28 Cdo 79/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V.
d., družstvu, zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o převodu vlastnictví
nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C
385/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
5. 2001, č. j. 19 Co 212/2001-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, č. j. 19 Co
212/2001-84, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne ze dne 11. 8.
2000, č.j. 10 C 385/98-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
6 k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou dne 10. 12. 1996 u Obvodního soudu pro Prahu 6, domáhala se
žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému družstvu uložena povinnost
uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví nebytového prostoru, blíže popsanou v
petitu žaloby, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdila, že byla členkou
Lidového bytového družstva v P., a to od 13. 8. 1981. Podle nájemní smlouvy ze
dne 14. 1. 1991 č. 53/90, uzavřené s uvedeným lidovým bytovým
družstvem, se stala nájemkyní předmětných nebytových prostor v domě čp. 1598 v
P. Dne a dne 1. 6. 1992 vyzvala tehdejší Lidové bytové družstvo v
P. ve smyslu § 24 zákona č. 42/1992 Sb. k převodu předmětného
nebytového prostoru. Právním nástupcem tohoto družstva se v rámci transformace
družstva stal nakonec nynější žalovaný, který je rovněž vlastníkem uvedeného
domu, v němž se nebytové prostory nacházejí.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 8. 2000, č.j. 10 C 385/98, žalobu
zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala členkou LBD P.
dne 13. 8. 1981. Právním nástupcem tohoto družstva se stalo
Lidové bytové družstvo v P., které bylo zapsáno v obchodním rejstříku dnem 31.
12. 1992. Toto družstvo zaniklo výmazem z obchodního rejstříku ke dni 3. 1.
1994. Jeho nástupcem se stalo mj. Bytové družstvo P., zapsané do obchodního
rejstříku ku dni 3. 1. 1994, na kterýžto subjekt bylo převedeno členství
žalobkyně. Družstvo pod obchodním jménem „V. d., družstvo“ bylo do rejstříku
zapsáno dnem 16. 12. 1996 se sídlem v P. Podle obsahu katastru nemovitostí je
toto družstvo vlastníkem domu čp. 1598 v kat. území D., a to v podílu
865/10000, v podílu 153/10000 jsou jimi manželé K.
Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 1. 1. 1991 bylo uzavřena mezi LBD,
obvodní bytovou správou v P., a žalobkyní nájemní smlouva, jejímž předmětem je
pronájem nebytového prostoru v P., jež je předmětem tohoto sporu. K žádosti LBD
v P. ze dne 5. 10. 1990 došlo ke změně užívání tohoto prostoru představovaného
původně bytem o dvou místnostech s příslušenstvím na kanceláře. Žádosti bylo
vyhověno rozhodnutím o rekolaudaci vydaným příslušným stavebním úřadem dne 17.
10. 1990. Žalobkyně poté dne 1. 6. 1992 podala výzvu u právního předchůdce LBD
v P., totiž ještě u LBD P., a to o bezplatné vydání nebytového prostoru. Na
tuto výzvu reagovalo Bytové družstvo P. dopisem ze dne 9. 1. 1996 tak, že jí
nevyhovělo.
Žalobkyně byla členkou Bytového družstva P., v souvislosti se
žádostí o přidělení bytu její členství bylo ukončeno na základě
dohody o převodu bytu do osobního vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb. Vklad
do katastru nemovitostí ohledně nabytí vlastnictví žalobkyně k tomuto bytu byl
povolen dne 12. 3. 1996, členský vklad byl žalobkyni vyplacen v rámci
vypořádání podílu člena ke dni 31. 12. 1996.
Ze stanov Lidového bytového družstva P. zjistil soud prvního stupně, že tyto
byly přijaty dne 28. 4. 1994. Podle článku 4 odst. 4 převede družstvo bezplatně
vlastnictví k bytům podle § 24 zákona č. 42/1992 a podílové spoluvlastnictví k
nebytovým a společným prostorům podle § 27 zákona členům družstva, kteří jsou
nájemce bytů družstva ve lhůtě vyzvali družstvo k převodu.
Pokud jde o vznik a zánik členství zjistil soud, že tento je upraven shodně
jako v dále uvedených stanovách Bytového družstva P. přijatých dne 9. 11. 1994.
Podle nich se členem družstva může stát fyzická osoba za splnění podmínek
daných občanským zákoníkem, přičemž členství člena, kterému se převádí byt do
vlastnictví, nezaniká, jestliže majetková účast člena v družstvu snížená o
hodnotu členského podílu, připadající na převedenou jednotku,,dosahuje alespoň
výše základního členského vkladu, nebo složí-li člen družstva do 30 dnů
základní členský vklad. Členy tohoto družstva jsou členové LBD P., kteří byli
určení schůzí delegátů o rozdělení družstva. Členství mj. zaniká zánikem
družstva, likvidací.
Konečně ze stanov žalovaného zjistil, že tyto byly přijaty dne 16. 1. 1996 na
ustavující členské schůzi. Podle nich účelem družstva je převod bytů, garáží a
ateliérů, popř. jiných nebytových prostor v domě čp. 1598 do osobního
vlastnictví členům (nájemníkům) podle podmínek zákona č. 42/1992 Sb. a zákona
č. 72/1994 Sb. Podle článku 4.2. jsou členy družstva všichni zakládající
členové-nájemníci domu čp. 1598, kteří zaplatí do 15 dnů ode dne konání členské
schůze základní členský vklad podle stanov, jejich členství přechází ke dni
zápisu družstva do obchodního rejstříku z dosavadního Bytového družstva P. na
toto družstvo. Podle článku 10.1. základní členský vklad musí být zaplacen do
31. 12. 1996 ve výši 3.000 Kč, členský podíl představuje majetkovou účast člena
na výstavbě či vestavbě, popř. koupi, modernizaci či rekonstrukci bytového
prostoru ve vlastnictví družstva.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobkyně byla členkou LBD P. ode dne 13. 8. 1981, toto družstvo zaniklo
výmazem z obchodního rejstříku ke dne 3. 1. 1994. Členství žalobkyně bylo
převedeno do Bytového družstva P., které vzniklo zápisem do
obchodního rejstříku dne 3. 1. 1994. Dne 12. 3. 1996 získala pak
žalobkyně do svého vlastnictví družstevní byt, když členský vklad jí byl
vyplacen dne 31. 12. 1996. Tím zaniklo její členství v Bytovém družstvu P.
Pokud žalobkyně zaplatila členský vklad ve výši 3.000 Kč nynějšímu žalovanému,
nestala se členkou družstva-žalovaného, neboť nesplnila podmínky dané stanovami
družstva. Svůj vklad měla zaplatit do 15 dnů od zakládající schůze, t. j. od
16. 1. 1996, žalobkyně však zaplatila členský vklad před tímto datem.
Na podporu svého závěru poukázal soud prvního stupně na okolnost, že žalovaný
vznikl zápisem do obchodního rejstříku dne 16. 2. 1996, družstevní byt, ohledně
něhož měla žalobkyně právo docílit bezplatný převod vlastnictví, jí však byl
vydán právním předchůdcem žalovaného, totiž Bytovým družstvem P.
Podle závěru soudu prvního stupně není možné, aby člen družstva,
které se transformuje do dalších družstev, zůstal členem družstva
původního i nově vzniklého a v něm uplatňoval nárok na bezplatné získání
nebytového prostoru do svého vlastnictví. Kromě toho se žalobkyně nestala
členkou družstva – žalovaného, u něhož nezaplatila ve stanovené lhůtě členský
podíl. S tím souvisí další důvod zamítnutí žaloby, když nájemní smlouva k
nebytovému prostoru nebyla uzavřena po zaplacení členského podílu družstvu. V
každém případě nebylo možno žalobě vyhovět proto, že požadovaný nebytový
prostor není uveden v zákoně č. 72/1994 Sb.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. května 2001, č.j. 19 Co 212/2001-84, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, odlišně je však právně
zhodnotil.
Za situace, kdy v průběhu řízení žalovaný převedl předmět sporu do
spoluvlastnictví svých členů, nedošlo k singulární sukcesi na tyto členy, pokud
jde o povinnost k bezplatnému převodu jednotky ve smyslu § 23 a
násl. zákona č. 72/1994 Sb. Uvedená ustanovení zavazují k takovému převodu
pouze bytové družstvo, nikoliv fyzické osoby – členy družstva. Proto zůstává
účastníkem řízení nadále žalované družstvo. Tomu však po přechodu vlastnictví k
nebytovému prostoru nesvědčí pasivní legitimace v tomto sporu.
Odvolací soud dále vyslovil závěr, podle něhož zákon č. 72/1994 Sb. v
ustanoveních § 24 odst. 1 a 3 dovoluje bezplatný převod i kanceláří, pokud byl
ovšem takový nebytový prostor jako kancelář rekolaudován z bytu, ateliéru nebo
garáže, a to po vzniku nájemního vztahu. O takový případ v této věci nejde,
když nebytový prostor – kancelář, byl žalobkyni předán nikoli na základě jejího
členství v družstvu, ale jako podnikatelce, a to podle smlouvy ze dne 1. 1.
1991. Nejde proto o předmět způsobilý převodu podle § 23 a 24 zákona č. 2/1994
Sb.
Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že vztah
ustanovení § 24 odst. 1 a § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. není
dosavadní judikaturou řešen a výklad těchto ustanovení ve vazbě na
charakter nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do
vlastnictví fyzických osob je otázkou po právní stránce zásadního významu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání,
a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř
Nesouhlasila předně s prvním důvodem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu
nesoucího se k nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného družstva
poté, co tento převedl vlastnictví jednotky (která byla předmětem tohoto sporu)
na jednotlivé své členy. Podle dovolatelky v době zahájení řízení bylo totiž
žalované družstvo vlastníkem sporné jednotky, pasivní legitimace však ztratilo
teprve v průběhu sporu. Protože převod jednotky byl neplatný pro rozpor se
zákonem ve smyslu § 39 o.z., bylo namístě, aby soud platnost těchto právních
úkonů žalovaného posoudil jako předběžnou otázku v tomto řízení. Žalobkyni
totiž zůstává zachováno právo na žalobu o neplatnost jednotlivých smluv, v
návaznosti na zjištění počtu jednotlivých převodních smluv na jednotlivé členy
družstva. Bylo proto namístě řízení v této věci přerušit podle § 109 odst. 2
písm. c) o.s.ř. Opačný postup, který zvolil soud prvního stupně, případně soud
odvolacím svým potvrzujícím rozsudkem, tak neměl oporu v zákoně. Zmínila v této
souvislosti, že stejný odvolací soud při rozhodování o návrhu na předběžné
opatření podané žalobkyní zaujal odlišný právní názor, tomuto návrhu nevyhověl
a tak fakticky přispěl k vzniku problému s pasivní legitimací žalovaného
družstva.
Ve vztahu k druhému důvodu potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu namítala
nesprávnost skutkových zjištění a rovněž tak tvrdila nesprávnost právních
závěrů odvolacího soudu.
V tomto směru předně namítala, že odvolací soud přehlédl rozdíl mezi někdejšími
stavebními bytovými družstvy a lidovými bytovými družstvy. Ten se projevuje v
otázce splacení členského podílu ve znění § 24 odst. 1 a odst. 2 zákona č.
72/1994 Sb. U lidového bytového družstva (jako je tomu v dané
věci) jde o situaci uvedenou v § 24 odst. 2 zákona, které se neváže na splacení
členského podílu.
Dovolatelka rovněž nesouhlasila s výkladem ustanovení § 24 odst. 3 citovaného
zákona, podle něhož nemohla vzniknout povinnost žalovaného družstva k převodu
uvedené jednotky proto, že tato byla rekolaudována před vznikem nájemního
vztahu. Ze znění zákona nelze totiž podle dovolatelky dovodit, že by ke
změně účelu užívání muselo dojít až po vzniku nájemního vztahu. Je přípustný
naopak závěr, že ke změně užívání mohlo dojít kdykoliv.
Podle dovolatelky ustanovení § 24 odst. 3 citovaného zákona dovoluje, aby došlo
k převodu vlastnictví k jednotce rekolaudované (lhostejno k jakému účelu) z
bytu, garáže nebo ateliéru. To je rozdíl od zákazu převodu vlastnictví k
jednotce (nebytovému prostoru), vzniklému ze společných prostor budovy, jak to
uvádí § 24 odst. 4 citovaného zákona. Sporná kancelář byla rekolaudována právě
z někdejšího bytu, takže splňuje podmínky ustanovené v § 24 odst. 3 zákona.
Konečně nesouhlasila s kvalifikací nájemní smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb.
se zdůrazněním, že žalobkyně zde vystupovala jako podnikatelka. Dovolatelka
tvrdila, že smlouvu uzavírala primárně jako členka družstva, přičemž z žádného
právního předpisu nelze dovodit, že by byly kladeny rozdílné požadavky na
obsah, formu či jiné podmínky nájemní smlouvy, uzavírané vlastníkem (družstvem)
a nečlenem nebo členem družstva, nebo že by bylo nepřípustné uzavřít smlouvu s
členem – podnikatelem.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1, když byla
založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě
nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem
připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník
dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle § 239 odst. 1 o.s.ř., může
uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského
soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). Nesprávná
aplikace práva se může vztahovat jak k ustanovením hmotného práva, tak k
ustanovením procesní povahy, pokud jejich správný výklad byl předpokladem
vydání správného rozhodnutí odvolacího soudu.
V této věci tak zůstává předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení
správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení
§ 24 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o posouzení
nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do
vlastnictví fyzických osob.
K ostatním otázkám, zejména těm, které by jinak naplňovaly dovolací důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. a k námitkám dovolatelky ohledně skutkových
závěrů odvolacího soudu, nemohl dovolací soud přihlížet.
Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k
bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o
vlastnictví), ve znění účinném od 1. 7. 2000, (dále jen „zákon“), jsou-li s
převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční,
úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto
družstev – fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru
vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich
právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.
Podle § 24 odst. 2 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody bytů,
garáží a ateliérů v budovách, které k datu účinnosti tohoto zákona byly ve
vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, označovaných podle dřívějších
předpisů jako lidová bytová družstva, pokud se převádějí z vlastnictví,
popřípadě spoluvlastnictví uvedených družstev do vlastnictví členů – fyzických
osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl na
základě skutečností stanovených zákonem.
Podle § 24 odst. 3 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody nebytových
prostorů vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby z bytů,
garáží a ateliérů uvedených v odstavcích 1 a 2.
Podle § 24 odst. 4 zákona, je-li v budově ve vlastnictví, popřípadě ve
spoluvlastnictví družstva nebytový prostor vzniklý na základě rozhodnutí o
změně užívání stavby ze společných prostorů budovy, převede družstvo na základě
smlouvy tento nebytový prostor při převodu jednotek podle odstavců 1 a 2 do
podílového spoluvlastnictví vlastníků jednotek bezplatně. Velikost
spoluvlastnického podílu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy
jednotek k celkové podlahové ploše všech jednotek v domě, přičemž se nepřihlíží
i k podlahové ploše nebytového prostoru uvedeného ve větě první. Obdobně, jak
je uvedeno v předcházejících dvou větách, se postupuje u nebytových
prostorů, u nichž se na financování podíleli členskými podíly pouze nájemci
jednotek v budově, popřípadě domě, nebo jejich právní předchůdci. Ustanovení
odstavce 1 platí i pro tyto převody vlastnictví nebytových jednotek.
Z gramatického výkladu výše uvedených ustanovení vyplývá, že podle § 24
odst. 1 zákona vznikla družstvu označovanému podle dřívějších předpisů jako
stavební bytové družstvo (dále jen „SBD“) povinnost k převodu nejen bytů, ale
výslovně též garáží a atelierů v budovách v jejich vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví, pokud na jejich výstavbu byla poskytnuta finanční a další
pomoc podle zvláštních předpisů. Další podmínkou pro použití § 24 odst. 1 je
trvající nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru, který vznikl po splacení
členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci. Vznik
takového nájemního vztahu se váže pouze na splacení členského podílu družstvu,
který byl člen povinen zaplatit na základě rozhodnutí družstva
o přidělení bytu.
Za splnění těchto podmínek je převod vlastnictví bezplatný, přičemž člen nemá
právo na vrácení členského podílu (tento závěr vyplývá z ustanovení § 24 odst.
9 zákona).
Pokud jde o ustanovení § 24 odst. 2 zákona, vyjadřuje toto formulačně shodné
ustanovení stejný důsledek jako v odstavci 1 s tím, že stejná skupina tří
předmětů převodu bezúplatného převodu byla ve vlastnictví, popřípadě
spoluvlastnictví družstev označovaných podle dřívějších předpisů jako lidová
bytová družstva za dalších podmínek, shodných s vymezením v odstavci 1 zákona.
Rozdíl v postavení subjektů povinných k bezúplatnému převodu má vliv na to, že
podmínkou těchto převodů není splacení členského podílu, ale existence
nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, kde nájemcem je fyzická osoba –
člen družstva a dále prokazatelná existence zejména dokladů o tom, že nájemní
vztah vznikl na základě skutečností stanovených zákonem.
Ustanovení § 24 odst. 3 zákona rozšiřuje povinnost převodu rovněž na jiné
nebytové prostory blíže v tomto ustanovení popsané. Tomu je třeba obecně
rozumět tak, že jde o další prostory (přirozeně kromě bytů, které se z pojmu
nebytových prostor vymykají a kromě ateliérů a garáží, neboť tyto jsou uvedeny
ve výčtu předmětů k bezúplatnému převodu výslovně v ustanoveních § 24 odst. 1 a
2 zákona), na něž lze vztáhnout definici nebytových prostor podle dnes již
ustálené výkladové praxe. Nebytovými prostorami jsou tak prostory, které podle
rozhodnutí příslušného stavebního úřadu jsou trvale určeny k jiným účelům než k
bydlení. Požadavek jednotnosti výkladu právního řádu velí, aby pojmy používané
v jednotlivých právních odvětví byly vykládány shodně. Není proto rozumného
důvodu odchýlit se (i v souladu s výše uvedenou definicí) od legální definice
uvedené např. pro obor zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor. Pak ovšem i prostor určený podle rozhodnutí stavebního úřadu
(při rekolaudaci) jako kancelář, spadá pod pojem prostor určených k
bezúplatnému převodu vlastnictví jednotky podle § 24 odst. 3 zákona.
Ze znění ustanovení § 24 odst. 3 zákona ovšem vyplývá současně požadavek, aby
šlo o tyto „jiné nebytové prostory“, které vznikly výlučně za podmínek v něm
uvedených, to je z bytů, garáží a ateliérů v budovách ve vlastnictví,
resp.spoluvlastnictví, a to buďto někdejších SBD nebo LBD, a to na základě
rozhodnutí o změně užívání stavby ve smyslu § 85 stavebního zákona.
Formulace použitá v citovaném ustanovení § 24 odst. 3 zákona, které vztahuje
platnost ustanovení odstavce prvého § 24, odůvodňuje dále shodný závěr, podle
něhož podmínkou použití tohoto ustanovení je trvající nájemní vztah k
nebytovému prostoru, který vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito
členy nebo jejich právními předchůdci (to v případě SBD), respektive existence
nájemního vztahu k jinému nebytovému prostoru, kde nájemcem je fyzická osoba –
člen družstva a prokazatelná existence zejména dokladů o tom, že nájemní vztah
vznikl na základě skutečností stanovených zákonem (to pokud jde o LBD).
Takovým titulem k nájmu může být proto kterýkoliv ze smluvních typů přípustných
podle ustanovení zvláštní části závazkového práva občanského zákoníku, resp. i
podle obecné části závazkového práva, tedy smlouva nepojmenovaná či smíšená. Na
straně nájemce musí jít o subjekt, který vystupuje v pozici nájemce, avšak
kumulative musí jít o člena družstva, jmenovitě pak fyzickou osobu.
Z hlediska doby, kdy k platné a účinné změně užívání bytu, ateliéru nebo garáže
na „jiný nebytový prostor“ došlo, není ovšem možno z ustanovení § 24 odst. 3
zákona nic bližšího dovodit. Je proto odůvodněn závěr, že datum rekolaudace
nemá význam z hlediska času, ale z hlediska důsledků, které vzápětí nese.
Změnou v užívání bytu, ateliéru nebo garáže totiž dochází k rozšíření okruhu
předmětu právního vztahu, z něhož je družstvo povinno k bezplatnému převedení
vlastnictví takového jiného nebytového prostoru na nájemce-člena družstva.
Lze proto shrnout, že ustanovení § 24 odst. 1 až 4 zákona mají ve sledovaných
souvislostech daných mezemi dovolacího přezkumu dílem obsah věcný, dílem
osobní. Ve vztahu k prvně uvedenému aspektu zahrnují ustanovení § 24 odst. 1
a 2 pod pojem předmětu způsobilého k bezplatnému převodu z majetku družstva na
člena-nájemce, byty, ateliéry a garáže, za splnění předpokladu vlastnictví či
spoluvlastnictví družstva k takovému předmětu převodu. Odstavec třetí
citovaného ustanovení pak rozšiřuje okruh předmětu, způsobilého převodu rovněž
na jiné nebytové prostory (než jsou uvedeny v odstavci prvním), za předpokladu,
že ke změně užívání na nebytový prostor došlo z bytu, ateliéru nebo garáže.
Konečně v odstavci čtvrtém (jenž se z hlediska dovolacího přezkumu zmiňuje jen
pro úplnost), upravuje zákon právní osud nebytových prostor vzniklých z
někdejších společných prostor, u nichž povinnost družstva k převodu je
formulována tak, že tyto prostory musí převést do podílového spoluvlastnictví
svých členů-nájemců ve shora uvedeném smyslu.
Pokud jde o osobní rozsah uvedených ustanovení zahrnuje na straně subjektů
oprávněných k bezplatnému převodu vlastnictví shora vymezených předmětů členy
družstva (podle dřívější terminologie SBD či LBD), kteří splňují kromě této
podmínky splňují rovněž status nájemce bytů, ateliérů, garáží nebo jiných
nebytových prostor z uvedených tří skupin rekolaudovaných. Přitom otázka
členství je vzhledem k ustanovení § 24 odst. 1 a odst. 2 řešena v závislosti na
způsobu vzniku členství u těchto rozdílných dvou typů družstev.
Odtud plyne i rozdílná formulace shora uvedených předpokladů pro splnění
předpokladů na straně členů oprávněných jako nájemci k bezplatnému nabytí
vlastnictví těchto předmětů převodu. U členů někdejších LBD pak postačuje ke
vzniku práva na bezplatný převod prokázání existence nájemního vztahu k bytu,
garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož
i prokázání existence o tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě
skutečností stanovených zákonem. V poměrech těchto oprávněných osob tak
předpoklad splacení členského podílu nepředstavuje platný předpoklad vzniku
práva na bezplatný převod zmíněných nebytových prostorů.
Ve vztahu k subjektům, povinným k převodu takového nebytového prostoru, vyplývá
ze shora uvedeného, že v případě družstev označovaných podle dřívějších
předpisů jako lidová bytová družstva, je postačující podmínkou, aby ku dni
účinnosti zákona, to je k 1. 1. 1992 byly vlastníky či spoluvlastníky domu, v
nichž se takový prostor nachází. Zákon č. 72/1994 Sb. neupravuje v tomto směru
zvláštním způsobem právní nástupnictví těchto družstev, to vyplývá z
příslušných ustanovení obecných předpisů (obchodního zákoníku, občanského
zákoníku). V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že ustanovení § 24
zákona zejména odstavce 1 až čtvrtého, jsou nepochybně ustanoveními kongentní
povahy. Právo člena družstva – nájemce podle těchto ustanovení, které bylo za
splnění podmínek zákona včas a řádně uplatněno vůči povinnému subjektu, tedy v
dané věci LBD, zavazovalo k vydání nebytového prostoru to družstvo, které
splňovalo podmínky uvedené v § 24 odst. 2 zákona. Ve stejném rozsahu pak tato
povinnost přecházela na další právní nástupce takového subjektu, neboť
šlo o povinnost, vyplývající ze zákona, upínající se na
vlastnictví, resp. spoluvlastnictví nemovitosti, v němž se předmětný nebytový
prostor nacházel.
Konečně z hlediska určení data, ku kterému došlo ke změně užívání bytu,
ateliéru nebo garáže na „jiný nebytový prostor“ ve smyslu § 24 odst. 3 zákona,
nelze z jeho znění dovodit, že by se tak muselo stát až po vzniku zmíněného
nájemního vztahu. V tomto směru má zmíněné ustanovení obecně věcný rozsah a
upíná se k účelu užívání takového nebytového prostoru, jež mohlo být platně
povoleno i před vznikem konkrétního nájemního vztahu s určitým nájemcem-členem
družstva.
S přihlédnutím k výše uvedenému nemohl tak dovolací soud dospět k spolehlivému
závěru o tom, že by právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích přípustného
dovolacího přezkumu bylo správné. Podle § 243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil proto
ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že
uvedená vada zatěžuje i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
podle § 243b odst. 1 věty druhé o.s.ř. rovněž jeho rozsudek a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i soud prvního stupně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu