28 Cdo 827/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání V. U., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 23. října 2001, sp. zn. 22 Co 361/2001 (v právní věci žalobců A/ V. U.,
B/ V. U., oba zast. advokátem, proti žalované B. P., s.r.o., zast. advokátem, o
vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 14 C 22/98),
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2001, sp. zn. 22 Co
361/2001 se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne
6. listopadu 2000, sp. zn. 14 C 22/98 (ve znění opravného usnesení ze dne 31.
ledna 2001, č.j. 14 C 22/98-155), zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. listopadu 2000 pod č.j. 14 C
22/98-145 (ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna 2001, č.j. 14 C
22/98-155 a doplňujícího usnesení ze dne 6. srpna 2001, č.j. 14 C 22/98-163)
uznal žalovanou B. P., s.r.o., povinnou vydat žalobci V. U. ml. ideální
polovinu nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku. Ve vztahu k žalobkyni
V. U. byl žalobní návrh zamítnut. Žalovaná B. P., s.r.o. byla dále zavázána
zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.785,- Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Žalobkyni nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně shledal, že právní předchůdce žalobce byl oprávněnou osobou
podle zákona č. 229/91 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a svůj nárok uplatnil řádně a
včas, a to i proti osobě, která měla nemovitost v té době v držení, a které
byla vydána, tj. proti původní žalované č. 1/ M. M. Ta tyto nemovitosti
převedla darovací smlouvou roku 1994 na původní žalovanou č. 2/ M. P., která
nemovitosti převedla na žalovanou (původně č. 3) B. P., s.r.o., která byla
rozhodnutím soudu zavázána vydat ideální polovinu nemovitostí žalobci V. U. ml.
Žaloba proti původním žalovaným 1/ a 2/ byla zamítnuta, protože tyto nejsou
vlastníky předmětných nemovitostí, a nejsou tudíž ani pasivně legitimovány k
vydání. Ve vztahu k žalobkyni V. U. byl návrh zamítnut, neboť tato dohodou
postoupila svoje nároky na vydání nemovitosti svému synovi, a soud měl za to,
že tak není aktivně legitimována k vedení sporu.
Tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2001 pod č.j. 22
Co 361/2001-173 v odvoláním napadeném rozsahu tak změnil, že podanou žalobu na
vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí zamítl. Ve vztahu druhé
žalobkyně k žalované B. P., s.r.o. byl rozsudek I. stupně ve věci samé
potvrzen. Žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud – i po doplnění řízení dalšími důkazy – plně odkázal na skutková
zjištění provedená soudem prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právními
závěry.
Krajský soud dospěl k názoru, že darovací smlouva ze dne 25.10.1994, kterou
převedla M. M. nemovitosti na svou dceru M. P., je v části týkající se jedné
ideální poloviny těchto nemovitostí neplatným právním úkonem, protože obchází
ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě. I další převod dotčených nemovitostí je
potom v rozsahu ideální jedné poloviny neplatný, protože nikdo nemůže na jiného
převést více práv než má sám, a M. P. se výlučným vlastníkem těchto nemovitostí
nestala. Za vlastníka této jedné ideální poloviny nemovitostí je proto třeba
považovat původní žalovanou č. 1/ M. M. Vůči ní (i vůči původní žalované č. 2/
M. P.) však byla žaloba pravomocně zmítnuta již prvním rozsudkem Okresního
soudu v Kolíně ze dne 27.4.1999, č.j. 14 C 22/98-101. Na straně žalované
zůstala pouze obchodní společnost B. P., s.r.o., která však není vlastníkem
požadované ideální poloviny nemovitostí. Její nedostatek pasivní věcné
legitimace proto odvolací soud vedl k zamítnutí žaloby na vydání ideální jedné
poloviny nemovitostí vůči žalobci V. U. ml.
Krajský soud žalobu zamítl i ve vztahu k druhé žalobkyni. Jestliže původní
žalobce V. U. st. jako oprávněná osoba v průběhu řízení zemřel, tak až do
vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za
vlastníky celého majetku patřícího do dědictví. Z právních úkonů týkajících se
věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči
jiným osobám společně a nerozdílně. Vlastníkem příslušné části majetku
patřícího do dědictví se pak sice může stát jeden z nich, avšak až na základě
pravomocného usnesení soudu. Z obsahu soudu I. stupně sice vyplývá, že nárok,
který je předmětem sporu, nebyl předmětem dědického řízení, a proto jej nelze
postoupit. Dohoda mezi žalobci ze dne 10.4.2000, ve které se dohodli, že nároky
obou žalobců bude uplatňovat pouze první žalobce, je tak neplatná a žalobci
jsou nerozlučnými společníky.
Proti změňujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce V. U. ml.
včasné dovolání, ve kterém vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem krajského
soudu. Podle dovolatele je zřejmé, že zákon o půdě neobsahuje výslovné
ustanovení, které by zakazovalo převod nemovitostí, ohledně nichž byl uplatněn
nárok podle § 13 odst. 2 zákona o půdě. Okresní soud dospěl k závěru, že
převod takového majetku je sice platný, avšak na nabyvatele přechází též
povinnost vydat nemovitost nebo její část oprávněné osobě. Naopak nesprávný je
názor odvolacího soudu, spočívajícího v závěru, že za dané situace není možno
žalobu na vydání úspěšně uplatňovat vůči osobám, které na základě neplatného
právního úkonu (převodu) věc nabyly. To by však vedlo ke společensky a právně
nepřijatelným závěrům, neboť by to vedlo k zeslabení ochrany oprávněných osob
proti těm, kteří bezdůvodně disponují majetkem, na který mají oprávněné osoby
právní nárok.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je
přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený
dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. b/, d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené
rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.),
když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly
postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR po projednání věci dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu v dané věci je – vzhledem k rozsahu, v jakém
dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl – pouze posouzení nároku oprávněné
osoby podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě uplatněného proti osobě
(subjektu), která je odlišná od osoby, jíž byla sporná část nemovitostí
neoprávněně vydána. Otec dovolatele V. U. st. byl oprávněnou osobou podle
zákona o půdě a svůj nárok na vydání ideální poloviny sporných nemovitostí
uplatnil řádně a včas jak u osoby povinné (JZD O.), tak u pozemkového úřadu.
Předmětné nemovitosti však na základě rozhodnutí Okresního úřadu v N., referátu
pozemkového úřadu, ze dne 23.4.1992 byly vydány sestře V. U. st. – M. M.. V. U.
st. proto v souladu s ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě podal dne
25.5.1992 proti své sestře žalobu, kterou se domáhal vydání ideální poloviny
nemovitosti. M. M. následně sporné nemovitosti darovala své dceři M. P., která
je vložila do žalované obchodní společnosti, která je vlastníkem nemovitostí v
současné době.
Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku si – podobně jako další předpisy restituční legislativy – kladl za cíl
přispět ke zmírnění majetkových a jiných křivd, které vznikly v době od 25.
února 1948 do 1. ledna 1990. Ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě dal
zákonodárce jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými
osobami zejména pro případ, že došlo k vydání nemovitostí jen jedné z
oprávněných osob. Citované ustanovení výslovně zakotvuje právo oprávněné osoby,
jejíž právo bylo opomenuto, aby její nárok uspokojila osoba, jíž nemovitosti
vydány byly, a to v rozsahu převyšujícím její oprávněný nárok. Je pravdou, že
zákon o půdě neřeší situaci, jak postupovat v případě, že se oprávněná osoba,
jíž byly nemovitosti vydány, ještě před vydáním soudního rozhodnutí svého
vlastnictví zbaví. Daný zákon však lze stěží vyložit způsobem, který by ve svém
důsledku znemožnil oprávněné osobě uplatnit a realizovat právo, které pro ni
explicitně konstituoval. V případě absence speciálního pravidla je proto
namístě aplikovat předpisy obecné, zejména pokud upravují právní vztahy
vznikající ze singulární sukcese.
Právo osoby oprávněné ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona o půdě je proto
nutno chápat jako právo, kterému neodpovídá povinnost pouze původní pasivně
legitimované osoby (tedy osoby, jíž byly nemovitosti vydány). Pokud totiž tato
osoba svoje nabyté vlastnické právo převede na další osobu, převádí tím zároveň
i práva a závazky, které jsou k vlastnictví nemovitosti vázány, tedy i závazek
nemovitost – eventuelně její ideální část – vydat podle citovaného restitučního
ustanovení. Převede-li žalovaný nemovitost v průběhu sporu o její vydání podle
ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
přechází jeho povinnost nemovitost vydat na nabyvatele, který vstupuje z titulu
procesního nástupnictví (za předpokladu, že bylo u soudu uplatněno) do řízení
jako účastník na místo původního žalovaného. V projednávané věci došlo převodem
vlastnictví až na žalovanou obchodní společnost k právnímu nástupnictví, které
žalující strana zohlednila rozšířením žaloby i na další subjekty. Žaloba vůči
žalované B., s.r.o. proto byla uplatněna v souladu s ustanovením § 13 odst. 2
zákona o půdě.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě bylo namístě posoudit
nárok na vydání ideální jedné poloviny sporných nemovitostí ve vztahu k
žalované obchodní společnosti i z hlediska nastalé singulární sukcese. Protože
odvolací soud z tohoto hlediska návrh žalobce V. U. ml. neposoudil, není jeho
rozhodnutí správné (§ 243b odst. l o.s.ř.). Dovolacímu soudu proto nezbylo, než
podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně v napadeném rozsahu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí rozhodne krajský
soud i o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
věta třetí o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro
soud druhého stupně závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení o dovolání rozhodne krajský soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. prosince 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu