O žalobě žalobců, podané u soudu 18.3.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě z 22.5.2003, čj. 7 C 48/92-652. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců s žalobním návrhem, aby žalovaným
O. S. a V. S. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 241b a
pozemků parc. č. 551 (o výměře 284 m2), a to žalobci Ing. M. K. (z 8/12),
žalobkyni J. M. (z 1/12), žalobkyni A. K. (z 1/16), žalobkyni A. S. (z 1/16),
žalobkyni M. Č. (z 1/16) a žalobkyni L. K. (z 1/16). Bylo také rozhodnuto, že
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo
uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě 3.444 Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30.11.2004, sp. zn. 20
Co 390/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen jen ve výroku o nákladech řízení vůči státu a jen v tomto rozsahu byla
věc vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně; jinak byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen. Každému ze žalobců bylo uloženo nahradit společně a
nerozdílně žalovaným náklady řízení částkou 134 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo
shledáno důvodným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobci jsou
oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
když ke znárodnění nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, došlo v rozporu s
tehdy platnými předpisy (výměr Ministerstva průmyslu z 23. 6. 1950, jímž byly
do znárodnění zahrnuty kromě jiného majetku i předmětné nemovitosti nebyl
podepsán ministrem průmyslu s jeho ústavní odpovědností, ale jinou osobou).
Pokud šlo o to, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) při posouzení otázky rozporu kupní ceny sjednané ve smlouvě z 11. 1.
1977, jak tento rozpor tvrdili žalobci, z výpovědi znalce – odhadce V. J.,
který před uzavřením uvedené smlouvy vypracoval znalecký posudek ohledně
převáděných nemovitostí, dále z posudku znalce Z. N. i ze znaleckého posudku Ú.
s. i. V. u. t. v B., jež byly provedeny v tomto soudním řízení. Podle názoru
odvolacího soudu jsou rozdíly mezi těmito posudky nepatrné, takže je nutno mít
za to, že cena dohodnutá při uzavření smlouvy (z 11. 1. 1977)
nebyla stanovena v rozporu s tehdejšími cenovými předpisy. Nebylo také v řízení
prokázáno, uváděl odvolací soud, že by nemovitosti, o něž jde v tomto řízení,
byly v době prodeje vybaveny jinak, než z čeho vycházeli znalci při oceňování
nemovitostí. Odvolací soud neshledával důvodnou námitku žalobců, že byli při
provádění posudků a při získávání podkladů pro tyto posudky (zejména při
prohlídce nemovitostí znalcem) zkráceni na svých právech, když při této
prohlídce nebyli přítomni.
Pokud šlo o otázku, zda ke smlouvě o prodeji nemovitostí z 11. 1. 1977 bylo
zapotřebí souhlasu nadřízeného správního orgánu, odvolací soud pokládal za
zjištěno, že rozhodnutím bývalého V. k. n. v. v H. K. z 15. 3. 1976 byly
okresní národní výbory v tomto kraji zmocněny schvalovat smlouvy o převodu
vlastnictví, uzavírané i městskými národními výbory; souhlas ke smlouvě z 11.
1. 1977 pak Okresní národní výbor v N. vyslovil.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; odvolací soud pouze
zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení vůči státu,
neboť toto dílčí rozhodnutí shledal nepřezkoumatelné pro nedostatek zjištění o
tom, kolik tyto náklady činí. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací
soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Okresní soud v Náchodě pak ještě usnesením z 21. 1. 2001, čj. 7 C 48/92-27,
uložil žalobcům zaplatit na účet Okresního soudu v Náchodě 8.554 Kč na úhradu
nákladů placených státem v tomto řízení, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu z 30.11.2004 (sp. zn. 20 Co 390/2003 Krajského soudu
v Hradci Králové) byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval,
dne 4. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 20. 2. 2005 předáno na
poště k doručení Okresnímu soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil ve věci samé rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 5. 2003 (čj. 7 C
48/92-652 Okresního soudu v Náchodě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je přípustné jejich dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), a jako dovolací důvody uplatňovali,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také že v řízení o této
právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především namítali, že jim byla znemožněna jejich účast při ohledání
nemovitostí, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, pověřeným pracovníkem
znaleckého ústavu jednak při místním šetření dne 12. 4. 1995 (jež bylo
podkladem pro podání posudku VUT v B. z 25. 9. 1995) a dále i při místním
šetření dne 18. 10. 2000, které bylo podkladem pro doplněk posudku uvedeného
ústavu ze 4. 3. 2002. Žalobci tak byli zbaveni možnosti se k obsahu posudků
kvalifikovaně vyjádřit. Dovolatelé v této souvislosti poukazovali např. na to,
že znalec V. J. ve svém původním posudku znak „fasáda“ domu charakterizoval
fasádu tak, že jde o fasádu tvrdou, stříkanou a vápennou – štuk, zatím co
uvedený znalecký ústav tento popis pominul a usoudil pouze na omítku
březolitovou, respektive stříkanou, což ovlivnilo zatřídění tohoto znaku;
stejně tak nebyl v posudku znaleckého ústavu v B. brán zřetel na to, že znalec
J. ve svém dřívějším posudku uváděl, že u schodiště domu je šamotový obklad
stěn do výšky 109 cm; obdobně se ústav odchýlil od popisu znalce J. při popisu
znaku „sušárna“. Znemožněním účasti žalobců na ohledáních, předcházejících
vypracování posudku znaleckého ústavu, což žalobcům znesnadnilo vyjádření k
těmto posudkům, jimiž byl proveden důkaz v tomto soudním řízení, došlo, podle
dovolatelů, k porušení toho, co je ohledně procesních oprávnění účastníků
řízení stanoveno v § 18 odst. 1, § 115 odst. 1 a § 130 odst. 2 občanského
soudního řádu.
Dovolatelé dále vytýkali, že „rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek
soudu prvního stupně, nemá náležitosti podle ustanovení § 157 odst. 2
občanského soudního řádu (ve vztahu i k ustanovení § 132 občanského soudního
řádu), pokud jde o hodnocení znaleckých posudků v této právní věci“. Podle
názoru dovolatelů byly v posudku znaleckého ústavu (Ú. s. i. VUT v B.) dílčí
otázky, související s aplikací ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb., posouzeny v
rozporu s touto vyhláškou. Pokud šlo o hodnocení znaleckého posudku
vypracovaného Ú. s. i. VUT v B. vytýkali dovolatelé odvolacímu soudu, že při
tomto hodnocení jen „paušálně odkázal na tento důkaz a uvedl, že jej přijal za
základ svých zjištění, aniž se tímto důkazem zabýval detailněji“. Konkrétně pak
dovolatelé vytýkali soudům obou stupňů, že pochybily v tom, že znalecký posudek
ú. VUT v B. o stáří stavby nehodnotily zejména také v souvislosti s ve spise
založenou listinou Městského úřadu v N. M. n. M. z 31. 12. 1928, v níž je
zmiňováno stavební povolení pro tento dům s datem 26. 9. 1912. Toto zjištění
stáří stavby má podstatný význam pro stanovení ceny domu.
Dovolatelé poukazovali také na to, že soudy neposoudily správně nedostatky
znaleckého posudku ú. VUT v B., když se nevypořádaly s tím, co bylo ve
vzájemném rozporu uvedeno na straně 18 (v bodu 2 a 1) a naproti domu na straně
61 v doplňku k tomuto posudku Ú. s. i. VUT v B.
Dovolatelé ve svém dovolání vytýkali, že ve znaleckém posudku ú. VUT v B. nebyl
zaujat reálný závěr o tom, zda znaleckým ústavem stanovené procentní opotřebení
posuzované stavby je reálné a zda je vůbec objektivně možné (na str. 26 doplňku
ke znaleckému posudku se roční opotřebení hodnotí hodnotou 1,11 % za rok,
třebaže vyhláška č. 43/1969 Sb. stanoví v § 2 odst. 3 roční opotřebení stavby
hodnotou 1 %).
Další nesprávnost znaleckého posudku ú. VUT v B. spatřovali dovolatelé v tom,
že v něm byla nesprávně uvedena výměra obytné plochy domu ve smyslu ustanovení
§ 2 odst. 2 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Podle posudku činí plocha obytných
místností 85,23 m2, žalobci však v řízení tvrdili a dokládali, že podlahová
plocha obytných místností domu tu činila 97,65 m2. Šlo nepochybně o skutečnost
závažnou, protože „v případě zápočtu těchto 12 m2 podlahové plochy navíc by se
cena domku zvýšila o 20.640 Kč“.
Dovolatelé také měli za to, že v posudku znaleckého ú. VUT v B. v daném případě
došlo k nesprávnému zatřídění jednotlivých znaků domu podle přílohy 1 k
vyhlášce č. 43/1969 Sb. Podle názoru dovolatelů z. ú. tyto znaky kvalitativně
podhodnocuje a zařazuje je vždy do třídy odpovídající méně kvalitnímu provedení
tohoto znaku, než jak to odpovídá skutečnosti“. Příkladmo poukazovali
dovolatelé na nezákonný a neobjektivní postup z. ú. při zatřídění znaku č. 15
– elektrická instalace a znaku č. 16 – okna. Nelze se tu, podle názoru
dovolatelů, spokojit s názorem zpracovatelky posudku z. ú. Ing. Č., že „se
nedobrala názoru, že by tu šlo o okna přiměřená době, tj. k typům oken z 60 a
70 let“, a to i když při svém výkladu nedovedla vysvětlit, jaká byla tehdy okna
„přiměřená době“.
Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že „dílčí právní otázky související s
aplikací vyhlášky č. 43/1969 Sb. byly posouzeny v rozporu s ustanoveními této
vyhlášky (a to jmenovitě s ustanovením § 9 této vyhlášky ohledně trubkových
rozvodů ústředního topení, s ustanovením § 12 odst. 1 a 2 této vyhlášky,
týkajícím se zjišťování maximální ceny stavby, jakož i hodnocení znaku
vestavěné garáže)“.
Dovolatelé ve svém dovolání posléze namítali, že nesprávně byla posouzena i
otázka udělení souhlasu ke smlouvě z 1.11.1977 o prodeji nemovitosti žalovaným,
když totiž tu tento souhlas neudělil odbor místního hospodářství a cestovního
ruchu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb., ale pouze
finanční odbor okresního národního výboru, a to ještě nebyl tento souhlas
udělen formou správního rozhodnutí podle zákona č. 71/1967 Sb. (správního
řádu). Dovolatelé dodávali ještě, „provedl-li odvolací soud ze své iniciativy,
aniž to bylo někým navrhováno, důkaz rozhodnutím Krajského národního výboru v
H. K. z 15. 3. 1976, pak tak učinil v rozporu s ustanovením § 205a občanského
soudního řádu“.
Dovolatelé dne 3. 3. 2005 doručili soudu prvního stupně ještě doplněk ke svému
dovolání, v němž uvedli další námitky proti jejich dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 11. 2004. V tomto doplňku k dovolání uváděli:
Odvolací soud nesprávně ve svém rozsudku uváděl, že „žalobci byli při ohledání
nemovitostí znalcem Ing. Z. N. do nemovitosti žalovaných vpuštěni a své
poznatky v řízení tedy uplatnit mohli“. Toto tvrzení vůbec neodpovídá, podle
dovolatelů, skutečnosti.
Dále dovolatelé ve svém doplňku k dovolání uváděli, že odvolací soud nepřihlédl
ke skutečnosti, že žalovaní si krátce po koupi domu smlouvou z 11. 1. 1977
vypůjčili od České státní spořitelny 80.000 Kč na opravu předmětných
nemovitostí; z výše této částky lze, podle dovolatelů, usuzovat na to, že cena
předmětné domové nemovitosti byla podstatně vyšší, než cena, za kterou
nemovitosti žalovaní zakoupili. Žalovaní pak ještě v roce 2001 zastavili své
nemovitosti pro pohledávku K. b. z úvěru ve výši 100.000 Kč.
Dovolatelé poukazovali také ještě na to, že „o záměrné snaze žalovaných snížit
neoprávněně cenu domku svědčí i dva výkresy, zpracované žalovaným v právní věci
vedené pod sp. zn. 7 C 47/92 Okresního soudu v Náchodě, které jsou součástí
tohoto spisu a které žalobci znovu soudu předkládají (jde o výkres přízemí
domku a jeho prvního poschodí)“.
V daném případě šlo o dovolání účastníků řízení (žalobců) proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena ustanovením §
237 občanského soudního řádu.
Je-li dovolání přípustné, lze toto přípustné dovolání podat z důvodů taxativně
stanovených v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu; v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 občanského
soudního řádu).
Přípustnost dovolání v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 48/92
Okresního soudu v Náchodě), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30.11.2004,
sp. zn. 20 Co 390/2003 Krajského soudu v Hradci Králové, řešil právní otázku,
která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku,
napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatelů, bylo
uvedeno, že projednávaná právní věc byla odvolacím soudem posouzena podle
ustanovení § 1, § 3, § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb.,
ale zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona o mimosoudních
rehabilitacích; odvolací soud tu zdůrazňoval, že „mezi účastníky řízení bylo v
tomto řízení sporné pouze to, zda žalovaní jsou osobami povinnými podle § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal
oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a
to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými
předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i
osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení § 39
občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve
vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů, a o úhradách za užívání
pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a
vyhláška č. 73/1964 Sb.); srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996
(str. 50 /128/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem.
Přiměřenost dohodnuté ceny za převáděnou nemovitost se posuzuje tak, že udaná
cena uvedená ve smlouvě se porovná s cenovým předpisem platným v den uzavření
kupní smlouvy a ne tedy s cenovým předpisem v den rozhodování. Tato cena se
zjišťuje z odhadu znalců o ceně nemovitostí, které jsou předmětem převodu; je
třeba ovšem mít věrohodné podklady pro ocenění. Znalecké odhady se nevyžadují
pouze v případech nemovitosti jen malé hodnoty, stavebně jednoduché; ustanovení
znalce v takových případech by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadami
hospodárnosti řízení, zejména jestliže by odměna znalce byla vysoká v porovnání
převáděných nemovitostí (srov. k tomu např. č. 18/1987, str. 95-96, Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr se nepochybně týká i revizních
posudků (vrchních dobrozdání).
U ceny koupené věci je třeba za cenu přesahující dohodnutou cenu koupené věci
pokládat jen tu cenu, která podstatně přesahuje cenu stanovenou cenovým
předpisem (srov. k tomu č. 21/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
byl zaujat právní názor: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco,
co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou
podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí
jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady při
hodnocení důkazů, které podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soudům
náleží podle procesní zásady volného hodnocení důkazů; dovolacím důvodem nejsou
sama o sobě ani vadná skutková zjištění.
Za uvedených okolností, když dovolací soud i v daném případě vychází ze shora
citovaných právních závěrů, nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by tu
odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil
některou právní otázku (jmenovitě otázku aplikace a výkladu ustanovení § 4
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) v rozporu s hmotným právem, tedy především s
hmotněprávními ustanoveními uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud tu takto nevzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, a
zejména při posouzení tvrzeného rozporu smlouvy o nabytí nemovitosti žalovanými
s tehdy platnými předpisy vycházel z výsledků tří znaleckých posudků, jejichž
odborné závěry posoudil (a to shodně s jejich posouzením ze strany soudu
prvního stupně) s využitím svého oprávnění podle ustanovení § 132 občanského
soudního řádu (vycházejícího z procesní zásady volného hodnocení důkazů
soudem). Odvolací soud tu tedy při aplikaci a výkladu ustanovení § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. nepostupoval v rozporu se slovním zněním hmotněprávních
ustanovení tohoto zákona, ani s výkladovými závěry z uveřejněné judikatury
soudů (nevyjímaje výkladové závěry dovolacího soudu). A protože, jak již bylo
shora uvedeno, odvolací soud tu neřešil ani právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u
dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a ani
podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, která nabyla právní moci;
posuzování dovolacích důvodů pak přichází v úvahu jen u dovolání přípustných.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu