28 Cdo 72/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. Š.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. P., zastoupenému advokátem, a
2/ D. P., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 12 C 144/95, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č. j. 30 Co
401/2002-188, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č. j. 30 Co
401/2002-188, a Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2002, č. j. 12 C
144/95-168, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Praze přes odvolání žalobce potvrdil rozsudek
Okresního soudu Praha-východ v meritorní výrokové části, v níž byla zamítnuta
žaloba, aby žalovaní vydali žalobci rekreační chatu ev. č. 0323 spolu se
zastavěným pozemkem parc. č. 334 a s pozemkem parc. č. 79/25 – zahradou, vše v
obci Z. a k. ú. B. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení
prvnímu žalovanému; ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nebylo žádnému z
účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce je,
v důsledku své soudní rehabilitace a splnění dalších zákonných podmínek,
oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích
(dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Aniž
by doplňoval dokazování, dovodil opět ve shodě s prvostupňovým soudem – který
se k této otázce vrátil poté, co opustil důkazní řízení ve fázi znaleckého
dokazování o ceně nemovitostí -, že žalobce nevyzval prvního žalovaného k
vydání věcí ve lhůtě podle § 5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích
(druhé žalované byla výzva doručena včas). Žalobci se podle odvolacího soudu
nepodařilo prokázat, že ve lhůtě, která v jeho případě končila dne 2. 5. 1995,
doručil prvnímu žalovanému telegram s výzvou i doprovodný doporučený dopis.
Odvolací soud citoval též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
1998, sp. zn. 23 Cdo 959/98, podle něhož nestačí
vůči povinným osobám – bezpodílovým spoluvlastníkům nemovitostí (v nyní
posuzované věci šlo o bývalé manžele s nevypořádaným spoluvlastnictvím) výzva
jednomu z nich, ale je nezbytné účinně vyzvat oba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil, že
telegram prvnímu žalovanému byl spolu s doporučeným dopisem podán dne 28. 4.
1995; v tomto ohledu provedl soud prvního stupně důkazy, s nimiž se v
odůvodnění rozsudku náležitě nevypořádal. Lhůta k podání výzvy povinné osobě je
zajisté hmotněprávní, ale smyslem zákona není zatížit oprávněnou osobu průkazem
doručení výzvy osobě povinné. Byl-li 28. 4. pátek, pak telegram s výzvou
prvnímu žalovanému byl, podle potvrzení dodací pošty (z 11. 5. 1995), vložen
téhož dne do jeho schránky na adrese P., a expresní doporučený dopis, u něhož
byl důkaz čtením podacího lístku též proveden, musel být nutně jako nepřevzatý,
po marné výzvě v sobotu 29. 4., uložen na poště, kde si ho první žalovaný mohl
2. 5. převzít; ten tedy jen účelově tvrdil, že dopis mu byl doručen 3. 5. První
žalovaný také nevznesl námitku, že by se snad v místě bydliště v té době
nezdržoval. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
otázky včasnosti výzvy k vydání věcí, shledával současně i zásadní právní
význam napadeného rozsudku a navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek (zřejmě i rozsudek soudu prvního stupně) a vrátil věc první instanci k
dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený
advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání mohlo být
přípustné, vzhledem ke konformitě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí
kasace (srov. § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.), jen pro zásadní právní
význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod mohl
být dán jen na základě ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. pro
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Lhůta k podání výzvy povinné osobě vydat věc je lhůtou hmotněprávní a
její účinky nastávají doručením povinné osobě, jak dovodil Ústavní soud např. v
usnesení ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 422/97 (Sbírka nálezů a usnesení
sv. 10, č. 22) nebo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
607/96 (Soudní judikatura č. 4/97). Současně je záhodno podotknout, že v
restitučních věcech razí zejména Ústavní soud značně tolerantní přístup ve
vztahu k míře důkazního břemene, kterou má snášet při průkazu doručování výzvy
osoba oprávněná (srov. nález ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 92 ve sv. 6).
Soudy obou nižších instancí však především pochybily v tom, že pod
zjištěný skutkový stav nesubsumovaly, pokud jde o doručení adresátovi písemného
právního úkonu, jakákoli ustanovení občanského zákoníku. Relevantní je již § 40
odst. 4 o telegraficky učiněném písemném právním úkonu; zejména
však bylo žádoucí aplikovat, při nedostatku explicitní obecné právní úpravy,
per analogiam legis § 43a odst. 2 a především § 45 odst. 1 občanského zákoníku.
Interpretace posledně citovaných ustanovení je zcela konstantní v tom směru, že
jednostranný písemný projev vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem resp.
dnem, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho
obsahem seznámit; není tedy rozhodující, že o obsahu právního úkonu adresát v
tento den dosud neví. V posuzované věci nepochybně bylo možné mít za prokázáno,
že již telegram žalobce s obsahem odpovídajícím výzvě k vydání věcí byl prvnímu
žalovanému vložen do poštovní schránky dne 28. 4. 1995. Adresát výzvy, jenž se
podle obsahu spisu v místě bydliště (ve smyslu výkladu dále uvedeného pojmu)
zdržoval, byl tedy schopen se seznámit s jejím obsahem téhož dne – nehledě na
dny bezprostředně následující (stále ještě v zákonné lhůtě), v nichž byl
doručován i doprovodný expresní doporučený dopis žalobce.
Bylo tedy možné již na základě provedených listinných důkazů i
výslechů stran (viz jednání ve dnech 28. 1. 1998 a 7. 4. 1999) učinit závěr, že
prvnímu žalovanému byla výzva žalobce, splňující náležitosti podle § 5 odst. 1
zákona o mimosoudních rehabilitacích, doručena v zákonné lhůtě stanovené
odstavcem 2 téhož ustanovení. Nedovodily-li obě nižší instance tento závěr, pak
pochybily a po kladné odpovědi na otázku včasnosti zmiňované výzvy se mohou
(jedna či obě) v dalším průběhu řízení zabývat zbylými podmínkami zákona o
mimosoudních rehabilitacích, aniž by musely brát v úvahu odvolacím soudem
citovaný kontroverzní judikát Nejvyššího soudu o účincích výzvy vůči
bezpodílovým spoluvlastníkům.
Sluší se poznamenat, že názory o účincích doručení písemného právního
úkonu adresátovi hmotněprávního projevu vůle sdílí dovolací soud s konstantní
literární interpretací příslušných ustanovení občanského zákoníku i s právní
naukou, jak je patrno například z Komentáře k občanskému zákoníku autorů
Jehličky, Švestky, Škárové a kol., C. H. Beck 2001, 6. vydání, str. 279, 285,
286, nebo z učebnice Občanské právo hmotné, svazek I., autoři Knappová, Švestka
a kol., ASPI 2002, str. 124, 125, 149.
Dovolání žalobce je tedy přípustné, neboť ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 in fine o. s. ř. posoudil odvolací soud pro věc
určující hmotněprávní otázku v rozporu s hmotným právem. Je i důvodné – naplněn
byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., v důsledku
nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud proto, pro shodné pochybení obou nižších instancí,
zrušil jejich rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení, v němž
bude rozhodnuto i o nákladech dovolacího řízení, jsou soudy nižších instancí
vázány právním názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík David, v. r.
předseda senátu