28 Cdo 703/2014

28 Cdo 703/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci

žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3,

Husinecká 1024/11, proti žalované E. M., zastoupené JUDr. Irenou Švestkovou,

advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, za vedlejšího účastenství

na straně žalobkyně Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, sídlem v

Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se

sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 75/2012, o dovolání žalobkyně

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co

331/2013-145, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68 Co 331/2013-145,

ve výroku I. a II. se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2013,

č. j. 27 C 75/2012-125 ve výroku I. určil, že pozemky p. č. 1580/14 a p. č. 1590/1 v k. ú. D. v obci P. jsou ve vlastnictví České republiky a příslušnost

hospodaření k nim má Státní pozemkový úřad. Současně ve výroku II. uložil

povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč a ve výroku III. uložil

žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 25.289,- Kč. Soud prvního stupně rozhodl takto o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že

Pozemkový fond České republiky smlouvou o převodu pozemků č. 002 R – 98/01 ze

dne 26. 3. 1998 převedl na žalovanou coby oprávněnou osobu pozemky p. č. 1597/4, p. č. 1590/1 a p. č. 1580/14 v k. ú. D. v obci P. jako pozemky náhradní

podle § 11 odst. 229/1991 Sb., v tehdy platném znění. Předmětné pozemky byly

původním majetkem Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, šlo tedy o

historický majetek církve, který nebylo možné podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. převést do vlastnictví jiné osoby. Podle žalobkyně je smlouva o převodu pozemků

ze dne 26. 3. 1998 proto podle § 39 o. z. absolutně neplatná. Žalobkyně má

naléhavý právní zájem na určení, že pozemky p. č. 1580/14 a p. č. 1590/1 jsou

ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim přísluší žalobkyni,

neboť žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků, ač se

jí nikdy nestala. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemky byly původně předmětem

vlastnického práva Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou a že v době

rozhodné pro vznik restitučních nároků se stal jejich vlastníkem stát. Dovodil,

že pokud Pozemkový fond České republiky tyto pozemky smlouvou o převodu pozemků

č. 002 R – 98/01 ze dne 26. 3.1998 převedl jako pozemky náhradní na žalovanou

coby restituentku, porušil tím ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. o půdě

(tzv. blokační ustanovení). Zaujal názor, že smlouva o převodu pozemků je tak

podle § 39 o. z. absolutně neplatná. S ohledem na právní účinky absolutní

neplatnosti smlouvy pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví státu, byť

vlastnické právo žalované k těmto pozemkům bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, když rovněž dovodil, že žalovaná

nenabyla vlastnictví pozemků ani vydržením podle § 134 odst. 1 o. z. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 10. 2013, č. j. 68

Co 331/2013-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak,

že žalobu zamítl. Dále ve výroku II. rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastník

na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované

náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20.200,- Kč. V dané věci odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

2166/10, v němž Ústavní soud vyjádřil názor, že snaha o nastolení stavu, kdy

jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním

předpokladem fungování materiálního právního státu.

Jinak řečeno, podstatou

uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry

jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva

konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z

normativního právního aktu nebo aktu aplikace práva. Ústavní soud dále

vyslovil, že následné zjištění existence zákonné překážky převodu (pozemků)

nemůže jít k tíži jednotlivce, který zcela oprávněně důvěřoval ve správnost

postupu státu, neboť platí zásada, že stát objektivně zná své právo. Stát

reprezentovaný pozemkovým fondem České republiky se nemůže dovolávat ochrany

vlastnictví k pozemkům, neboť svými úkony kolizi práv přivodil. Odvolací soud

dále poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10, v němž

Ústavní soud konstatoval, že z ústavněprávních hledisek je stěží

akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) osvědčí

určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto

skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje,

že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. Podle odvolacího soudu žalované svědčí právo na legitimní očekávání správnosti

aktů státu, které byly v jejím případě dokonce řetězeny. Žalovaná jako

restituentka na základě rozhodnutí tehdejšího Okresního úřadu v Praze –

Okresního pozemkového úřadu č. j. PÚ 421/91 ze dne 12. 11. 1996 při uzavření

smlouvy s tehdejším Pozemkovým fondem České republiky jako reprezentantem státu

ze dne 26. 3. 1998, č. 002 R - 98/01 o převodu sporných pozemků coby pozemků

náhradních jednala v plné důvěře, že pozemkový fond jako státní orgán speciálně

pro tyto převody pověřený a za tím účelem též po odborné stránce vybavený

postupuje při své činnosti v souladu s právem. Vyslovil, že žalovaná

opodstatněně důvěřovala, že stát je podle zápisu v katastru nemovitostí

vlastníkem pozemků a že oprávněn s těmito pozemky nakládat, když převádějící

Pozemkový fond České republiky ve smlouvě výslovně prohlásil, že mu nejsou

známy žádné skutečnosti, které by uzavření této smlouvy bránily. Návrh na vklad

vlastnického práva žalované k pozemkům následně provedl další státní orgán –

katastrální úřad, jehož zákonnou povinností bylo celý převod podle § 5 odst. 1

zákona č. 265/1992 Sb. prověřit a teprve poté vložit k pozemkům vlastnické

právo žalované, což se také stalo. Odvolací soud přisvědčil žalované, že soud prvního stupně měl v plné míře

poskytnout ochranu jejímu legitimnímu očekávání ve správnost postupu státních

orgánů a věcnou správnost aktů státu, jakož i její dobré víře a důvěře v právní

jistotu. Zaujal názor, že je třeba přihlédnout k tomu, že hlavním úkolem

Pozemkového fondu bylo zprostředkovat přenecháním náhradních pozemků zmírnění

křivd, ke kterým došlo a jimiž byla žalovaná postižena.

Dospěl k závěru, že

pokud tehdejší Pozemkový fond České republiky při smluvním převodu sporných

pozemků na žalovanou pochybil, musí to být stát, kdo bude za případnou škodu

odpovídat tomu, na jehož úkor pochybil, když nelze připustit, aby nápravou

jedné křivdy založil křivdu pro někoho jiného. Odvolací soud přisvědčil

žalované i v tom, že stát reprezentovaný Pozemkovým fondem České republiky,

nyní Státním pozemkovým úřadem, se nemůže dovolávat ochrany vlastnictví k

pozemkům, pokud svými úkony kolizi práv sám přivodil. Na základě shora

uvedeného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I., podala

žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s

tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,

která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, příp. se odvolací

soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně aplikace

ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a

jinému zemědělskému majetku. Uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu, že namísto aplikace ustanovení § 29, které zakládá

absolutní neplatnost převodu majetku, jehož původním vlastníkem byly církve,

náboženské řády a kongregace, upřednostnil s odkazem na judikaturu Ústavního

soudu České republiky princip ochrany dobré víry žalované ve správnost aktů

státní moci a právo na legitimní očekávání správnosti aktů státu. V dovolání

stručně rekapitulovala danou věc s tím, že žalovaná jako restituentka uzavřela

s Pozemkovým fondem České republiky smlouvu o převodu pozemků č. 002 R - 98/01

dne 26. 3. 1998, kdy vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne

5. 3. 2001. Již však dne 25. 3. 2002 byla žalované doručena žaloba Rytířského

řádu křížovníků s červenou hvězdou, kterou se tento náboženský řád domáhal

proti dovolatelce a proti žalované určení svého vlastnického práva k dotčeným

nemovitostem. Zde dovolatelka akcentovala, že jedním z účastníků řízení je i

náboženský řád, který se domáhá vrácení svého původního církevního majetku. Namítala, že uvedené důvody neopravňují odvolací soud k absenci důsledné

aplikace ustanovení § 29, když v řízení před soudem prvního stupně bylo

prokázáno, že dotčené nemovitosti jsou původním církevním majetkem a k převodu

došlo za účinnosti předmětného ustanovení. Podle dovolatelky odvolací soud měl v návaznosti na ustanovení § 39 o. z. dospět k závěru, že předmětná smlouva byla neplatným právním úkonem s tím, že

absolutní neplatnost právního úkonu nastávala bez dalšího přímo ze zákona. Tvrdila, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností,

jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která

ze smluvních stran neplatnost způsobila, a bez ohledu na to, zda některá ze

smluvních stran ji uzavřela v dobré víře. Podotkla, že absolutně neplatný úkon

taktéž nepůsobí právní následky ani v případě, že na jeho základě bylo kladně

rozhodnuto o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 257/2013, týkající

se ustanovení § 29 zákona o půdě, v němž vyslovil, že převody (přechody)

majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti

(respektive jejich právnické osoby) jsou jakožto akt contra legem postiženy

absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání)

a byl tím sledován účel širšího legislativního řešení majetkového vyrovnání

mezi státem a církvemi (k němuž pak došlo v období 2012 a 2013).

Podle

dovolatelky lze tento závěr použít i v daném případě. V dané souvislosti

odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07. Dále dovolatelka nesouhlasila s odkazem odvolacího soudu na rozhodnutí

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně

upřednostnil souhrnně označenou dobrou víru jednotlivce ve správnost aktů

státní moci oproti principům právní jistoty, legitimního očekávání a oproti

restitučním zásadám, které v konečném důsledku svědčí ve prospěch vedlejšího

účastníka a jeho prostřednictvím ve prospěch žalobkyně. V dovolání též

odkazovala na ustanovení § 18 zákona č. 428/2012 Sb., které bylo již v době

rozhodnutí odvolacího soudu účinné. Namítala, že odvolací soud nepřihlédl k

tomu, že se Rytířský řád křížovníku s červenou hvězdou v případě neúspěchu v

tomto řízení obrátí na soud se žalobou na určení vlastnického práva. Náboženský

řád tak bude v souladu se zákonem požadovat určení vlastnického práva svědčící

státu, nikoliv přímo jemu. Navrhla proto změnu rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě zrušení rozhodnutí

odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující

pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve

věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.

Podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nelze majetek, jehož původním

vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace převádět do

vlastnictví jiným osobám až do přijetí zákona o tomto majetku (tedy zákona,

který stejně jako zákon č. 298/1990 Sb. bude svou povahou součástí restitučního

zákonodárství; srov. sdělení č. 13/2006 Sbírky zákonů).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/2

(uveřejněném pod č. 23 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu

ČR) byl zaujat i právní závěr /na str. 295/, že i obecné soudy musí při svém

rozhodování o restitučních nárocích se vypořádat s kogentním ustanovením § 29

zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).

V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. července 2010, sp. zn. P1.ÚS 9/07

(uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 132 ve

svazku 58) byl zaujat i právní závěr, že převody (přechody) majetku, jehož

vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti (respektive

jejich právnické osoby) jsou jakožto akt contra legem postiženy absolutní

neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání); byl tím

sledován účel širšího legislativního řešení majetkového vyrovnání mezi státem a

církvemi (k němuž pak došlo v období 2012 a 2013); bylo také uvedeno (na str. 6

svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že je „nerozhodné, že

státní orgány zatím neuvedly kompletní samostatný seznam dotčeného majetku ve

smyslu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.)“.

Pro posouzení správnosti právního posouzení této věci odvolacím soudem je třeba

připomenout závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013,

sp. zn. 28 Cdo 257/2013, které vycházely ze shora citovaného rozhodnutí

Ústavního soudu ČR.

Ve světle shora uvedených závěrů pramenících judikatury dovolacího soudu nebylo

možno dospět ke spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím

soudem. Uvedený nedostatek nelze zhojit změnou rozhodnutí dle § 243d písm. b)

o. s. ř. Dovolací soud proto přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.

ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a k

vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení

s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí

vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. června 2014

JUDr.

Josef R a k o v s k

ý předseda senátu