28 Cdo 72/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: a)
H. D., a b) Ing. J. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, 251 01
Říčany, Kamlerova 795, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6.
2011, sp. zn. 28 Co 187/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009 (žalobců: H. D. a Ing. J. M., zastoupených
JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem, 251 01 Říčany, Kamlerova 795, a dalších
účastníků řízení: 1. Obce Kbel, IČ 0066 5118, 280 02 Kbel č. 92, zastoupené
JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída č. 25,
2. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, územní pracoviště, 284 01 Kutná Hora,
Benešova 97, a 3. Státního statku Čáslav, IČ 0010 4248, 288 01 Čáslav, Nad
Rezkovcem 1114, o vlastnictví k nemovitostem), t a k t o :
I. Zamítá se dovolání dovolatelů H. D. a Ing. J. M. proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 28 Co 187/2011, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 291/2009,
bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 21. 1. 2011, č. j. 13 C
291/2009-83. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci
jsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemku st. č.
118/5 (o výměře 40 m2) a pozemku st. č. 118/6 ( o výměře 204 m2) v katastrálním
území K. u R., zapsaných na listech vlastnictví č. 6 a č. 10001 pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální
pracoviště Kolín). Výrokem tohoto rozsudku bylo dále vysloveno, že se jím
nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín z 8. 7.
2009, č. j. PÚ 257/91/131-dou (UZ 868/00/131), zn. 72/9-A/30. O nákladech
řízení bylo rozhodnuto, že účastníku řízení Obci Kbel se ukládá zaplatit
žalobcům H. D. a Ing. J. M. na úhradu těchto nákladů 12.979,20 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a
účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Státním statkem Čáslav se žádnému z
nich náhrada nákladů řízení nepřiznává. Účastníku řízení Obci Kbel bylo uloženo
zaplatit soudní poplatek 2.500 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně do tří dnů
od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníka řízení Obce Kbel proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2011,
sp. zn. 28 Co 187/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Kolíně z 21. 1. 2011, č. j. 13 C 291/2009-83, změněn (ve výrocích
označených I. a II.) tak, že byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům H. D. a
Ing. J. M. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Obci Kbel na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně 14.308,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku; ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a
Státním statkem Čáslav bylo ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně
rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. O nákladech
odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit
účastníku řízení Obci Kbel na náhradu těchto nákladů 7.720 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobci a účastníky
řízení Pozemkovým fondem ČR a Státním statkem Čáslav bylo rozhodnuto, že žádný
z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu, jakož i řízení, které jeho
vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení podle páté části
občanského soudního řádu (podle § 244 a násl. o. s. ř.) předcházelo řízení
podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v němž bylo rozhodnuto
rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Kolín z 8. 7. 2009, č.
j. PÚ 25 791/131-dou (ÚZ 868/00/131) zn. 72/9-A/30, a to tak, že H. D. a Ing.
J. M. nejsou podílovými spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemků
parc. č. 118/3 a 118/4 v katastrálním území K. u R., neboť tyto pozemky
(patřící dříve B. F., který je později postoupil Jiřímu Mandelíkovi, otci
žalobce v této soudní právní věci), přešly na stát způsobem uvedeným v § 6
odst. 1 písm. b) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., ale došlo k zastavění
těchto pozemků budovou č. p. 92 v obci Kbel (a to obecním domem – budovou
obecního úřadu a hasičskou zbrojnicí); tato stavba byla zahájena a prováděna v
roce 1957 (s dílčím pokračováním zástavby do roku 1980).
Odvolací soud pokládal za prokázané v tomto řízení, že v daném případě oba
sporné pozemky byly zastavěny před nabytím účinnosti zákona o půdě (zákona č.
229/1991 Sb.) budovou obecního úřadu. Nejde tu o žádnou ze staveb uváděných v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (o stavbu movitou,
jednoduchou, drobnou nebo umístěnou pod povrchem země), jež by umožňovala
využití pozemku pro účely zemědělské nebo lesní. Odvolací soud již pak
nepokládal pro rozhodnutí v této právní věci za potřebné „doplňovat dokazování
konstatováním obsahu spisu o stavebním řízení, týkajícím se povolení stavby
obecního úřadu“.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že
žaloba žalobců byla zamítnuta. Znovu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před
soudem prvního stupně podle ustanovení § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224, §
142 odst. 1 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek
č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb., týkajících se sazeb výše odměn na
zastupování účastníka řízení advokátem.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který oba žalobce v řízení
zastupoval, dne 3. 8. 2011 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno poště 3.
10. 2011 k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě podle ustanovení §
240 odst. 1 a § 57 odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze
dne 16. 6. 2011 a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé
poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu a jako důvodů uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu].
Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že se v něm tento
soud vůbec nezabýval „nevyvratitelnou domněnkou explicitně uvedenou v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění platném od 1.
7. 1993), definující, kdy je možné pro účely zákona o půdě považovat pozemek za
zastavěný či nikoliv“. Podle názoru dovolatelů se od účinnosti novely zákona č.
229/1991 Sb., provedené zákonem č. 183/1993 Sb. (tj. od 1. 7. 1993)“ zásadním
způsobem změnily zákonné důvody pro nevydání pozemků, které byly po převodu či
přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny“, a to
stanovením zákonné nevyvratitelné domněnky, kdy je možno pro účely zákona o
půdě pozemek nebo jeho část považovat za zastavěný či nikoliv a co se považuje
za zahájení stavby. Dovolatelé mají za to, že není-li naplněna uvedená podmínka
zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě,
je třeba takový pozemek považovat pro účely zákona o půdě za nezastavěný, i
kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo; „ u pozemku, který byl po převodu či
přechodu vlastnictví na stát či jinou právnickou osobu zastavěn tzv. černou
stavbou, respektive stavbou zřízenou v rozporu se stavebním zákonem, není důvod
takto protiprávně zastavěný pozemek nevydat“, dovozovali dovolatelé a měli za
to, že ani délka trvání běžné stavby nemůže legitimovat nelegálnost stavby.
Měli proto dovolatelé za to, že odvolací soud v daném případě pochybil, když tu
nebylo přikročeno k provedení důkazu zjištěním obsahu stavebního deníku a
obsahu spisu stavebního úřadu, zejména co do objasnění otázek zahájení stavby a
existence stavebního povolení v tomto případě.
Dovolání dovolatelů je v tomto případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2/ písm. b)
občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku). Toto ustanovení se projednávané
právní věci nepochybně týkalo a žalobci i další účastníci řízeni na ně v tomto
řízení poukazovali.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky
nebo jejich části podle tohoto zákona vydat i v případě, že pozemek byl po
přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn;
pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku,
nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo drobnou
anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se
považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a
část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k
provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby,
zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba
zahájena do 2 let od vydání stavebního povolení.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu
stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou
změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat [ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.] je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03 (uveřejněném
pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soud ČR), bylo
vyloženo: „Institut překážek ve vydání nemovitostí podle § 11 zákona č.
229/1991 Sb. je institutem upravujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem
těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetích
subjektů (zejména zastavění pozemku stavbou), které v konkrétním případě
převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání
původních pozemků. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je
třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy
majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů
obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných
právních předpisech či odvětvích veřejného práva, kupř. práva stavebního. Při
interpretaci restitučních předpisů je třeba volit takovou interpretaci, jež by
respektovala i proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání
původních pozemků a prosazením konkrétného veřejného zájmu“.
S přihlédnutím k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním
závěrům z publikovaných soudních judikátů, z nichž vychází dovolací soud i v
daném případě, bylo tu třeba posoudit výsledný právní závěr odvolacího soudu,
vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 16. 6. 2011 (sp. zn. 28 Co 187/2011 Krajského
soudu v Praze): „Oba dva sporné pozemky byly zastavěny dávno před nabytím
účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) budovou obecního úřadu. Tato
stavba není žádnou ze staveb vyjmenovaných v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. a její existence brání tomu, aby pozemky, které tato stavba zcela
zabírá, mohly být využity k zemědělským nebo lesním účelům“. Dovolací soud tu
nemohl přesvědčivě dospět k takovému posouzení, kterým by tento základní právní
závěr odvolacího soudu bylo možno označit jako výsledek projednání věci podle
nesprávného právního předpisu anebo jako výsledek nesprávného výkladu
aplikovaného právního předpisu (srov. již citovaný právní závěr z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neměl proto dovolací soud za to, že by dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu ze dne 16. 6. 2011 byl nesprávný tak, aby bylo na místě jej zrušit podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací
soud svým rozsudkem (§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí
dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a
to jako dovolání nedůvodného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení
náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu