U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing.
J. K., zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, 130 00 Praha 3,
Čajkovského 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp.
zn. 25 Co 177/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 6 C 424/2006 (žalobce Okresního státního zastupitelství
Praha-západ, 150 00 Praha 5, Zborovská 11, proti žalovaným: 1. Pozemkovému
fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 1, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr.
Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1079/3a, a 2. Ing.
J. K., zastoupenému Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem, 130 00 Praha 3,
Čajkovského 8, o určení neplatnosti smluv, za účasti vedlejšího účastníka
řízení (na straně žalobce) Královské kanonie premonstrátů na Strahově, IČ 0041
5090, 110 00 Praha 1, Strahovské nádvoří 1/132), takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 65 C
424/2006, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 15.
9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-70. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo
určeno, že jsou neplatné smlouvy ze 3. 4. 1948 o převodu pozemků z Pozemkového
fondu ČR na Ing. J. K.: a) č. 3.3 R 98/91, vložená do katastru nemovitostí
rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6-2339/99 (zapsaným dne 25.
8. 1999 s právními účinky vkladu dnem 7. 6. 1999) b) č. 4 – 3 R 98/81, vložená
do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-západ č. j. V 6
2338/99 (zapsaným dne 24. 8. 1999 s právními účinky vkladu dnem 7. 6. 1999), c)
č. 5-3 R 98/81, vložená do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu
Praha-západ č. j. V 6 2340/99 (zapsaným dne 9. 9. 1999 s právními účinky vkladu
dnem 7. 9. 1999). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Ing. J. K. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Co
177/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu
Praha-západ z 15. 9. 2009, č. j. 6 C 4242006-71 (ve znění opravného usnesení z
9. 11. 2010, č. j. 6 C 424/2006-109) změněn tak, že byla žaloba žalobce
zamítnuta v té části žalobního návrhu, domáhající se určení neplatnosti smlouvy
z 3. 4. 1948, č. 3-3 R 98/81, vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím
Katastrálního úřadu Praha-západ, č. j. V 6 -2339, dne 25. 8. 1999, „pokud byl
převáděn pozemek ve zjednodušené evidenci pozemků (původně PK č. 253) v hodnotě
6.108,65 Kč“. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení 1.810,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným
Pozemkovým fondem ČR a žalovaným Ing. J. K. a ve vztahu mezi uvedeným vedlejším
účastníkem řízení a žalovaným Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal (podle § 212, § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu ve znění
účinném v době vyhlášení tohoto rozsudku) odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru
uvedenému ve výrocích I. a II. rozsudku odvolacího soudu ze 14. 7. 2011.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění v tomto řízení, podle nichž
žalovaný Pozemkový fond ČR uzavřel dne 3. 4. 19987 se žalovaným Ing. J. K. tři
smlouvy o převodu 12 pozemků v katastrálním území H.; šlo o pozemky, na něž
Ing. J. K. restituční nároky získal postoupením a na základě těchto nároků pak
žalovaný Ing. J. K. získal tyto pozemky bezúplatně; vloženo bylo vlastnické
právo k uvedeným pozemkům i do katastru nemovitostí. Všechny tyto pozemky (s
výjimkou jednoho pozemku parc. č. 253 v katastrálním území H.) byly původně ve
vlastnictví „Kláštera na Strahově v Praze, řádu premonstrátů“. Žalující okresní
státní zastupitelství Praha-západ tu využilo svého práva podle ustanovení § 42
zákona č. 283/1993 Sb. a podalo žalobu o neplatnost smluv o převodu uvedených
pozemků, a to pro porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.,
podle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám, až do
přijetí zákonů o tomto majetku. Šlo tu o pozemky, které byly kdysi státem
zabrány podle zákona č. 215/1919 Sb., ale od roku 1926 byly tyto pozemky
postupně ze záboru propuštěny a podle zákona č. 142/1947 Sb. (o druhé pozemkové
reformě) přešly na stát, ale ke dni 25. 2. 1948 byl uvedený řád premonstrátů
ještě jejich původním vlastníkem; to však neplatilo ohledně pozemku parc. č.
253 (PK) v katastrálním území H., ohledně něhož nebylo prokázáno, že by uvedený
řád premonstrátů byl ke dni 25. 2. 1948 jeho vlastníkem.
Odvolací soud proto podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) občanského soudního
řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně jen co do zamítnutí žaloby žalobce
ohledně pozemku parc. č. 253 (PK) v hodnotě 6.808,65 Kč; jinak byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen jako věcně správným podle ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s
přihlížením k tomu, že se účastníci řízení práva na jejich náhradu vzdali.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 9. 2011 advokátu., který
žalovaného Ing. J. K. v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze
strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně dne 30. 9. 2011,
tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání
dovolatele směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14.
7. 2011 (sp. zun. 25 Co 177/2011), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Praha-západ z 5. 9. 2009, č. j. 6 C 424/2006-71 (ve znění opravného usnesení z
9. 11. 2010, č. j. 6 C 424/2006-109) a proti výrokům o nákladech řízení
(označených II., III. a IV.).
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel ve svém dovolání
uváděl:
1. Dovolatel především namítá, že v daném případě byla v tomto soudním
řízení nesprávně posouzena jeho námitka, že tomuto řízení brání překážka
litispendence i překážka věci rozsouzené.
Dovolatel totiž poukazoval na to, že před Okresním soudem Praha-západ pod sp.
zn. 6 C 1257/2000 probíhala řízení, jímž se žalobce Pozemkový fond ČR domáhal
svou žalobou proti žalovanému Ing. J. K. určení, že Pozemkový fond ČR je
vlastníkem pozemků, které byly na tohoto žalovaného převedeny v rozporu s
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.; podle názoru dovolatele byla tu dána
totožnost předmětu řízení i účastníků řízení jako v nynějším občanském soudním
řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ, když v
uvedeném předchozím soudním řízení byla jako předběžná otázka posuzována otázka
neplatnosti týchž smluv jako v řízení pod sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu
Praha-západ. Dále dovolatel poukazoval na to, že i v řízení vedeném před
Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1001/2003 je mezi žalobcem
Královskou kanonií premonstrátů na Strahově a žalovaným Pozemkovým fondem ČR
řešena otázka vlastnictví k týmž pozemkům převedeným na Ing. J. K. smlouvami z
3. 4. 1998; v tomto sporu bylo mimo jiné opět uplatňováno, že tyto smlouvy jsou
pro rozpor s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. neplatné.
Také v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 4/2006 Okresního soudu
Praha-západ, uváděl dovolatel Ing. J. K., probíhá spor o žalobě Královské
kanonie premonstrátů na Strahově proti žalovaným Pozemkovému fondu ČR a Ing. J.
K., v němž je také řešena otázka vlastnictví pozemků převedených na Ing. J. K.
smlouvami ze 3. 4. 1998.
Rovněž v řízeních, vedených pod sp. zn. 6 C 345/2005 a 6 C 20/2006,
uváděl dovolatel Ing. J. K., jsou řešeny otázky vlastnictví k pozemkům
převedeným na něj uvedenými smlouvami ze dne 3. 4. 1998 a ani tato řízení
skončena nejsou.
Posléze ohledně překážky věci rozsouzené poukazoval dovolatel na řízení vedené
u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1662/99, v němž se Pozemkový fond
ČR domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 82/1, 82/2 a parc. č.
199/13, jakož i pozemků ve zjednodušené evidenci pozemků parc. č. 148 a 236 v
katastrálním území H. v tomto sporu byla žaloba Pozemkového fondu ČR o určení
vlastnictví k pozemkům pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu
Praha-západ ze 3. 4. 2001, č. j. 6 C 1662/99-104.
Dovozoval tedy dovolatel Ing. J. K., že mezi týmiž účastníky řízení, tj. mezi
ním a Pozemkovým fondem ČR byla zahájena (a případně i ukončena) řízení v
uvedených právních věcech o neplatnost smluv mezi nimi uzavřených, a to z
důvodu rozporu smluv s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.; je tu tedy,
podle názoru uvedeného dovolatele, jak totožnost účastníků řízení, tak i
totožnost předmětu řízení; dovozoval tedy dovolatel, že „skutečnost, že
neplatnost těchto smluv je ve vztahu mezi žalovaným Pozemkovým fondem ČR a ním
řešena nejen ve sporu probíhajícím posléze u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 6 C 424/2006, ale i v jiných dříve probíhajících řízeních řešena jako
otázka předběžná (a v řízení pod sp. zn. 6 C 1662/99 Okresního soudu
Praha-západ bylo i řízení o žalobě o určení neplatnosti smluv již skončeno),
takže je tu nepochybně dána překážka litispendence.“
2. Dále uvedený dovolatel namítal, že odvolací soud se vůbec v odvolacím
řízení nezbýval v této právní věci otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na
určení neplatnosti smluv za uvedené situace, kdy již proběhla občanská soudní
řízení, v nichž byla řešena otázka platnosti či neplatnosti smluv, o něž jde v
tomto řízení, řešena jako otázka předběžná (a v jednom z těchto řízení /pod sp.
zn. 6 C 1662/99 Okresního soudu Praha-západ/ bylo již řízení o neplatnosti
smluv skončeno).
3. Zároveň uvedený dovolatel namítal, že soudy obou stupňů v této právní
věci (sp. zn. 6 C 424/2006 Okresního soudu Praha-západ) posoudily datum
přechodu vlastnictví pozemků na stát nesprávně. Podle názoru dovolatele „za
situace, že výpověď z hospodaření vedlejším účastníkem řízení (Kanonií
premonstrátů na Strahově) byla mu dána 27. 1. 1948 a povolena byla usnesením
Okresního soudu Praha-západ dne 30. 1. 1948, byl již ke dni této výpovědi stát
vlastníkem uvedených nemovitostí, neboť nikdo jiný než vlastník nemohl dát
výpověď z hospodaření; výpověď z hospodaření a její povolení soudem se tedy
staly před 25. 2. 1948 a nezáleží na tom, že výpovědní lhůta uplynula po 25. 2.
1948.
4. Také uvedený dovolatel namítal, že soudy obou stupňů v této právní
věci pochybily ve výkladu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel
dovozoval, že „poněvadž v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. je uvedeno jen
obecně „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a
kongregace“ je zapotřebí toto ustanovení vykládat tak, že tímto ustanovením je
chráněn jen ten majetek církví, náboženských řádů a kongregací“ je zapotřebí
toto ustanovení vykládat tak, že tímto ustanovením je chráněn jen ten majetek
církví, náboženských řádů a kongregací, který na stát přešel v důsledku nějaké
majetkové křivdy způsobené buď protiprávním odnětím majetku po25. 2. 1948 nebo
na základě znárodnění anebo občanskoprávních úkonů správních aktů, učiněných po
25. 2. 1948“. Nedošlo tedy k žádné majetkové křivdě, když pouhým uplynutím
lhůty podle zákona č. 215/1919 Sb. křivda způsobena být nemohla, byla-li v
daném případě výpověď dána 27. 1. 1948, tedy před 25. 2. 1948, a to podle
předpisů vydaných před rokem 1948, dovazoval dovolatel.
5. Posléze dovolatel namítal, že soudy tu nezvažovaly ani otázku
výjimečného prolomení blokace církevního majetku (srov. nález Ústavního soudu
ČR z 22. 2. 2011, I. ÚS 2166/2010), třebaže žalovaný Ing. J. K. v řízení
prokázal, že smlouvy ze 3. 4. 1998 uzavíral v dobré víře, když pozemky v nich
uvedené byly vybrány a označeny jako převodu schopné samotným Pozemkovým fondem
ČR. Nebyla také v řízení objasněna plně otázka, že v rozsudku odvolacího soudu
uváděné trestní odsouzení JUDr. P. D. nespočívalo v rozhodnutí o povolení
vkladu vlastnického práva ve prospěch Ing. \J. K. do katastru nemovitostí,
nýbrž v pochybení uvedené osoby, která o návrzích, podaných Ing. J. K.,
neuvědomila Pozemkový fond ČR.
6. Dovolatel ještě závěrem vytýkal, že tu nedošlo rozhodnutím soudů obou
stupňů ke spravedlivému řešení sporu, když pozemky, o něž jde v tomto řízení,
mu byly vydány v restituci jako pozemky náhradní, přičemž jde výlučně o
zemědělskou půdu, na kterou Ing. J. K. provozuje zemědělskou výrobu již 14 let,
což je jeho jedinou obživou, a jeho restituční nárok, který nyní činí
12.263.858,- Kč by zůstal nevypořádán.
V doplnění (z 28. 11. 2011) svého dovolání dovolatel ještě uváděl, že podle
jeho názoru, byla v tomto řízení nesprávně posouzena i otázka aktivní
legitimace Okresního státního zastupitelství Praha 5 k podání žaloby podle § 42
zákona č. 283/1993 Sb., neboť tu nebyl dán veřejný zájem na určení neplatnosti
smluv. Nedošlo tu také k neplatnosti smluv z důvodu nerespektování ustanovení
zákona omezujících smluvní volnost účastníků smlouvy, což se týká vždy subjektů
smlouvy, nikoli předmětu smlouvy. Podle názoru dovolatele došlo tu také k
nesprávnému posouzení vstupu vedlejšího účastníka (Královské kanonie
premonstrátů na Strahově) do tohoto řízení, když totiž ustanovení § 42 zákona
č. 183/1993 Sb. zakotvuje výlučné žalobní oprávnění státního zastupitelství,
které nemůže být uplatněno někým jiným; nemohla tu tedy se připojit k této
žalobě další osoba na straně státního zastupitelství, a to ani jako vedlejší
účastník řízení.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení (Královské kanonie premonstrátů na
Strahově) k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být
vyhověno. Pokud se dovolatel domnívá, že je tu překážky již dříve zahájeného
řízení v této věci, je tu třeba v řízení o žalobě, podané státním
zastupitelstvím, mít za to, že u této právní věci (sp. zn. 6 C 424/2006
Okresního soudu Praha-západ) není dána totožnost účastníků řízení, ale ani
totožnost předmětu řízení, když tu jde o otázku určení neplatnosti smluv, které
dovolatel sjednal s Pozemkovým fondem ČR v rozporu s ustanovením § 29 zákona č.
229/1991 Sb., zatím co v dovolatelem zmíněných předchozích řízeních jde o
určení toho, že právo církevního vlastníka trvá i nadále. Je tu rovněž dán
naléhavý právní zájem na žalobě o určení neplatnosti smluv, uplatněné žalobou
státního zastupitelství podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb., když v
důsledku porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. „sporné
nemovitosti byly v rozporu se zákonem vyvedeny z majetku státu do vlastnictví
jiného subjektu“. Pokud dovolatel ve svém dovolání účelově namítá, že tu sporné
nemovitosti přešly do vlastnictví státu před 25. 2. 1948, pak je třeba mít na
zřeteli, podle názoru uvedeného vedlejšího účastníka řízení, že převzetí
nemovitostí podle pozemkový reforem bylo správním aktem (srov. např. § 2 zákona
č. 142/1947 Sb.), ale takový správní akt v daném případě nepochybně vydán
nebyl. Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka řízení nejsou tu dány ani
morální důvody, které by odůvodňovaly prolomení blokace předmětných nemovitostí
podle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.; jde tu o pozemky „nesporně
obchodně lukrativní, protože jsou podle platného územního plánu určeny k
průmyslové zástavbě a měl by vést přes ně i velký obchvat Prahy rychlostní
komunikací, takže v případě vydání pozemků dovolateli by tak stát byl následně
nucen pozemky „draho kupovat“.
Přípustnost dovolání dovolatel, které směřujme proti potvrzujícímu výroku
(označenému II.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 7. 2011 (sp. zn. 25 Co
177/2010 Krajského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti i s
ustanovení § 13 zákona č. 215/1919 Sb. (tzv. záborového zákona) i v souvislosti
s ustanovením § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jakož i s
ustanoveními § 83 odst. 1 a § 159a odst. 5 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. majetek, jehož původním vlastníkem
byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb. může státní zastupitelství podat
návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu
vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení
omezující volnost jejich účastníků.
Podle ustanovení § 83 odst. 1 občanského soudního řádu zahájení občanského
soudního řízení brání tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení § 159 odst. 5 občanského soudního řádu, jakmile bylo o téže
věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu vázanosti výroku rozsudku pro
účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Totožnost věci (srov. nyní § 83 odst. 1 a § 159a odst. 5 občanského soudního
řádu) je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožnosti předmětu
řízení (srov. např. Sborník IV, Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení,
vydaný v roce 1986 v nakladatelství SEVT Praha, viz str. 752 tohoto sborníku).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 6. 2009, I. ÚS 663/06 (uveřejněném pod č. 149
ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto
právní závěry: Stát musí splnit svůj závazek vydat restituční zákon vyplývající
z ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ohledně církevního majetku, neboť musí
splnit legislativní očekávání církevních právnických osob, které se opírá o
toto ustanovení. Na majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních
právnických osob, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů a tudíž zde není
prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního
zájmu (viz nález z 2. 2. 2005, II. ÚS 528/02 Ústavního soudu ČR); jen určovací
žaloba církevní právnické osoby v konkrétním případě vyloučena není. Smysl
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. je míněn jako norma směřující k ochraně
budoucích restituentů. Určující pro nalézání práva v souvislosti s ustanovením
blokačního paragrafu (§ 29) zákona č. 229/1991 Sb. je vždy nezbytné vycházení z
individuálního rozměru každého jednotlivého případu. – Také v nálezu pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 7. 2010, Pl. ÚS 9/07, bylo pak zdůrazněno, že
dispoziční omezení historickým církevním majetkem slouží k ochraně tohoto
majetku do doby přijetí zvláštního zákona.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů a zejména nálezů Ústavního soudu
ČR nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že by
odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 7. 2011 (sp. zn. 25 Co 177/2010 Krajského
soudu v Praze)., proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázka,
která by vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k
nálezům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem. Nebylo také možno přisvědčit názoru, že tu odvolací soud uvedeným
rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména při
aplikaci ustanovení § 29 i § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., nebo při
aplikaci ustanovení § 13 zákona č. 215/1919 Sb. (srov. stranu 7 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) i při výkladu smyslu právní úpravy obsažené v zákoně
č. 142/1947 Sb. o druhé pozemkové reformě), popřípadě i v rozporu s procesním
právem (zejména při výkladu dopadu ustanovení § 42 zákona č. 283/1993 Sb.
ohledně žalob státního zastupitelství o neplatnost smluv na aplikaci ustanovení
§ 83 odst. 1 a § 159a odst. 5 občanského soudního řádu co do posouzení překážek
řízení vzhledem k již zahájenému řízení v totožné věci nebo co do překážky
rozhodnutí o věci, v níž již bylo /o totožném předmětu řízení/ pravomocně
rozhodnuto). Nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.,
ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího
přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3
o.s.ř. Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v
tomto případě v řízení o dovolání uplatnitelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu