U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky
Národnej banky Slovenska, Bratislava, Imricha Karvaša č. l. (Slovenská
republika), zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 110 00 Praha 1,
Haštalská 27, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 39
Co 107/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 22 C 31/99 (žalobkyně Ireny Lifkové, Trenčín, Hodžova 2 /Slovenská
republika/, proti žalovaným: 1. České národní bance, 110 00 Praha 1, Na Příkopě
28, a 2. Národnej banke Slovenska, Bratislava /Slovenská republika/, zastoupené
JUDr. Antonínem Janákem, 110 00 Praha 1, Haštalská 27, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C
31/99, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 12. 2003, č. j. 22 C 31/99-156. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Národnej
banke Slovenska uloženo vydat žalobkyni I. L. 10.383,62 g zlata do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Žaloba proti žalované České národní bance byla zamítnuta. Bylo dále rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně, pokud se domáhala vydání i
0.01018 g zlata a těchto movitých věcí: 5 kusů československého dukátu
nominální hodnoty 1, 2 kusů československého dukátu nominální hodnoty 2, 1 kusu
československého dukátu nominální hodnoty 4, 1 kusu rakousko-uherského dukátu
bez uvedení nominální hodnoty, 2 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty
10, 4 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 20, 1 kusu franku r. r. nominální hodnoty 20, 1 kusu rakouského šilingu nominální hodnoty 100, 1 kusu
Rusko Ro nominální hodnoty 5, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo rok
ražby ČSR 1930, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby
1931, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů
stříbrných 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí 5
Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1928, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné
platidlo ČSR rok ražby 1929, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo rok
ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1931, 5
kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů
stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných
mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1934, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč k 10. výročí ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1930, 5
kusů stříbrných mincí 20 Kč k úmrtí T. G. Masaryka, 5 kusů stříbrných mincí 10
KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1944, 5 kusů stříbrných mincí 20
KS, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1941, 5 kusů stříbrných mincí 20
KS k volbě prezidenta Tisa, 5 kusů stříbrných mincí 50 KS k 5. výročí vzniku
Slovenského štátu, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí Slov. nár. povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí pražského povstání, 5 kusů
stříbrných mincí 50 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100
Kč k 600 rokům Karlovy univerzity, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. výročí
vzniku ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 700. výročí koňských práv Jihlava,
5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných
mincí 100 Kč k 30. rokům založení KSČ, 10 kusí stříbrných mincí 3 grajc. rakousko uherských (Fr. Josef I.) a 175 kusů stříbrných mincí bez udání
hodnoty, ražených v Rusku, Itálii, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku v různých
ražbách do roku 1938. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně
bylo uloženo žalované Národnej banke Slovenska zaplatit na účet Obvodního soudu
pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 5.375,- Kč a na úhradu soudního
poplatku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Bylo také rozhodnuto, že
Národná banka Slovenska je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení částkou
6.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že
žalované České národní bance se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O odvoláních žalobkyně a žalované Národnej banke Slovenska proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze
z 30. 3. 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11. 112. 2003, č. j. 22 C 31/99-156 (ve
znění opravného usnesení z 24. 11. 2004, č. j. 22 C 31/99-179, a ve znění
usnesení Městského soudu v Praze z 3. 3. 2006, sp. zn. 39 Co 87/2006), potvrzen
ve výroku vyhovujícím žalobě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska. Odvolání žalované
Národnej banky Slovenska proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně
o věci samé (označenému II.) bylo odmítnuto. Ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Národnou bankou Slovenska byl rozsudek soudu
prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacím soudem soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání
předcházelo (ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu), a
to v mezích podaných odvolání (srov. § 206 odst. 2 a 3 občanského soudního
řádu) a „odvolání žalované Národnej banky Slovenska shledal odvolací soud
zčásti nedůvodným a zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou“. Odvolací soud poukazoval především na to, že tu rozhodoval už i dovolací soud
svým rozsudkem z 23. 2. 1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu), který zrušil
předcházející rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 9. 1995, sp. zn. 39 Co
85/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30. 5. 1994, č. j. 19 C
189/92-42, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. V
odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu bylo konstatováno, že se soudy zabývaly
otázkou přesné identifikace věcí, vymáhaných žalobkyní, a srovnáním této
identifikace s údaji v seznamech a protokolech, jež byly pořizovány v
souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku (včetně cenností
původních vlastníků věcí, o něž jde v tomto řízení, tj. Z. F. a J. Z.);
dovolací soud však zároveň poukazoval na to, že pokud by bylo prokázáno, že se
konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě,
nebylo by tu vydání věcí bez dalšího možné tak, jak to má na zřeteli ustanovení
§ 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyně je
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když tu
došlo k zabavení cenností otci a strýci žalobkyně, a v trestním řízení soudním
u bývalého Lidového soudu v Trenčíně (pod sp. zn. 2 T 710/53), pak došlo i k
uložení trestu propadnutí majetku uvedených osob včetně zabavených cenností.
Později bylo ovšem na základě zákona o soudní rehabilitaci rozsudkem Okresního
soudu v Trenčíně z 26. 9. 1991, sp. zn. 3 T 334/91, rozhodnuto o zproštění Z. F. a J. Z. viny uplatňované původní obžalobou. Žalobkyně potom vyzvala dopisem
24. 9. 1991 bývalou Státní banku československou o vydání zabavených cenností,
ale bezvýsledně. Při zabavení cenností původních vlastníků Z. F. a J. Z. bylo tehdy převzato
zlato v hrubé váze 10.393,80 gramů a Státní bankou československou byly
cennosti zaslány k realizaci zabavení Slovenskému úřadu pro míry a váhy a drahé
kovy – správě drahých kovů. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Bělína činila
celková hmotnost zabaveného zlata 10.830,62 g (Au 585/000). Odvolací soud posléze poukazoval na to, že tu nic nebrání vydání stejného
množství a druhu roztaveného zlata vzhledem ke zlatým předmětům, zabaveným otci
a strýci žalobkyně v souvislosti s trestním řízení soudním v roce 1953. Soud
prvního stupně tedy důvodně vyhověl žalobě žalobkyně, dovozoval odvolací soud,
vůči Národnej banke Slovenska ohledně vydání 20.383,62 g zlata, ale zamítl
žalobu žalobkyně, pokud se domáhala vydání dalších 0,01018 g zlata a ohledně
vydání mincí v celkovém počtu 334 kusů, poněvadž jde o druhově určené věci,
které nelze vydat (ve smyslu § 5 odst. 1, věta druhá, a § 7 zákona č. 87/1991
Sb.). Zcela pak byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované České národní
bance, a to pro nedostatek pasivní legitimace na straně této žalované. Odvolací soud měl stejně jako soud prvního stupně za to, že se tu žalobkyně
domáhá vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, což
odpovídá složení a váhovému ekvivalentu zlatých věcí původních vlastníků
(právních předchůdců žalobkyně), připadlých státu v důsledku propadnutí jejich
majetku. Pokud byly takto ve dnech 25. a 28. 2. a 9. 3. 1953 u právních
předchůdců žalobkyně zabaveny podle písemného seznamu zlaté věci o hrubé váze
10.393,80 g, jež prokazatelně převzala v roce 1954 Státní banka československá-
krajská pobočka Bratislava, a tyto cennosti byly dány k tavbě,, nic nebrání
tomu, aby tu bylo žalobkyni vydáno stejné množství a stejný druh roztaveného
zlata. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že dnem 1. 1. 1993
přešly na Českou národní banku práva a povinnosti bývalé Státní banky
českoslovesnké ve smyslu ustanovení zákona č. 6/1993 Sb. a ústavního zákona č. 541/1992 Sb., ale zásoby zlata byly převedeny pouze účetně, přičemž fyzicky
zůstalo umístěno na území jednotlivých republik (České a Slovenské republiky);
podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bylo dělení
majetku ČSFR, Federálního fondu národního majetku a Státní banky československé
ukončeno (čl. 4 odst. 1 a příloha XX uvedené Smlouvy). Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v žalobě
vyhovujícím výroku o věci samé i v akcesorickém výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska.
Odvolací soud dále dovozoval, že pokud žalovaná Národná banka Slovenska podala
své odvolání i proti výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta vůči České
národní bance, bylo třeba v této části odvolání Národnej banky Slovenska
odmítnout jako odvolání podané neoprávněnou osobou (srov. § 218 písm. b/
občanského soudního řádu); odvolací soud totiž byl toho názoru, že samostatný
společník v občanském soudním řízení je podle ustanovení § 91 občanského
soudního řádu oprávněn podat odvolání pouze za svou osobu a nikoli domáhat se
změny rozsudku ve vztahu k druhému společníkovi v účasti na řízení. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §
221 odst. 1 písm. c) a § 221 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu i § 157,
§ 151 odst. 2 a § 243 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve výroku o poplatkové povinnosti Národnej banky Slovenska byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k
ustanovením § 2 odst. 2, § 7 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. m) zákona č. 549/1991
Sb. i článku III. zákona č. 36/1995 Sb., článku II. zákona č. 255/2000 Sb. a
článku XXVI zákona č. 151/2002 Sb. Ve zbývajících výrocích, odvoláním nenapadených, zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen (§ 204 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 9. 10. 2006 žalované Národnej banke
Slovenska a dovolání ze strany této žalované bylo dne 6. 12. 2006 podáno u
Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského
soudního řádu. Dovolávající se Národná banka Slovenska navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 30. 3. 2006 (sp. zn. 38 Co 107/2005 Městského soudu
v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 11. 12. 2003 (č. j. 22 C 31/99-156
Obvodního soudu pro Prahu 1). Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody
uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka spatřuje vadu tohoto řízení v tom, že soudy obou stupňů tu
rozhodovaly v rozporu s právním názorem obsaženým v předchozím rozhodnutí
dovolacího soudu, „když pominuly podstatnou část tohoto právního názoru“ a tuto
část při svém rozhodování nepřevzaly. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když tu soudy „podřídily použité
právní normy jen některé z právně významných skutečností a ostatní skutkové
části pominuly“. Podle názoru dovolatelky odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 3. 2006 (sp. zn. 39 Co 107/2005 Městského soudu v Praze) ve vztahu k předcházejícímu rozhodnutí
dovolacího soudu z 23. 2.
1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu) zjevně
dezorientuje názory vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu a opomíjí převážnou
část odůvodnění uvedeného rozsudku zabývající se otázkou aplikace § 19 a § 20
zákona č. 87/1991 Sb., tedy otázkou aktivní a pasívní legitimace jednotlivých
účastníků tohoto řízení, a nikoliv otázkou výkladu ustanovení § 5 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelka má proto za to, že si odvolací soud i soud
prvního stupně nesprávně vyložily předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a
„vyvodily svůj právní názor pouze z vytržené části odůvodnění rozhodnutí
dovolacího soudu bez přihlédnutí k ostatním skutečnostem, na něž dovolací soud
odkazoval.“
Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu zejména nesprávné posouzení
zejména v těchto otázkách: 1. zda byla žaloba podána tak, aby skutečně
požadovala vydání věcí, či zda obsahem žaloby bylo vydání náhrady za věc
odňatou; 2. v otázce možnosti vydat na základě ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. věc určenou jen druhově, nikoli individuálně; 3. zda se v případě
zlata, k jehož vydání byla dovolatelce stanovena povinnost, jedná o věc
totožnou, či zda se věc změnila; v otázce právní legitimace žalované Národnej
banky Slovenska vzhledem k ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. byla správně uplatněna úprava přechodu práva a povinností po rozpadu ČSFR. K těmto uvedeným otázkám dovolatelka oproti názoru odvolacího soudu zejména
zdůrazňovala: a) Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze
oprávněné osobě vydat pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu
předchůdci) byla ve skutečnosti odňata; žalobou podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se lze z movitých věcí domáhat jen naturálního plnění, tj. vydání
takových movitých věcí, které náležely původnímu vlastníku; nelze tu požadovat
vydání věci určené pouze druhově (pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro
individualizaci věci nedostatečné). b) Dovolatelka přitom má za to, že žalovaná
Národná banka Slovenska tu vůbec není v tomto sporu povinnou osobou ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a věci, jichž se žaloba žalobkyně
týká, k 1. 4. 1991 nedržela; z obsahu Smlouvy mezi ČR a SR, uveřejněné pod č. 63/2000 Sb., vyplývá, že mezi Českou národní bankou a Národnou bankou Slovenska
nedošlo k dohodě o úpravě odpovědnosti za závazky Státní banky československé. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska měla za to,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Má za to, že soud posoudil věc v
souladu s právním názorem vysloveným předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Zlato a předměty z drahých kovů, které byly zabrány otci a strýci žalobkyně,
byly určeny ke zpracování, k roztavení. Podle znaleckého posudku hodnota těchto
převzatých předmětů činila 10.283,62 g zlata. Tento závěr odpovídá složení i
váze věcí původních vlastníků, které připadly v důsledku propadnutí jejich
majetku státu. Přípustnost dovolání dovolávající se Národnej banky Slovenska bylo tu třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu,
podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 22 C 31/99
Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 3. 2006
(sp. zn. 30 Co 107/2005 Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním
dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda
tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu. V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vydá věc povinná osoba podle
tohoto zákona na písemnou výzvu oprávněné osobě podle tohoto zákona, jež
prokáže svůj nárok na vydání věcí a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li
o movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Podle ustanovení § 19 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona jsou osoby
rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li
podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich
smrti nebo prohlášení za mrtvé osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle
tohoto zákona jsou právnické osoby (§ 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), jakož i
fyzické osoby (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), pokud nabyly věc od státu,
který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím, a příslušný ústřední orgán
státní správy republiky. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. povinné osoby jsou povinny
vydat věc podle § 5 odst. 2 a § 12 tohoto zákona; není-li to možné, má
oprávněná osoba právo žádat o poskytnutí náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991
Sb. Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě
objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodné době drží, má
takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci (§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb.). Žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze vyhovět i jen zčásti tím, že soud uloží povinnost uzavřít
dohodu jen ohledně některých z věcí uvedených v návrhu dohody. Žalobou podle
ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb. lze uplatnit nejen nárok na vydání
věci, ale také nárok na poskytnutí náhrady za věc, kterou nelze vydat (srov. k
tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek i rozhodnutí 3 Cdon 344/96 Nejvyššího soudu, jakož i právní závěr
obsažený v Cpjn 16/94-2 Nejvyššího soudu). V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 8. 1998, I. ÚS 55/98 (uveřejněném pod č. 86
ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní
názor, že ustanovení § 20 zákona č. 87/1991 Sb. se zásadně vztahuje na oblast
trestně právních vztahů; bližší vymezení povinných osob je přenecháno
ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného o dovolání, podaném v
této právní věci (sp. zn. 19 C 189/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, nyní sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy obou stupňů ve svých dalších
následných rozhodnutích z 11. 12. 2003 (č. j. 22 C 31/99-156 Obvodního soudu
pro Prahu 1) a z 30. 3. 2006 (sp. zn. 39 Co 197/2005 Městského soudu v Praze)
zdůrazňovaly zejména tento právní závěr: Ani z ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu ustanovení
§ 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. nemohlo být vydání stejného množství a
stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a náhradovému
ekvivalentu věci původních vlastníků, které připadly státu v důsledku
propadnutí jejich majetku státu. V dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů nebyly shledány žádné okolnosti
vylučující v daném případě aplikaci ustanovení § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 a 2
zákona č. 87/1991 Sb., ani okolnosti vylučující závěr, že záležitosti bývalé
Státní banky československé, týkající se osob s trvalým pobytem či sídlem na
území Slovenska, řeší Národná banka Slovenska. Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (s poukazem i na
ustanovení zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance) i k citovaným právním
závěrům obecných soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné
soudy vázány), z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nebylo možné
dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud (který měl na zřeteli tatáž
ustanovení právních předpisů i tytéž publikované právní závěry) svým
rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolávající se Národnej banky Slovenska,
řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku,
která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (zejména s přihlížením k
právním závěrům z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu v téže právní
věci). A protože, jak již bylo uvedeno neřešil svým rozhodnutím z 30. 3.2006
ani právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního
řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených
žalobkyni na vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů,
vynaložených na již zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelky, žalobkyni
nepřiznal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu