28 Cdo 77/2001

28 Cdo 77/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,

CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o

dovolání a) J. Ř., b) L. Ř., obou zastoupených. advokátem, a 1) D. M. a 2) J.

M., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.

října 2000, sp.zn. 30 Co 380/2000 a 30 Co 381/2000 (v právní věci žalobců a) J.

Ř., b) L. Ř., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému 1) D. M., 2) J.

M., oba zastoupeni advokátem, o vydání nemovitosti vedené u

Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 685/95), takto:

I. Dovolání žalovaných 1) J. M. a 2) J. M. se zamítá, pokud byli

rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. října

2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a 30 Co 381/2000) uznáni povinnými vydat žalobcům

a) J. Ř. a b) L. Ř. každému ideální jednu polovinu domu číslo popisné 61 s

příslušenstvím – to je prádelnou, přístřeškem, skladem a dílnou, kolnou,

garáží, oplocením, studnou a venkovními úpravami, vše v katastrálním území P.,

zapsaných na listu vlastnictví číslo 970 pro obec P. u Katastrálního úřadu N.

do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V dalším, pokud Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října

2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a sp. zn. 30 Co 381/2000 potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. března 1999, sp. zn. 6 C 685/95 ve spojení

s usnesením ze dne 19. dubna 1999, sp. zn 6 C 685/95, se rozsudek odvolacího

soudu zrušuje a věc se vrací Krajskému soud v Praze k dalšímu řízení.

III. O nákladech dovolacího řízení rozhodne Krajský soud v Praze ve svém

novém rozhodnutí.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 6 C 685/95-220 ze dne 9. března 1999

bylo rozhodnuto tak, že žaloba, podle které jsou žalovaní povinni s žalobci

uzavřít dohodu o vydání domu čp. 61 st. p. č. 64 a zahrady č. 7/6 v P.,

katastrální území P., ve znění dohody, která je nedílnou součástí tohoto

rozsudku jako příloha, byla zamítnuta. Návrh na vydání navrhovaného předběžného

opatření byl zamítnut. Žalobci byli uznáni povinnými zaplatit žalovaným k rukám

jejich právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 3.865,- Kč do tří dnů

od právní moci tohoto rozsudku.

K odvolání žalobců se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem

ze dne 11. října 2000, č.j. 30 Co 380/2000-290 a 30 Co 381/2000-290 rozhodnutí

prvoinstančního soudu ve výroku I. tak změnil, že žalovaní jsou povinni vydat

žalobcům každému ideální jednu polovinu domu čp. 61 s příslušenstvím, vše v

katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví číslo 970 pro obec P. u

Katastrálního úřadu N. do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak byl rozsudek

soudu I. stupně potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu

nákladů před soudy obou stupňů. Povinnost náhrady nákladů státu České republice

na účet Okresního soudu v Nymburce byla rovnoměrně rozdělena mezi obě strany

sporu – jak žalobci, tak i žalovaní byli zavázání ke společnému a nerozdílnému

zaplacení částky 7.548,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Jak správně zjistil okresní soud, žalobci byli podílovými spoluvlastníky domu

čp. 61 se stavební parcelou číslo 64 a zahradou číslo 7/6 zapsaných na LV č.

970 pro obec a katastrální území P. a to každý jednou polovinou na základě

smlouvy darovací uzavřené dne 22. 7. 1974. Žalobci byli rozsudkem Okresního

soudu v Nymburce ze dne 13. 2. 1987, č.j. 1T 88/87, který nabyl právní moci dne

7. 4. 1987 odsouzeni jednak k trestu odnětí svobody a dále k trestu propadnutí

veškerého majetku v důsledku trestného činu opuštění republiky. Ve smyslu zák.

č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci pak oba prokázali, že uvedený rozsudek byl

usnesením ze dne 18. 9. 1990, č.j. Rt 591/90 zrušen a to včetně výroku o

propadnutí majetku. Na žalobce je třeba nahlížet jako na osoby oprávněné ve

smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., když odvolací soud na základě šetření

vlastního i soudu I. stupně vzal jejich české občanství ke dni 1. 4. 1991 i ke

dni 1. 11. 1994 (účinnost nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.) za prokázané.

Rovněž správně bylo zjištěno, že ke dni účinnosti zákona i nadále jsou

bezpodílovými spoluvlastníky oba žalovaní, kteří byli žalobci dne 9. 3. 1995

vyzváni k vydání nemovitosti čp. 61/VI. v P. – P. Na rozdíl od soudu I. stupně

se však odvolací soud neztotožnil se závěrem, že ve výzvě výslovně neuvedené

nemovitosti (zde pozemky) nelze již vůbec uplatnit u soudu, neboť nárok na

jejich vydání vůbec nevznikl. Na výzvu k vydání podle § 5 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb. je totiž v souladu s principy restitučních zákonů třeba nahlížet

jako na neformální úkon písemné povahy, z něhož však musí být patrno kdo ho

činí, které věci se týká a musí zde být vyslovena výzva k vydání s uvedením

důvodu. Označení věci, které se výzva týká jako nemovitosti čp. 61/VI. P. – P.,

je proto třeba vykládat nejen ve vztahu k domu, ale i k pozemkům s nemovitostí

souvisejícími – zde tedy stavební parcely a zahrady – tedy ke všem

nemovitostem, které tvoří jednu funkční jednotku. K tomu nepochybně také

směřovala vůle projevená ve výzvě.

Odvolací soud dále na rozdíl od soudu I. stupně věnoval náležitou pozornost

obsahu uplatněného nároku v žalobě ze dne 16. 6. 1995, kde oprávnění ve smyslu

§ 5 odst. 4 uplatnili v zákonné jednoleté lhůtě své nároky (založené výzvou) u

soudu. Předmět nároku žalobci shodně s výzvou označili jako nemovitost čp.

61/VI. v Poděbradech. V žalobě se na žádném místě nehovoří o tom, jaké

konkrétní nemovitosti se na adrese P. nacházejí. Nemovitostí čp. 61 je proto

třeba rozumět pouze dům čp. 61, aniž pod toto označení lze vztahovat i další

dva s nemovitostí spojené pozemky. Rozdílnost náhledu na přesné označení

nemovitosti v žalobě oproti náhledu na stejnou věc v případě písemné výzvy

krajský soud zdůvodnil kvalitativně vyšší důležitostí žaloby (nejde o

neformální právní úkon), která podléhá kritériím § 79 občanského soudního řádu

a to se všemi důsledky do sféry hmotněprávní těch osob, jichž se nárok žalobou

uplatněný týká. Pokud žalobci rozšířili žalobu i na další nemovitosti dne 5. 6.

1998, stalo se tak až po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty, tudíž právo na

vydání těchto dvou pozemků žalobcům zaniklo.

Na základě takto posouzeného rozsahu řádně uplatněného nároku se odvolací soud

dále zabýval pouze nárokem na vydání domu čp. 61. S ohledem na provedené

šetření soud uzavřel, že nemovitosti žalobců přešly na stát způsobem dle § 6

odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb. – tedy podle § 453a občanského zákoníku.

Podle § 4 odst. 2 cit. zák. bylo pro postavení žalovaných jako osob povinných

třeba, aby věc získali buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě

protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V této souvislosti krajský soud

přisvědčil tvrzení žalobců, spočívajícím v tvrzení, že okresní soud ze správně

zjištěného skutkového stavu vyvodil chybné právní závěry. Žalovaní za

předmětnou nemovitost se všemi součástmi a příslušenstvím zaplatili kupní cenu

dle znaleckého posudku znalce K. ve výši 183.381,- Kč. Cena za zřízení práva

osobního užívání činila 13.489,- Kč. Jak však bylo zjištěno z revizního

znaleckého posudku znalce S., byla ke dni uzavření kupní smlouvy cena domu čp.

61 včetně všeho příslušenství 357.455,- Kč. I když se znalec vyjádřil tak, že z

tohoto rozdílu připadá 42.000,- Kč na chybné metráže a 104.000,- Kč na rozdíl

způsobený chybným výpočtem opotřebení, jde v tomto případě o chybný postup

znalce K. při způsobu ocenění nemovitosti, který ve svém důsledku představuje

rozpor s tehdy platnou vyhláškou o cenách.

Odvolací soud pak na rozdíl od soudu I. stupně uzavřel, že došlo i k dalšímu

pochybení a to tím, že nemovitost nebyla nabídnuta J. Ř. staršímu. Ten v

nemovitosti až do své smrti r. 1994 bydlel na základě smlouvy darovací uzavřené

s žalobci v roce 1974, kterou mu bylo zřízeno právo doživotního bezplatného

užívání nemovitosti – bytu v přízemí domu čp. 61. Tento smluvní závazek a jím

odpovídající práva nemohly mít povahu práva věcného, ale posuzovaly se jako

závazky osobní. Na základě tohoto osobního závazku, který je neodvozeným

právním důvodem, se Jaroslav Řebík starší stal uživatelem bytu, kterému měla

být v souladu s ustanovením § 18 odst. 5 vyhlášky č. 90/84 Sb. o správě

národního majetku učiněna nabídka ke koupi nemovitosti. To se však nestalo,

čímž došlo k porušení postupu stanoveného pro realizaci majetku emigrantů.

Žalovaní jsou tedy osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.,

neboť k naplnění zákonné povinnosti vydat postačuje objektivní zjištění

existence rozporu s právem, není třeba prokazovat zavinění či vědomost osoby

povinné o porušení právního předpisu.

Povinnost žalovaných vydat dům je třeba vztáhnout i na příslušenství domu čp.

61 tak jak je popsáno již ve smlouvě darovací z r. 1974, tak i kupní N 434/88,

NZ 415/88 a to vzhledem k funkční jednotnosti, kterou se dům a ostatní vedlejší

stavby vyznačují.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu. Žalovaní

vytýkají rozsudku odvolacího soudu neúplné zjištění skutkového stavu ve vztahu

k neúplnosti realizačního spisu bývalého ONV v N. či označení kolny jako

příslušenství domu čp. 61. Tato žalovanými částečně vybudovaná stavba je podle

znaleckého posudku M. S. ze dne 23. 11. 1998 stavbou samostatnou a nemůže se

stavbou hlavní tvořit tzv. funkční celek. Žalovaní dále napadají právní závěry

odvolacího soudu, když vyjadřují své přesvědčení o nezaměnitelnosti žaloby na

vydání věci se žalobou určující povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Podle

dovolatelů dále nebyl J. Ř. starší dosavadním uživatelem předmětné nemovitosti,

když pro takové užívání neměl žádný titul. Osobní závazek žalobců zanikl

přechodem vlastnického práva na stát. Pokud žalovaní ze soucitu užívání bytu v

přízemí domu čp. 61 trpěli, postupovali tak s ohledem na stáří a situaci otce

žalobce. V domě však jsou dvě bytové jednotky, takže svědčilo-li by panu J. Ř.

staršímu užívací právo, potom pouze k části nemovitosti, což nezakládalo

povinnost nabídnout ke koupi celou nemovitost. Žalovaní zpochybňují i závěr

odvolacího soudu o rozporu s cenovou vyhláškou č. 128/1984 Sb. I podle

revizního znalce je podstatná část rozdílného stanovení odhadní ceny (104 tisíc

Kč) způsobena stanovením konkrétní výše opotřebení, které je věcí subjektivního

názoru znalce a navíc předpoklad protiprávního zvýhodnění nabyvatele by byl

naplněn pouze v případě, kdyby právě pro osobu nabyvatele a jen ve vztahu k

němu byla sjednána cena nižší. To však v daném případě nepřicházelo v úvahu.

Byla vytknuta i ta skutečnost, že odvolací soud ve svém změňujícím výroku

neuvedl, ve které obci se sporná nemovitost nachází. Závěrem dovolatelé

uvádějí, že se odvolací soud nevyrovnal s dopady svého rozhodnutí na žalované,

kteří jsou zbaveni jediné možnosti bydlení, čímž byla nespravedlnost minulá

nahrazena nespravedlností novou.

K tomuto svému dovolání doplnili žalovaní později ještě důkaz, a to geometrický

plán č. 193-402/2000, zpracovaný dne 6. 12. 2000 a potvrzený Katastrálním

úřadem v N. dne 8. 12. 2000 pod číslem 1098/2000. Z tohoto geometrického plánu

vyplývá, že „kolna“, která je v napadeném rozsudku odvolacího soudu uváděna

mezi příslušenstvím domu čp. 61 je samostatnou stavbou.

Žalobci podali s odkazem na § 239 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání

proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nevydání pozemkových

parcel. Ve svém podání vytýčili jako otázku zásadního právního významu otázku

uplatnění nároku oprávněné osoby žalobou na vydání věci (domu se zastavěnou

plochou a zahradou) jako funkční jednotky bez výslovného uvedení čísel pozemků

v samotné žalobě ve lhůtě jednoho roku od účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR

č. 164/1994 Sb., nýbrž až v jejím doplnění před vyhlášením rozsudku soudu I.

stupně. Žalobci upozorňují na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 1999 č.j.

IV. 508/98, ve kterém se uvádí, že za situace kdy oprávněná osoba vyzvala

povinnou osobu k vydání věci, která tvoří jednu funkční a nezaměnitelnou

jednotku a ve výzvě označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či

nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom

takovou výzvou byla projevena vůle k vydání všech nemovitostí tvořících

zmiňovanou funkční jednotku. Postrádalo by totiž smysl, jestliže by účastníci

projevili svou vůli k vydání pouze domu, nikoli také stavební plochy a zahrady,

umožňujících dům vůbec užívat. Dovolatelé dále připomínají, že v žalobě ze dne

14. 6. 1995 použili termínu „vydání nemovitosti čp. 61/VI v P.-P.“. V textu

žaloby je tento rozsah určitelný ze skutkového tvrzení o tom, že cena

nemovitosti byla zjištěna posudkem soudního znalce V. M. ze dne 23. 3. 1986 ve

výši 355.666,- Kčs. V této ceně je přitom zahrnut i zastavěný pozemek a

zahrada. Kromě toho uvedení nemovitosti čp. 61/VI odpovídá označení adresy

nemovitostí a nikoli jen označení domu jako samostatné věci. Nemůže být

zásadního rozdílu v označení nemovitosti jako funkční jednotky se zastavěným

pozemkem a přilehlou zahradou a příslušenstvím ve výzvě k vydání věci a v

samotné žalobě. Jde o stejně zásadní právní úkony, přičemž jediný rozdíl je v

tom, že vydávané nemovitosti je nutno určitě označit nejpozději do vyhlášení

rozsudku soudu I. stupně, případně i II. stupně. Znalecký posudek Ing. M. S.

výslovně uvádí, že budova čp. 61 s příslušenstvím tvoří se zastavěným pozemkem

a zahradou jeden funkční celek.

K tomuto dovolání žalobců podali žalovaní vyjádření, ve kterém uvádějí, že

žalobci při žádném jednání a v žádném svém podání řádně v petitu nenavrhli, aby

soud vyslovil, že dovolání je přípustné. Otázky, uvedené v textu podání ze dne

31. 5. 1999, nejsou zásadního právního významu, neboť již byly judikaturou i

praxí vyřešeny. Dovolání žalobců v této věci tedy není přípustné. Žalovaní byli

znevýhodněni při ocenění práva osobního užívání pozemku, při kterém byla

stanovena vyšší cena. Znevýhodnění pro ně znamenal i fakt, že přestože podle

měli dům čp. 61 převzít prázdný, ve skutečnosti spodní bytovou jednotku obýval

pan J. Ř. starší. Žalovaní tak mohli obývat pouze polovinu domu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení

části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se

projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále

uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými,

řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.),

zabýval se dovolací soud přípustností podaného dovolání. Při vědomí, že žalobci

vytýčili už v odvolání určité otázky, připustil dovolací soud dovolání (§ 239

odst. 2 o.s.ř.) s tím, že posléze formulovaná otázka zásadního právního významu

týkající se vztahů účinků výzvy na vydání ve vztahu k žalobě na vydání, byla

řešena teprve rozhodnutím odvolacího soudu. Judikatura, která by danou

problematiku upravovala, přitom dosud není plně sjednocena. Po zjištění, že v

daném případě je dán i zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm.

d/ o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z

podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady

předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Dovolací soud tedy dále zjistil, že dovolání žalovaných se opírá o zákonem

stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. c/,d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto

napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3

o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by

odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání žalobců

je důvodné.

V části napadené dovoláním žalobců jde o nevydání stavební parcely a zahrady

souvisejících s vydávaným domem čp. 61 v P., katastrální území P. Dovolací soud

má za to, že posuzování jednotlivých restitučních nároků musí být doprovázeno

vědomím celkového účelu restituční legislativy. Do restitučního procesu

vstoupily tisíce občanů, kteří pro časové omezení k uplatnění nároků

postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být

využíváno proti cílům restitucí.

V daném případě by restriktivní interpretace znění ať už výzvy k vydání či

samotné žaloby opomíjela skutečnou vůli žalobců, která byla vysledovatelná i ze

– v žalobě - uváděné odhadní ceny, která zahrnovala všechny nemovitosti.

Vycházeje z tohoto předpokladu, dospěl dovolací soud – se zřetelem k funkční

jednotnosti domu, stavební parcely a přilehlé zahrady, jak ji v obdobné věci

popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98 – k

názoru, že ve sporné věci je třeba zvolit řešení pro restituenty příznivější,

které lze věcně, zejména hospodářsky odůvodnit.

Mezi požadavky na obsahové náležitosti výzvy na vydání nemovitostí a žaloby na

jejich vydání by neměl být podstatný rozdíl; rozhoduje, čeho se oprávněná osoba

domáhá a k čemu směřuje její projev vůle domoci se zmírnění spáchané křivdy.

Při projednávání dovolání podaného ze stany žalovaných, zaměřil se dovolací

soud nejprve na přezkoumání podmínek, s jejichž naplněním spojuje ustanovení §

4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb postavení osob povinných. Pokud jde o úvahu, zda

otec žalobce byl dosavadním uživatelem sporné nemovitosti ve smyslu vyhlášky č.

90/84 Sb. o správě národního majetku, je podle názoru dovolacího soudu nutno

vycházet především z fakticky existujících vztahů. Za situace, kdy otec žalobce

předmět sporu jednoznačně užíval, nebylo jej možné jako potenciálního kupce

nemovitosti obejít. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obýval pouze jednu ze

dvou bytových jednotek v domě se nacházejících.

Pokud se týče rozporu s tehdy platnými (cenovými) předpisy, ustálila se

postupně judikatura vyšších soudů na stanovisku, že subjektivní zavinění je v

tomto ohledu zcela nerozhodné, relevantní je rozpor s objektivním právem. V

projednávané věci byla cena sporné nemovitosti stanovena – odchylně od

správného postupu – značně níže, než byla cena odpovídající tehdejší cenové

vyhlášce. Je tedy nutno přisvědčit názoru, že k rozporu s tehdy platnými

předpisy došlo.

Stejně tak otázka zástupnosti žaloby na určení povinnosti uzavřít dohodu o

vydání věci a žaloby na vydání věci ve smyslu příslušných ustanovení zákona o

mimosoudních rehabilitacích již byla vyššími soudy vícekrát řešena. Tyto dvě

žaloby jsou naprosto rovnocenné, obsahově a významově zcela shodné.

V souvislosti s kolnou, která je podle žalovaných samostatnou stavbou, zváží

odvolací soud, jehož dosavadní stanovisko v této věci bylo dosud rozdílné, ve

věci nově předložené důkazy.

Na tomto základě nedospěl dovolací soud k závěru, že by dovolání žalovaných

bylo důvodné, protože zjistil, že jimi napadená část rozhodnutí odvolacího

soudu je správná (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), nezbylo proto, než podle citovaného

ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.

Naproti tomu dovolání žalobců byla přiznána důvodnost. Podle § 243b odst. 2

věta první o.s.ř. byl proto rozsudek odvolacího soudu v té části, pokud Krajský

soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a sp. zn.

30 Co 381/2000 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. března

1999, sp. zn. 6 C 685/95 ve spojení s usnesením ze dne 19. dubna 1999, sp. zn 6

C 685/95, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto novém řízení

rozhodne soud i o příslušných nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího

řízení. V novém rozhodnutí ve věci bude rovněž upřesněna lokalizace sporných

nemovitostí, tak aby toto rozhodnutí bylo určité a vykonatelné.

Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro

soud druhého stupně závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského

soudního řádu.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr.

Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.

předseda senátu