28 Cdo 774/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského
a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně P. C. spol. s r.o., zastoupené
advokátem, proti žalované Č. I. A S., a.s., zastoupené advokátem, o 694.992,-
Kč s příslušenstvím, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 21 Cm 249/2001,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006,
č.j. 11 Cmo 140/2006-148, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku III o nákladech řízení,
odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, č.j. 11 Cmo
140/2006-148, se ve výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2006, č.j. 11 Cmo
140/2006-148, rozhodl, že v řízení bude pokračováno namísto žalovaného K-T-V i.
a.s. jako se žalovaným s Č. I. A S. a.s., potvrdil rozsudek Městského soudu v
Praze (soud prvního stupně) ze dne 13. 2. 2006, č.j. 21 Cm 249/2001-129 (vydaný
poté, co jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek v téže věci byl odvolacím
soudem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení), jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni 694.992,- Kč spolu s úrokem z prodlení z
jednotlivých dílčích nároků v závislosti na jejich splatnosti; současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého
rozsudku ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního
stupně. Uvádí, že žalovanou namítaný nedostatek ujednání o způsobu platby
nájemného v nájemní smlouvě ze dne 15. 8. 1997 [uzavřené v režimu zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12.
1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“)], jež byla sjednána dvěma
podnikatelskými subjekty, lze pokládat za důvod relativní neplatnosti takové
smlouvy ve smyslu § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „obch. zák.“). Na podporu závěru o
použitelnosti obchodního zákoníku odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „R
26/2004“ a „R 4/2002“. Uplatnění námitky neplatnosti nájemní smlouvy žalovanou
z důvodu absence způsobu platby nájemného považuje odvolací soud za zneužití
práva a odkazuje na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ČR sp. zn. I.
ÚS 643/04 či II. ÚS 309/95 v souvislosti se vznesením námitky promlčení.
Uzavírá, že v posuzované věci „je možný dvojí výklad, a proto je třeba, jak to
učinil i soud prvního stupně, dát přednost závěru o platnosti smlouvy (I. ÚS
625/03),“ neboť takový výklad je podle odvolacího soudu ústavně konformní – je
v souladu s požadavkem, aby soudní rozhodnutí bylo nejen zákonné, ale zároveň
také spravedlivé.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v potvrzujícím výroku ve
věci samé a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka opětovně poukazuje na absenci způsobu
platby nájemného jakožto jedné z obligatorních náležitostí smlouvy o nájmu
nebytových prostor dle § 3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb. v nájemní smlouvě ze
dne 15. 8. 1997, která má za následek její neplatnost. Z ustanovení § 261 odst.
6 obch. zák. ve znění účinném k 15. 8. 1997 podle dovolatelky vyplývá, že
vztahy, které jsou upraveny pouze občanským zákoníkem, se řídí výlučně tímto
zákonem a nikoli zákoníkem obchodním. Obdobně vztahy z nájmu a podnájmu
nebytových prostor se řídí taktéž výlučně zákoníkem občanským (pro srovnání zde
žalovaná odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2659/2000); z žádného ustanovení tak nelze dovodit, že
by se předmětná nájemní smlouva řídila obecnými ustanoveními obchodního
zákoníku. Proto je třeba namítanou neplatnost posuzovat jako absolutní a
nikoli, jak to učinil odvolací soud, jako neplatnost relativní. Navíc samotné
namítnutí neplatnosti nelze v posuzovaném případě považovat za „zneužití
práva,“ neboť – jedná-li se o absolutní neplatnost – soud k ní přihlíží z
úřední povinnosti. Dovolatelka dále zpochybňuje aplikaci závěrů vyjádřených v
nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 625/03, neboť „v posuzovaném případě
není dána možnost dvojího výkladu, tj. výkladu připouštějícího platnost i
neplatnost smlouvy, jak to dovozuje odvolací soud, a to opětovně z důvodu
absolutní neplatnosti smlouvy.“ Zdůrazňuje, že stanoví-li zákon, že smlouva
musí obsahovat určitou náležitost, nelze jejím výkladem dospět k závěru, že
tuto náležitost obsahovat nemusí. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje s posouzením vztahu založeného
nájemní smlouvou ze dne 15. 8. 1997 odvolacím soudem jako vztahu
obchodněprávního (pro srovnání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
28 Cdo 215/2007) a uvádí, že „chybějící ujednání o způsobu
platby nájemného by mohlo způsobovat nanejvýš relativní neplatnost právního
úkonu.“ Zdůrazňuje, že Ústavní soud ve svých nálezech upřednostňuje takový
výklad právních úkonů účastníků, který nezakládá neplatnost smlouvy. Proto
žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné
odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno.
Přípustnost dovolaní směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze dovozovat z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci stejně jako
ve svém dřívějším rozsudku, který předcházel kasačnímu usnesení odvolacího
soudu.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Takové
vady řízení však v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybnila právní závěry odvolacího soudu, že
absence ujednání o způsobu placení nájemného ve smlouvě o nájmu nebytových
prostor uzavřené dne 15. 8. 1997 dvěma podnikatelskými subjekty zakládá
relativní neplatnost této smlouvy, že v posuzovaném případě je uplatnění
námitky relativní neplatnosti nájemní smlouvy žalovanou zneužitím práva a že
vzhledem k možnému dvojímu výkladu důsledků vad právních úkonů je třeba
považovat nájemní smlouvu za platnou. Pro řešení uvedených právních otázek
shledal dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným.
Podle § 3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném do 2. 12. 1999
pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen
„nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“).
