28 Cdo 754/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání A/ J. Š., a B/ D. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze 4. 12. 2001, sp. zn. 35 Co
144/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou pod sp. zn. 6 C 444/92 (žalobců 1/ M. H., zastoupeného JUDr. F. Č., 2/
M. H., 3/ M. H., 4/ V. H., a 5/ D. R., zastoupených advokátem, proti
žalovaným J. a D. Š., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo rozhodnuto zamítaným
rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou z 29. 10. 1992, č. j. 6 C
444/92-27; bylo také rozhodnuto, že účastníci řízení nemají právo na náhradu
nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský
soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp. zn. 29 Co 8/93, a to
tak, že odvoláním napadený rozsudek byl potvrzen; bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu.
Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo dovolací řízení zastaveno,
když žalobci přes výzvu soudu neodstranili vadu svého dovolání v soudem
stanovené lhůtě. Toto usnesení bylo k odvolání žalobců zrušeno usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze 16. 9. 1993, sp. zn. 29
Co 645/93.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 10. 1998, 2 Cdon 1282/96, byl potom zrušen
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 11. 3. 1993, sp.
zn. 29 Co 8/93, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení o dovolání
žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud v odůvodnění svého
rozsudku zdůrazňoval nutnost objasnit v tomto řízení, zda tu došlo k platnému
převodu nemovitostí, které jsou mezi účastníky řízení sporné (část budovy čp.
24 a stavební parcely 276 a pozemku parc. č. 1054 ve S., v katastrálním území
B., okres J. n. N.) na základě smlouvy z 20. 8. 1990, podle níž byl jako
nabyvatel označen „S. Š., J. n. N.“ (takto uvedený v evidenci nemovitostí);
nešlo tu však o právnickou osobu, ale o fyzickou osobu – podnikatele ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 105/1990 Sb. a ustanovení § 5 zákona č.
109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku) ve znění zákona č. 103/1990 Sb. Samotná
firma (S. Š., J. n. N.) tu neměla právní subjektivitu (šlo pouze o obchodní
název fyzické osoby). Smlouva z 20. 8. 1990 musela být tedy posouzena podle
právní úpravy nabývání nemovitostí fyzickými osobami a k její účinnosti bylo
podle tehdy platné právní úpravy zásadně zapotřebí registrace smlouvy bývalým
státní notářstvím, ledaže by šlo ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 zákona č.
105/1990 Sb. a § 1 odst. 2 dříve platného hospodářského zákoníku o obchodování
s nemovitostmi jako o předmět obchodní činnosti podnikatele.
Poté Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec svým usnesením z 30.
3. 1999, sp. zn. 30 Co 31/99, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou z 29. 10. 1992, č. j. 6 C 444/92-27, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení z poukazem na právní závěry, obsažené v rozsudku dovolacího
soudu.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudek z
2. 4. 2001, č. j. 444/92-254, jímž bylo žalovaným uloženo uzavřít se
žalobci dohodu o vydání části budovy čp. 24 na stavební parcele č. 276 a
pozemků parc. č. 276 a 1054, zapsaných na listu vlastnictví č. 2146 pro okres
Ž. B. a katastrální území B. u Ž. B., a to s žalobcem JUDr. M. H. ohledně jedné
poloviny uvedených nemovitostí a s dalšími žalobci V. H., M. H. a D. R.
ohledně jedné ideální osminy uvedených nemovitostí s každým z nich. Žalovaným
bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům do tří dnů od právní moci
rozsudku na náhradu nákladů řízení 25.827,80 Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nemovitosti, sporné
mezi účastníky tohoto řízení, byly nabyty státem a dále ke dni 20. 8. 1990 tyto
nemovitosti patřily státnímu podniku Ž. s. Ke dni účinnosti zákona č.
87/1991 Sb. byly nemovitosti v držení žalovaných, kteří se však vlastníky
těchto nemovitostí nestali, protože smlouva z 20. 8. 1990 o nabytí uvedených
nemovitostí nebyla registrována bývalým státním notářstvím ve smyslu tehdy
platného ustanovení § 134 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně měl
za to, že žalovaní jsou v tomto případě osobami povinnými k vydání žalobci
uváděných nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně měl rovněž za to, že žalobci učinili včas výzvu k vydání
nemovitostí, byť se tak stalo ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb.
(dopisem z 15. 11. 1990). Proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o
nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec rozsudkem ze 4. 12. 2001, sp.
zn. 35 Co 144/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího
soudu potvrzen „s upřesněním, že objektem části budovy č. 24 na stavební
parcele č. 276 je průmyslový objekt bez čísla popisného a čísla evidenčního,
stojící na stavební parcele č. 276, a to vedlejší budova – sklad“. Žalovaným
bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobcům náklady odvolacího řízení
7.558,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že vycházel z právního
názoru dovolacího soudu a byl tedy toho názoru, že „hospodářská smlouva ze
dne 20. 8. 1990 o převodu vlastnictví podléhala registraci státním
notářstvím“. „Protože smlouva evidentně registrována nebyla, ač ke své
účinnosti registraci vyžadovala, nemohla nabýt účinnosti. Protože tedy žalovaní
nemovitosti nabyli v rozporu s § 134 odst. 2 občanského zákoníku (v tehdy
platném znění), šlo o nabytí nemovitostí žalovanými v rozporu s tehdy platnými
předpisy (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.)“.
Odvolací soud posuzoval dále, zda tu nedošlo k zániku nároku v důsledku
prekluze. Byl toho názoru, že nárok žalobců není prekludován. Avšak na rozdíl
od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že výzvou o vydání věcí
tu nebyl dopis žalobce JUDr. M. H. z 15. 11. 1990, ale za včasnou výzvu k
vydání věcí je třeba požadovat písemnou výzvu z 27. 7. 1991, adresovanou L.,
státnímu podniku, L., který v té době měl právo hospodaření k majetku, jehož se
výzva žalobce JUDr. M. H. týkala, když státní podnik L. převzal uvedený majetek
od státního podniku Ž. s. Podle názoru odvolacího soudu za řádnou výzvu k
vydání nemovitostí je nutno považovat i písemnou výzvu z 24. 9. 1991, kterou
žalobce JUDr. M. H. poslal na adresu S. Š.; výzva byla zaslána na adresu
žalovaného J. Š., zjištěnou u veřejných listin, tedy na sídlo podniku
žalovaného. Odvolací soud vycházel z toho, že byla-li písemná výzva uložena na
poště, pak zásilka byla doručena nejpozději do úterý 1. 10. 1991, tedy v
zákonné šestiměsíční prekluzívní lhůtě, takže k prekluzi nároku tu nedošlo.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl
podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení
zastupoval, dne 4. 2. 2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení
Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 26. 3. 2002.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé
poukazovali na to, že byli v rozsudku odvolacího soudu poučeni, že mohou proti
rozsudku odvolacího soudu podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozsudku.
Jako dovolací důvody uváděli dovolatelé, že řízení v této právní věci bylo
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v této právní
věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Dovolatelé vytýkali, že odvolací soud nesprávně posoudil změnu žaloby, pokud se
týká označení předmětné budovy, když totiž odvolací soud měl za to, že tu šlo o
upřesnění žaloby k výzvě soudu podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolatelů tu však šlo o změnu žaloby, když původně rozsudkem
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo žalovaným uloženo vydat část budovy
čp. 24 a po upřesnění šlo o průmyslový objekt bez čísla popisného a čísla
evidenčního.
Dále dovolatelé vytýkali, že odvolací soud nesprávně posuzoval prekluzi nároku
žalobců vzhledem k tomu, že není pravdou, že by žalobci řádně a včas vyzvali k
vydání nemovitostí. Podle názoru dovolatelů nebylo tu možné vyzývat k vydání
věcí státní podnik L., když tento podnik nemovitosti nedržel a žalobci věděli o
uzavření smlouvy o jejich převodu z 20. 8: 1990. V řízení nebylo ostatně vůbec
zkoumáno, zda osoba, která byla na výzvách podepsána, měla právní možnost a
oprávnění jednat za ostatní osoby, které uplatňovaly nárok podle zákona č.
87/1991 Sb. Zejména však odvolací soud pochybil, podle názoru dovolatelů, při
posuzování prekluze nároků žalobců, když vycházel jen z pouhého předpokladu o
doručení výzvy k vydání věcí, aniž by bylo možné dokládat doručení výzvy
dokladem od pošty.
Podle názoru dovolatelů byla v tomto řízení nesprávně posouzena i platnost
výměrů Ministerstva průmyslu, který byl vydán podle ustanovení § 4 odst. 7
dekretu č. 100/1945 Sb., když nebylo bezpečně objasněno, zda tento znárodňovací
výměr byl nebo nebyl vydán samotným ministrem průmyslu, i když na výměru jeho
podpis nebyl.
V daném případě bylo dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému
4. 12. 2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé z 2.
4. 2001. Žalovaní podali své dovolání ve lhůtě obsažené v tomto poučení,
poukazujícím na ustanovení § 240 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve znění
zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolání lze však napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).
V daném případě nebyly splněny předpoklady přípustnosti dovolání proti
pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jak jsou stanoveny v § 237 odst. 1
písm. a/ občanského soudního řádu (nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně
ve věci), ani v § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (nešlo o
rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším
rozsuku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tedy možné posuzovat ještě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je
dovolání přípustné i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Z dovolání dovolatelů, ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nebylo možné
dovodit, že tu šlo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo
dovolání dovolatelů, o řešení otázky, která byl byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Bylo tedy nutné zabývat se v dovolacím řízení tím, zda jde o právní otázku,
která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, popřípadě zda byla
odvolacím soudem v jeho rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů,
řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. již uváděný § 237 odst.
3 občanského soudního řádu).
V tomto smyslu vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených v
rozhodnutích a stanoviscích, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i v nálezech Ústavního soudu ČR.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním
řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského
soudního řádu, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z důvodů uvedených v
ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem,
opírajícím se o případná postižení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§
132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud
vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo také jestliže soud
nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá; musí jíž o zjištění právně významné.
Závěr o tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně nelze činit
jen na základě formálního označení výroku rozhodnutí, nýbrž především s
přihlédnutím k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve
vztahu k obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Doplnění žaloby o skutečnosti
odůvodňující uplatněný nárok i z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona,
není změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 občanského soudního řádu (srov.
Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 700).
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věcí (podle ustanovení § 5 zákona
č. 87/1991 Sb.) toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů
důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné
výzvy k vydání věcí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ústavní soud ČR vyslovil v nálezu z 26. 6. 1995, IV. ÚS 6/95 (uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3 pod č. 37) i názor, že
do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů laicky. Jejich neznalost či
pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.
Nemohl proto dovolací soud v tomto případě dospět přesvědčivě k závěru, že by
tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů,
byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3
občanského soudního řádu).
Neshledal tedy dovolací soud v daném případě splněny zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3
občanského soudního řádu, když nebyly doloženy zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání ani podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3
občanského soudního řádu, ani podle některého z dalších ustanovení občanského
soudního řádu (viz jeho znění se změnami a doplňky vyhlášené pod č. 69/2001
Sb.).
Dovolací soud proto přistoupil k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako
dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobcům v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu