28 Cdo 708/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. J. N., bytem ve V., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Povovou,
advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Husovo náměstí 550, proti žalovanému J.
B., bytem v M., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn.
8 C 275/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
13. října 2010, č.j. 26 Co 387/2010-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze potvrdil usnesení Okresního
soudu v Mělníku ze dne 3. března 2010, č.j. 8 C 275/2009-13, jímž byla
zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp.
zn. 8 C 123/2007.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo ukončeno usnesením
Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2008, č.j. 8 C 123/2007-39, jímž bylo
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobcem podané odvolání proti
tomuto usnesení bylo pro opožděnost odmítnuto (usnesením soudu prvního stupně
ze dne 5. 5. 2008, č. j.
8 C 123/2007-46). Vycházeje z toho, že označená usnesení nejsou rozhodnutími ve
věci samé, odvolací soud uzavřel, že žaloba na obnovu řízení proti nim podaná
není podle ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.)
přípustná. Usnesení, jímž soud prvního stupně žalobu pro nepřípustnost zamítl
(§ 235e odst. 1 o. s. ř.), shledal proto odvolací soud věcně správným (§ 219 o.
s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Na přípustnost dovolání
usuzoval z poučení, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení usnesení
odvolacího soudu, co do dovolacích důvodů měl pak za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávné označil již rozhodnutí soudu o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku vydané v původním řízení, které mělo
být podle jeho názoru zrušeno, jestliže soudní poplatek za řízení – jak nyní
tvrdí a dokládá – zaplatil soudu před uplynutím lhůty pro podání odvolání.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo
vydáno po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 238 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (písm. a/) nebo o zamítnutí návrhu na
změnu rozhodnutí
podle § 235h odst. 1 věta druhá (písm. b/); ustanovení § 237 platí obdobně
(odst. 2).
Ve věcech uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř. je tedy dovolání přípustné za
stejných podmínek, jaké stanoví pro přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu
nebo proti jeho usnesení ve věci samé § 237 o. s. ř. Jelikož v posuzovaném
případě bylo usnesením odvolacího soudu usnesení soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na obnovu řízení potvrzeno a nejde o případ přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem
prvního stupně nebylo dříve vydáno rozhodnutí,
jež by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (za použití ust. § 238 odst. 1 písm. a/, odst.
2 o. s. ř.), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci odvolací soud uzavírá, že žaloba na obnovu řízení směřuje vůči
rozhodnutí, proti němuž není tento (mimořádný) opravný prostředek přípustný,
jelikož žalobou napadené usnesení o zastavení řízení (pro nezaplacení soudního
poplatku;
§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů) není rozhodnutím ve věci samé.
Z ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř. (jež upravuje důvody obnovy řízení)
vyplývá, že žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný
rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto „ve věci samé“. Věcí
samou rozumí se v právní teorii i v judikatuře samotný předmět, pro který se
řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv.
řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků
vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn.
2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
61, ročník 1998, případně usnesení ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 1997). Přitom ne
každé rozhodnutí, jímž se řízení končí, je současně rozhodnutím ve věci samé
(viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376.
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1803).
Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o zastavení řízení (zde pro nezaplacení
soudního poplatku) usnesením ve věci samé není, byť jde o rozhodnutí, jímž se
řízení končí, a že proti takovému rozhodnutí není žaloba na obnovu přípustná,
je tedy v souladu s ustálenou judikaturou, kterou Nejvyšší soud ani v nyní
posuzované věci neopouští.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustné
není. Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání, které samo přípustnost dovolání nezakládá (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel
právo na jejich náhradu nemá a jiným účastníkům v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu