28 Cdo 705/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ M. S., b/ V. S.,
obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ L., spol. s r. o., 2/ s. m. P.,
3/ České republice, jejímž jménem jedná Ú. pro z. s. ve v. m., doručováno
územnímu pracovišti v H. K., o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 37/2001, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
2. 8. 2005, č. j. 23 Co 5/2005-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 2. 8. 2005, č. j. 23 Co 5/2005-158, byl ve výroku I. potvrzen zamítavý
výrok (též I.) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 9. 2004, č. j.
9 C 37/2001-135, ve vztahu k žalobě na určení, že žalobci jsou v rámci
společného jmění manželů vlastníky pozemku parc. č. 4684/2, zapsaného na listu
vlastnictví č. 13634, dále pozemků parc. č. 5647/2, 8850/2, 3702/32 a 3702/33,
všech zapsaných na listu vlastnictví č. 13635, a konečně pozemků parc. č.
4683/1 a 4683/3, zapsaných na listu vlastnictví č.13636, vše pro obec a
katastrální území P., zapsáno u Katastrálního úřadu v P. Žádnému z účastníků
nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po
právní stránce ve věci řešil především konkurenci kupní smlouvy, kterou dne 18.
1. 1964 prodala paní M. K. předmětné nemovitosti (tehdy včetně domu) žalobcům,
s darováním, k němuž došlo na základě předchozích nabídek paní K. a stát přijal
nabídku daru (opět stejných nemovitostí) dne 24. 3. 1964. Odvolací soud dospěl
k závěru, že za právního stavu, kdy od 1. 1. 1951 přestaly být zápisy do
pozemkových knih podmínkou nabytí vlastnictví a zůstal jim pouze deklaratorní
účinek, se stalo podstatným znění § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb., o
notářských poplatcích. Text zákona tu podmiňoval platnost kupní smlouvy M. K. s
žalobci tzv. poplatkovou revizí. Tato revize měla účinky ex nunc a pokud v
mezidobí došlo, na základě nabídek M. K. ze dnů 12. 1. a 19. 3. 1964, k přijetí
daru státem dne 24. 3. 1964 – ke zpoplatnění a registraci kupní smlouvy došlo
31. 3. 196 –, pak právní účinky darování nastaly dříve než případná platnost
kupní smlouvy, a věci přešly na stát. Odvolací soud nesdílel ani právní závěry
žalobců o jejich případném vydržení, neboť nedovodil znaky držby na straně
žalobců, došlo-li (již od roku 1965) na předmětných pozemcích k výstavbě
sídliště P. Nebyl zde sice teoreticky vyloučen výkon držby prostřednictvím
třetí osoby, ale dobrá víra nemohla být vzhledem k výše řečenému založena a
navíc bylo třeba vzít v úvahu, že k vydržení mohlo dojít v zásadě teprve až od
data 1. 1. 1992. Odvolací soud sice akceptoval, že judikatura Nejvyššího soudu
(např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1193/98) připustila započtení doby vydržení i za
období před 1. 1. 1992, a to včetně vydržení pozemku ve vlastnictví státu
(srov. § 135a odst. 2 o. z. ve znění zákona č. 131/1982 Sb.), ale předpoklady
pro eventualitu vydržení neshledal naplněnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání.
Přípustnost dovolání dovozovali podle § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., a to
jak s ohledem na předchozí kasační usnesení odvolacího soudu, tak i pro jimi
tvrzený zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tvrdili, že jsou dány
dovolací důvody, spočívající ve vadě řízení s následkem nesprávného rozhodnutí
ve věci samé, a v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelé připomínali, že důvodem jejich určovací žaloby byla existence
duplicitního zápisu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu a že oni sami
nemohli mít vědomost o administrativním procesu, který se v minulosti děl
nezávisle na jejich znalosti a vůli. Žalobci řádně zaslali tehdejšímu státnímu
notářství kupní smlouvu, kterou jako nabyvatelé sjednali s M. K., a tato
smlouva byla řádně registrována. M. K. byla tímto projevem vůle jako převodkyně
vázána; ke schválení smlouvy odborem vodního hospodářství, zemědělství a
lesnictví ONV v P. došlo dne 28. 1. 1964. Výhrada poplatkové registrace podle
zákona č. 26/1957 Sb. platila – podle dovolatelů – ex tunc, a naproti tomu
relevantní mohla být, ohledně darování státu, až nabídka paní K. z 19. 3. 1964
s přijetím 24. 3. 1964 (obojí ovšem učiněno později, než dovolatelé uzavřeli s
paní K. kupní smlouvu). Dovolatelé namítali i nesprávnost právního názoru
odvolacího soudu v otázce vydržení. Vycházeli z toho, že nelze vyloučit držbu
prostřednictvím třetí osoby; oni sami neměli v mezidobí možnost s pozemky
disponovat a na jejich straně přetrvalo tzv. holé vlastnictví, založené na
tehdejších předpisech (vl. nař. č. 50/1955 Sb., zákon č. 123/1975 Sb. a další).
Dovolatelé uzavřeli, že vše svědčí pro existenci vlastnického práva na jejich
straně, a žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se ze žalovaných vyjádřilo pouze statutární město P., které
se plně ztotožnilo se závěry odvolacího soudu a žádalo, aby dovolací soud
dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, či je případně, dospěje-li k závěru o
jeho přípustnosti, zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě a za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru o přípustnosti dovolání. Tuto
přípustnost nebylo možné dovodit z důvodů předchozího kasačního rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2003, neboť ohledně předmětných
pozemků rozhodl soud prvního stupně již dříve stejně a právní názor i procesní
pokyny odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení směřovaly vůči později již
nenapadenému určovacímu výroku II. soudu prvního stupně o vlastnictví čtyř z
předmětných pozemků statutárním městem P. Dovolací soud je však toho názoru, že
existuje konkrétní oprávnění připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního
rozsudku, neboť posuzovaný právní stav konkurence právních úkonů kupní a
darovací smlouvy, obou týkajících se stejných pozemků, nepovažuje ve vztahu ke
zjištěným skutečnostem ve své dosavadní judikatuře za řešený.
Po tomto závěru o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval
nejprve posouzením dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tedy namítaným nesprávným právním posouzením věci; o druhém z uplatněných
dovolacích důvodů bude pojednáno níže.
V rámci shrnutí rozhodných právních skutečností dovolací soud
připomíná, že – M. K. nabídla státu darování předmětných pozemků dvakrát, a to
(vždy s řádnou identifikací) ve dnech 12. 1. 1964 a 19. 3. 1964,
- dne 18. 1. 1964 sjednala M. K., opět ohledně týchž pozemků, se žalobci kupní
smlouvu (formou notářského zápisu), schválenou příslušným odborem ONV 28. 1.
1964,
- dne 24. 3. 1964 přijal stát, prostřednictvím finančního odboru již řečeného
ONV, nabídku daru pozemků učiněnou M. K.; vše bylo provedeno na tehdy
používaných formulářích,
- konečně pak dne 31. 3. 1964 došlo k tehdejší tzv. poplatkové registraci kupní
smlouvy Státním notářstvím v P. pod sp. zn. PR 63/64.
K uzavření kupní smlouvy mezi M. K. jako prodávající a žalobci jako kupujícími
je záhodno zopakovat, že v době kontraktu nebyla podmínkou účinnosti tohoto
právního úkonu intabulace, tedy konstitutivní zápis do tehdejších pozemkových
knih; ta byla opuštěna již dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský
zákoník č. 141/1950 Sb. (tzv. „střední“).
Platilo tedy ustanovení § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., podle
něhož se vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí již samotnou smlouvou,
není-li umluveno jinak anebo nevyplývá-li nic jiného ze zvláštních předpisů.
V nyní posuzované věci však právě takový zvláštní předpis existuje.
Šlo o zákon č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích, jenž byl zrušen až dne 1.
4. 1964, v souvislosti s nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Podle textu § 18 odst. 1 citovaného zákona vyžadoval ke své platnosti právní
úkon o převodu majetku, ze kterého se platil poplatek z darování nebo poplatek
z převodu nemovitostí, aby byl u notářství zapsán do poplatkového rejstříku
(registrace). Výjimka takto stanovené podmínky platnosti byla učiněna pouze (v
rámci odstavce 2 téhož ustanovení) ve vztahu k převodům nemovitostí do
socialistického vlastnictví včetně prodeje či vyvlastnění, což znamená, že
sjednání darovací smlouvy se státem jako nabyvatelem, dovršené přijetím nabídky
daru příslušným orgánem státu, již mechanismu poplatkové registrace
nepodléhalo; darování státu tedy nabylo právních účinků okamžitě.
Citované znění zákona č. 26/1957 Sb. o odkladu platnosti sjednané
smlouvy až do tzv. poplatkové registrace nebylo zpochybněno ani dobově, ani
pozdějším výkladem zákonného textu. Závěr o poplatkové registraci jako podmínce
platnosti předtím sjednaného právního úkonu převzal, byť jen jako dílčí část
svého odůvodnění, i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2134/98.
To ovšem znamená, že – přes sjednání kupní smlouvy M. K. se žalobci dne
18. 1. 1964 (resp. schválení ONV 28. 1. 1964) – mohla kupní smlouva nabýt
platnost až dnem 31. 3. 1964, kdy byla poplatková registrace provedena a
smlouva registrována.
V mezidobí však došlo k tomu, že obě řádné nabídky darování učiněné M.
K. vůči státu, vůči kterým nižší instance nezjistily žádné vady projevu vůle,
byly – naposledy nabídka z 19. 3. 1964 – stvrzeny přijetím nabídky státem dne
24. 3. 1964. K darování předmětných pozemků státu tedy došlo právně účinně
dříve, než se tak mohlo stát u kupní smlouvy; tuto kupní smlouvu tedy již
nebylo možné považovat za platnou (srov. § 36 odst. 1, § 41 odst. 1 zákona č.
141/1950 Sb. o neplatnosti právních úkonů, včetně písemných, pro rozpor se
zákonem).
Obdobné závěry ve vztahu k mezidobí od sjednání smlouvy, resp. od
počátku vázanosti účastníků svými projevy vůle, až do případného dovršení
smlouvy úředním aktem, přičemž v mezidobí dojde k porušení vázanosti některým z
účastníků, přijala již dřívější právní nauka ve své výkladové praxi. Z doby
minulé (v současnosti není patrna doktrinární změna názoru) lze poukázat na
názor J. Eliáše a J. Rubeše v komentáři k § 47 tehdejšího občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb. (Občanský zákoník. Komentář. Praha, Panorama 1987, str. 192),
podle něhož jsou po sjednání smlouvy „její účastníci do její účinnosti vázáni v
tom smyslu, že jsou si povinni stát ve slovu (pacta sunt servanda). Poruší-li
jeden z účastníků smlouvy svou povinnost stát ve slovu a uzavře-li o téže věci
později novou smlouvu, … zbývá druhému z účastníků prvé smlouvy právo na
náhradu vzniklé škody. Porušením povinnosti stát ve slovu se totiž … smlouva (v
pořadí druhá, pozn. NS) nestala neplatnou.“
Z řečeného lze dovodit obecný závěr, že byla-li v rozhodném období za
účinnosti poplatkového zákona č. 26/1957 Sb. uzavřena v mezidobí, tj. mezi
sjednáním kupní smlouvy o převodu nemovitostí do vlastnictví fyzických osob a
její poplatkovou registrací, darovací smlouva ve prospěch státu, pak takové
darování, vzhledem ke svým okamžitým právním účinkům, vyloučilo eventualitu
platnosti kupní smlouvy – byť sjednané časově dříve. Tento právní závěr
odpovídá tomu, co dovodil již odvolací soud, a znamená neopodstatněnost
dovolání žalobců ohledně toho dovolacího důvodu, který spočívá v namítaném
nesprávném právním posouzení věci odvolací instancí.
V konkurenci se závěrem o vlastnictví státu nelze zároveň uzavřít,
že by žalobci mohli pozemky vydržet. I když by se tak v zásadě mohlo stát i se
započtením doby před 1. 1. 1992, jak shora naznačeno, je nutné vzít v úvahu, že
znaky oprávněné držby (v intencích pozdějšího § 132a odst. 1 o. z. ve znění
zákona č. 131/1982 Sb.) nemohly být dost dobře všechny naplněny. I kdyby se
žalobcům přiznala „počáteční“ dobrá víra (viz sepis kupní smlouvy) a teoretická
možnost nakládání s věcmi jako s vlastními, chybí znak faktického ovládání
věcí. Ten nemohl být naplněn, neboť na předmětných pozemcích bylo bezprostředně
po jejich převodu do státního vlastnictví postaveno sídliště.
Neobstál však ani dovolací důvod, tvrdící procesní vadu s důsledkem v
nesprávném meritorním rozhodnutí. Procesní vada měla podle žalobců spočívat v
tom, že v průběhu řízení odvolací soud svým usnesením ze dne 11. 9. 2002
potvrdil usnesení první instance, kterým nebylo připuštěno zpětvzetí žalobního
návrhu žalobci. Žalobci nyní v dovolání tvrdí, že tak učinili z důvodu
„existence svého vlastnického práva“. Mělo být na žalovaných, aby svou
aktivitou dosáhli nápravy duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Dovolací
soud však sdílí právní názory obou nižších instancí, že za vzniklého procesního
stavu, vyvolaného žalobou, bylo v zájmu vyjasnění vlastnických vztahů mezi
účastníky, aby bylo v řízení pokračováno a dosáhlo se odstranění duplicity
zápisů v katastru nemovitostí. Nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby tedy
nepostrádal vážné důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud, vzhledem ke správnosti rozsudku
odvolacího soudu, dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem
o. s. ř.).
Žalovaní sice byli v řízení podle § 243b odst. 5 věty první a potažmo § 142
odst. 1 o. s. ř. úspěšní, žádnému z nich však náklady řízení o dovolání
nevznikly (město P., jež podalo písemné vyjádření, nebylo zastoupeno advokátem).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. února 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu