovitosti na stát
(znárodnění zestátněním) byl proveden v rozporu s tehdy platnými předpisy;
považoval za zásadní, že - žalované Město B. není osobou povinnou k vydání
věci. Ke dni účinnosti zákona věc držel státní podnik P. B., tedy subjekt,
který v současné době existuje. Město B. nemovitost nabylo až na základě dohody
o bezúplatném převodu privatizovaného majetku ke dni 1.12.1993, tedy v době,
kdy se na převod, popřípadě privatizaci nemovitosti nevztahovalo žádné
blokační ustanovení zákona č.87/1991 Sb. a nemůže být proto zavázáno k
uzavření dohody o vydání nemovitosti. Poněvadž tedy návrh na vydání jedné
poloviny nemovitosti byl podán vůči osobě, která není osobou povinnou ani
takovou být nemůže, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, neboť měl za to,
že v rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu; jde o otázku
důsledků prohlášení K. P., kterým se dne 7.3.1979 vzdává nároku na ideální
jednu polovinu nemovitostí, jež jsou předmětem tohoto řízení, a dále o otázku,
který subjekt je osobou povinnou k případnému uzavření dohody o vydání
nemovitosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 13.2.2001 a dovolání došlo Krajskému soudu v Brně 22.2.2001,
tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst.1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).
Dovolatel navrhoval zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k
dalšímu řízení. Poukázal na vyslovenou přípustnost dovolání, protože rozhodnutí
ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a směřuje do výrokové části
rozsudku ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Poukázal na řešení otázky důsledků prohlášení K. P., který se dne 7.3.1979
vzdal nároku na ideální 1/2 nemovitosti ve vztahu k výkladu mezinárodní dohody
mezi vládou Československa a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a
jejího dopadů na nároky fyzických osob, na které se vztahovaly restituční
předpisy, a na řešení druhé otázky „ který subjekt je osobou povinnou k
případnému uzavření dohody o vydání věcí\". Tvrdil, že bývalá ČSSR ujednáním,
která vstoupila v platnost 22.6.1973, sledovala své politické a hospodářské
cíle a je zřejmé, že odškodnila jen nároky vzniklé v souvislosti s opatřeními
znárodňovacími a vyvlastňovacími, tedy že se dohoda dotýká jen závazků z
těchto opatření plynoucích a nikoliv vlastnických nároků postižených osob. Je
proto zavádějící přisuzovat tehdejší ČSSR jakoukoliv snahu zmírnit majetkové
křivdy.Restituční zákony stojí však na principu naturální restituce a sleduje
privatizační cíle (srov. nález Ústavního soudu ČR č.185/97). Pokud se jeho
rodiče zprošťovacím prohlášením vzdali do budoucna veškerých nároků na základě
poskytnutí zcela neekvivalentní částky, je třeba považovat takový akt v právním
státe za neplatný. K druhé otázce pak poukázal na to, že svůj nárok uplatnil
vůči oběma přicházejícím subjektům jako povinným osobám (P. B. a Město B.)
dvěma výzvami a vůči oběma byla podaná i žaloba. V době rozhodování soudu
předmět restitučního nároku drží a vlastní Město B. na základě bezúplatného
převodu provedeného ke dni 1.12.1993. V návaznosti na smysl a účel nálezu
Ústavního soudu č.164/1994 Sb. nelze proto uplatňovat nárok vůči nikomu
jinému, než vůči Městu B. Třeba dále uvážit, že když Ústavní soud zrušil
podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území České republiky, stanovenou
zákonem č.87/1991 Sb., dospěl k závěru, že touto úpravou byla porušena základní
práva občanů stanovená v Listině těchto práv zejména č.1, čl.3 odst.1, čl.4
odst.2 a 3 a čl.14; potom by bylo v rozporu s záměrem tohoto nálezu, aby se
tyto oprávněné osoby nemohly domoci svých restitučních nároků, a to v důsledku
neodpovídající interpretace ustanovení § 4 zákona č.87/1991 o povinných
osobách. Trval na tom, že povinnou osobou je tu Město B., protože proti podniku
P., které nedrží ani nevlastní předmět restitučního nároku, by zůstal nárok
žalobce nenaplnitelný. Odkázal na nález Ústavního soudu IV.ÚS 114/1998 a nález
Ústavního soudu IV. ÚS 310/99, v nichž byl vyjádřen názor, že restituční nároky
je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených
majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení § 3
odst.2 zákona č.92/1991 Sb. prakticky bezcenným. Obdobně je pak uvažováno i v
nálezu ÚS IV 195/97 ve vztahu k aplikaci a interpretaci § 5 odst.3 a § 14a/
zákona č.229/1991 Sb.
Protože tedy uplatnil svůj nárok včas proti Městu B., lze
se proti němu domáhat i vydání věci, když blokační ustanovení § 3 odst.2
zákona č.92/1991 Sb. je koncipováno v hypotetické rovině; provedená
privatizace byla v rozporu s tímto blokačním ustanovením. Navíc proti němu
žalobce brojil, takže na straně Města B. a bývalého účastníka Potraviny, s.p.,
chybí dobrá víra. Dále tvrdil, že nelze zde uplatnit článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., protože se vztahuje jen na nároky podle čl.1 citovaného zákona
(srov. dekrety 5/45 a zákon č.128/1946 Sb.), přičemž když zákonodárce vydal
zákon č.116/1994 Sb. a rozhodl se restituovat židovský majetek, nemohl ještě
předvídat další oprávněné osoby podle nálezu č. 164/1994 Sb. Odvolací soud se
pak nezabýval restitučním titulem, a to vzhledem k závěru, že žalované Město B. není povinnou osobou k vydání věci, zatím co dovolatel setrval na tom, že je
Město povinnou osobou. Ke znárodnění dovolatel uvedl, že podle zákona č. 120/1948 Sb.se znárodňovaly podniky a nikoliv pozemky ( šlo o vybombardovaný
objekt) a nebylo proto možné zákon aplikovat. Ve skutečnosti tedy šlo o
převzetí věci bez právního důvodu (§ 6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.). Znárodnění
pak váže poskytnutí náhrady, která musí být poskytnuta podle ustanovení dekretu
č.100/1945 Sb.; náhrada tu poskytnuta nebyla, a proto tu platí § 6 odst.1
písm.k) zákona č.87/1991 Sb. Konečně také zákon č.120/1948 ze dne 28.4.1948 a
znárodňoval zpětně k 1.1.1948, takže táto retroaktivita porušuje obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Je tu možné aplikovat ustanovení § 6 odst.2
ve spojení s § 2 odst.1 písm.c) zákona č.87/1991 Sb. Dovolatel poukázal i na
to, že odvolací soud svým nesprávným právním závěrem vymezil povinné osoby v
této právní věci a vůbec se nezabýval tím, že žalobce uplatňuje restituční
nárok nejen po otci K. P., ale i po svém strýci R. P., který byl
spoluvlastníkem ideální poloviny nemovitosti, jež tvoří předmět restitučního
nároku a neučinil žádný právní akt, jímž by se vzdal svého nároku na základě
dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání, předloženého dovolacímu soudu
17.4.2001, vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první,
bodu 17 zákona č.30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne
se o nich podle dosavadních právních předpisů (podle ustanovení občanského
soudního řádu-zákona č..99/1963 Sb.ve znění před novelizací zákonem č.30/2000
Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst.1 občanského
soudního řádu (v již uvedeném znění), když odvolací soud výrokem svého
rozsudku vyslovil, že je dovolání proti tomuto rozsudku přípustné, protože jde
o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že připustil-li odvolací
soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu,
vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat
rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových
zjištěních.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném
pod č.19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je
nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené
judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na
rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolání vytýkalo rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst.3
písm.d/ občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000
Sb.) může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc
nesprávný právní předpis, anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek text na str.13/45/).
Odvolací soud použil na řešenou otázku ( vymezenou ve výroku jeho
rozsudku o přípustnosti dovolání ), výkladu mezinárodní dohody mezi vládou ČSSR
a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky
fyzických osob, na něž by se jinak vztahovaly restituční předpisy, článek I a
článek II. odst.1 mezivládní dohody mezi vládami ČSSR a Kanadou dne 18.4.1973,
která nabyla platnosti 22.6.1973; na základě této dohody přijali právní
předchůdci žalobce ( jeho rodiče) náhradu za odňatý majetek nalézající se v
Československu a vzdali se veškerých souvisejících nároků vůči ni, čímž byla
splněna podmínka podle článku VI. uvedené smlouvy.
Z uvedeného měly soudy obou stupňů za to, že zde není splněna
základní podmínka restitučního nároku daného podle zákona č.87/1991 Sb., tj.
existence majetkové křivdy, takže zanikly právním předchůdcům žalobce uvedeným
postupem jejich nároky, tedy i nárok žalobce existující před účinnosti zákona
č.87/1991 Sb., když potvrdili, že došlo k realizaci jejich nároků jako
kanadských státních občanů, opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu,
a to právě z důvodu uspokojení jejich pohledávek podle uvedené dohody.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů
cizích státních příslušníků vůči státu a státním orgánům ohledně majetku a
majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinnosti
mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí
soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo
právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně
úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve
Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků
cizího státu vůči zdejším subjektům.
Pokud jde o otázku, který subjekt je osobou povinnou k případnému
uzavření dohody o vydání věci soudy obou stupňů uvedly, že ke dni 1.4.1991 bylo
v řízení prokázáno, že nemovitosti držel státní podnik P. B. a vlastníkem byl
stát. Město B. nemovitost nabylo až na základě dohody o bezúplatném převodu
privatizovaného majetku ke dni 1.12.1993, tedy v době, kdy se na privatizaci
nemovitosti nevztahovalo žádné blokační ustanovení zákona č.87/1991 Sb., a
proto nemůže být zavázáno k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Privatizace
provedená mimo rámec blokačních lhůt podle zákona č.87/1991 Sb. je řádným
smluvním převodem vlastnictví, který nemůže zakládat překážku naturální
restituce, s výjimkou případů, v nichž by bylo jednoznačně prokázáno, že šlo o
osobu, která na věc měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb.
nebo zákona č.128/1946 Sb., pokud k přechodu vlastnického práva prohlášeným za
neplatné podle těchto předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a nárok nebyl po
25.2.1948 uspokojen z důvodu politické perzekuce. V takovém případě by se stala
privatizace překážkou naturální restituce a do úvahy by přicházela pouze
případná finanční náhrada, což i vyplývá z článku II. odst.2 zákona č.116/1994
Sb. Soudy pak uzavřely, že byl-li návrh na vydání ideální jedné poloviny
nemovitosti podán vůči osobě, která není povinnou osobou a takou ani být
nemůže vzhledem na majetkovou podstatu nemovitosti, odvolací soud zamítající
návrh na vydání nemovitosti potvrdil.
Z právních závěrů již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č.
31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které pokládá dovolací soud za
nadále použitelné, vycházel v projednávané právní věci i odvolací soud. Nebylo
proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo
o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo
judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech /
srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS
181/95/. Nemohl tedy také dovolací soud přisvědčit názoru, že by z hlediska
aplikace a výkladu uvedené mezivládní dohody z 18.4.1973 mezi Kanadou a
Československem by spočíval rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu ( ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel v řízení nebyl úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2001
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu