U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně H. D., zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem
Otrokovice, nám. 3. května 1606, proti žalované A. J., zastoupené JUDr. Ivanem
Štanclem, advokátem se sídlem Jihlava, Komenského 1, o 94.018.-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 56/ˇ2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského sodu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze
dne 21. 9. 2010, č. j. 54 Co 703/2010-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O žalobě žalobkyně, kterou se domáhala zaplacení částky 94.018.-Kč s
příslušenstvím proti žalované z titulu bezdůvodného obohacení, rozhodl OS v
Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č.j. 21 C
56/2010-42 tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Po skutkové stránce vyšel z toho, že žalovaná podle nájemní smlouvy ze dne
1.4.2006 užívala jako podnájemkyně družstevní byt o velikosti 1+1 v T. na ulici
N. s tím, že se účastníci dohodli na měsíční úhradě ve výši 5.500 Kč. Celkem
tak žalované uhradila částku 159.500.-Kč, z čehož částka 65.482.-Kč byla
použita na úhradu služeb spojených s bydlením. K této smlouvě však SBD Javořice
souhlas s podnájmem nedalo. Žalobkyně nicméně tento byt užívala v době od
1.4.2006 do 26.8.2008, tedy po dobu téměř 29 měsíců a po celou tuto dobu
hradila žalované měsíční částku 5.500.-Kč. Z vyjádření realitních kanceláří
zjistil soud, že tržní nájemné takového bytu v dané lokalitě se pohybovalo v
cenovém intervalu 3.400 – 3.600 Kč, bez plateb spojených s užíváním bytu,
respektive že obdobný byt je nabízen za cenu 6.500 Kč až 6.800 Kč včetně
inkasa.
Tato zjištění posoudil soud prvního stupně podle ustanovení § 457 o.z., když
smlouvu uzavřenou bez souhlasu SBD hodnotil jako neplatnou. Dále vyšel z
ustanovení § 458 odst. 1 o.z. s tím, že žalovaná převzala celkem částku
94.482.-Kč, které by měla žalobkyni vydat.
Soud prvního stupně ovšem poukázal na okolnost, že jde o synallagmatický
závazek, kdy proti povinnosti žalované vydat poskytnuté plnění, odpovídá
povinnost žalobkyně vrátit přijaté plnění. Tím je majetkovými prospěch
představovaný hodnotou toho, co žalobkyně na základě neplatné smlouvy získala a
co nelze objektivně vydat. Při úvaze o tržní hodnotě nájmu bytu 3.400 měsíčně
bez služeb a v úvahu přicházející úhradě za jednotlivé měsíce ve výši
3.242.-Kč, jde o částku nižší než tržní nájemné. Žalobkyni proto nárok z
bezdůvodného obohacení proti žalované nevznikl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání í. Podstatou
jejich odvolacích námitek bylo tvrzení, že žalované ani žádný nájem nemohl
uniknout, protože je pouze uživatelkou družstevního bytu, když nájem je placen
vlastníkovi, a to bylo placeno řádně z prostředků žalobkyně, nikoliv z
prostředků žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava, shora uvedeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně po formulačním zpřesnění, a to
jak ve věci samé, tak v otázce nákladů řízení před soudem prvního stupně a
rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení jako
správná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala bez dalšího zpřesnění z ustanovení § 237 dost. 1 písm. c) o.s.ř. neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem a lze dospět k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten spatřuje dovolatelka v tom, že výklad odvolacího soudu dal žalované možnost
disponovat s věcí, jejímž není oprávněným držitelem, a tedy nemohla s tímto
bytem svévolně disponovat. Pokud proto požadovala žalobkyně část platby za
nájem, kterou si žalovaná ponechávala pro sebe, postupovala v souladu s hmotným
právem. Dovolatelka dále namítala, že neplatnost smlouvy se všemi z toho plynoucími
právními důsledky způsobila žalovaná, a proto nemůže být údajná úspora čistého
tržního nájmu získaná žalovanou na její úkor jí postupem soudu odepřena. Dovolatelka je toho názoru, že jí přísluší rozdíl mezi částkou, kterou by
požadovalo družstvo a skutečně vyplacenou částkou žalované žalobkyní, po dobu,
kdy užívala předmětný družstevní byt bez souhlasu družstva. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, když žádnou otázku zásadního právního
významu neformuluje a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustáleným
výkladem ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním
byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O takový případ v posuzované věci nejde. V rozhodnutí publikovaném pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem, ročník 1986 bylo uvedeno: „Majetkový
prospěch vzniká především tak, že se dosavadní majetek obohaceného rozmnoží o
nové majetkové hodnoty, může však spočívat i v tom, že se jeho dosavadní
majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své
povinnosti.
Odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vyvdat,
vzniká bez zřetele na zavinění.“
Ustálený výklad ustanovení § 451 odst. 1 vyznívá tak, že „Bezdůvodné
obohacení je chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil,
povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jeho úkor k
obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Povinnost vydat
bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění na straně obohaceného ani na jeho
protiprávní jednání. Hovoříme tak o koncepci kvazideliktu, kdy zákon stanoví
povinnost při vzniku určitého reprobovaného stavu (vzniku bezdůvodného
obohacení. Nejde o formu právní odpovědnosti. Úprava odpovědnosti za škodu se
nepoužije ani analogicky.Komentář k o.z. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a
kol., 10. jubilejní vydání, Praha, CH.Beck, str. 807, bod 2.“
Dovolací námitka dovolatelky, podle níž žalobkyně plnila částku
nájemného ze svých prostředků, k jejich úhradě proto nedocházelo z prostředků
žalované, nemá oporu ve skutkových zjištěních, na nichž odvolací soud, jenž
přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, své rozhodnutí založil. Neodpovídá to ani argumentaci žaloby, v níž žalobkyně neuplatňuje tvrzení
směřující k závěru, že jí přísluší nárok na vrácení plnění za jiného (za
žalovanou), když výslovně potvrzuje, že se domáhá vrácení blíže určené části
plnění, které sama žalované poukazovala. Při tomto zjištění se ovšem jednotlivé
částky nájemného dostaly do sféry dispozice žalované, takže dnes vznesený
dovolací argument nesoucí se k údajnému plnění za jiného, postrádá oporu ve
spise. Hospodářský důvod (neboli kauza) každého právního důvodu je dán zájmem
jedné ze smluvních stran na dosažení plnění plynoucího z předmětu smlouvy a
tomu odpovídajícímu adekvátnímu (zpravidla finančnímu) nároku té smluvní
strany, která předmět plnění poskytuje. Nelze pochybovat o tom, že to byla žalobkyně, která měla hospodářský
důvod k zajištění bydlení ve vyhlédnutém bytě, k němuž příslušelo užívací právo
žalované, jako člence stavebního bytového družstva oprávněné k užívání
předmětného bytu. Z důvodů, které zůstávají mimo předmět dovolacího přezkumu,
neobrátila se přímo na SBD, nýbrž vstoupila do vztahu se subjektem, který jí
jím zamýšlené plnění byl ochoten poskytnout. V souladu s tím obě účastnice
uzavřely smlouvu, jejíž obsah byl zjištěn náležitým způsobem soudem prvního
stupně a toto skutkové zjištění jako správné bylo převzato odvolacím soudem. K
těmto skutkovým zjištěním není ovšem dovolací soud oprávněn ničeho přičinit,
ježto to vybočuje z mezí dovolacího přezkumu při zvoleném dovolacím důvodu. Pak je ovšem třeba (po dalším zjištění soudy obou stupňů o absenci
zákonem stanoveného souhlasu SBD) souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že šlo
sice o smlouvu neplatnou, nicméně na jejím základě bylo oběma stranami plněno
(což je ostatně právním důvodem žaloby v této věci). (Mimochodem, je třeba v
této souvislosti zdůraznit, že generální povinnost obecné pečlivosti při
předsmluvním jednání a následném uzavření smlouvy, stanovená v § 43 o.z., stíhá
oba účastníky smlouvy rovným dílem).
Na straně žalobkyně se jí dostávalo plnění
v podobě možnosti předmětný byt užívat, na straně žalované šlo o právo
požadovat částku mezi účastnicemi dohodnou. Ta byla ve smlouvě formulována
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, totiž povinností žalobkyně platit měsíčně
částku 5.500 Kč a závazkem žalované vypořádat po skončení užívání částky
připadající na služby spojené s užíváním bytu. Nemůže proto dovolatelka úspěšně tvrdit, že se jí nedostalo žádného
plnění v podobě možnosti užívat bytˇ (soudy nižších stupňů vyjádřeno
„odbydlením si“ placených částek), ač se tak stalo na základě neplatné smlouvy. Za správný je třeba považovat závěr odvolacího soudu o synallagmatické
povaze nároku projednávaného v této věci, ježto na jedné straně žalobkyně
plnila dohodnutou částku (byť i na základě neplatné smlouvy), na druhé straně
požívala plnění spočívající v možnosti předmětný byt po uvedenou dobu užívat. Ani z hlediska výše těchto vzájemných nároků neodchyluje se rozhodnutí
odvolacího soudu od dosavadních závěrů judikatury. Tak v rozhodnutí
publikovaném pod č. 53 ročníku 2000 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu bylo uvedeno: „Výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání
nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou
částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na
užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by
nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“
Není rozumného důvodu, proč by tyto závěry neměly být vztaženy rovněž
na posouzení bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání bytu, jak to
implicite učinil odvolací soud v této věci. Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut
zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že
nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a
obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C
103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je
příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi
žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je
vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s
výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní
povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.). Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam
meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší
judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných
případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a
usnesení sv. 4, č. 19).
Dovolatelka tak v podaném dovolání neformuluje žádnou otázku, kterou by
bylo možno podřadit pod pojem zásadního právního významu. Rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s dosavadní judikaturou a výkladovou praxí. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k
podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.