28 Cdo 824/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele S. m. O. – M. o. S., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě z 20. 10. 2005, sp. zn. 43 Co 307/2004, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 161/2003
(žalobce S. m. O., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. Ing. Z. P., a
2. T. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení o dovolání.
O žalobě žalujícího města podané u soudu 18. 9. 1997, bylo posléze rozhodnuto
rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 28. 4. 2004, č. j. 35 C 161/2003-135.
Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího města o
určení, že ono je vlastníkem domu čp. 556 a pozemků parc. č. 189/1, parc. č.
189/2 a parc. č. 190 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č.
2423 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro M., pracoviště O.
Žalujícímu Statutárnímu městu O. – Městskému obvodu S. bylo uloženo zaplatit
žalovaným Ing. Z. P. a T. K. na náhradu nákladů řízení 24.285, Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku.
O odvolání žalujícího města proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 20. 10. 2005, sp. zn. 42 Co
307/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Ostravě z 28. 4. 2004, č. j. 35 C 161/2003-135, potvrzen. Žalujícímu městu bylo
uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.075,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
možné vyhovět, když zejména skutková zjištění soudu prvního stupně byla správná
a dostatečná pro správné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud byl však (na rozdíl od soudu prvního stupně) toho názoru, že na
smlouvy z 25. 9. 1996, týkající se převodu bytových jednotek (bytů č. 2 a č. 4
v domě čp. 556 v O. – S.) na nájemnice M. V. a A. Ž., je nutno pohlížet jako na
neplatné smlouvy pro jejich rozpor s ustanovením § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb. (zákona o vlastnictví bytů). Odvolací soud zdůrazňoval, že nabídky k
odprodeji bytů nájemkyním M. V. a A. Ž. nebyly učiněny platně a „tento skutkový
závěr soudu prvního stupně nebyl ani v odvolacím řízení zpochybněn, takže
smlouvy o odprodeji těchto bytových jednotek včetně spoluvlastnických podílů na
společných částech budovy a pozemků jsou neplatné“.
Odvolací soud dále uváděl, že naproti tomu „v případech smluv o převodu
bytových jednotek č. 1 a 3 v domě čp. 556 v O. – S. nebylo možné dovodit jejich
neplatnost, když tyto smlouvy byly uzavřeny s řádnými nájemci uvedených bytů
při respektování vyhlášky č. 2/95 Města O. – Městského obvodu S. a jejich
prodej byl řádně příslušnými orgány města projednán a schválen“. Neplatnost
těchto smluv tu nebylo možné dovodit ani z důvodů uvedených v ustanovení § 39
občanského zákoníku, dovozoval odvolací soud, „když samotná skutečnost, na
kterou bylo v řízení poukazováno, že totiž nabyvatelé předmětných bytových
jednotek jsou děti funkcionářů městského obvodu“, nemůže být hodnocena jako
důvod neplatnosti smluv. Odvolací soud dále dovozoval (shodně se soudem prvního
stupně), že tyto smlouvy nelze považovat za neplatné „ani pro rozpor s předpisy
o cenách, když žalobce sám se této relativní neplatnosti nedovolal a ani
dovolat nemohl, neboť případný cenový rozdíl sám způsobil“.
Ohledně posouzení platnosti převodu podílů z pozemků parc. č. 189/2 – zastavěná
plocha a parc. č. 190 – zahrada v katastrálním území S. odvolací soud uváděl:
„Jsou-li neplatné smlouvy o převodu bytových jednotek č. 2 a 4, musí být
neplatné smlouvy i ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům na pozemcích, které
byly převáděny společně s těmito bytovými jednotkami“. V případě převodu
spoluvlastnickým podílů k pozemkům, převáděných spolu s bytovými jednotkami č.
1 a č. 3, pak nelze dovodit jejich neplatnost, neboť, jak vyplývá z obsahu
vyhlášky č. 2/95 Města O. – Městského obvodu S., předmětem prodeje tu jsou
budovy, byty a společné části budov, jakož i stavební pozemky a pozemky funkčně
související s domem, pokud byl jejich prodej schválen tak, jak to bylo
stanoveno v daném konkrétním případě usnesením zasedání obvodního
zastupitelstva Městského obvodu S., konaných ve dnech 6. 2. 1995 a 9. 9. 1996.
Odvolací soud ještě dovozoval, že na těchto okolnostech nemůže nic změnit ani
to, že na zastavěné ploše (na pozemku parc. č. 189/2 v katastrálním území S.),
která byla takto schválena k prodeji, se nachází i stavba (garáž) jiného
vlastníka.
Odvolací soud posléze dospěl k závěru, že nebylo možné vyhovět žalobě
žalujícího města a určit, že tento žalobce je vlastníkem celé nemovitosti (domu
čp. 556 v katastrálním území S. s pozemky parc. č. 189/1, parc. č. 189/2 a
parc. č. 190), jak to uvedený žalobce svou žalobou požadoval, když totiž
smlouvy vztahující se k bytovým jednotkám č. 1 a č. 3 v tomtéž domě (včetně
podílů na pozemku, na kterém dům stojí) byly shledány (na rozdíl od smluv
týkajících se bytových jednotek č. 2 a 4) platnými.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s
poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soud byl dne 29. 11. 2005 doručen advokátce, která žalující
město v řízení zastupovala, a dovolání ze strany této žalující bylo podáno u
soudu 24. 1. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu.
V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu,
napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam, a to v důsledku řešení
právní otázky, dosud dovolacím soude nevyřešené. Jako dovolací důvod bylo
uplatňováno, jak vyplývalo z obsahu dovolání dovolatele, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zdůrazňoval, že v této právní věci řešenou právní otázkou zásadního
významu je „posouzení toho, jaké náležitosti musí splňovat pozemky, aby je bylo
možné považovat za pozemky tvořící funkční celek“.
V daném případě jde zejména o tu okolnost, že na jednom pozemku z těch pozemků,
o něž jde v tomto řízení, je postavena garáž ve vlastnictví třetího subjektu –
fyzické osoby, která není žádným způsobem spojena s vlastnictvím pozemku parc.
č.189/1, na němž stojí dům čp. 556 v katastrálním území O. – S., ve kterém jsou
žalobcem uváděné bytové jednotky. Soud prvního stupně provedl v řízení důkaz
výpisem z listu vlastnictví katastru nemovitostí, týkajícího se přilehlého
pozemku parc. č. 189/2, na němž stojí garáž jiného vlastníka, aby bylo
prokázáno, zda pozemek parc. č. 189/1 a parc. č. 189/2 v katastrálním území S.
spolu funkčně souvisí, když odlišné vlastnictví pozemku a stavby (garáže) se
týká jen pozemku parc. č. 189/2; soud prvního stupně se však tímto soudu
předloženým důkazem nezabýval a své rozhodnutí v tom smyslu neodůvodnil;
odvolací soud pak bez dalšího uvedl, že žalobcem uváděné pozemky „funkční celek
tvoří“, ale bližší odůvodnění tohoto svého závěru neuvedl. Pode názoru
dovolávajícího se města, pokud by se soudy obou stupňů zevrubněji zabývaly
otázkou údajného funkčního celku sousedících pozemků v daném případě, musely by
dospět k názoru, že pozemky parc. č. 189/1, parc. č. 189/2 a parc. č. 190 v
katastrálním území S. spolu funkční celek netvoří a nemohou tedy být prodávány
podle zákona č. 72/1994 Sb.; dovolatel z toho dovozuje, že i kupní smlouvy,
které se v daném případě týkaly i bytových jednotek č. 1 a č. 3 jsou rovněž
neplatné.
Dovolatel je přesvědčen o neplatnosti smluv z 25. 9. 1996 o převodu bytových
jednotek č. 1 a č. 3 v domě čp. 556 v katastrálním území S. i z toho důvodu, že
ceny, za něž byly tyto bytové jednotky prodány, jsou nejen v rozporu s
vyhláškou Města O. – Městského obvodu S. č. 2/95 (což by mělo za následek pouze
relativní neplatnost smluv), ale také proto, že smlouvy byly uzavřeny i v
rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že bytové jednotky č. 1 a č. 3 byly
prodány za výrazně nižší cenu, a to rodinným příslušníkům starosty a tajemnice
z Městského obvodu S.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku ,která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soude,
anebo jestliže odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, v rozporu s
hmotným právem řešil některou právní otázku.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 35 C 161/2003
Okresního soudu v Ostravě), že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 10. 2005,
sp. zn. 42 Co 307/2004 Krajského soudu v Ostravě, proti němuž směřuje dovolání
dovolatele, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda
tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě došlo již v této projednávané právní věci (sp. zn. 35 C
161/2003, dříve 35 C 55/97, Okresního soudu v Ostravě) i k rozhodování
dovolacího soudu, a to rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1312/2001. V tomto rozsudku dovolacího soudu byl především zaujat právní závěr,
že „odvolací soud svým rozsudkem z 31. 10. 2000 (sp. zn. 42 Co 297/2001
Krajského soudu v Ostravě) dospěl ke správném závěru o neplatnosti smluv
týkajících se bytů č. 2 a 4 v domě čp. 556 ve S. ve vztahu k těmto předmětům
převodu“, protože k těmto převodům nebyly splněny podmínky stanovené v § 22
zákona č. 72/1994 Sb., a to jak z hlediska formy právních úkonů, tak i z
hlediska nabídky odprodeje dosavadním nájemníkům. Dále se dovolací soud zabýval
otázkou, co se ve vyhlášce č. 2/95 Města O. – Městského obvodu S. uvádělo v
souvislosti s prodejem budov, bytů a společných částí domů, jakož i částí
stavebních pozemků a pozemků funkčně souvisejících s domy, a poukazoval na to,
že „pojem funkční celek“ není v obecně závazných předpisech formulován.
Dovolací soud tu uváděl, že „v této souvislosti spatřuje výkladovou pomůcku ve
zjištění obsahu prohlášení vlastníka, učiněného v souvislosti např. s převodem
bytové jednotky“; není totiž důvodu k rozštěpení věcného statutu uzavíraných
smluv s uvedeným prohlášením vlastníka, nýbrž je na místě hodnotit projev
prodávajícího v návaznosti na závažnost jeho jednostranného prohlášení
zahrnujícího převáděné nemovitosti. Dovolací soud se posléze zabýval i otázkou
ceny bytů při jejich prodeji a měl za to, že za nynější platné právní úpravy je
otázka ceny věcí dohody účastníků smlouvy, ale ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3
zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, cena prodávané bytové jednotky nesmí
obsahovat nepřiměřený zisk pro prodávajícího. Dovolací soud pak dospěl k
výslednému závěru, že v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu
(jímž dovolací soud svým rozsudkem z 28. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1312/2001
Nejvyššího soudu, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 31. 10. 2000, sp.
zn. 42 Co 297/2000, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 20. 12. 1999, č. j.
35 C 55/1997-62, jež byly vydány v této právní věci) bude třeba provést ještě
potřebné důkazy, vyplývající ze závěrů dovolacího soudu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 35 C 161/2003 lze mít za to,
že soudy obou stupňů se svým postupem v dalším řízení po zrušovacím rozsudku
dovolacího soudu nedostaly do rozporu s citovanými závěry dovolacího soudu v
jeho zrušovacím rozsudku z 28. 8. 2003, jimiž byly soudy obou stupňů vázány (§
243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu). Také soudy obou stupňů
provedené doplnění dokazování nepřineslo zjištění takových skutečností a
okolností, které by vedly k zaujetí jiných právních závěrů při aplikaci a
výkladu ustanovení právních předpisů dopadajících na posouzení projednávané
právní věci.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 10. 2005 (sp. zn. 42 Co 307/2004 Krajského
soudu v Ostravě) uváděl (na str. 3 rozsudku), že tuto projednávanou právní věc
posoudil po hmotněprávní stránce podle zákona č. 72/1994 Sb., jmenovitě podle
ustanovení § 21 a § 22 tohoto zákona (zákona o vlastnictví bytů). Po procesní
stránce soudy posoudily projednávanou právní věc především podle ustanovení §
80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. při převodu vlastnictví k
bytu, jehož nájemce je fyzická osoba, má dosavadní vlastník bytu, popřípadě
vlastník budovy, povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li
nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla nabídka doručena,
může být byt převeden jiné osobě. Podle ustanovení § 22 odst. 2 téhož zákona
má nájemce po dobu jednoho roku od uplynutí lhůty uvedené v § 22 odst. 1 zákona
č. 72/1994 Sb. při převodu bytu právo na jeho přednostní nabytí za podmínek
stanovených v § 606 občanského zákoníku. Nabídka k převodu bytu nájemci musí
být písemná a musí obsahovat všechny podmínky převodu. Smlouvu o převodu bytu
je nájemce povinen uzavřít do tří měsíců ode dne doručení nabídky; jinak jeho
právo na přednostní nabytí bytu zaniká.
Podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. jsou s vlastnictvím bytové
jednotky spojena práva k pozemku (stavební parcele). Je-li vlastník budovy i
vlastníkem pozemku, převede na vlastníka jednotky s převodem jednotky i
spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající spoluvlastnickému podílu na
společných částech domu.
Pojmem „pozemky tvořící s objekty bytové výstavby jeden funkční celek“ je třeba
rozumět stavební pozemek, popřípadě pozemek zastavěny stavbou a dále přilehlé
pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem).
Již např. ve Sborníku I Nejvyššího soudu (SEVT, Praha 1974) byly vyloženy (na
str. 572-573) zásady postupu při převodu pozemku (části pozemku), na němž stojí
stavba, jejímž vlastníkem není vlastník pozemku (tj. ohled na vypořádání
vzájemných nároků vlastníka pozemku a vlastníka stavby, je-li toto vypořádání
potřebné. V daném případě ovšem bylo třeba otázku takového vypořádání posuzovat
s přihlédnutím k tomu, že předmětem převodu ohledně podílu na pozemku, na němž
stojí garáž jiného vlastníka než vlastníka pozemku, byl podíl v malém rozsahu,
nepřestavující omezení práva vlastníka garáže).
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na
zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru
nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele
není splněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního
řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (srov. k
tomu stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05,
uveřejněné sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů).
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem), jakož i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vycházel
dovolací soud ve svém rozsudku z 20. 10. 2005 (sp. zn. 42 Co 307/2004 Krajského
soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, nerozhodoval v
rozporu s uváděnými hmotněprávními ustanoveními právních předpisů (jmenovitě
zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví bytů) a při aplikaci a výkladu
použitých hmotněprávních předpisů nedospěl k právním závěrům rozdílným od
citovaných právních závěrů z publikované judikatury. Nemohl proto dovolací soud
přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatele, že odvolací soud ve svém uvedeném
rozsudku z 20. 10. 2005 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem
anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku,
napadeném dovoláním dovolatel, ani právní otázku, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u
dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání
nepřípustného vzhledem k právní úpravě obsažené v ustanoveních občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích
soudů.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 4. září 2008