Podle § 3 odst. 3 věty první téhož zákona smlouva musí mít písemnou formu a
musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho
platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá.
Podle § 3 odst. 4 téhož zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního
výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je
neplatná.
Podle § 261 odst. 6 věty první obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni 15.
8. 1997 smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2 (tj. mimo jiné mezi
podnikateli), které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou
upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními
občanského zákoníku.
Podle § 267 odst 1 obchodního zákoníku jestliže je neplatnost právního úkonu
stanovena na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat
pouze tento účastník; to neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto
zákona.
Podle názoru respektované odborné literatury (srov. např. Obchodní zákoník,
Komentář, 3. vydání, Praha C.H.Beck 1995, str. 283) i podle soudní praxe (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. I Odon 149/97,
uveřejněný v časopise Právo a podnikání č. 5/1999) smlouvy, jejichž typ je
upraven v občanském zákoníku a které nemají speciální úpravu v obchodním
zákoníku, se s výjimkou směnné smlouvy neřídí obchodním zákoníkem, i když jsou
uzavřeny mezi podnikateli, ale jen úpravou občanského zákoníku. Přitom je pojem
smlouvy použit, jak je z kontextu zřejmé, ve významu smlouva i celý vztah touto
smlouvou založený. Uvedený závěr platí i pro smlouvu o nájmu nebytových
prostor, která se řídí zvláštním zákonem č. 116/1990 Sb., jehož existenci
předpokládá občanský zákoník v ustanovení § 720. Vyčlenění právní úpravy nájmu
a podnájmu nebytových prostor z občanského zákoníku do zvláštního zákona (č.
116/1990 Sb.) je historicky daným legislativně technickým řešením, jež svědčí
ve prospěch záměru zákonodárce upravit nájemní vztahy k nebytovým prostorům
jednotně bez ohledu na povahu jejich subjektů; z hlediska ustanovení § 261
odst. 6 obch. zák. tedy není podstatné, že tato úprava není obsažena přímo v
občanském zákoníku, nýbrž pouze to, že není obsažena v obchodním zákoníku, je
tedy tzv. absolutním neobchodem, na nějž nelze obchodní zákoník aplikovat.
Z uvedeného vyplývá, že platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené
dne 15. 8. 1997 (a to i v případě, že byla sjednána mezi podnikateli), je třeba
posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., případně podpůrně podle obecných
ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, nikoli podle
obchodního zákoníku.
Nelze souhlasit ani s výkladem ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák.,
který zaujal odvolací soud, relativní neplatnost dle tohoto ustanovení se totiž
(jak vyplývá z jeho znění) uplatní výlučně tehdy, je-li neplatnost stanovena
pouze ve prospěch některého účastníka smlouvy. Jestliže odvolací soud dovodil,
že náležitost způsobu platby nájemného není stanovena pouze ve prospěch
některého účastníka nájemní smlouvy, nýbrž ve prospěch obou účastníků smlouvy,
není citované ustanovení obchodního zákoníku použitelné.
Závěr, že v nájemní smlouvě ze dne 15. 8. 1997 chybí ujednání o
způsobu platby nájemného, není dovoláním zpochybněn, a nepodléhá tedy přezkumu
ze strany dovolacího soudu. Tato smlouva je tudíž ve smyslu § 3 odst. 4 zákona
č. 116/1990 Sb. neplatná. Jde o neplatnost absolutní, neboť v oblasti
občanskoprávních vztahů jde o relativní neplatnost jen v
taxativně vyjmenovaných případech (§ 40a obč. zák.). K absolutní neplatnosti
přihlíží soud i bez návrhu, proto nepřichází v úvahu posoudit námitku absolutní
neplatnosti jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li nepochybné, že
pro absenci obligatorní náležitosti je smlouva neplatná, nelze uvažovat o
dvojím možném výkladu smlouvy a o možnosti dát přednost výkladu ve prospěch
platnosti smlouvy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Odkaz žalobce na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 215/2007, stejně
tak jako odkaz odvolacího soudu na „R 26/2004“ není přiléhavý, neboť v těchto
rozhodnutích nebyla řešena otázka aplikovatelnosti obchodního zákoníku na
posouzení platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, nýbrž
otázka, jakým předpisem se řídí promlčení bezdůvodného obohacení ve vztazích
mezi podnikateli. Rozhodnutí „R 4/2002“, na něž rovněž odkázal odvolací soud,
se otázek významných pro řešení této věci netýká vůbec; z kontextu vyplývá, že
odvolací soud měl na mysli rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 27/2002, ani toto rozhodnutí, vyúsťující v závěr, že
smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením § 289
a násl. obchodního zákoníku, i když se týká nemovitosti, nesvědčí ve prospěch
právního názoru, na němž založil odvolací soud dovoláním napadený rozsudek.
Posouzení otázek otevřených dovolacímu přezkumu je tedy
nesprávné, a dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku
odvolacího soudu ve věci samé je tudíž důvodné.
Z vyjádření dovolatelky, že dovolání „směřuje proti výrokům II a III napadeného
rozsudku,“ vyplývá, že dovolatelka rovněž zpochybňuje správnost výroku
napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k
povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující
nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé je přípustné i důvodné; ve zbývající části
dovolání směruje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti kterému není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalované v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl; v rozsahu, v němž napadá
výrok ve věci samé a v závislém výroku o nákladech
řízení podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věty první o.s.ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem soudu
dovolacího. O nákladech dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v
konečném rozhodnutí (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu