28 Cdo 798/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Ing. H. M., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovaným 1) J. D., a 2) J. D.,
zastoupeným JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové
3/2519, o zaplacení částky 64.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 72/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166,
se vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v
naznačeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala na žalovaných zaplacení
částky 99.335,- Kč s přísl. Základem žaloby byl požadavek na zaplacení náhrady
za neoprávněné užívání pozemků žalobkyně parc. č. 1296/2 a 1296/5 v k. ú. Š.,
které vzniklo tím, že žalovaní, jenž jsou vlastníky sousedících pozemků
vedených pod parc. č. 1294, na jejích pozemcích neoprávněně postavili část
svých staveb (garáže, kůlny a králíkárny), čímž jí znemožnili tuto část pozemků
o celkové rozloze 4 m2 užívat. Za období od 1. 6. 2001 do 1. 6. 2004 tak
žalobkyně požadovala náhradu za toto užívání ve výši 64.800,- Kč s přísl. Z
titulu náhrady škody pak žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky
18.179,- Kč s přísl., již musela zaplatit za stavbu zdi, kterou žalovaní
úmyslně poškodili, částky 1.356,- Kč s přísl. za práce jeřábu, protože žalovaní
na její pozemek umístili betonové panely, a dále pak částky 15.000,- Kč s
přísl., kterou zaplatila bezpečnostní agentuře za ochranu svého majetku proti
jednání žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 47 C 72/2004-135,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku
17.519,- Kč s přísl. (výrok I.), ohledně částky 81.816,- Kč s přísl. žalobu
zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči
státu (výroky III. a IV.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.).
Pokud jde o částku 64.800,- Kč s přísl., kterou žalobkyně požadovala jako
náhradu škody za užívání jejích pozemků, soud prvního stupně uvedl, že v daném
případě by se nejednalo o náhradu škody, ale o bezdůvodné obohacení podle ust.
§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud dospěl k závěru, že tento nárok
není důvodný, protože na straně žalovaných došlo k vydržení předmětné části
pozemků. Ostatní nároky žalobkyně shledal soud prvního stupně důvodnými, pouze
v případě náhrady škody za poškozenou zeď vyšel ze znaleckého posudku
vypracovaného v přípravném trestním řízení a určil ji částkou 1.163 Kč a
nikoliv 18.179,- Kč, jak požadovala žalobkyně.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12.
2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v
napadeném vyhovujícím výroku, v zamítavém výroku ohledně částky 64.800,- s
přísl. a ve výroku o nákladech řízení vůči státu potvrdil (výrok I.), změnil
jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud
konstatoval, že podstatou sporu jsou požadavky žalobkyně vyplývající ze sporu
účastníků o průběh hranice mezi sousedícími pozemky žalobkyně a žalovaných,
přičemž úkolem soudu v tomto řízení není určit vlastnictví účastníků k
pozemkům, ale posoudit oprávněnost požadavku žalobkyně na finanční plnění ze
strany žalovaných. Problematikou vlastnictví se tak soud zabýval pouze jako
otázkou předběžnou. Hranice předmětných pozemků byly do roku 1995 nesporné,
vytyčily je geometrické plány z let 1983 a 1985. Žalovaným bylo jejich právo
osobního užívání pozemku, od roku 1992 ze zákona změněné na vlastnické právo,
založeno smlouvou ze dne 25. 11. 1978. Geometrickými plány, vyhotovenými v
letech 1983 a 1985, byla hranice mezi pozemky určena tak, že ji tvořily zdi
nově zbudované garáže žalovaných. V době, kdy byly garáž, kůlna a králíkárna
budovány, stalo se tak v souladu s geometrickým plánem zcela na pozemku
žalovaných. Až geometrický plán z roku 1995 změnil výměry pozemků a vytvořil
pozemek nový. Tento geometrický plán je však podle názoru odvolacího soudu v
rozporu s ust. § 5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Teprve od tohoto
zaměření vznikly mezi účastníky spory o průběh hranice v terénu a o výměru
pozemků, přičemž rozdíl v jednotlivých měřeních je několik centimetrů a je
třeba vzít v úvahu i povolenou toleranci při vyměření hranic.
Katastrální úřad ponechal spor k vyřešení účastníkům a vyznačil duplicitní
vlastnictví, aniž by se sám pokusil problém řešit, žalovaní dosud postupovali
pouze žádostmi o provedení opravy v katastru podle § 8 katastrálního zákona,
což však katastrální úřad odmítl (postup podle uvedeného ustanovení dává
možnost opravy zjevně chybných údajů katastru, nemůže vyřešit spor o průběh
hranice či vlastnický spor). Žalovaní podali dvě soudní žaloby, ty však nebyly
způsobilé k vyřešení sporné hranice, protože se v nich domáhali určení
vlastnictví k pozemkům parc. č. 1294/1 a 1294/3, které jsou nepochybně v jejich
vlastnictví, a na takovém určení nemohou mít zájem. Pokud by nesrovnalost
nebyla odstraněna postupem katastrálního úřadu, žalovaní by se museli domáhat
určení sporného úseku hranice, tj. určení vlastnictví k části pozemků parc. č.
1296/5 a 1296/2. Při vyměření v roce 1995 tedy došlo ke zjištění nesrovnalosti,
aniž by byl následně zvolen postup podle ust. § 14 katastrálního zákona, a bez
možnosti obrany žalovaných byl vytvořen nový pozemek parc. č. 1296/5 a byla
posunuta hranice pozemku parc. č. 1296/2, čímž se změnily výměry pozemků, a
tedy i vlastnické právo účastníků, ačkoliv nově zapsané vlastnictví této části
pozemku právních předchůdců žalobkyně nebylo podloženo nabývací listinou.
Odvolací soud tak uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení se opírá o vlastnictví sporné, jež je nutné objasnit ve správním
řízení, nepodložené přiléhavým důkazem, a uvedl, že je navíc i v rozporu s
dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť je podepřen pouze
nepodloženým zápisem v katastru nemovitostí, přičemž žalobkyně ví, že stavby na
pozemku žalovaných byly vybudovány v letech 1983 – 1985 na základě
geometrického plánu podle tehdejšího vyznačení hranic, ke zpochybnění průběhu
hranice v terénu došlo až po roce 1995 a žalovaní nebyli účastníky řízení, ve
kterém by se otázka změny hranice řešila. Teprve na základě určení vlastnictví
předmětné části pozemku by bylo možné uvažovat o finančním vyrovnání mezi
účastníky. Sporná část pozemku je přitom s ohledem na tvar i rozlohu pro
žalobkyni účelně nevyužitelná a žalovaným nepřináší žádný užitek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost blíže nespecifikuje.
Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud v jejím případě zpochybnil „řádné a
pravomocné nabytí vlastnického práva k nemovitostem“, aniž by k tomu měl
jakýkoliv právní důvod. Soud podle jejího názoru nerespektoval vklad
vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Dovolatelka uvádí, že tvrzení
soudu, že „žalobkyně ví, že stavby na pozemku žalovaných byly vybudovány v
letech 1983 – 1985“, je „absurdní nesmysl, když žalobkyně koupila nemovitosti
až v roce 1996 a v letech 83 – 85 o existenci nemovitostí ani netušila“.
Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že mezi účastníky v současné době žádný vlastnický
spor neprobíhá, a tvrdí, že odvolací soud nerespektoval závěry znaleckého
posudku, který „osvědčil správnost nejen kupní smlouvy (jejích údajů), ale i
vkladu vlastnického práva (katastrálního řízení), tedy pravdivost tvrzení
žalobkyně o tom, čí je sporný (ve skutečnosti ale nesporný) pruh pozemku“, a
stejně tak potvrdil správné vytýčení pozemku. Kupní smlouva, jejímž předmětem
je uvedená část pozemku, nebyla nikdy zpochybněna a soud ji tak nemůže
přehlížet coby důkaz o vlastnictví. Žalobkyně se též domnívá, že i kdyby se
nestala vlastnicí předmětné části pozemku na základě kupní smlouvy, nepochybně
by ji vydržela. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky pokusil zbavit
odpovědnosti a nevyřešil spor, stejně tak nezohlednil, že „řada správních
rozhodnutí potvrdila, že pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně“, a neodůvodněně
prohlásil, že uvedený pruh pozemku nemůže být žalobkyní účelně využíván.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění platném přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu
(viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť „pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující
nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda
postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než
soud prvního stupně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn.
20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000,
svazek 1, ročník 2000). Podle názoru soudu prvního stupně došlo na straně
žalovaných k vydržení předmětných pozemků, zatímco odvolací soud uzavřel, že
posuzovat otázku vydržení je vzhledem ke sporným vlastnickým vztahům předčasné
a požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je navíc v rozporu s
dobrými mravy. Odvolací soud tak sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně,
avšak obsahově situaci posoudil zcela odlišně, a závěr o přípustnosti dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je tak namístě.
Dovolání je pak i důvodné.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že teprve na základě určení
vlastnictví předmětných pozemků by bylo možné uvažovat o případných finančních
nárocích mezi účastníky. V tomto ohledu je možné dát odvolacímu soudu za
pravdu, ale nelze s ním souhlasit, pokud jde o tvrzení, že je třeba vyčkat
objasnění otázky vlastnického práva ve správním řízení. V dané věci bylo na
odvolacím soudu, aby se s problematikou vlastnictví vypořádal coby s otázkou
předběžnou. Tvrdí-li odvolací soud, že měl být katastrálním úřadem zvolen
postup předpokládaný ust. § 14 katastrálního zákona, není tato úvaha přiléhavá,
když citované ustanovení se týká obnovy katastrálního operátu, s jehož pomocí
nelze řešit vlastnické spory. Tím, že odvolací soud nedospěl k jednoznačnému
závěru, kdo byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků (jejich
částí), a naopak dovodil, že otázka vlastnického práva má být zodpovězena ve
správním řízení, se dopustil nesprávného právního posouzení dle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud pak odvolací soud odkázal na ust. § 3 odst. 1 obč. zák., svůj názor v
tomto směru nedostatečně odůvodnil, když nelze bez dalšího tvrdit (a obsah
spisu tomu ani nenapovídá), že žalobkyně od počátku věděla, že žalovaní své
stavby postavily v 80. letech a v souladu s tehdejším geometrickým plánem. Není
ani zcela zřejmé, z jakého důvodu by pozemek při rozdílu hranice 10 – 15 cm a
o celkové rozloze 4 m2 nemohl být žalobkyní účelně užíván a žalovaným
nepřinášel žádný užitek.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a
proto je třeba na dovolání pohlížet jako na důvodné. Nejvyšší soud tak
přistoupil ke zrušení napadené v části rozsudku a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první,
o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu