28 Cdo 714/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. – d. n. d.,
družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému
advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8
C 98/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20.11.2001, č.j. 17 Co 304/2001-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 6.5.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal se žalobce
uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizený odevzdat byt blíže popsaný v
petitu. Tvrdil, že je vlastníkem nemovitosti, v němž nájemnicí předmětného bytu
byla babička žalovaného J. V. Žalovaný se však v předmětném bytě začal
vyskytovat až po smrti své babičky, užívá jej tedy bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 1999,
č.j. 8 C 98/98-49 žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze
usnesením ze dne 17.2.2000, č.j. 17 Co 692/99-85, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dalším rozsudkem ze dne 21.7.2000, č.j. 8 C 98/98-113, pak soud prvního stupně
rozhodl shodně, totiž žalobě vyhověl. Vzal za prokázáno, že žalobce je
vlastníkem nemovitosti, v němž se předmětný byt nachází. Dospěl k závěru, že
žalovanému se nepodařilo prokázat před smrtí své babičky vedení společné
domácnosti a nepřešlo tedy na něj právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z.
Věc posoudil podle § 126 o.z.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20.11.2001, č.j. 17 Co 304/2001-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na
vyslovení přípustnosti dovolání. Odvolací soud převzal skutková zjištění i
právní posouzení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaný neunesl
důkazní břemeno a neprokázal svá tvrzení o naplnění zákonných podmínek pro
přechod práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovaný užívá
předmětný byt bez právního důvodu. Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání
zdůvodnil odvolací soud tím, že pro posouzení přechodu nájmu podle § 706 odst.
1 o.z. je rozhodující, zda tato osoba vedla společnou domácnost s nájemcem
ještě před jeho hospitalizací. Tento závěr je v souladu s konstantní
judikaturou.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19.2.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), d) o.s.ř.
Namítal nesprávnost skutkových zjištění, respektive jejich hodnocení s tím, že
jeho soužití s babičkou ve společné domácnosti existovalo již před její
hospitalizací. Podle dovolatele tak byly splněny podmínky pro přechod nájmu
bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání s tím, že dovolání není přípustné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části
dvanácté, hlavy 1, bodu 1, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb.. Rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo vydáno ještě za účinnosti předpisů občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2000, důvodně proto i odvolací soud v souladu s
bodem 15 zmíněných přechodných ustanovení projednal věc podle ustanovení
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Pak ovšem i pro
dovolací soud platí důsledky plynoucí z kogentního ustanovení bodu 17
přechodných ustanovení, podle nichž dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna
ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb.( dále jen ,, o.s.ř. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
o.s.ř. se z obsahu spisu nepodává a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Vzhledem
k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nepřichází v úvahu přípustnost
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudku soudu prvního stupně
nepředcházelo ani jeho dřívější odlišné rozhodnutí zrušené odvolacím soudem s
důsledky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (§
238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem
odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda je dána
přípustnost dovolání z důvodu uplatněného dovolatelem podle § 239 odst. 2
o.s.ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je
dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu (č.l. 131 spisu) vyplývá, že v
rámci závěrečného návrhu právní zástupce žalovaného pro případ potvrzení
napadeného rozsudku žádal připuštění dovolání k výkladu § 706 odst. 1 a to
otázce společné domácnosti v době, kdy nájemce bytu je hospitalizován.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č.
19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo
uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují )
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy, jestliže
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž
správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
V této souvislosti je třeba předeslat, že rozhodovací praxe soudů je zcela
ustálena v právním názoru, že i když doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných
v § 706 odst. 1 větě první o.z., předcházející nájemcově smrti, není co do
délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno - se
zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu - učinit závěr, že
mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. Pojem
„společné domácnosti” použitý v § 706 odst. 1 větě první o.z. se vykládá ve
smyslu ustanovení § 115 o.z., podle něhož společnou domácnost vedou ti, kteří
spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití se
považuje za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o vůli
vést takové společenství trvale, a nikoliv jen na přechodnou dobu. Podle
ustálené judikatury se přitom u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě první o.z.
nevyžaduje, aby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, důsledně však dále
platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby
taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo
příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze
hlášena k trvalému pobytu (srov. rozhodnutí č. 34/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala
odklon.
Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné
domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první o.z.,
není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném
zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout
ještě před hospitalizací. V souzené věci - jak plyne ze skutkových zjištění
odvolacího soudu - tomu ale tak nebylo, neboť před datem 18.12.1997, kdy byla
babička žalovaného hospitalizována společná domácnost mezi nájemkyní a
žalovaným (ve výše vyloženém smyslu) neexistovala. Dovolací soud se ztotožňuje
s právními závěry odvolacího soudu, že nebyl naplněn jeden ze dvou kumulativně
stanovených předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč.
zák. - totiž podmínka, aby v rozhodném okamžiku existovala společná domácnosti
mezi nájemkyní a žalovaným.
S přihlédnutím k tomu, co bylo dosud uvedeno lze proto konstatovat, že v této
věci odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou výkladovou praxí. Formulace
otázky navržené žalovaným k dovolacímu přezkumu obsahově znamená polemiku se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jde o námitky skutkové povahy v
jedinečném posuzovaném případu, které nelze podřadit pod pojem otázky zásadního
právního významu. Pak je ovšem důvodný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro
založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nebyly
dány. Ani dovolací soud nemá za popsané situace důvod odchýlit se od této
správné úvahy odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení
občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného
dovolání, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v
dovolání uvedených.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za
použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný neměl v
dovolacím řízení úspěch, k nákladům spojeným s vyjádřením žalobce k dovolání
žalovaného dovolací soud nepřihlédl, když toto nebylo možno zohlednit jako úkon
právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu